Standard, norma, doporučení
Výrobci výpočetní techniky se dlouhou dobu snažili prosadit na trhu se strategií, kterou lze charakterizovat jako snahu "být pro všechny vším". Snažili se dosáhnout toho, aby si zákazník kupoval všechno od nich - jak hardware se všemi potřebnými doplňky, tak i nezbytný software, školení uživatelů, servis atd.V době sálové výpočetní techniky byla takováto strategie ještě realizovatelná, neboť zájmy odběratelů nebyly tak diversifikované a specificky zaměřené jako dnes, a také požadavky na vzájemnou spolupráci jednotlivých počítačů nebyly příliš velké.
Výrobci, kteří se příliš neohlíželi na sebe navzájem, si mohli dovolit koncipovat své produkty výhradně podle svých vlastních představ a uplatnit v nich taková řešení, která sami považovali za nejvhodnější - ke kterým dospěli na základě vlastních zkušeností, tradicí, vlastního výzkumu a vývoje - a která je činila neslučitelnými a neschopnými spolupráce s produkty jiných výrobců.
Tím ovšem vznikla specifická forma vázanosti na jediného výrobce, daná nikoli jeho monopolním postavením, ale neslučitelností jím používaného technického řešení s tím, které používají jiní výrobci. V angličtině se takovéto řešení označuje přívlastkem proprietary, stejně tak jako produkty, které z tohoto řešení vycházejí.
Prosadit vlastní řešení, a to ještě se ziskem, si však v dlouhodobém výhledu mohly dovolit jen ty největší firmy. Menší firmy, které nemohly nést stále větší náklady na vývoj a marketing vlastních řešení, se ve vlastním zájmu musely přizpůsobit těm řešením, které si zvolily velké firmy. Nešlo přitom ani tak o převzetí technologií či výrobních postupů (které jsou často pečlivě chráněné), jako spíše o převzetí konvencí, parametrů a protokolů, s cílem zajistit kompatibilitu (slučitelnost) vlastních produktů s produkty jiných výrobců. Názorným příkladem může být architektura osobních počítačů PC - zde se prakticky všichni výrobci přizpůsobili řešení, které si podle svého zvolila jediná mamutí firma - IBM.
Řešení, kterému se přizpůsobují různí výrobci a které tak představuje určitou společnou konvenci, zajištující vzájemnou kompatibilitu produktů od různých výrobců, si již zaslouží přívlastek standardní, jako protipól anglického proprietary. Samotný obsah resp. podstata tohoto řešení se pak v širším slova smyslu označuje jako standard.
Standardní řešení resp. standard může vniknout tak, že se z podnětu či pod záštitou určité instituce, která je k tomu příslušná, sejde skupina odborníků a vypracuje návrh příslušného řešení. Ten je posléze kodifikován (tj. dostane formu oficiálního dokumentu příslušné instituce), a pak je prosazován do praxe. Podstatné přitom je, že zmíněné standardizační instituce obvykle nereprezentují přímo jednotlivé výrobce (i když tito se na jejich práci mohou významně podílet).
Standard, který je kodifikován, je standardem de jure. Jeho závaznost pro výrobce i uživatele je ovšem různá podle toho, jaký má právní statut resp. jaký je statut toho, kdo jej formálně vydává.
Například standardy, vypracované a vydávané mezinárodními standardizačními institucemi, mají často pouze formu doporučení a po formální stránce nejsou právně závazné. Právní závaznost pak mívají až návrhy ve formě norem, které v rámci jednotlivých zemí vypracovávají k tomu oprávněné instituce, často na základě doporučení, přijatých mezinárodními organizacemi.
Samotní výrobci nemají možnost vydávat standardy de jure, neboť obvykle nemohou vydávat oficiální doporučení či dokonce normy, závazné pro jiné výrobce. Pokud jejich vlastní řešení spontánně a na dobrovolném základě přebírají i jiní výrobci, stává se toto řešení standardardem de facto. Příkladem takovéhoto standardu může být jazyk pro ovládání modemů (tzv. řídící jazyk AT, viz desátý díl našeho seriálu), který u svých produktů zavedla firma Hayes, a ostatní výrobci se mu přizpůsobili.
Jsou ovšem i případy, kdy se vlastní ("proprietary") řešení určitého výrobce může stát "oficiálním" standardem (standardem de jure). Jde o taková řešení, která se ukáží být natolik životaschopná, že se nejprve stanou standardy de facto, a posléze je příslušné standardizační instituce převezmou jako "své" standardy - buď bez jakýchkoli změn, nebo s určitými úpravami. Příkladem může být koncepce sítí Ethernet, která původně vznikla jako vlastní řešení firmy Xerox, záhy se stala standardem de facto, a posléze se s drobnými úpravami stala i standardem de jure (standardem IEEE 802.3).
Jestliže v oblasti počítačů mají standardy neobyčejný význam, v oblasti komunikací a počítačových sítí jsou přímo životně důležité. Umožňují vzájemnou spolupráci nejrůznějších komunikačních i výpočetních prostředků od různých výrobců, stejně tak jako jejich vazbu na přenosové prostředky spojových organizací a jejich využití. Týkají se prakticky všech aspektů komunikací a činností sítí - od typu používaných konektorů a jejich zapojení, přes způsob modulace přenášených signálů až např. po formát zpráv elektronické pošty.