LEO

Zajímavým hybridem mezi satelitními technologiemi a mobilními telefonními sítěmi typu GSM jsou projekty využívající satelitů na nízké oběžné dráze (satelitů LEO, od: Low Earth Orbit) - například projektů jako Iridium a Teledesic. Jde o řešení, která usilují o pokrytí úplně celého zemského povrchu bez rozdílu, tak aby jejich uživatel měl plnohodnotný přístup ke všem nabízeným službám opravdu odkudkoli na celém povrchu naší planety Země.

Způsob, jakým toho chtějí dosáhnout, je v jistém smyslu inverzní ke způsobu fungování dnešních mobilních sítí jako je GSM. Ty totiž předpokládají, že existuje určitá síť fixně umístěných základnových stanic, které kolem sebe vytváří příslušnou buňkovou (celulární) strukturu. V těchto buňkách se pak pohybují mobilní uživatelé se svými telefony, a mohou dokonce přecházet z jedné buňky do druhé. U systému na bázi satelitů LEO je tomu přesně opačně: lidé se svými telefony spíše stojí, a pohybují se naopak základnové stanice. Tyto základnové stanice jsou přitom tvořeny již zmiňovanými satelity na nízké oběžné dráze - jejich nízká výška při pohybu na orbitě na jedné straně umožňuje, aby koncová zařízení (telefony) mohla používat jen poměrně malé vysílací výkony (a zpoždění při přenosu bylo malé). Daní, kterou satelity LEO platí za svou nízkou oběžnou dráhu, je naopak to, že nemohou být stacionární a pokrývat vždy stejnou oblast na zemském povrchu. Proto na orbitě musí existovat celá hustší síť satelitů LEO, které se v pokrytí konkrétních území střídají.

I právě popsané satelitní systémy LEO je možné využít pro přístup k Internetu, a to skutečně odkudkoli na zemském povrchu (a samozřejmě i s možností mobility po zemském povrchu). I provozovatelé (resp. budovatelé) těchto sítí mají o něco takového zájem. Rozhodující ale zřejmě bude otázka ekonomická - zda takovýto přístup bude cenově únosný. Poslední zprávy kolem prvního LEO systému Iridium, který je již funkční a komerčně provozovaný, bohužel naznačují určité ekonomické problémy.