Vyšlo v Softwarových novinách č. 4/98, v dubnu 1998
Vytištěno z adresy: http://www.earchiv.cz/a804s200/a804p204.php3

Kdo reprezentuje Internet?

S otázkou řízení Internetu velmi úzce souvisí také otázka kompetencí - kdo má právo vystupovat jménem Internetu, přijímat rozhodnutí jménem jeho uživatelů a/nebo provozovatelů, kdo by jej měl zastupovat v nejrůznějších situacích - třeba při jednáních s národními i nadnárodními organizace, nebo při řešení sporů které v souvislosti s Internetem jako takovým mohou vznikat? Kdo by měl být konečnou instancí nejrůznějších rozhodovacích procesů "uvnitř" Internetu, kdo by měl být jeho nejvyšší morální a etickou autoritou? Kdo by se měl postavit eventuelním snahám podmanit si Internet, snahám podřídit jej národním či firemním zájmům, snahám prosadit v něm specifické zájmy apod.? Na tuto veledůležitou otázku neexistuje jednoznačná odpověď.

Určitá vodítka však může poskytnout historický vývoj Internetu, popisovaný v samostatném článku. V ranných dobách Internetu, kdy tento byl do značné míry financován ze státního rozpočtu USA (ať již skrz armádní grantovou agenturu ARPA, nebo skrz civilní NSF), bylo vcelku přirozené považovat právě státní orgány USA za "nejvyšší autoritu" - která z praktických důvodů přímo či nepřímo delegovala své dílčí pravomoci techničtějšího charakteru různým organizacím (typu NSF, InterNIC, IAB, IANA, IETF). Stále však "seděla na penězích", z čehož vyplýval její mandát.

Situace se však začala měnit s tím, jak se Internet postupně internacionalizoval, a jak se státní sféra USA začala postupně "vyvazovat" ze své odpovědnosti za Internet a z jeho financování. K největšímu posunu zřejmě došlo zrušením páteřní sítě NSFNET, přechodem na novou architekturu Internetu, a tím i jeho faktickým přechodem do rukou komerční sféry. Skutečností ale je, že toto "odstátnění" Internetu nebylo dokonalé, protože ze státních peněz USA jsou nadále financovány či alespoň zčásti subvencovány některé důležité aktivity a subjekty, které vznikly v době akademické a "americké" minulosti Internetu, ale fungují a jsou nezbytné dodnes (například středisko InterNIC, zajišťující registrační a databázové služby, či organizace IANA zabývající se přidělováním jednotných identifikátorů, a z části i IETF, zabývající se přípravou standardů).

Domovská stránka ISOC
Významným mezníkem byl rok 1992, kdy byla ustavena Společnost pro Internet (Internet Society, ISOC), jako profesionální organizace, sdružující snad všechny významnější osobnosti kolem Internetu, a od začátku prezentující sama sebe jako "deštník", zastřešující nejvýznamnější aktivity kolem Internetu. Faktem je, že pod tento "deštník" záhy přešla většina subjektů, které se starají o praktické fungování Internetu a o tvorbu jeho standardů (např. skupiny IETF a IRTF, IAB, IANA atd.), a že morální autorita Internet Society je vcelku uznávána a respektována - ovšem její formální mandát je diskutabilní. Internet Society je institucí, která se sama postavila do určité role (role morální autority, a v jistém smyslu i reprezentanta Internetu, aniž by si činila jakýkoli nárok na jeho vlastnictví), a z hlediska práva je její odpovědnost či nárok na zastupování Internetu přinejmenším "nejasný". Na místě je možná přirovnání Internet Society k radě starších, která působí vahou své autority, a nikoli vahou svého formálního mandátu (i proto, že není jasné kdo by jí takový mandát mohl dát). Ve světě, kde začínají převažovat důrazně prosazované komerční zájmy, to není záviděníhodná pozice. Zvláště pak v situaci, kdy Internet Society je chápána jako značně akademická instituce, stále ještě "hodně americká", a navíc z části subvencovaná vládou USA.

Zajímavým momentem proto jistě je způsob, jakým byl v nedávné době řešen problém s novými generickými doménami (podrobněji viz závěr článku "Proč se Internet nemůže řídit sám?") - sama Internet Society k řešení tohoto problému přizvala četné další instituce a organizace, včetně těch, které byly až dosud považovány za příliš byrokratické a tudíž dokonce nebezpečné pro Internet jako takový (např. ITU). Výsledkem byl mnohem širší konsensus, a s ním i výrazně větší legitimita výsledného řešení, které se společnými silami podařilo najít.