Jak nakládat s opravdu velkými objemy informací?
Prvotním způsobem práce s informacemi, který se prosadil ihned po samotném zrodu Internetu, byl "distribuční" styl. Spočíval v tom, že dostupné informace se direktivně rozesílaly (například elektronickou poštou) na všechny strany, nebo alespoň těm uživatelům, u kterých se dalo předpokládat že o ně budou mít zájem. Dokud takovýchto informací bylo relativně málo, a uživatelé byli do značné míry počítačovými nadšenci, byl tento styl práce s informacemi vcelku optimální.
Poměrně brzy se ale objem dostupných informací začal enormně zvětšovat, a přestávalo být únosné tyto informace direktivně distribuovat všem, kteří by o ně mohli mít (alespoň potenciální) zájem. Důvodem bylo jednak plýtvání vzácnou a drahou přenosovou kapacitou, nutnou pro rozesílání informací, ale čím dál tím více i drahocenný čas uživatelů, kteří museli sami "ručně" oddělovat zrno od plev a z laviny informací, která se na ně valila, si museli sami pracně vybírat to co je skutečně zajímá.
Zpřístupňující model práce s informacemi
Časem proto došlo ke změně stylu práce s informacemi - iniciativa, která původně byla výhradně na straně zdroje informací, se postupně přesunula na druhou stranu, až ke koncovým uživatelům. Informace, které ve stále větším objemu někde vznikaly, se již nerozesílaly na všechny strany, ale místo toho se hromadily na vhodném místě (nejlépe přímo tam, kde vznikaly, na vhodném serveru), a zde čekaly až o ně někdo projeví zájem a doslova si "dojde pro tyto informace". Z distribučního modelu se tak stal model "zpřístupňující", který se soustředil na poskytování přístupu k centrálně uskladněným informacím. Nejvýznamnějším příkladem služby, která vychází z tohoto modelu, je bezesporu služba World Wide Web.
Zpřístupňující model práce s informacemi řeší většinu problémů předchozího distribučního modelu - je šetrnější vůči potřebné přenosové kapacitě i vůči samotným uživatelům, ale na druhé straně přináší i některé nové problémy. Například ten, jak se uživatelé dozvědí o skutečnosti, že někde je pro ně dostupná nějaká informace. V případě zpřístupňujícího modelu je totiž právě na koncových uživatelích, aby se sami postarali o nalezení takové informace, jakou potřebují. Na pomoc jim sice přišly různé katalogové a vyhledávací služby, vesměs velmi mocné a výkonné, ale ani ony nedokázaly vyřešit to, co se stále více stávalo palčivým problémem - vhodný "přehled", dostatečná orientace v takovém obrovském moři informací, jaké dnešní Internet nabízí, a sledování novinek, změn a všelijakých aktualizací.
Model "information push"
V poslední době se proto začíná objevovat další model práce s informacemi, označovaný jako model "information push". Je založen na předpokladu, že budou existovat poskytovatelé informačních služeb, kteří budou "předpřipravovat" informace podle konkrétních požadavků svých klientů-uživatelů, a těmto je pak budou direktivně rozesílat (doslova "tlačit" tyto informace až "uživateli pod nos", odsud označení "push"). Nejčastěji zřejmě půjde o existenci určitých tematicky zaměřených kanálů (orientovaných například na burzovní informace, zahraniční politiku, fotbal, počasí apod.), které si uživatelé "předplatí" (ne nutně v ekonomickém slova smyslu, ale spíše v tom smyslu, že se přihlásí k jejich odběru). Počáteční iniciativa, spojená s odběrem určitých informací, tak nadále zůstává na uživateli, zatímco průběžné vyhledávání informací a orientace v celém obtížně přehledném informačním světě může být svěřena specializovaným subjektům na straně poskytovatelů informačních služeb.
Nejznámějším (i nejstarším) příkladem služby "information push" je zřejmě služba Pointcast Network firmy Pointcast. Dnes již existuje několik dalším služeb, fungujících na stejném principu, přičemž prakticky všechny z nich šíří své informace k mnoha odběratelům současně, prostřednictvím Internetu. Ten ale není pro takovýto druh přenosů (od jednoho zdroje k mnoha příjemcům) příliš výhodný - zejména ekonomicky, protože náklady na přenos k jednomu uživateli jsou nezávislé na tom, ke kolika dalším uživatelům jsou přenášena přesně stejná data.
Na obzoru jsou nové technologie pro model "information push"
Přenosy dat, probíhající v rámci služeb "information push", mají spíše charakter "hromadných" přenosů, kdy stejná data jsou přenášena k většímu až velmi velkému počtu uživatelů současně. Pokud například konkrétní služba nabízí určitý počet tematicky zaměřených kanálů, může je ke svým uživatelům průběžně dopravovat úplně všechny, přičemž uživatelé si ve skutečnosti "vyzvedávají" jen některé kanály, ty které je skutečně zajímají. Pro takovouto hromadnou distribuci informačních kanálů, která navíc může mít i jednosměrnou povahu, již dnes existují velmi výhodné (tj. laciné, výkonné a dostatečně zvládnuté) přenosové technologie - například různé satelitní přenosové technologie, kabelová televize apod. Na platformě, kterou tyto technologie vytváří, se již dnes objevují "distribuční" služby, doslova šité na míru modelu "information push". Příkladem může být technologie Intercast (Internet Broadcast) firmy Intel, kterou si lze představit jako novou verzi teletextu - místo jednotlivých teletextových stránek jsou zde v rámci zatemňovacích impulzů rozesílány WWW stránky s předem připravenými informacemi, úzce související s probíhajícím televizním pořadem (například divákovi, který právě sleduje sportovní přenos, mohou tímto způsobem "přitékat" WWW stránky s informacemi o jednotlivých hráčích a jejich klubech, statistiky předchozích utkání, průběžné výsledky jiných utkání, nebo třeba také reklamy). Podobné přednosti pak nabízí další přenosové technologie, například DirecPC či Net On Air.