Jak funguje ASP?

Zastavme se nyní poněkud podrobněji u představy, jak výše naznačený model vlastně funguje. Nebude nás ale ještě zajímat technická stránka věci (té se budeme věnovat později), jako spíše otázka vztahů, vzájemného postavení a role různých subjektů, které se v souvislosti s ASP objevují. Přitom si zavedeme i několik užitečných definic.

Kdo je ISV?

Začněme tím, že v tradičním modelu provozování aplikací (tj. před příchodem ASP) si příslušné aplikační programy kupovali do svého vlastnictví jejich uživatelé. Přesněji vzato, podle většiny licenčních podmínek si uživatelé nekupovali software jako takový, ale pouze právo jej používat - což ale z našeho pohledu není až tak relevantní. Důležité je, že pro producenty softwaru byli platícími zákazníky koncoví uživatelé. S nástupem ASP modelu se toto mění, protože příslušné programové vybavení si místo uživatelů kupují subjekty vystupující v roli ASP. Totéž platí i pro aplikace vyvíjené na míru různými vývojáři až systémovými integrátory, kteří dříve pracovali pro koncového uživatele a nyní pracují pro subjekt ASP. Pro nejrůznější producenty softwaru se přitom již vžil termín ISV, který je zkratkou z anglického Independent Software Vendor (doslova: nezávislý prodejce softwaru, termín se ale chápe spíše ve smyslu "producent" a zahrnuje jak subjekty které produkují "krabicový software", tak i subjekty které vyvíjí jednoúčelový software na zakázku).

ISV se tedy od ASP liší zásadním způsobem v tom, že ISV software jednorázově produkuje (ale neprovozuje), zatímco ASP jej průběžně provozuje (ale nevyvíjí). Samozřejmě jsou možné i takové situace, kdy subjekt ASP je současně i subjektem ISV (sám si vyvíjí své programy), ale obecně jsou jejich role odlišné. Stejně tak jsou odlišné i požadavky které z těchto rolí vyplývají: ISV musí zvládat vývojové postupy a nástroje, zatímco ASP zase musí zvládat věci které souvisí s provozováním aplikace, s podporou uživatelů této aplikace atd.

Co jsou datacentra?

Když si subjekt ASP pořídí vhodné (aplikační) programové vybavení od některého ze subjektů ISV, musí jej mít kde provozovat. Potřebuje tedy vhodné technické prostředky - včetně vhodných počítačů pro roli serverů, s vhodným systémovým vybavením (operačním systémem). Těmito technickými prostředky ale nemohou být prostředky koncového uživatele (resp. zákazníka), který by musel investovat do jejich pořízení, starat se o ně atd. To mohlo připadat v úvahu v případě již zmiňovaného outsourcingu coby předstupně k ASP, ale zde již nikoli - zde jsou příslušné aplikace provozovány na technickém vybavení které vlastní buď přímo sám ASP, nebo si je pronajímá od jiného subjektu, který je vlastní a je specializován na jejich provoz. Provoz vhodných technických prostředků totiž také vyžaduje poměrně pokročilé dovednosti (na správu operačních systémů, zálohování, údržbu hardwaru atd.) i investice (mj. i na zabezpečení dostatečné spolehlivosti na dostupnosti, včetně zálohovaného napájení, fyzické ostrahy atd.). V praxi jde nejčastěji o adekvátně vybavená střediska označovaná jako datacentra (datová centra), která lze chápat jako určité pokračovatele dřívějších výpočetních středisek. Mnohé subjekty ASP využívají služeb takovýchto datacenter resp. jejich provozovatelů na smluvní bázi, zatímco jiné subjekty ASP si vhodné technické prostředky resp. datacentra mohou provozovat samy.

Kdo je NSP?

Skutečnost, že aplikace vlastněné subjekty ASP jsou fakticky (fyzicky) provozované ve vhodných datacentrech a tudíž mimo místa kde se nachází jejich koncový uživatel, nutně znamená že přístup koncových uživatelů k těmto aplikacím musí být realizován "na dálku". Technických možností zde připadá v úvahu více (podrobněji viz kapitola "technické řešení"), ale všechny mají jedno společné: vyžadují existenci vhodné konektivity (propojení) mezi datacentrem a koncovým zákazníkem. Tato konektivita opět může být realizována různými způsoby, mezi které patří například privátní spoj či celá privátní síť spojující datacentrum s konkrétním zákazníkem a jeho firemní sítí. Stejně tak je možné realizovat přístup i prostřednictvím veřejného Internetu i jakýmkoli dalším způsobem, který je schopen zajistit potřebný přenos dat. Vždy zde ale musí existovat někdo, kdo příslušnou konektivitu (schopnost přenosu) zajistí, tedy vhodný poskytovatel přenosových, resp. síťových služeb. Takovýto subjekt je v souvislosti s ASP a jejich fungováním označován jako NSP (Network Service Provider), a může jím být například i tradiční subjekt ISP (poskytovatel připojení k Internetu), který připojí datacentrum ke své síti a zprostředkovává přístup zvnějšku právě prostřednictvím Internetu, případně dalšími způsoby které má ve své nabídce služeb.

Subjekt NSP je obecně samostatným subdodavatelem subjektu ASP, i když jsou samozřejmě možné i situace kdy oba subjekty splývají. To je nejčastěji případ internetových providerů (subjektů ISP), kteří se v rámci snah o rozšíření portfolia svých služeb dostávají až do role subjektů ASP (a přitom samozřejmě sami sobě poskytují potřebnou konektivitu v roli NSP).