Komu patří místní smyčky?

Není jistě těžké nahlédnout, že budování nových přístupových sítí (např. "kladení vlastních drátů") je možné a ekonomicky únosné jen někde, například tam kde přípojky dosud nejsou, a jinde může být neekonomické, nevhodné až technicky nemožné. Má například smysl budovat, navíc za velkých nákladů, nové místní smyčky paralelně vedle jiných, které zde existují mnoho let a historickým vývojem doslova "spadly do klína" dominantnímu operátorovi, který vznikl transformací z původního monopolního operátora? Obvykle to nemá smysl ani technický (musí se znovu rozkopávat silnice), ani věcný - opravdu potřebujete mít doma fyzicky dva nebo dokonce více telefonů, jenom proto abyste si pokaždé mohli vybrat ten, ze kterého bude nejvýhodnější volat? Není snazší mít doma jeden telefon, volat vždy z něj, a svobodně volit skrz kterého operátora (resp. skrz kterou síť) má být váš hovor veden?

Uvědomme si ale ještě jeden důležitý aspekt celé věci, a to aspekt ekonomický: v době telekomunikačního monopolu se vás nikdo neptal na to, kolik jste ochotni za něco zaplatit, včetně cen za telekomunikační služby. Pokud monopolní telekomunikační operátor považoval za vhodné "natáhnout" k vám přípojku, učinil tak za nákladů které si jednoduše započítal do svých výdajů a ty pak rozpočítal do tarifů, které vám i všem ostatním účastníkům s požehnáním cenového regulátora nadiktoval a všichni jsme je zaplatili. Nemusel se ohlížet na nějaké konkurenční tlaky, a tudíž jej ani nic nemotivovalo, aby se choval efektivně. Nicméně místní smyčky, které vznikly takto za netržních podmínek a byly povinně zaplacené účastníky, kteří neměli jinou možnost, s liberalizací telekomunikačního trhu obvykle přechází do vlastnictví dominantního operátora (kterým je původní monopolní operátor). On tyto místní smyčky bude moci využívat k poskytování svých služeb, nabízených již v konkurenčním prostředí, ale nebude již muset nést náklady na jejich vybudování (tyto náklady již byly uhrazeny v době monopolu). Znamená to tedy, že do svých "liberalizovaných" cen nebude muset zahrnovat náklady na pořízení místních smyček, resp. celých přístupových sítí. Není jistě bez zajímavosti, že Český Telecom v poslední době mohutně investuje právě do budování přístupových sítí, které buduje opravdu ambiciózně.

Naproti tomu nový operátor, který by chtěl dominantnímu operátorovi v liberalizovaném prostředí začít konkurovat, by musel nejprve vybudovat své vlastní místní smyčky, resp. vybudovat své vlastní přístupové sítě. Příslušné náklady by samozřejmě musel zakalkulovat do ceny svých služeb, které pak ale ve skutečně tržním prostředí těžko budou mít šanci konkurovat cenám dominantního operátora, který jistě nebude váhat náležitě využít svého dědictví z monopolních dob (bude využívat "zděděné" místní smyčky, a náklady na jejich vybudování nebude muset "rozpouštět" ve svých tarifech). Bude zde tedy existovat vysoká nákladová bariéra, kterou noví operátoři budou jen nesmírně obtížně překonávat. Problém našeho návrhu telekomunikačního zákona, konkrétně jeho paragrafu 78 a odsunu volby operátora a přenositelnosti čísel o další dva roky, je právě v tom, že se tuto bariéru snaží zachovat, a ne ji snižovat.