České telekomunikace v roce 2010

Rok 2010 byl pro české telekomunikace rokem zpoždění: o několik let se zpozdil nástup 3G sítí a klasického mobilního Internetu, o měsíce se zpožďuje vypsání výběrového řízení na volné kmitočty pro mobilní broadband.

Virtuální mobilní operátoři nedorazili vůbec, stejně jako skutečná konkurence mezi mobilními operátory. I díky tomu může jejich profitabilita čnít nebývale vysoko nad tím, co je obvyklé na vyspělých telekomunikačních trzích.

Hodnotit rok 2010 v době, kdy ještě neskončil a kdy ještě není známa většina relevantních ekonomických a provozních ukazatelů za toto období, není jednoduché. Přesto lze určité trendy alespoň extrapolovat. Například rozvoj infrastruktury, který je alfou a omegou perspektivnosti celého sektoru telekomunikací, v posledních letech nevykazuje příliš pozitivní vývoj.

Podívejme se například na rozvoj v oblasti vysokorychlostních datových služeb, které jsou všeobecně považovány za jednu z posledních oblastí (ne-li tu úplně poslední), kde ještě je nějaký prostor k expanzi, resp. k růstu a rozvoji. Následující tabulka nám ukazuje, jak rostly počty vysokorychlostních přípojek k Internetu na maloobchodním trhu za posledních pět let – tak, jak je napočítal Český telekomunikační úřad ve své Zprávě o vývoji trhu elektronických komunikací (se zaměřením na rok 2009).

	2005	2006	2007	2008	2009
DSL	280 000	493 402	613 220	697 000	750 000
Kabel	133 000	229 780	309 000	382 000	460 000
WLL (FWA+WiFi)	210 000	370 000	520 000	610 000	680 000
optické sítě	17 000	36 000	55 000	100 000	125 000
CDMA+UMTS	70 000	119 000	183 000	277 000	370 000

Tato čísla mohou na první pohled vypadat optimisticky, protože počty přípojek stále rostou. Ale zkusme si tento jejich růst vyjádřit meziročně v procentech – a rázem dostaneme mnohem smutnější obrázek. Tempo jejich přibývání totiž rapidně klesá.

	2005/2006	2006/2007	2007/2008	2008/2009
DSL	76%	24%	14%	8%
kabel	73%	34%	24%	20%
WLL (FWA+WiFi)	76%	41%	17%	11%
optické sítě	112%	53%	82%	25%
CDMA+UMTS	71%	53%	51%	34%
celkem	76%	35%	23%	15%

V době psaní tohoto textu (na přelomu října a listopadu 2010) bylo z údajů roku 2010 známo jen to, o kolik narostl počet DSL (resp. ADSL) přípojek za první pololetí 2010: Telefónica jich na maloobchodním trhu nově zřídila 25 000. I to je podstatně méně než za srovnatelné období (první pololetí) roku 2009, kdy šlo o 55 200 nových přípojek. Jde tedy o pokles tempa téměř o 55 %.

Právě v oblasti (A)DSL je určitou kompenzací alespoň to, že na maloobchodní trh s ADSL razantněji vstoupila společnost T-Mobile, a podařilo se jí oživit zájem o přeprodávané přípojky: zatímco v roce 2009 jich ještě ubývalo (celkem 3 800), jen za první pololetí 2010 jich naopak 6 200 přibylo. Nicméně, vzhledem k celkovým počtům, resp. k tomu, co na maloobchodním trhu realizuje Telefónica, jde stále jen o minoritní faktor: v celkovém součtu přes Telefónicu a T-Mobile přibylo za první pololetí 2009 na 51 400 nových přípojek, zatímco za první pololetí letošního roku na 31200. To odpovídá poklesu jen o cca 43 % místo o 55 %.

Na druhou stranu zde vznikl poměrně markantní trend: zatímco ještě v roce 2010 neměla Telefónica O2 Czech Republic na maloobchodním trhu s ADSL vážnější konkurenci, v prvním pololetí roku 2010 ji dostala právě v podobě T-Mobile Czech Republic: na počet nově realizovaných přípojek už lze odhadnout jejich poměr na 4:1. A vzhledem k marketingovému potenciálu T-Mobile lze očekávat, že jeho podíl dále poroste.

ADSL končí, optika nepřichází

I když se razantněji mění podíl jednotlivých operátorů na poli ADSL, přesto lze konstatovat, že jde jen o jiné dělení koláče, který se stále více sesychá (tedy: zmenšuje) a nedává moc šancí na další růst. Pravdou je, že v jiných zemích je tento koláč podstatně větší, když penetrace ADSL – chápaná jako počet těchto přípojek na počet obyvatel – zde dosahuje výrazně vyšších hodnot.

Ale to je do značné míry dáno i tím, že v těchto zemích bylo ADSL k dispozici podstatně dříve než u nás, a trh se díky tomu vyvíjel jinak. Například v tom, že uživatelé nemuseli hledat jiné možnosti svého připojení, protože ADSL pro ně dlouho nebylo dostupné.

Díky tomu máme široko daleko největší penetraci WiFi přípojek. A jejich podíl na trhu se kupodivu nesnižuje, ale spíše roste. Což dává tušit, že ani stávající nabídka ADSL není pro uživatele tak lákavá, aby dokázala WiFi vytlačit z trhu.

Další růst ADSL je ale významně ohrožen i tím, že tato technologie je dnes už na hranici svých možností, pokud jde o dosahovanou rychlost. Stejně tak je na tom i WiFi.

Zcela jiný je ale potenciál kabelových přípojek, které v roce 2010 nabízely již i 100 Mbit/s. A ještě lépe jsou na tom optické technologie, jejich přenosový potenciál je ještě mnohem větší.

Jenže ani kabelové, ani optické přístupové sítě v roce 2010 také příliš nerostly. Mrzí to zejména u optiky, které je obecně přikládána největší budoucnost, a v řadě zemí světa optické sítě doslova explodují. Česká republika jde z tohoto pohledu přesně opačným směrem: růst optických sítí se v ČR také utlumuje, viz úvodní tabulka.

Obecně asi lze konstatovat, že nové optické přístupové sítě budují spíše menší a lokální operátoři. Často to jsou dosavadní WiFi provideři, kteří správně tuší, že i technologie WiFi se dostala na hranice svých možností, a perspektivou do budoucna je pro ně pouze optika.

Zato naši velcí operátoři se optikou zabývají jen málo, a to hlavně na úrovni páteřních sítí. Do budování nových optických přístupových sítí se prakticky nepouští, byť je tu a tam alespoň testují. Důvody budou nejspíše „regulačně-ekonomické“: ani v roce 2010 nebylo vůbec jasné, jak to bude s regulací těchto sítí. Zda je jejich vlastníci budou muset otevřít i své konkurenci (na principech obdobných dosavadnímu LLU), nebo zda jimi budou moci disponovat zcela sami.

Problém regulace nových optických přístupových sítí (v branži označovaných jako NGA, Next Generation Access networks) řešila po větší část roku 2010 Evropská komise, aby teprve v září vydala své doporučení. To je ve své podstatě kompromisem mezi oběma krajními případy, a dává národním regulátorům právo (i povinnost) rozhodnout o tom, zda a za jakých podmínek budou sítě NGA otevírány konkurenci. Jak dalece to bude budování nových optických přístupových sítí stimulovat či naopak potlačovat, ukáže až čas.

Skutečné 3G má zpoždění

I přes celkovou stagnaci a útlum však alespoň jedna oblast v roce 2010 přece jen výrazněji ožila: budování mobilních sítí 3. generace a nabídka jejich (datových) služeb.

Abychom ale byli přesní: mobilní sítě 3. generace se v ČR budovaly i v dřívější době. Jenže naši operátoři šli jinou cestou než jejich zahraniční protějšky, které vsadily na „standardní řešení“, podporované i výrobci koncových zařízení. Tedy na 3G technologie podle standardů 3GPP, založené na technologii UMTS FDD a nasazené v pásmu 2,1 GHz.

Česká Telefónica ale zdědila (po Eurotelu) 3G síť na bázi technologie CDMA 2000 EV-DO v pásmu 450 MHz. Ta odstartovala již v roce 2004, a poměrně brzy dokázala pokrýt cca 80 % populace. Klasickou 3G síť spustil ještě Český Telecom počátkem prosince 2005, ale její pokrytí se dlouhé roky omezovalo jen na Prahu a Brno. Navíc Telefónica využívala jen „základní“ technologii UMTS, s max. rychlostí 384 kbit/s.

Zlom přišel až koncem roku 2008, kdy si Telefónica vybrala nového dodavatele (čínský Huawei, místo původní Nokie), a svou 3G síť (nyní již s HSDPA) začala přece jen rozšiřovat. Tehdy také deklarovala, že do 2 až 3 let pokryje na 70 % populace.

Pravdou je, že v roce 2009, a ještě více v roce 2010, Telefónica skutečně „přidala“ na tempu budování své klasické 3G/UMTS sítě. I tak ale stále zůstává poměrně daleko za původně deklarovanými cíli. Například její aktuální pokrytí se (podle poslední tiskové zprávy z 11.10.2010) pohybuje jen na úrovni 39 % procent populace. Také nejvyšší inzerovaná rychlost je 3,6 Mbit/s, a nikoli 14,4 Mbit/s, které byly v roce 2006 slibovány „do dvou let“. Skutečně dosahovaná rychlost je pak podle nezávislých měření na úrovni 1,8 Mbit/s.

Druhý držitel 3G licence z roku 2001, společnost Radiomobil, se v roce 2005 – již jako T-Mobile Czech Republic – rozhodl využít svou licenci pro vybudování 3G sítě na jiné technologii, než je „klasická“ 3G/UMTS. Ta funguje na principu tzv. frekvenčního duplexu (FDD), což znamená, že pro každý z obou směrů (od koncového zařízení a k němu) používá jiné frekvence. Neboli tzv. párové spektrum (ve smyslu dvojice frekvenčních pásem).

Český T-Mobile se ale v roce 2005 vydal cestou poměrně unikátní technologie UMTS TDD, která funguje na principu časového duplexu (TDD, Time Division Duplex) a využívá jen jedno frekvenční pásmo pro oba směry (tedy tzv. nepárové spektrum). Současně dokonce deklaroval, že klasickou 3G síť (UMTS FDD) stavět nebude, a dalším jeho technologickým milníkem bude až technologie LTE.

Názor změnil až koncem roku 2008, neboli ve stejné době, kdy si Telefónica našla nového dodavatele technologie a oživila své záměry s rozšiřováním své klasické 3G sítě (do té doby omezené jen na Prahu a část Brna). Právě tehdy se i T-Mobile rozhodl začít budovat svou klasickou 3G síť (UMTS FDD) fakticky vedle své 3G sítě na bázi UMTS TDD. Do ostrého provozu byla tato síť spuštěna v lednu 2010, a k říjnu 2010 pokrývala již 1/3 populace ČR.

Třetí do hry, český Vodafone, začal svou 3G/UMTS budovat již v roce 2006. Její výstavba měla trvat tři roky, ale ještě v témže roce (2006) byla pozastavena, prý kvůli nízkým očekávaným výnosům ze 3G služeb.

Nebylo to ale odložení definitivní, nýbrž „jen na rok“. Po něm, v roce 2007, následoval další odklad, znovu na rok. Na sklonku roku 2008 pak Vodafone přece jen znovu začal s budováním své 3G sítě. Pokryl s ní části Prahy 9 a 10, aby v březnu 2009 mohl svou síť komerčně spustit. Svým rozsahem to ale připomínalo spíše laboratorní test než pilotní provoz (natož pak řádný komerční provoz).

Další rozvoj této sítě, stavěné na technologii od společnosti Nokia Siemens Networks, se ale již nekonal. Místo toho si český Vodafone našel nového dodavatele (čínský Huawei, podobně jako Telefónica), a s ním začal budovat svou 3G síť zcela znovu. Spustil ji v březnu 2010, a k říjnu 2010 s ní pokrýval „více než 30 % populace“.

Jedno 3G nestačí…

Z pohledu mezinárodních statistik by Česká republika mohla vypadat jako světový leader v oblasti 3G. Tedy alespoň pokud bychom věřili statistikám, například od OECD. Podle nich se totiž již delší dobu řadíme na přední místo na světě, s 3G pokrytím kolem 90 % populace, viz následující obrázek.

Vysvětlením je skutečnost, že tato statistika nerozlišuje mezi variantami 3G technologií, a tak nám započítává i naše „alternativní“ 3G sítě. Tedy jak CDMA síť Telefóniky v pásmu 450 MHz, tak i UMTS TDD síť T-Mobile. A ty se již dokáží postarat o pokrytí někde na úrovni 90 % (když třeba jen síť bývalého Eurotelu měla již v roce 2005 pokrytí přes 80 % populace).

Pro uživatele je ale takovéto pokrytí dost nešikovné. Používá totiž buď vcelku standardní technologii, zato ale v nestandardním pásmu (konkrétně v případě CDMA sítě Telefóniky, v pásmu 450 MHz), nebo funguje v jinak standardním pásmu pro 3G, ale zase využívá nestandardní technologie (konkrétně v případě UMTS TDD sítě T-Mobile v pásmu 2,1 GHz).

Kvůli tomu uživatel nemůže používat takové zařízení, jaké chce a jaké si sám vybral, ale musí využít jedno z velmi omezené nabídky speciálně upravených zařízení, které mu nabídne jeho operátor. A pokud přece jen trvá na svém vlastním zařízení podporujícím standardní 3G (UMTS FDD) ve standardním pásmu, může využívat jen „novou“ 3G síť svého operátora – jejíž pokrytí ale i v roce 2010 dosahuje jen skromných 30 až 40 procent.

Ke dvěma různým 3G sítím nakonec dospěl i český Vodafone. I když i on v roce 2010 začal (znovu) budovat svou „řádnou“ 3G síť, tempo růstu jejího pokrytí by ho výrazně diskvalifikovalo oproti jeho dvěma konkurentům. A tak se v roce 2010 nakonec spojil s Mobilkomem a jeho U:fonem, jehož 3G síť na bázi (standardní) technologie CDMA 2000 EV-DO, nasazená v nestandardním pásmu 430 MHz, přece jen pokrývá na 75 % populace (a s externí anténou prý až 94 % populace). Společnými silami, neboli s využitím speciálního kombinovaného USB modemu, mohou zákazníci využít obou sítí, podle toho, která je pro ně právě dostupná.

Celkově tak na našem trhu došlo k poměrně unikátní situaci: všichni tři naši velcí (rozuměj: GSM) operátoři fakticky mají (či alespoň využívají) dvě 3G sítě, které jsou vzájemně nekompatibilní, a jen jedna (bohužel ta s menším pokrytím) je využitelná standardními koncovými zařízeními.

Virtuální mobilní operátoři? Stále ne.

Rozložení sil v našem mobilním sektoru je již delší dobu stabilizované. V tom smyslu, že na tomto trhu působí tři velcí operátoři, kteří pochopitelně nemají sami zájem pouštět mezi sebe ještě někoho dalšího. Musí jim být jasné, že trh je již do značné míry saturovaný, a tak příchod dalšího silného subjektu by mohl znamenat jen nějaké přerozdělení podílů na trhu, a nikoli zvětšení tohoto trhu jako takového.

I proto se ani v roce 2010 nepodařilo žádnému zájemci o roli virtuálního operátora domluvit se s někým z „velké trojky“. A je asi nepravděpodobné, že by se tak stalo i v budoucnu.

Jediný, kdo byl ochotný otevřít svou síť pro virtuální operátory, byl nově příchozí Mobilkom. Jeho nabídku ale nakonec využilo jen několik úzce lokálních providerů. Z větších subjektů na ni kývl jen Vodafone, právě proto, že potřeboval zvýšit dostupné „3G pokrytí“ pro své zákazníky mobilních služeb, viz výše.

Výběrové řízení na 4. mobilního operátora?

Šanci na změnu poměrů na „již zabydleném“ mobilním trhu slibovala již v roce 2010 možnost přidělení nových kmitočtů pro zcela nového operátora. Hovořilo se o ní již před lety, ale stále nebylo zcela jasné, zda by příděl dosud volných kmitočtů (v pásmu 1,8 GHz a 2,6 GHz) stačil pro plnohodnotného nového operátora či nikoli. Navíc bylo zřejmé, že s hlasovými službami by moc šancí asi již neměl.

Nový rozměr pak dostala celá tato možnost v souvislosti s tzv. digitální dividendou. Tedy s možností přidělit navíc kmitočty v pásmu 800 MHz, uvolněné díky přechodu z analogového na digitální vysílání. Pokud se tyto kmitočty zkombinují s těmi dosud volnými v pásmu 1,8 a 2,6 GHz, už by prostor pro zcela nového plnohodnotného hráče vznikl.

Jenže podle jakých pravidel by nové kmitočty měly být přiděleny? Aby přitom byla zohledněna jak všechna pravidla, vyplývající ze zákona, tak třeba i nároky stávajících operátorů? Formou čisté aukce (kterou stávající zákony možná ani neumožňují), formou tzv. soutěže krásy, či ještě jinak?

Český telekomunikační úřad již v březnu letošního roku předložil k diskusi určitou představu toho, „jak dále“ v této oblasti (v dokumentu: Strategie správy spektra). Ještě někdy v dubnu 2010 ČTÚ naznačoval, že by výběrové řízení mohlo proběhnout již v létě. To se ale nestalo, a ani na konci října ještě neskončila ani diskuse kolem celé Strategie: ČTÚ nyní chce, aby o celé Strategii a konkrétním přidělování kmitočtů rozhodla přímo vláda.

Případné výběrové řízení na (párové) příděly kmitočtů v pásmech 800 MHz, 1,8 a 2,6 GHz, vhodných jako pro technologie UMTS, tak i pro budoucí LTE, lze tedy očekávat spíše až v roce 2011. Bude ale velmi zajímavé sledovat, jak přesně budou nastavena pravidla tohoto výběrového řízení a zda se do něj přihlásí někdo nový – nebo zda si všechny nové kmitočty „rozeberou“ mezi sebou jen stávající mobilní operátoři, kteří na tuzemském trhu již působí. I to je totiž docela dobře možné.

Profitabilita našich operátorů

O situaci na tuzemském trhu telekomunikací v roce 2010, ale i v letech předchozích, výmluvně vypovídá ukazatel označovaný jako „profitabilita“ operátora (ve smyslu: výnosnost). Jde o tzv. EBITDA marži, neboli o poměr mezi výnosy operátora a upraveným ukazatelem EBITDA (jeho ziskem před úroky, zdaněním, odpisy a amortizací), vyjádřený v procentech.

S určitým zjednodušením si tento ukazatel lze představit jako rozdíl mezi výnosy a náklady operátora vyjádřený v procentech. Vypovídá vlastně o tom, jak moc „nákladné“ je pro operátora generovat určité výnosy: čím vyšší má tento ukazatel hodnotu, tím má operátor nižší náklady (při stejných výnosech), nebo naopak vyšší výnosy (při stejných nákladech).

Intuitivně si lze představit, že na hodně konkurenčním trhu bude tento ukazatel spíše menší, neboť operátor se zde musí „hodně snažit“, a konkurence jeho výnosy snižuje (oproti nákladům). Naopak na méně vyspělých trzích, kde konkurence na operátory tolik netlačí, bývá hodnota tohoto ukazatele spíše vyšší – protože operátor nemusí bojovat s konkurenci a může si dovolit své zákazníky „více ždímat“.

V České republice je hodnota tohoto ukazatele opravdu extrémně vysoká. Například český T-Mobile dosáhl za první pololetí roku 2010 marže EBITDA ve výši 48 procent, a za celý rok 2009 dokonce 51,5 procenta – zatímco průměr celého nadnárodního koncernu T-Mobile byl v roce 2009 jen 32 procent. A například v samotném Německu, kde má tamní T-Mobile opravdu silnou pozici, dosahoval stejný ukazatel „profitability“ v roce 2009 jen 37,8 %. V Rakousku 27,2 %, v UK 18 %, a v Nizozemí 23,8 %.

Nejde ale jen o „výnosnost“ jednoho jediného operátora na našem trhu. V obdobné situaci je i Telefónica O2 Czech Republic, která používá poněkud odlišný ukazatel OIBDA (provozní hospodářský výsledek před odpisy). S ním se za první pololetí roku 2010 dostala na úroveň 40,4 %, zatímco průměr celé evropské Telefóniky O2 je pouze 28 %.

Český Vodafone své ekonomické výsledky nezveřejňuje, ale jeho EBITDA marži lze odhadnout srovnatelně k hodnotám ostatních dvou operátorů. Tedy podstatně výše, než jak je tomu na vyspělejších trzích, kde konkurence skutečně funguje – a to ve prospěch zákazníka. U nás tomu tak, soudě podle extrémně vysokých hodnot EBITDA marže, není. Právě naopak.

A to rozhodně není dobrou zprávou pro tuzemské uživatele mobilních služeb. Ani dobrou vizitkou pro ČTÚ jako sektorového regulátora.