Internet (znovu) do škol

Po dvouleté pauze se stát znovu začíná hlásit k odpovědnosti za stav ICT technologií na školách a jejich připojení k Internetu. Podle návrhu, který připravilo MŠMT, by stát v nadcházejících letech přispěl školám jednou šestinou na jejich připojení a vybavení. Zbývajících pět šestin by dodaly evropské fondy a školy samy.

Soudě podle některých mediálních výstupů z posledních dnů, jako například:

• Internet do škol se vrátí, slibuje Liška (Česká televize)
• Liška chystá "Internet do škol 2". Za tři miliardy (HN)

by se mohlo zdát, že na ministerstvu školství chtějí nějak oživit jednu z nejtragičtějších kapitol našeho školství a současně i naší informatiky: projekt Internet do škol, přezdívaný jako „Indoš“. A také že jde o iniciativou samotného resortu školství, resp. osobně ministra Lišky.

Dovolím si vyjádřit názor, že tomu tak není. Že nejde o původní iniciativu MŠMT, ale jen o opožděné splnění úkolu z usnesení vlády č. 442 z 21. dubna 2008, které ministru školství uložilo připravit „návrh koncepce rozvoje informačních a komunikačních technologií (ICT) ve vzdělávání“. Tento materiál měl původně vzniknout do 30. června, ale MŠMT požádalo o doklad až do konce září, a také jej využilo. A tak tento materiál jde „do vlády“ (k projednání) až teď, konkrétně právě dnes (viz program). Asi proto také ony mediální výstupy, právě v těchto dnech.

A hlavně: zatím to nevypadá, že by nynější ministerstvo školství chtělo jít stejnou cestou, jakou se ubíral původní projekt Internet do škol: cestou nákupu drahých služeb od externího generálního dodavatele, zatímco samotné školy zůstaly pouze pasivními příjemci těchto služeb a jejich vlastní potenciál zůstal ležet ladem. Nový návrh deklaruje, že chce stavět na aktivitě škol, které si budou samy pořizovat své vlastní připojení a další vybavení – a stát jim na to určitou měrou přispěje.

Nezapomínejme ale, že i původní koncepce Internetu do škol vypadala jinak, než jak byla původně realizována (podrobněji např. zde). Proto ona opatrná formulace „zatím to nevypadá ….“.

Jak to bylo s financováním po Indoši?

Nechci se zde podrobněji vracet k ponuré historii projektu Internet do škol (mé články o něm kdyžtak najdete zde), ale dovolím si alespoň stručně poukázat na zásadní obrat, ke kterému došlo na konci tohoto projektu, na přelomu let 2004 a 2005. To už původní smlouva s generálním dodavatelem končila, s ní i model poskytování služeb generálním dodavatelem, skrze školský intranet. Místo toho mohl stát přejít na mnohem efektivnější a racionálnější model: školy se již připojovaly přímo k Internetu, a toto připojení jim hradil stát.

Samo ministerstvo školství odhadlo náklady na centrálně hrazené připojení škol na cca 1 miliardu Kč ročně – a dokázalo ještě přesvědčit stát, aby tyto peníze na nadcházející léta vyhradil. Stalo se tak skrze usnesení vlády č. 792 z 25. srpna 2004, kde se objevilo variantní řešení pro dvě nadcházející období:  

• pro roky 2005 a 2006 měly být potřebné prostředky převedeny do rozpočtové kapitoly ministerstva informatiky, a to pak centrálně hradilo školám jejich připojení v rámci dodávky komunikačních služeb pro orgány veřejné správy (tzv. KIVSu).
• pro roky 2007 až 2010 měla být každý rok „zapracována“ do rozpočtové kapitoly resortu školství 1 mld. na pokrytí nákladů spojených se zajištěním informačních a komunikačních služeb ve školách

Realita pak byla taková, že první část usnesení, týkající se let 2005 a 2006, se ještě podařilo naplnit, a školám tak bylo jejich připojení hrazeno z centrálních zdrojů (do konce roku 2006). Ovšem druhá část usnesení, týkající se roku 2007 a dalších let, už naplněna nebyla, ani přes různé opakované sliby a deklarace toho, jak moc je školství pro stát důležité.

Poměrně dlouhou dobu (již v roce 2007) ale ještě nebylo vůbec jasné, zda stát svým závazků přeci jen nedostojí a přislíbené peníze poskytne. A tak dodavatel konektivity pro školy, Telefónica O2 Czech Republic, ještě po plných 10 měsíců roku 2007 školám připojení poskytoval, aniž za to dostal zaplaceno. A teprve koncem října 2007 došla Telefónice trpělivost a takovéto poskytování Internetu „na vlastní triko“ ukončila (resp. nabídla školám pokračování, už ale na placené bázi).

Resortu školství pak nezbylo než zkonstatovat, že s podporou od státu je konec,  a že tím fakticky končí i dosavadní Státní informační politika ve vzdělávání, zkratkou SIPVZ (podrobněji):

V současné chvíli je zřejmé, že projekt SIPVZ vláda již nepodpoří, a ten tak definitivně končí.

Sám jsem si to pak v závěru roku 2007 (zde na Lupě) dovolil okomentovat konstatováním, že

jsme „široko daleko“ asi jedinou zemí, která systémově nepodporuje Internet a informační gramotnost na školách, nemá v tomto ohledu žádnou vlastní koncepci, a ty dosavadní  bez náhrady a jaksi „samovolně“ opouští. Tím dává jasně najevo, že její priority jsou jinde.

Definitivní tečka. Nebo nový začátek?

Problematická situace kolem financování přístupu škol k Internetu se neřešila celý rok 2007.

Možná, že vláda čekala na to, jak bude vyřešen nález NKÚ, který v rámci původního Internetu do škol našel „nehospodárné a neoprávněné využití 884 milionů“ (podrobněji). Teprve v dubnu 2008 (!!!) se vláda Mirka Topolánka dostává k tomu, aby tento nález i reakce na něj (ze strany MŠMT) vzala na vědomí. Stalo se tak skrze usnesení vlády č. 442 z 21. dubna 2008, s honosným názvem

Stanovisko Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ke Kontrolnímu závěru Nejvyššího kontrolního úřadu z kontrolní akce 06/35: „Prostředky státního rozpočtu určené na realizaci státní informační politiky ve vzdělávání“

A jako jakousi vsuvku do tohoto usnesení, primárně se týkajícího nálezu NKÚ, vložila vláda i dva další body, na první pohled docela nenápadné.

První z nich není ničím jiným, než zrušením původního příslibu 1 miliardy ročně na připojování škol k Internetu, který se měl týkat let 2007 až 2010. Nejen že tento závazek nebyl v letech 2007 a 2008 naplněn, ale nyní je tedy i formálně zrušen.

No a druhý bod vládního usnesení č. 442? Právě ten je z pohledu dnešního článku nejzajímavější, protože ukládá ministru školství

zpracovat a vládě do 30. června 2008 předložit návrh koncepce rozvoje informačních a komunikačních technologií (ICT) ve vzdělávání

Kde najít nový návrh?

Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy návrh nové koncepce skutečně připravilo. Sice ne v původním termínu (do 30. června 2008), ale alespoň v rámci odkladu do 30. září.

Než se dostaneme k samotnému obsahu tohoto dokumentu, zastavme se na chvilku u způsobu jeho vzniku. Vše totiž nasvědčuje tomu, že tento návrh vznikl pouze v rámci MŠMT a nebyl konzultován s dalšími zainteresovanými subjekty, ať již ze státní či školské sféry. Zřejmě ale prošel klasickým mezirezortním připomínkovým řízením, v rámci kterého doznal kromě formulačních jen jediné věcné změny (viz dále).

Příležitost představit tento jistě zásadní dokument byla například na letošním Invexu, v rámci tamní akce „ICT Fórum“. Jak to dopadlo, popisuje server Česká škola v článku „ICT INVEX FÓRUM 2008 aneb náměstek ministra jako klaun“.

Pokud je mi známo, samo MŠMT tento návrh dosud nezveřejnilo. To za něj naštěstí udělaly jiné subjekty, které samotný návrh i jeho předkládací zprávu získaly zřejmě v rámci mezirezortního připomínkového řízení. Sám jsem zde na Lupě již 6. října odkazoval na výskyt obou dokumentů (návrhu i předkládací zprávy) na serveru vodovodů a kanalizací (zde). Serveru Česká škola se pak podařilo získat novější verzi samotného návrhu, zřejmě již se zapracováním výsledků připomínkového řízení (zde). Rozdíly mezi oběma verzemi jsou vesměs pouze formulační, jedinou faktickou změnou je nově uložená povinnost reportovat vládě každý rok o stavu plnění celé koncepce.

Co se navrhuje

Pojďme ale již k samotnému obsahu návrhu, který by právě dnes měla projednávat vláda.

Už v první zmínce o tomto dokumentu, zde na Lupě, jsem jej ohodnotil jako „nezávazné povídání“, které postrádá hlubší analýzu současného stavu a dějů minulých, srovnání naši situace se zahraničím, stejně jako vytyčení konkrétních cílů a záměrů.  Své cíle skutečně nedokáže exaktně popsat a nadefinovat, a místo toho se uchyluje k vágním formulacím a frázím typu:

Hlavním cílem projektu rozvoje informačních technologií je z centra, případně z úrovně krajů, iniciovaná podpora dosažení takového stavu, který umožňuje standardní využití informačních technologií jak ve výuce většiny předmětů, jako i standardního informačního a komunikačního nástroje pedagogických pracovníků a žáků škol. Zároveň je důležitým cílem podpora vytvoření takového informačního prostředí právě v oblasti školství, které umožní na úrovni krajů i centra pružně reagovat na potřeby a očekávání jinak decentralizovaného systému řízení jednotlivých škol, případně školských zařízení.

Jenže: když tento návrh nestanovuje žádné konkrétní cíle, kterých chce dosáhnout – například jaká míra konektivity má být na školách, kolik počítačů na učitele a žáka, jaké vybavení v učebnách atd. – jak bude vyhodnocováno jeho plnění? A hlavně: když návrh neříká, z jakého výchozího stavu přecházíme do jakého cílového stavu, jak může přesto dospět ke konkrétní částce 3,1 miliardy, byť prý pouze orientační, kterou tento přechod bude stát?

Nebo je třeba číst tento návrh opačně? Nezačínat tím, co má být dosaženo, ale vyjít z toho, kolik peněz má být vynaloženo? Či spíše kolik peněz se kde dá získat či je kdo ochoten dát – a teprve následně uvažovat o tom, co se za ně dá pořídit?

Pravdou je, že právě finanční otázky jsou na celém návrhu zdaleka nejpropracovanější. Je zde například zakotvena poměrně jasná představa o tom, kdo a jak se bude podílet na financování: pokud si to rozpočítáme na pomyslné jednotky (které odpovídají 100 milionům ročně), pak jednou jednotkou by přispěl sám resort školství, třemi jednotkami by přispěly evropské fondy, a dvěma jednotkami (formou spoluúčasti) samotné školy, resp. jejich zakladatelé.

Takže stát, přesněji resort školství, by svými penězi spíše jen „nastartoval“ hlavní investice, které by pak v rozhodující míře realizoval někdo jiný. Vlastně v poměru 1:5, takže stát by skrze resort školství přispěl jednou šestinou.  A to v celkovém průměru, zatímco třeba na zajištění konektivity by se podle návrhu nepodílely evropské fondy, a na počítače do škol by se zase nepodílel stát (ale jen samy školy a evropské fondy).

Pravdou je, že samotný návrh poměrně detailně vyjmenovává možnosti čerpání finančních prostředků z evropských fondů. Znamená to ale, že jednotlivé školy budou muset předkládat své konkrétní projekty, aby na peníze z evropských fond dosáhly samy? Nebo to za ně zajistí sám resort školství?

Jaká jsou pozitiva?

Abych ale jen nekritizoval: návrh obsahuje i řadu pozitivních momentů. Zejména hlavní zásadu, že o svém připojení k Internetu si rozhodují školy samy. A že resort školství vymezí základní standard, který bude školám hradit - a ony si  budou samy hradit případný nadstandard:

Žádné technické řešení nebude školám předepisováno a ředitelé si o poskytovateli připojení mohou rozhodnout sami. Pokud bude mít škola zájem o připojení o vyšších parametrech, bude si tento nadstandard financovat ze svého rozpočtu, resp. si financování zajistí svépomocí.

Samozřejmě ale bude záležet i na tom, jak „vysoko“ či naopak „nízko“ bude standard nastaven, a jak bude zohledňovat specifika konkrétní školy (od velikosti v počtu žáků, přes zaměření až po výsledky ve výuce). Něco ale naznačuje už samotná částka, kterou na to chce resort školství vyhradit ze své kapitoly: 95 milionů ročně. Při hrubém odhadu cca 7000 škol v ČR to vychází na cca 1131 Kč měsíčně. Za to už se aspoň nějaké připojení pořídit dá. Ale bude dostatečně kvalitní a dimenzované pro celou školu?

Uvedených 95 milionů by tedy mělo pokrývat veškerý standard internetové konektivity pro všechny školy. Případný nadstandard si zaplatí školy samy, a evropské fondy zde nepřispějí ničím. Ovšem u vybavování škol technikou (počítači atd.) tomu má být přesně naopak: tady zase nedá resort školství ani korunu, a vše má být hrazeno z evropských fondů a ze spoluúčasti škol a jejich provozovatelů. Alespoň že i zde návrh ponechává školám hlavní slovo, co do volby vybavení:

Priority, druhy a počty techniky i dodavatele si v tomto případě určuje sama škola.

Kuriózní ale je, že ačkoli právě zde nehodlá resort školství přispět žádnými finančními prostředky, přesto chce centrálně podpořit alespoň mobilitu:

Na centrální úrovni MŠMT podpoří vybavování co největšího počtu učitelů přenosnými počítači a mobilním internetem, a to hlavně s ohledem na bezproblémový přístup k informačním a datovým zdrojům a dále s ohledem na podporu návyků aktivního užití HW a SW prostředků ze strany učitelů.

O jakou podporu ale půjde, když na ni nebudou vyčleněny žádné finanční prostředky? No, stále by to mohlo být nějaké dojednání množstevních slev pro celý resort, u dodavatelů HW a SW, a u mobilních operátorů. Ostatně, naznačil to i ministr školství Liška, v jednom ze svých vystoupení pro média:

chceme vyjednat co nejvýhodnější podmínky pro jednotlivé školy, ale aby si samy školy určily, které z těchto služeb si nakoupí.

Pro úplnost ještě dodejme, že „návrh koncepce rozvoje informačních a komunikačních technologií (ICT) ve vzdělávání“ neřeší jen konektivitu a vybavení škol, ale také vzdělávání učitelů, školský portál, či monitoring dat, řízení kvality, podporu přijímacího řízení  a zjišťování výsledků vzdělávání ve školách. Ale to už raději nechme k rozboru specializovaným serverům, jako například České škole.