Jaká byla původní vize SIPVZ?
Autoři původní Koncepce státní informací politiky ve vzdělávání měli oproti současnému stavu výrazně odlišnou vizi a celkový přístup k tomu, co by SIPVZ měla být, co by měla přinést a jak by se měla realizovat. Během Invexu o tom referoval vedoucí původního autorského kolektivu doc. Matyska.
 |
Jak Koncepce vznikala
Požadavek na vytvoření Koncepce SIPVZ je zakotven již v dokumentu "Státní informační politika", který přijala vláda v květnu roku 1999. Zde byl uveden i termín pro její zpracování a předložení vládě: do března 2000. Týkat se tato koncepce měla jak škol, tak i knihoven, a její přípravu proto dostalo společně za úkol MŠMT a MK (Ministerstvo kultury).
Faktické práce na přípravě Koncepce byly zahájeny v listopadu 1999, v rámci autorského kolektivu vedeného právě doc. Luďkem Matyskou z MU Brno. Členové tohoto kolektivu byli do své role jmenováni příslušnými ministry.
I přes šibeničnost termínu se podařilo Koncepci připravit tak, aby v únoru 2000 mohlo proběhnout připomínkové řízení, a v březnu mohl být výsledek předán na MŠMT. Na samém konci března pak byla Koncepce SIPVZ předána do vlády, a ta ji 10.4.2000 také schválila, i s alokací navrhovaných finančních prostředků ze státního rozpočtu.
Koncem března 2000 prý také skončila jakákoli spolupráce MŠMT s autorským kolektivem, a samotné Koncepce se dále vyvíjela a měnila již mimo jejich vliv.
Pokud se chcete detailně seznámit s obsahem původního návrhu autorského kolektivu, který šel do připomínkového řízení, dovolil jsem si jej vystavit ve svém archivu (zde), jde o verzi již dříve staženou z webu MŠMT. Je datována k 31.1.2000. Na stejném místě najdete i výslednou Koncepci SIPVZ v podobě, v jaké byla předložena vládě 31.3.2000 a následně schválena, 10.4.2000, usnesením č. 351/2000.
Záměry a cíle
Návrh Koncepce, zpracovaný původním autorským kolektivem, pokrýval tři hlavní oblasti - stejné, jaké se snaží pokrýt i dnešní SIPVZ svými projekty:
- Infrastrukturu (dnes PIII)
- Vzdělávání učitelů (dnes PI)
- Pomůcky a SW (dnes PII)
Hlavním záměrem, alespoň tak jak jsem jej z výkladu doc. Matysky pochopil, bylo vytvořit vhodné prostředí pro samostatnou práci učitelů i žáků, pro další vzdělávání učitelů i pro vzájemnou spolupráci škol. Navíc takové prostředí, které by bylo kreativní, které by motivovalo k vlastním aktivitám, aktivovalo potenciál žáků, učitelů i celých škol - a současně bylo dostatečně otevřené, skýtalo dostatek prostoru pro nové nápady a iniciativy, umožňovalo další rozšiřování a růst atd.
Celkově pak, pokud jde o kvantitativní parametry (počty počítačů, rychlosti připojení), byl návrh koncipován velmi otevřeně - specifikoval určitá "nezbytná minima", ale akcentoval potřebu dosažení vyšších hodnot, v závislosti na dostupnosti finančních prostředků.
Síťová infrastruktura
Pokud jde o infrastrukturu, původní návrh Koncepce SIPVZ předpokládal přímé připojování škol k Internetu, a naopak nepředpokládal to, čeho jsme svědky dnes - existenci školského intranetu. Připojení rychlostí 64 kbps zmiňoval jen jako "holé minimum", s tím že počítal s rychlostí 2 Mbps jako s hranicí, za kterou teprve nejsou školy omezovány ve svých aktivitách rychlostí své přípojky. Ostatně, do výsledné vládou schválené verze se dostal požadavek:
… každá škola nejméně 64 kbps, alespoň 30 % středních škol a alespoň 15 % základních škol kapacitou 2 Mb/s a vyšší ….
Dnešní realitou je připojení právě a pouze rychlostí 64 kbps (navíc ne všech škol, ale jen těch "zelených"), přičemž o rychlosti 2 Mbps se těmto "zeleným" školám může jen zdát - kdyby si tuto rychlost chtěly pořídit od generálního dodavatele jako nadstandard, nejspíše by se nedoplatily.
V následné diskusi na závěr semináře se k aspektu rychlosti připojení vyjádřil i technický ředitel ACOLu Škovronek, když řekl že školy si na svých 64 kbps nestěžují. Doc. Matyska na to reagoval vtipným bonmotem o tom, že hladovějícímu přijde vhod i plesnivá kůrka, ale že to neznamená, že bychom jej tak měli krmit soustavně.
Počty počítačů
Pokud jde o počty počítačů, i zde původní koncepce definovala pouze minimální požadavky:
.. zajistit, aby každá základní a střední škola byla v první etapě vybavena alespoň jedním kvalitním multimediálním počítačem, přístupným studentům i mimo vlastní vyučování, a alespoň tento počítač připojit na Internet. Tohoto cíle by mělo být dosaženo do konce roku 2001 ….. Následně je třeba zajistit vybavení každé školy alespoň jednou učebnou se 7-8 multimediálními počítači zapojenými do lokální sítě a připojenými nejlépe trvale na Internet. Tato druhá etapa by měla být realizována do konce roku 2003.
Verze SIPVZ, kterou nakonec schválila vláda, však právě citovaný požadavek poněkud oslabila, když do konce roku 2003 požadovala pouze:
….. Vybavení každé střední školy a každé větší základní školy alespoň jednou učebnou s min 8 multimediálními počítači zapojenými do lokální sítě.
a teprve do konce roku 2004 požadovala:
… Každá škola bude vybavena multimediální technikou tak, aby podstatná část výuky ji mohla přímo či nepřímo využívat.
Na tyto plány (až do roku 2005) pak byly vládou vyčleněny navrhované finanční prostředky ve výši cca 4,43 mld. Kč (jen na část infrastruktury, tj. dnešní PIII).
O největší oslabení se ve své pozdější argumentaci postaral dnešní generální dodavatel, který tvrdil že
…původním rozhodnutím vlády bylo vybavit každou školu jedním počítačem a připojením, a na to byla alokována určitá částka. My ale za stejné peníze poskytujeme několikanásobně více."
Podrobněji viz moje polemika s tvrzením GD v článcích Opravdu čtyřikrát víc počítačů? a Opravdu čtyřikrát víc počítačů? (2) - Hra s miliardami.
Garantované služby vs. využití vlastního potenciálu
Snad největší principiální odlišností původní vize autorů SIPVZ od dnešní reality je to, kdo a jak se má o infrastrukturu starat. Doc. Matyska při svém vystoupení zdůrazňoval, že jejich představou bylo, že správa bude sdílena učiteli a žáky - neboli že školy se budou o své vybavení z velké části starat samy. Důvody jmenoval dva: snížení nákladů na správu, a možnost seznámit žáky s problematikou správy a systémové údržby. K tomu ještě dodal, že vybavení škol by rozhodně nemělo fungovat jako příslovečná černá skříňka, do které není možné jakkoli sáhnout (ani se zabývat tím, co je vevnitř, jak to funguje atd.).
Dnešní stav je následující: infrastruktura je koncipována jako "stabilní", na principu garantovaného fungování (garantovaných služeb), a nikoli jako prostředí pro případné experimentování či jiné "hraní si" žáků a jejich učitelů. O řádné fungování, zahrnující ony "garantované služby", se stará generální dodavatel, zatímco školy se nestarají o nic (doslova: "přichází k hotovému"). Jinými slovy: i ty školy, které by se dokázaly o své vybavení postarat samy, to dělat nemohou a musí za příslušné služby platit generálnímu dodavateli (byť ne přímo ony ale MŠMT). Tím podle mého názoru enormně vzrostly náklady na provoz (provoz 1 PC s garantovanými službami přijde za 6 měsíců, včetně aktivace, na cca 160 000 Kč). Vlastní potenciál těch škol, které jej mají, naopak leží ladem. Nehledě již o efektu na výchovu žáků - ti nemohou být vychováváni k tomu, aby si alespoň v jednodušších případech dokázali pomoci sami, a naopak je jim vštěpováno do hlavy, že na nic nesmějí sahat, aby snad něco nepokazili a škola nemusela hradit drahé servisní zásahy. To podle mého názoru nestimuluje žáky ani učitele k aktivnímu využívání dodané techniky, ale naopak je to motivuje k tomu, aby ji raději nepoužívali (a tím také na ní nic nepoškodili).
Dalším efektem "černé skříňky", před kterým autoři původní koncepce varovali, ale dnes se přesto naplnil v míře vrchovaté, jsou současné problémy s registracemi resp. certifikacemi softwaru - i školám samotným je skrze povinné registrace bráněno v tom, aby počítače využívaly tak, jak by samy chtěly. Původní představa byla taková, že dodané PC budou dostatečně dimenzovány a připraveny pro nové aplikace, budou skýtat dostatečný prostor pro růst potřeb výuky atd. - což dnešní relativně pomalé počítače, bez CD mechaniky a disketové mechanismy, a bez možnosti instalovat nové aplikace (bez registrace) rozhodně nesplňují.
Jak učit?
S vybavením počítačů úzce souvisí i konkrétní způsob jejich využití pro potřeby výuky. Zde doc. Matyska několikrát explicitně zdůraznil, že představou původního autorského kolektivu bylo využít je především pro projektovou výuku a pro samostatnou práci žáků (i učitelů), a teprve v druhé řadě pro "rozvrhovanou výuku" (a v další řadě pak pro zájmovou činnost a další aktivity, včetně přístupu veřejnosti). Stejně tak bylo významnou součástí původní vize i to, že celé školy, či jednotlivé třídy nebo skupinky žáků (např. zájmové kroužky) a učitelé budou aktivně spolupracovat s dalšími školami, třídami atd. a účastnit se různých národních a mezinárodních projektů - což jsou opět aktivity spíše mimo běžnou rozvrhovanou výuku. Celé řešení pak mělo být koncipováno tak, aby tyto aktivity nejen umožňovalo, ale také aktivně podporovalo.
Dnešní stav je takový, že školy připojené ke školskému intranetu nemohou plnohodnotně využívat všechny služby celosvětového Internetu . Mají k dispozici jen omezený repertoár internetových služeb (v zásadě jen WWW a elektronickou poštu), a nemohou využívat například různé videokonference či služby pro on-line spolupráci, různé experimentální protokoly atd. To výrazně omezuje jejich možnosti účastnit nejrůznějších vzdělávacích programů a projektů. Stejně tak je výrazně omezena i jejich možnost využívat nepřeberné bohatství již existujících výukových materiálů na Internetu. Pokud totiž pro jejich použití potřebují nějaký tzv. plug-in (což je u multimediálních formátů typické), nesmějí si jej na své počítače instalovat.
Sečteno a podtrženo, zatímco původní autoři požadovali otevřený systém, mířený hlavně na samostatnou práci, projektovou výuku, přístupný různým formám spolupráce a podporující vlastní iniciativu a tvořivost, skutečně realizován byl systém značně uzavřený, omezující své uživatele v mnoha aktivitách, a zamýšlený spíše pro "rozvrhovanou výuku". Navíc systém nesmírně drahý. Co teď s ním?