Dočkáme se českého Fastwebu?

Když se dnes řekne "broadband", s dodatkem "pro domácnosti", většina lidí si pod tím představí buď ADSL, nebo přípojku přes kabelovou televizi. Pak se určitě někdo zmíní, že přeci existuje také řada možností bezdrátového připojení. No a možná se najde i někdo, kdo uvěří slibům, že broadband by mohla poskytnout i digitální televize.

Všechny tyto varianty samozřejmě mají určitý potenciál, ale mají také svá omezení, ponejvíce kapacitního charakteru. To pak limituje i nabídku služeb, které je možné po příslušné přípojce poskytovat. Myšlenka natáhnout do každého bytu optické vlákno, a tím se na hodně dlouhou dobu zbavit všech kapacitních omezení, napadne asi každého - ale snad vždy s dovětkem, že je to moc drahé a v praxi nerealizovatelné.

No, možná to nebude zase až tak zlé. Ve světě se takovéto věci již dělají, pochopitelně spíše v lokalitách s větší koncentrací potenciálních uživatelů. Příkladem může být italský FastWeb, který roztáhl své optické sítě v řadě italských měst a svým zákazníkům nabízí klasický "triple-play": hlasové služby, televizní programy a vysokorychlostní připojení k Internetu. Na rozdíl od obdobných nabídek kabelových operátorů ovšem vše funguje na "datovém základě" (jde o vysokorychlostní datovou přípojku, po které jsou hlasové hovory i televizní signál přenášeny jako data). To následně otevírá cestu k poskytování služeb na podstatně vyšší úrovni, a také možnost jejich snadné modifikace, upgradu atd. Třeba pokud jde o televizních služby, italský Fastweb nabízí skutečné video-on-demand (na placené i bezplatné bázi), a v ceně je i virtuální videorekordér (jde o "hostovanou" počítačovou aplikaci, umožňující uživateli nahrát si jakýkoli televizní pořad, a pak si jej kdykoli později (zdarma) přehrát na vlastní televizi). Nebo, pokud jde o samotné připojení k Internetu - zde již prakticky mizí kapacitní omezení daná použitou technologií, a jediným praktickým omezením se tak stává ekonomická stránka: jak velký objem služeb zákazník požaduje, kolik je ochoten zaplatit, a co a za kolik je naopak ochoten poskytnout poskytovatel služeb.

Jak se zdá, řešení obdobného italskému Fastwebu bychom se mohli dočkat i u nás. Měl jsem možnost si o takovémto záměru popovídat s lidmi z T-Systems Pragonet, kteří si to chtějí odzkoušet na pilotním projektu, na některém z větších pražských sídlišť. Na kterém, to nechtěli ještě prozradit - ale mělo by to být již v příštím roce. Základní představa je přitom taková, že T-Systems Pragonet by instaloval a provozoval potřebnou infrastrukturu (tj. "natáhl dráty": optiku až ke vstupu do domů, a v rámci domů kroucenou dvoulinku). Výsledkem by bylo "systematické prokabelování", obdobné tomu, jako je tomu u sítí kabelových operátorů - v každém bytě by rozvody končily "datovou" zásuvkou. Ten majitel bytu, který by se rozhodl stát se "abonentem" (využívat poskytovaných služeb), by do této zásuvky zapojil zařízení, představující obdobu kabelového modemu (u kabelových sítí) či ADSL modemu.

Italský Fastweb říká takovémuto "zakončujícímu zařízení" HAG (HOME ACCESS GATEWAY), a z druhé strany si k němu zákazník může připojit klasický telefon či počítač (přes Ethernet). Přesněji: určitý počet telefonů a určitý počet počítačů, podle konkrétní varianty zařízení HAG. Navíc ten zákazník, který se rozhodne i pro odběr TV služeb, si může k zařízení HAG připojit ještě televizní set-top-box (Fastweb ji označuje jako Video-Station), a k němu pak běžnou televizi. Rázem tak získává možnosti, které jdou nad rámec digitální terestrické či kabelové televize. Třeba apriorně neomezený počet volitelných programů, již zmiňovaný virtuální videorekordér (který nahrává pořady "u poskytovatele, na jeho serverech), či skutečné video-on-demand, podrobného programového průvodce atd.

U budoucího řešení od T-Systems Pragonet to nejspíše bude řešeno obdobně. S tím, že T-Systems Pragonet by se staral o infrastrukturu a datové služby, zatímco obsah a služby související s obsahem by měl na starosti nějaký jeho partner, z řad specializovaných firem. Kdo konkrétně by to měl být, jsem se nedozvěděl. Lidé z Pragonetu nechtěli ještě podrobněji rozvádět ani strukturu budoucích služeb. Naznačili však, že by měla jít nad rámec klasického "triple play" (tj. hlas, TV a Internet), a zahrnovat také:

• služby ochrany a ostrahy (různé monitorování, bezpečnostní kamery, napojení na PCO atd.)
• "metrologii pro utility", neboli služby charakteru dálkového odečtu spotřeby energie, vody apod.

V jednom okamžiku dokonce zazněl zajímavý novotvar, "penta play", zdůrazňující že okruhů poskytovaných služeb by bylo celkem pět. Schválně, uchytí se takovýto termín, vedle již zažitého "triple play"?

Co se zdá být již dnes jasné, je způsob řešení "datového substrátu" (základního mechanismu přenosu dat), nad kterým bude poskytováno pět uvedených okruhů služeb. Půjde o řešení, které již dnes T-Systems Pragonet nabízí pod označením "viaGIA" (GIA od: Gigabit Internet Access). Jde v zásadě o gigabitový metropolitní Ethernet, který je již delší dobu běžně provozován v páteřní síti Pragonetu, a skrze nové optické rozvody by se v rámci popisovaného projektu dostal až někam ke vstupu do jednotlivých budov. Odsud by již vedly metalické rozvody (v rámci budov), a po nich by také "běhal" Ethernet, nejspíše jen stomegabitový. I tak by ale každá přípojka v jednotlivém bytě nabízela kapacitu, o jaké se jiným přístupovým sítí může jen zdát. Poskytovatel služeb by tak měl k dispozici dostatečnou kapacitu na to, aby mohl zákazníkovi poskytovat "na datovém základě" takové služby, na jakých se vzájemně dohodnou.

Důležitá samozřejmě bude i cena za takovéto služby. Konkrétní ceny pochopitelně ještě nezazněly, ale několikrát bylo zdůrazněno, že pro úspěšnost projektu je nezbytné, aby cenová hladina byla realistická a ceny "obvyklé", odpovídající možnostem uživatelů i cenovým relacím obdobných služeb, poskytovaných jiných způsobem. Tomu jsem porozuměl tak, že ceny by měly být srovnatelné s tím, co si (za stejné služby) účtují kabelovky a kolik stojí připojení k Internetu třeba přes ADSL. Je to ostatně i logické, protože jinak by potenciální zákazníci nejspíše zůstali u tradičních nabídek.

Zajímavou motivací pro využití nových služeb by mohlo být to, že různé P2P (peer-to-peer) systémy a služby mají být v chystaném projektu podporovány, a nikoli omezovány. Jak jsem ale z diskuse pochopil, mělo by se to týkat hlavně provozu v rámci vlastní sítě. Přeloženo do dnešní obvyklé terminologie by to mohlo znamenat (a to už je jen moje dedukce), že pro přenosy z/do veřejného Internetu by mohly existovat různé objemové limity, podle druhu služby kterou si zákazník objedná, ale pro přenosy uvnitř vlastní sítě by se limity neuplatňovaly.

Zkusme se nyní zamyslet nad tím, čím se liší právě naznačené řešení, které chystá T-Systems Pragonet, od řešení která nabízí tradiční kabeloví operátoři, jako je UPC či Karneval. Přitom nebudeme mít na mysli ani tak rozsah poskytovaných služeb (UPC ani Karneval dosud nenabízí TriplePlay), jako spíše technické aspekty a princip technického řešení. I kabeloví operátoři totiž budují nové přístupové sítě, kombinující optická vlákna a metalické (koaxiální) kabely, v rámci tzv. HFC (Hybrid Fibre Coax) sítí, a také se snaží dosáhnout "úplně do všech domácností" v určité oblasti a poskytovat zákazníkům co nejkomplexnější služby.

Když si odmyslíme, že kabeloví operátoři dnes budují nové sítě jen v minimálním rozsahu (protože na to nemají dostatek investičních prostředků), je asi na místě se ptát: je zde nějaká významná odlišnost?

Rozdíl je již v mentalitě operátora, a pak samozřejmě v technickém řešení a použitých standardech. Typický kabelový operátor "vyrostl" na distribuci televizního signálu, ale dnes již si dobře uvědomuje, že mu to k obživě nepostačí. Proto se snaží nabízet také datové služby, a případně i služby hlasové. Dělá to ovšem způsobem, který si lze představit jako určité "napasování" technologií pro přenos dat nad mechanismy, které byly původně vytvořeny pro jednosměrnou distribuci televizního signálu. V praxi to funguje tak, že data proudí k uživatelům skrze jeden nebo několik kanálů, které byly původně vyhrazeny pro jednotlivé televizní programy. Výmluvný je ostatně už samotný název standardu, který k tomu používají i naši kabeloví operátoři. Jméno DOCSIS, resp. euroDOCSIS, vzniklo jako zkratka z "Data Over Cable" (D.O.C. Service Interface Specification). Další komplikací je pak potřeba zavedení a provozování zpětného kanálu, se kterým původní mechanismy pro jednosměrnou distribuci TV signálu vůbec nepočítaly.

Podobně je tomu i s hlasem, který je buďto obdobně "napasován" bezprostředně na mechanismy pro distribuci televizního signálu, nebo je "napasován" ještě o patro výše, na služby umožňující obousměrný přenos dat (a je realizován na principu VOIP, nikoli jako tzv. "přepínaný hlas", switched voice). Celkovým důsledkem je ale neefektivnost a výrazné kapacitní omezení: kabelové sítě mohou poskytnout datovým přenosů jen tolik prostoru, kolik jej "uzmou" mechanismům pro šíření TV signálu. A i tyto mechanismy mají relativně omezený prostor, daný způsobem realizace kabelové sítě. Přitom potenciál použitých přenosových médií (optických vláken atd.) je podstatně větší..

Zdrojem neefektivnosti a "nedokonalosti" je i to, že dnešní kabelové sítě jsou ve své podstatě stále ještě analogové, a televizní signál šíří v analogové podobě. Teprve na tyto analogové kanály, dimenzované a koncipované podle potřeb televizního signálu, jsou "napasovány" již ryze digitální mechanismy přenosu dat. Snad není těžké nahlédnout, že možnosti těchto datových přenosů (dosažitelné rychlosti, latence atd.) jsou determinovány už tím, jak vypadají a fungují analogové kanály pro šíření TV signálu.

Proč to raději neudělat všechno úplně jinak? Nejlépe přesně obráceně: "dospodu" dát co nejrychlejší mechanismus přenosu dat, a teprve na něj "napasovat" další služby - jako je přenos obrazu (již v digitalizované podobě), a stejně tak přenos hlasu (na principu VOIP resp. Voice over Data)?

Ostatně, takto se to dělá například ve světě ADSL (xDSL). Pokud někdo nabízí "televizi přes ADSL" či podobné služby charakteru streamingu ("živého vysílání" hlasu či obrazu), případně charakteru "stahování", jde vždy o služby poskytované "na datovém základě".

Podstatné ale je, aby "datový substrát", zajišťují přenos dat, sám nevytvářel významná omezení, která by pak ovlivňovala to, jaké služby mohou být "nad ním" poskytovány. To je bohužel i případ technologie ADSL, která má určitá principiální omezení, vyplývající ze samotné její podstaty. Jde například o omezenou maximální rychlost (někde kolem 8 Mbps směrem k uživateli) a omezený dosah. Navíc tuzemské ADSL má ještě některá další specifická a hlavně uměle vytvořená omezení, prezentovaná jako tzv. Fair Use Policy. Jde například o striktní objemové limity, které poskytovatelům služeb efektivně brání v poskytování nových a "objemově náročných" služeb (třeba právě distribuci obrazu či zvuku), a zákazníkům v jejich využívání. Stejné negativní dopady pak mají tato omezení i na služby fungující bez poskytovatele, mezi samotnými koncovými uživateli - zejména služby, spadající do kategorie tzv. P2P networkingu (různé systémy pro sdílení obsahu atd.).

Nemá-li přenosová infrastruktura omezovat poskytování služeb koncovým zákazníkům, musí mít dostatečný potenciál kapacity, a kromě něj ještě řadu dalších vlastností a schopností, jako je třeba malá latence, podpora kvality služeb atd. Gigabitový (a stomegabitový) Ethernet, který se T-Systems Pragonet chystá použít, by takovéto vlastnosti a schopnosti měl mít.

Abychom docenili proč, musíme se aspoň stručně zmínit o tom, že "Ethernet dnes již není tím, čím býval". Původně totiž byl Ethernet použitelný jen na velmi krátkou vzdálenost, několika málo stovek metrů, či jen do 100 metrů apod. (podle konkrétní verze). Bylo to dáno tím, že stále ještě počítal se sběrnicovou topologií a možností kolizí od toho, jak se více uzlů snaží vysílat současně.

Novější verze Ethernetu (od gigabitového výše) však již počítají s tím, že místo na sdílených spojích (sběrnici) budou fungovat na dvoubodových spojích, které navíc mohou být plně duplexní (umožňující komunikaci v obou směrech současně). To znamená, že jednotlivé uzly si již nemohou "skákat do řeči" a způsobovat kolize - a tím pádem již nejsou zapotřebí mechanismy, které se snaží těmto kolizím předcházet, nebo je řešit, když už nastanou. Právě tyto mechanismy přitom byly zdrojem striktních omezení na dosah Ethernetu.

S přechodem na dvoubodové a plně duplexní spoje u nejrychlejších verzí Ethernetu tak většina omezení na dosah odpadá, a reálný dosah se významně zvětšuje - třeba na celé kilometry. To pak ale zásadně mění situaci: z technologie, která je právě kvůli omezenému dosahu použitelná jen v lokálních sítích (sítích LAN), se stává technologie použitelná i v mnohem "větších" sítích metropolitních (sítích MAN), případně i v "ještě větších" sítích rozlehlých (sítích WAN). Příznačné je, že se v této souvislosti začíná hovořit také o tzv. "metropolitním Ethernetu", či jen "metro Ethernetu".

Ruku v ruce s prodlužováním dosahu (metropolitního) Ethernetu dochází i k rozšiřování jeho schopností, směrem k "celkové stabilitě" a schopnosti garantovat tzv. kvalitu služeb (QoS). To je totiž velmi podstatné pro to, aby metropolitní Ethernet mohli nasazovat různí poskytovatelé služeb ve své síti, a skrze něj poskytovat své služby. Tím dochází k další změně paradigmatu: zatímco původně byl Ethernet technologií, kterou si ve vlastní režii provozovali samotní uživatelé ve svých lokálních sítích, dnes se stává také "nástrojem", pomocí kterého poskytovatelé (operátoři a provideři) poskytují své služby zákazníkům. Proto se také v této souvislosti hovoří o "carrier-grade Ethernetu" (Ethernetu pro operátory).

To, co T-Systems Pragonet chystá pro nový projekt, je nasazení právě takovéhoto "operátorského Ethernetu" (který ostatně již nějakou dobu ve své síti provozuje). Dnes to již není nic převratného, spíše všeobecný trend.