Netiquette

Netiquette: soubor pravidel a zásad slušného chování v prostředí počítačových sítí a elektronických komunikací. Konkrétní obsah těchto pravidel a zásad se vyvinul v době akademické minulosti Internetu, a bez zásadnějších změn platí i dnes, kdy je Internet v rukou komerční sféry a používá se i pro komerční účely a na komerční bázi. Pravidla netikety by však měla být dodržována i mimo Internet.

Všude tam, kde spolu komunikují lidé ve dvojicích či větších kolektivech, je zapotřebí dodržovat určitá pravidla – a to nejen při "společenském styku", kdy by si lidé měli prokazovat vzájemnou úctu, neskákat si do řeči, mluvit slušně atd. Stejně tak to platí i pro novodobé formy elektronické komunikace, a netýká se to pouze všeobecné lidské slušnosti, ale také důsledků odlišností a specifik elektronické formy komunikace. Ani při elektronické komunikaci, ať již v rámci Internetu, například elektronickou poštou či v jiném prostředí, by si lidé neměli nadávat, častovat se nevybíravými výrazy, urážet se apod. – v tomto ohledu se slušné chování v prostředí počítačových sítí nijak zásadněji neliší od slušného chování kdekoli jinde. Významnější odlišnosti síťové etikety (netikety) vyplývají až z toho, že elektronická forma komunikace přeci jen funguje jinak jen například komunikace slovní či listovní, a že její možnosti jsou v mnoha směrech nesouměřitelné s možnostmi klasických forem komunikace. Proto je třeba dát pozor především na takové věci, které v běžném "ne-elektronickém" světě sice nejsou dvakrát vítané a žádoucí, ale míra jejich nevhodnosti je zde mnohem menší než ve světě elektronických komunikací, kde mohou působit mnohem větší problémy. Jen pro představu – například dosah mluveného slova je dán našimi fyzickými dispozicemi, někdo sice "dokřičí" dále než druhý, ale nikdy ne třeba do jiného města. Naproti tomu jediný "elektronický výkřik", například ve formě zprávy elektronické pošty, může snadno obletět třeba celou zeměkouli, a jeho rozeslání "na všechny možné strany" nemusí dát autorovi o nic více práce, než odeslání zprávy jednomu jedinému příjemci. Právě takovéto odlišnosti jsou nejnebezpečnější, a celá síťová etiketa (netiketa) je především o tom, jak se vyvarovat jejich zneužití.

Není v možnostech ani v intencích této rubriky dopodrobna rozvádět zásady síťové etikety, a proto snad jen tu nejstručnější možnou definici: kromě té části, která je víceméně shodná se zásadami slušného chování kdekoli jinde a požaduje celkovou slušnost a ohleduplnost, síťová etiketa zakazuje takové chování, které by mohlo komukoli způsobit jakoukoli újmu, komplikaci, či jej nějak omezit nebo mu ztížit jeho práci. Místo obecných úvah a podrobnějšího rozboru si raději zkusme přiblížit jeden konkrétní dílčí aspekt, který je dnes asi nejpalčivější. Je jím rozesílání nevyžádaných zásilek, nejčastěji prostřednictvím elektronické pošty.

Jak jsme si již naznačili, poslat někomu něco elektronickou poštou je velmi snadné, a v mnoha případech dokonce platí, že rozeslat jednu a tu samou zprávu na mnoho různých adres je stejně lehké a snadné, jako rozeslat ji na jednu adresu (jakmile má odesilatel k dispozici všechny potřebné adresy). Takováto snadnost a efektivnost elektronické pošty v roli distribučního mechanismu pak může snadno svádět k tomu, aby lidé posílali nejrůznější zásilky příjemcům, kteří si nic takového nevyžádali, neprojevili o to zájem, a mnohdy si takovéto zásilky vůbec nepřejí dostávat. Stejný problém s rozesíláním nevyžádaných zásilek samozřejmě existuje i mimo svět elektronických komunikací, kde se k distribuci nejčastěji používá běžná listovní pošta. I zde je ale takováto činnost považována za nevhodnou (a v angličtině se pro nevyžádané zásilky se dokonce ustálilo i trefné označení junk mail). Ve světě elektronických komunikací obecně a Internetu konkrétně má ale rozesílání nevyžádaných zásilek jednu zásadní odlišnost od "listovního" junk mailu. Když někomu přijde do jeho poštovní schránky tlustá obálka například s nevyžádaným nabídkovým katalogem určité firmy, může se nanejvýš cítit obtěžován a obálku hodit do koše. V žádném případě mu tím ale nevznikne nějaká finanční újma – náklady na vytištění katalogu a jeho zaslání poštou nese v plné výši odesilatel. Naproti tomu v případě elektronického junk-mailu tomu může být podstatně jinak: když odesilatel připraví svůj katalog například ve formě multimediální prezentace zvící objemu stovek kilobytů či dokonce ještě více, a rozešle ji různým příjemcům, bude každý z nich určitou dobu "stahovat" tuto zásilku z Internetu. Délka stahování bude velmi záviset na způsobu připojení, a nejhůře na tom budou lidé připojení k Internetu přes veřejnou telefonní síť po modemu. Ti mohou větší soubory stahovat například i celé hodiny, a po celou tuto dobu sami řádně platit za své připojení k Internetu – jednak Telecomu, za použití telefonu, a jednak svému providerovi, za přístup k Internetu. Když takovýmto uživatelům někdo pošle nějakou nevyžádanou zakázku, pocítí to okamžitě a dosti drastickým způsobem na své vlastní kapse. Lze se jim pak divit, když budou reagovat velmi ostře? A lze se divit zásadám síťové etikety, že něco takového velmi důrazně zakazují, s ještě větší naléhavostí než s jakou zásady slušného chování nedovolují slušným firmám bezhlavě rozesílat své nabídky listovní poštou či faxem na všechny možné strany?

Zásady slušného chování v prostředí počítačových sítí však nemusí mít vždy až tak markantní a drastické pozadí. Svůj význam například má i konkrétní forma "vyžádané" elektronické korespondence, která by měla být snadno přehledná, jasná, srozumitelná, a její zpracování by nemělo vyžadovat zbytečně mnoho práce. Jde například i o to, aby se lidé vyjadřovali stručně a výstižně, a dodržovali určité zásady. Například tu, že z tzv. předmětu zprávy (subject), by mělo být ihned patrné, o co se jedná (a ne aby zde byly nic neříkající údaje typu "zpráva", "vzkaz", "dopis" a podobně). Lidem, kteří dostávají denně stovky zpráv, to může výrazně pomoci. Stejně tak je dobrým zvykem při odpovídání na určitou zprávu citovat její originál, ale nikoli celý, nýbrž pouze relevantní pasáže, v nezbytně nutné míře. Pokus by se například přikládala k odpovědi vždy celá předchozí zpráva, a došlo k několika "obrátkám", může z původně jednořádkové zprávy záhy vzniknout monstrum velikosti kilobytů, které bude neustále a bez užitku cirkulovat tam a zpět.