Mail-aware
Zajímavým rysem novějších programů a aplikací je jejich vzájemná integrace - konkrétně jejich schopnost přímo spolupracovat na splnění toho, co po nich chtějí jejich uživatelé. Nezbytným předpokladem pro takovouto integraci je pro každou aplikaci poznání, že není na světě (pardon: na počítači) sama, ale že vedle ní zde existují a fungují i další aplikace. Platí to samozřejmě i ve vztahu k elektronické poště.
Vraťme se nejprve do doby, kdy jednotlivé aplikace nebyly vzájemně prakticky nijak integrovány, a kdy si tudíž ani nepotřebovaly uvědomovat, že vedle nich mohou existovat i nějaké jiné aplikace. Byla to doba, kdy se sice již prodávaly všelijaké "programové balíky" (nejčastěji kancelářského typu), ale jedinou jejich integrací byla integrace cenová - dohromady tyto aplikace stály méně, než kdyby se kupovaly samostatně, každá zvlášť. Jinak to stále byly úplně samostatné aplikace, které o sobě navzájem vůbec nevěděly.
Nyní si zkusme představit uživatele, který potřeboval využít služeb dvou různých aplikací - například k tomu, aby právě vytvářený dokument (zpracovávaný v nějakém editoru) poslal někomu jinému prostřednictvím elektronické pošty, kvůli schválení, oponentuře, překontrolování či z jakéhokoli jiného důvodu. Pokud obě zúčastněné aplikace - tedy editor a poštovní klient - o sobě nevěděly, musel jejich spolupráci zprostředkovat sám uživatel, a to "ručně". Pokud právě pracovat s editorem a dokončoval příslušný dokument, musel jej nejprve uložit do vhodného souboru na disk, a pak si sám zavolat klienta elektronické pošty (buď po předchozím ukončení práce editoru, nebo ve víceúlohovém prostředí souběžně, jako další aplikaci). Pak musel uživatel sám explicitně komunikovat s poštovním programem - musel mu dát najevo, že si přeje odeslat dopis, vyplnit adresu příjemce, sepsat případný průvodní text, původní dokument pak přiložit jako přílohu této zprávy a vyžádat si její odeslání. Ne že by tyto kroky byly nějak principiálně náročné - možná trochu pracné a zdlouhavé, ale jistě nebyly ničím, co by se nedalo naučit a zvládnout.
Ale proč by se potřebné úkony měl učit zrovna člověk-uživatel? Proč je raději nenaučit jiné aplikace? Třeba takovým způsobem, aby uživatel pracující s editorem mohl své přání na odeslání právě zpracovávaného dokumentu říct přímo tomuto editoru, a nemusel relativně složitě sám volat jinou aplikaci a té říkat, co má pro něj udělat. O co jednodušší by bylo, kdyby si sám editor (nebo nějaká jiná aplikace, třeba spreadsheet, databázová aplikace apod.) uvědomoval existenci elektronické pošty, a dokázal si s ní vykorespondovat vše potřebné sám? Pak by uživatelé mohli odesílat nejrůznější dokumenty či jiné druhy dat přímo z těch aplikací, ve kterých právě pracují, a nemuseli by se starat o spoustu víceméně technických detailů (třeba o to, jak se přibaluje příloha ke zprávě elektronické pošty). Výsledkem by bylo jak urychlení, tak i zjednodušení obsluhy, a v neposlední řadě i snazší vyškolení uživatelů - vždyť těm by stačilo naučit se něco málo navíc k jejich "hlavní" aplikaci, a nemuseli by se už učit detailní způsob ovládání elektronické pošty. Také by při své práci zůstávali stále v důvěrně známém prostředí "své" aplikace, a nemuseli by se přepínat do jiného prostředí.
Praktická realizace právě naznačené myšlenky má několik nutných předpokladů: uživatelské aplikace typu editorů, spreadsheetů apod. si musí uvědomovat existenci elektronické pošty (být tzv. mail-aware) a vycházet jí vstříc (například tím, že na odesílání pamatují samostatnou ikonkou či položkou v menu). Stejně tak ale musí být na spolupráci připravena i elektronická pošta, resp. příslušný poštovní klient. V neposlední řadě pak musí mezi oběma tábory existovat "společná řeč", neboli jednotná konvence umožňující vzájemné dorozumívání. V současné době existují takovéto konvence dvě: rozhraní MAPI (Messaging API) od firmy Microsoft, a VIM (Vendor-Independent Messaging) od firmy Lotus. Ale o těch si povíme zase až někdy příště.