Rendering
Jedním z výrazných trendů v oblasti služby World Wide Web jsou stále větší požadavky na její prezentační schopnosti, a zejména pak na jejich grafickou stránku. Od dnešního WEB-u se také stále více požaduje, aby svým uživatelům předkládal konkrétní obsah „zabalený" do hezké a atraktivní grafické formy. Ale kde vlastně vzniká ona grafická forma, kterou pak vidíme na našich monitorech?
Začněme malou exkurzí do celkové koncepce prvních verzí jazyka HTML, ve kterém jsou zapisovány jednotlivé WWW stránky: tento jazyk se nesnaží říkat, jak má určitý objekt vypadat. Pouze konstatuje, co je daný objekt zač, jakou má povahu a jaké má případné další vlastnosti či atributy, ale jeho „vzezření" nechává na tom, kdo jej bude skutečně vyobrazovat (tedy na příslušném browseru). Představme si třeba, že má jít o podtržený text - autor WWW stránky při její tvorbě pouze uvede (pomocí výrazových prostředků jazyka HTML), že „odsud až sem jde o podtržený text". Ostatní je pak na konkrétním browseru (prohlížeči), který příslušnou stránku načte a má ji zobrazit svému uživateli. Teprve tento browser se musí rozhodnout, jak zobrazí podtržený text - zda jej skutečně podtrhne, nebo zda jej třeba zobrazí tučně, kurzívou, jiným druhem písma apod.
Dalším příkladem mohou být nadpisy - zde jazyk HTML pamatuje až na šest možných druhů nadpisů (odpovídajících šesti úrovním vzájemného vnoření kapitol, paragrafů, odstavců, písmen apod.), a umožňuje autorovi WWW stránky specifikovat, že určitý kus textu představuje nadpis prvního druhu, druhého druhu atd. O konkrétním zobrazení příslušného nadpisu pak ale znovu rozhoduje až příslušný browser.
Pokud se právě naznačený přístup důsledně dodrží a aplikuje na všechny součásti WWW stránek, má to jeden velmi příznivý efekt na fungování celé služby WWW - veškeré aktivity, spojené s vytvořením výsledné grafické podoby, budou svěřeny koncovému browseru. Jinými slovy: rozhodování o tom, jak co zobrazit, bude probíhat až u uživatele. Zde také budou probíhat všechny s tím související operace a činnosti, a zde také budou generována grafická data, která budou následně uživateli zobrazována. Dohromady se těmto činnostem říká „rendering" (což v doslovném příkladu znamená „podání, zpodobnění, ztvárnění, vyjádření, interpretace apod.").
První verze služby WWW a jazyka HTML, které byly orientovány především na zpřístupnění textových informací, skutečně počítaly s tím, že veškerý „rendering" bude probíhat až u uživatele, na jeho browseru. Odměnou jim pak bylo to, že po síti se mezi WWW servery a jejich klienty přenášely jen poměrně malé objemy dat. Další výhodou pak bylo mnohem snadnější přizpůsobení různým platformám. Když se na samotné WWW stránce pouze říkalo, co je ta která její část zač, mohlo se ponechat na konkrétním browseru, aby ji zobrazil takovým způsobem, jaký byl na jeho konkrétní platformě možný. Na druhé straně nevýhodou tohoto přístupu byla skutečnost, že autor WWW stránky měl relativně malou vládu nad tím, jak konkrétně bude jeho stránka uživateli zobrazena.
Dnes se ovšem ve světě WWW projevují dosti odlišné tendence. Neustále totiž přibývají a prosazují se takové mechanismy, které přesouvají dosud existující „stupně volnosti" směrem k autorovi WWW stránky, a dávají mu větší možnosti explicitně předepsat WWW browseru, jak má konkrétní objekty přesně zobrazit. Jde například o možnost vyspecifikovat již přímo na WWW stránce druh písma, jeho velikost, barvu a další atributy, ale zejména pak o možnosti explicitního formátování - tedy například možnost předepsat to, že určitá část stránky má zabírat tak a tak velkou plochu, která musí být umístěna na takovém a takovém místě apod.
Vlastní „rendering" v rámci WWW browserů se tím nijak neusnadní (spíše naopak), a také možnost přizpůsobení možnostem různých platforem je čím dál tím obtížnější. Současně s tím rostou i objemy dat, které musí být při načítání jednotlivých stránek po síti přenášeny. Ale takový už je asi trend služby WWW - jako nosná aplikace dnešního Internetu musí respektovat i zákony komerčního světa, který dnešnímu Internetu vládne.