Kdo je skutečným otcem Internetu?

Ve čtvrtek 7. prosince se v pražském Burzovním paláci v Rybné ulici konala zajímavá tisková konference (podrobnější reportáž najdete na str. 21). Naše odborná novinářská veřejnost na ní byla poprvé seznámena s velmi závažnou, a dosud velmi pečlivě utajovanou skutečností, která se týká samotné podstaty dnešní celosvětové sítě sítí - Internetu. Podařilo se totiž prokázat, že skutečným původcem tohoto novodobého zázraku není ani americké ministerstvo obrany, které pouze poskytlo peníze vybrané od daňových poplatníků, ani jeho grantová agentura ARPA, která budování Internetu organizovala a řídila. Autory Internetu nejsou ani Vint Cerf a jeho spolupracovníci, kterým bylo až dosud připisováno autorství protokolů TCP/IP. Skutečným duchovním otcem Internetu a hlavních myšlenek, na kterých je vybudován a dodnes funguje, je ve skutečnosti slavný český učenec Jára da Cimrman.

Na zmíněné tiskové konferenci to poprvé veřejně oznámili dva přední čeští cimrmanologové, Ladislav Smoljak a Zdeněk Svěrák, kteří zde prezentovali výsledky svého vědeckého bádání o Cimrmanově působení v oblasti informačních technologií. Přítomné nejprve seznámili s tím, jak Cimrman položil základy novodobé teorie informace (což se až doposud omylem připisovalo Claudu Shannonovi): civilizace obecně a informační společnost konkrétně podle Cimrmana začala v okamžiku, kdy se dva lidé dokázali vzájemně domluvit. Od tohoto faktu pak Cimrman odvodil základní komunikační jednotku, kterou byl pár, zatímco většími komunikačními jednotkami byla rodina, hospoda, valná hromada, tábor lidu a mezinárodní konference. Bezprostředně následující krůček, který by Cimrmana dovedl až k bitům, kilobitům, megabitům, přenosové rychlosti, entropii a dalším věcem, však již udělal někdo jiný - výše zmiňovaný Claude Shannon, který za to také sklidil celou slávu. Bylo to ostatně i proto, že Cimrman mezitím vykročil jiným směrem, a sice do Vídně, za svou sestrou Luisou. Ta totiž pracovala v místní telefonní ústředně, a právě návštěva této ústředny přivedla Cimrmana k poznání o důležitosti přístupu k informacím. Tedy k poznání, že není až tak důležité informace měřit, ale že nejdůležitější je tyto informace shromažďovat, třídit, vyhledávat v nich, a především zpřístupnit je všem, kteří o ně projeví zájem. No a právě při návštěvě rušné vídeňské telefonní ústředny Cimrmana napadlo, jak to vhodně zařídit. Místo značně omezené komunikační pěšinky, vedoucí jen mezi dvěma komunikujícími stranami v rámci jediného komunikačního páru, zaujala Cimrmana představa rušného komunikačního bulváru, ústícího do velkého informačního centra, ve kterém by se informace shromažďovaly, a odkud by se také šířily dále.

Své představy Cimrman také záhy prakticky naplnil, když o necelý rok později zakoupil ve vídeňském Prátru malý cirkusový stan, a proměnil jej v proslulé informační šapitó s názvem „Všechno víme, odpovíme". Do této informační manéže pak Cimrman najal patnáct emeritních středoškolských profesorů ve výslužbě, kteří odpovídali na telefonické dotazy z nejrůznějších oborů - například kolik váží Měsíc, která hora na světě je nejvyšší, kdy přišla poslední doba ledová, kdy přijde tatínek z hospody a podobně. Ředitel tohoto informačního cirkusu, dr. Cimrman, však nehodlal zůstat jen u malého regionálního informačního centra. Jeho představy šly dále, až k celoevropskému informačnímu paláci, v jehož vstupní hale by pracovalo mnoho vědců světového kalibru a nositelů Nobelových cen. Naplnit tuto představu se však již Cimrmanovi nepodařilo, protože pro ni nenašel podporu u tehdejších představitelů většiny Evropských zemí. Tak jako v mnoha jiných případech, i zde se bohužel projevila skutečnost, že Cimrman se svým epochálním objevem přišel příliš brzy. Jeho okolí tehdy ještě nebylo dostatečně připraveno na informační bulváry, informační manéže či celé informační paláce. Teprve velmi nedávno Evropské společenství poznalo, jak důležité pro něj budou informační dálnice a superdálnice, a začalo je budovat. Kde by dnes Evropa byla, kdyby již tehdy dala na Cimrmana?

Pravdou ovšem je, že Cimrman svou představu celoevropského informačního paláce neprosazoval s vehemencí, jaká mu jindy byla tak vlastní. Cimrman totiž měl už v té době jisté pochybnosti o tom, zda centralizovaný model práce s informacemi, spočívající v jejich soustředění pod jediné informační šapitó, je skutečně tím nejvhodnějším řešením. V jeho cirkusovém stanu v Prátru byla často tak velká zima, že zde pracující emeritní profesoři nebyli pro svá značně zkřehlá ústa schopni poskytovat jakékoli informace. Hlavně ale Cimrmana děsila představa toho, co se stane, až se jeho malý cirkusový stan zcela zaplní informacemi a emeritními profesory. Co dále? Bude řešením přechod do většího cirkusového stanu? Nebo už toho bude v jedné manéži tolik, že v tom zmatku už nikdo nedokáže nic najít? Cimrman už tehdy správně tušil, v čem spočívají úzká místa všech centralizovaných řešení - nelze je snadno rozšiřovat, a hlavně že každý cirkus se po dosažení určité velikosti stává pro svého ředitele nezvladatelný.

A právě v této souvislosti přišel Cimrman s geniálním řešením - vedle dosavadní koncepce informačního cirkusu, vykazující značně centralizovaný charakter, položil koncepci decentralizovanou. Koncepci komunikační společnosti, ve které by každý mohl mluvit s každým, kde by se všichni mohli o všechno dělit, kde by každý mohl být potenciálním zdrojem informací, a současně i aktuálním konzumentem informací. Tedy takovou koncepci, v rámci které by informace nebyly soustředěny pod jedno jediné, byť hodně velké šapitó, ale byly by různě roztroušené. Přístup k nim by ovšem musel být maximálně snadný a rychlý - tak aby platilo, že „každý hned ví, co se kde šustne". Když Cimrman hledal vhodné pojmenování pro tuto svou koncepci přístupu k informacím, vzpomněl si na své mládí, strávené v internátě střední kupecké školy v Solnohradě. V tomto internátě skutečně všichni věděli okamžitě všechno, každý vlastnil něco a v případě potřeby se o to dělil s ostatními (hlavně mladší se často dobrovolně dělili se staršími). Všichni zde vlastně žili v jedné velké, spořádané a šťastné komunitě. Dnes se tomuto Cimrmanově modelu, dotaženému až do celosvětové velikosti, říká „globální vesnice", v anglicky mluvících kruzích „global village", ale pro Cimrmana to byl jednoduše „internát", který položil jako decentralizovanou alternativu k původnímu ryze centralizovanému „cirkusu".

Další Cimrmanovo působení na poli informačních technologií je však stále ještě spojeno s mnoha nejasnostmi, a není dosud uspokojivě probádáno. Není například přesně známo, do jaké míry Cimrmanovy myšlenky a koncepce ovlivnily jeho prasynovce Huberta Zimmermanna, který o mnoho let později vymyslel takzvaný referenční model ISO/OSI - jeho centralizovaný charakter a podobnost s původním Cimrmanovým informačním cirkusem jsou však velmi nápadné. Uspokojivě doloženo je naopak Cimrmanovo dlouholeté intelektuální přátelství s význačným českým myslitelem Vencou Čertem, který se velmi zajímal o Cimrmannovy informační koncepce „cirkusu" a „internátu". Některé historické prameny dokonce uvádí, že to byl právě Čert, kdo Cimrmana poprvé upozornil na potenciální problémy s ryze centralizovanými koncepcemi cirkusového typu, a přivedl jej na myšlenku distribuovaného informačního internátu. Další osudy Vency Čerta však již také nejsou známy - pouze se ví, že přesídlil do Ameriky, a zde s Cimrmanovým doporučením kontaktoval známého maďarského granda a mecenáše Arpáda G., který zde právě zařizoval cosi přísně tajného pro tamní ministerstvo obrany. To už se ale Venca nejmenoval Čert, neboť si své příjmení mezitím změnil na mnohem více anglicky znějící příjmení Cerf.