Terminal emulation

Vztah člověka k výpočetní technice i konkrétní způsob, jakým lidé s počítači komunikují, je závislý na mnoha faktorech. Z nich pak má zřejmě rozhodující slovo ten faktor, který vyjadřuje míru nákladnosti celých výpočetních systémů i jejich jednotlivých částí - dokud jsou tyto relativně drahé, musí sloužit více uživatelům současně, a teprve když se stanou dostatečně lacinými, mohou si je lidé dovolit mít jen a jen pro sebe. Ano, byla to především neustále klesající cena výpočetní kapacity, která v určitém okamžiku překonala pomyslnou ekonomickou bariéru, a umožnila osobním počítačům přistát přímo na stole svých individuálních vlastníků. Jak tomu ale bylo před tímto historickým okamžikem?

Tehdy to vypadalo tak, že počítačový svět byl obydlen především velkými střediskovými počítači - označovanými také jako sálové, protože vyžadovaly celé klimatizované sály a dokázaly je zabrat beze zbytku celé. Občas se vedle těchto střediskových počítačů (anglicky nazývaných mainframes) objevily i fyzicky poněkud menší minipočítače, ale základní způsob jejich fungování byl v obou případech stejný: uživatelé s nimi pracovali prostřednictvím terminálů. Ty neměly žádnou vlastní výpočetní kapacitu, a nezajišťovaly tedy žádné vlastní zpracování (pomineme-li nějaké to místní editování několika posledně zadaných znaků a podobné drobnosti). Byla to vlastně jen pouhá vstupně/výstupní zařízení, zprostředkovávající zadávání dat od uživatele (prostřednictvím klávesnice), a v opačném směru zobrazování výstupních dat (na displeji terminálu). Na druhé straně však takováto nepříliš inteligentní zařízení mohla být relativně laciná.

Doslovným prokletím éry terminálů byla skutečnost, že co výrobce, to jiný terminál - snad každý se předháněl v tom, jaké vlastnosti dokáže svému terminálu vtisknout, a jakými schopnostmi jej dokáže vybavit. Vše šlo dokonce až tak daleko, že i jeden a tentýž výrobce vyráběl několik druhů terminálů, a také ty se mnohdy vzájemně lišily - konkrétním způsobem ovládání, svými parametry, velikostí svých vyrovnávacích pamětí, a kdoví čím ještě. Největší výrobci, s významnou pozicí na trhu, svými výrobky sice ustanovili určité standardy de facto, které menší výrobci ve vlastním zájmu napodobovali, ale podobnost nebyla vždy dokonalá, a i tak byla různorodost terminálů pořád ještě dosti značná. Život komplikovala především aplikacím, provozovaným na zmíněných střediskových počítačích, protože to byly právě tyto aplikace, kdo se musel přizpůsobit různorodosti terminálů, jejich vlastností a způsobů ovládání.

Po nástupu osobních počítačů se éra terminálů začala chýlit ke konci. Poněkud paradoxně to ale nebylo proto, že by zanikla jejich potřeba. Ačkoli se to v prvotním nadšení nad možnostmi osobních počítačů možná zdálo pravděpodobné, centralizované „počítání" vyžadující funkci vstupně/výstupních zařízení terminálového typu zdaleka neskončilo v propadlišti dějin. Ukázalo se totiž, že i v době velmi laciné výpočetní kapacity může být v některých situacích výhodnější soustředit různé agendy, data a systémové zdroje do jednoho místa a zde je centrálně zpracovávat, než je mnohonásobně replikovat na více místech, a starat se o jejich správu n-krát místo 1-krát. Velké střediskové počítače sice časem skončily ve šrotu, ale tam kde to bylo účelné, zaujaly jejich místo fyzicky poněkud menší „ne-osobní" počítače. Na nich pak byly nadále provozovány aplikace způsobem, který je dnes označován jako model „host/terminál" - vlastní aplikace běží na centrálním hostitelském počítači (který „hostí" i všechny potřebné zdroje typu datových souborů apod.), a se svými uživateli se baví prostřednictvím zařízení terminálového typu.

Ovšem v době masové výroby osobních počítačů se brzy stalo nevýhodné vyrábět i jednoúčelové terminály, bez vlastní výpočetní kapacity, schopné fungovat právě a pouze jako terminály. Jejich odbyt nebyl zdaleka tak velký jako u osobních počítačů, a tak výrobní série musely být relativně malé, a výrobní náklady naopak vycházely vyšší. Ještě pádnějším argumentem proti jednoúčelovým terminálům pak byla skutečnost, že značně univerzální osobní počítač může dělat mnoho věcí, mezi nimi i plnit funkci zařízení terminálového typu (neboli „chovat se" jako terminál), zatímco jednoúčelový terminál žádné jiné funkce vykonávat nedokáže. A tak se časem stalo, že jednoúčelové terminály vyklidily pozice, a místo nich se v roli terminálů začaly používat univerzální počítače v „osobním" provedení, které fungování jednoúčelových terminálů pouze napodobují - tzv. emulují, odsud: terminálová emulace (terminal emulation).

Terminálová emulace je do značné míry čistě softwarovým řešením - emulace funkcí jednoúčelového terminálu je zajišťována programovými prostředky (programem, který na osobním počítači běží, a který je běžně označován jako emulátor terminálu). Díky tomu je terminálová emulace velmi flexibilní, a není například principiálním problémem, aby jeden a tentýž osobní počítač podle potřeby emuloval chování více různých jednoúčelových terminálů. A kromě toho: program, zprostředkovávající terminálovou emulaci, může být spuštěn až na základě skutečné potřeby, zatímco jindy lze osobní počítač využívat jakýmkoli jiným způsobem. V dnešní době, kdy operační systémy osobních počítačů podporují souběžné provozování více úloh (multitasking), může být emulátor terminálu dokonce jen jednou z aplikací, které uživatel v určitém okamžiku provozuje - například v prostředí MS Windows si uživatel může v jednom okně spustit emulátor terminálu, a jeho prostřednictvím pracovat s aplikací běžící na vzdáleném hostitelském počítači, a v jiných oknech provozovat jiné aplikace. Těmi přitom mohou být i další instance terminálových emulátorů, a uživatel tak může ze svého osobního počítače vést hned několik terminálových relací současně.

Nabídka programů, zajišťujících terminálovou emulaci, je v dnešní době poměrně široká. Na trhu jsou běžně nabízeny emulátory terminálů s širokou škálou vlastností a schopností, od produktů z kategorie public domain (zcela zdarma) až po běžné komerční produkty s plnou uživatelskou podporou. Poněkud jiné je to s podporou národních abeced obecně a češtiny konkrétně, ale to by zase byl námět na úplně jiné povídání.