Za všechno mohou počítače - II.
Obsah:
Když jsem před časem psal šest humorně laděných příběhů se společným podtitulem "Za všechno mohou počítače" (vyšly v CHIPweeku č. 8 až 10), chtěl jsem tímto způsobem za svou maličkost reagovat na nejrůznější "kopance" a "renoncy", kterými nás všechny častuje moc výkonná, moc zákonodárná, a koneckonců i taková moc, která si vůbec žádné přívlastky nezaslouží. Byl jsem ale příliš velký pesimista, když jsem si myslel, že už to nemůže být horší - že už nic nemůže předčit například takové darování části Národního divadla čistokrevným omylem, se kterým se jednoduše nedá nic dělat. Nebo zákaz reklamy na léky, ke kterému prý došlo také omylem. Asi si někdo právě léčil své komplexy chlastem a cigaretami, že? A co teprve osobní příklad přímo ze zakouřených sálů parlamentu, nabádající k respektování jen takových zákonů, které se lidem zamlouvají? Dost na tom, že v praxi to mnohdy skutečně vypadá, jako kdyby zákony platily jen pro hlupáky, kteří v nich neumí najít tu správnou skulinku.
Jak velkou pravdu měli optimisté - tedy lidé, kteří na rozdíl od pesimistů tvrdí, že to může být ještě horší. V životě by mne nenapadlo, že se v naší malé republice podaří obejít i fyzikální zákony, a přelstít dokonce i princip kauzality! To když vláda nejprve rozhodla (o tom, že v rozpočtové sféře nezvýší platy o více než 10 procent), a teprve pak si ke svému rozhodnutí vyžádala podklady. Také bych se asi nikdy nenadál, že se v jediné televizní zpravodajské relaci dozvím, jak naše hospodářství nemá na to, aby platy v rozpočtové sféře zvýšilo o více než 10 procent a alespoň tím vyrovnalo vliv inflace, načež bezprostředně nato vystoupí poslanec se smrtelně vážně míněným požadavkem na velmi výrazné zvýšení poslaneckých platů. Navíc se zdůvodněním, že nejde o peníze, ale o princip. Kdyby aspoň ty zákony, které z parlamentu vychází, neměly tolik všelijakých vad na kráse.
Ale dost už těch planých úvah, nerad bych v této rubrice suploval politické aktuality kolegy Straky ze Softwarových novin. Poslyšte proto raději další příběhy ze života vezdejšího - snad vás už definitivně přesvědčí, že za všechno mohou jen a jen ty zatracené počítače!
Příběh sedmý - počítač, který šel za katr
Život byl pro počítač SAPO jedním velkým utrpením. Jako by jej nemohli dát někam jinak, než právě do parlamentu. Co všechno si zde musel, prostřednictvím svých terminálů, vyslechnout za diskuse a polemiky! Co všechno musel uskladnit ve svých megabytech paměti! Jak často měl sto chutí kdejaký blábol rovnou smazat, nebo alespoň poopravit ty největší nesmysly, které jej doslova bily do jeho bystrých čipů! Ale byl to jen stroj, navíc bez politické příslušnosti, a tak nesměl.
Trauma, kterému byl počítač SAPO vystavován, neustále sílilo. Často se dokonce začal i přehřívat, jak se mu jeho obvody vzteky vzpínaly, ale nikoho to nezajímalo.
Jednoho dne pak jeho utrpení dostoupilo vrcholu. Stalo se tak v souvislosti s návrhem nového zákona, který měl zvýšit spotřební daň u ekologických monitorů s nízkou úrovní vyzařování. Důvodem pro toto zvýšení daně byly výsledky nejnovějších výzkumů v ergonomii. Ty totiž ukázaly, že lidé, kteří používají ekologické monitory, se dožívají většího věku než lidé používající běžné monitory. A tak je jistě logické, že by uživatelé ekologických monitorů měli více přispět do státní kasy, protože z ní zase budou déle čerpat, až se dožijí svého důchodového věku.
Počítači SAPO to ale logické vůbec nepřišlo. Není to náhodou tak, že ekologické monitory šetří přírodu i lidi, ti jsou méně nemocní, a tudíž i méně odčerpají z nemocenské pokladny? Proč mají být lidé více kasírováni za to, že dbají na své zdraví i na zdraví všech, kteří se pohybují v jejich okolí?
Dilema, kterým se počítač SAPO chtě nechtě musel zabývat, neustále sílilo. Počítač se čím dál více zahříval, a napětí v jeho obvodech stoupalo. Možná i díky tomu se nakonec odhodlal k zoufalému kroku - svévolně pozměnil text právě přijímaného zákona tak, aby neplatil již od poloviny léta, ale až od příštího roku. Tímto malým oddálením nesmyslného zla alespoň trochu ulevil svému svědomí, a doufal že takové drobnosti si nikdo nevšimne.
Leč vynikající počtář, jakým počítač SAPO se všemi svými numerickými koprocesory byl, se v tomto ohledu bohužel přepočítal. Bdělá mašinérie, pověřená vybíráním daní, si nenechala líbit ani ty nejmenší daňové úniky, natož pak něco takového. Vždyť už předem měli spočítáno, že jen za letošní rok zvýšení daně z ekologických monitorů přinese bezmála 300 milionů. Všímavý berňák změnu v zákoně okamžitě zaregistroval, a ihned také identifikoval viníka - počítač SAPO.
Pak už šly věci ráz na ráz: vazba, a hned nato soud. Obhájce ex offo, kterého počítač SAPO dostal, sice radil jednoduše se vymluvit na chybu - vždyť kdo se dnes nedopustí nějaké té chybičky. Ale argumenty obžaloby byly neúprosné: připravil jsi státní pokladnu o 300 milionů. Tak půjdeš za katr. Spravedlnosti přeci musí být učiněno zadost. Kdo to kdy viděl, aby se nad "chybičkou" za 300 milionů jen tak mávlo rukou!
Příběh osmý: planý virový poplach
Počítače dnes dokáží opravdu všechno - dokonce i úspěšně řídit velké podniky s mnoha tisíci zaměstanců, se složitými dodavatelsko-odběratelskými vztahy, v ne zcela jasném legislativním prostředí, které je navíc ještě komplikováno všelijakými restitučními nároky, problémy makroekonomického i mikroekonomického charakteru, a kdoví čím ještě. Počítače si zkrátka dokáží se všem poradit.
O schopnostech počítačů se názorně přesvědčili i v akciové společnosti České vláčky, monopolním to výrobci vagónků, mašinek, kolejnic a všemožných doplňků pro hravé pány kluky a jejich ještě hravější tatínky. Když do akciové společnosti nastoupil nový generální ředitel, pan Střela, nikdo vlastně ani změnu na postu nejvyšším nezaznamenal. Podnik fungoval vesele dál, doslova jako na drátku, protože všechno řídil neomylný počítač, pracující nepřetržitě, 24 hodin denně, 7 dní v týdnu. Tento počítač také organizoval výrobu i distribuci, počítal mzdy, rozšiřoval aparát vedení podniku, dbal na růst mezd tohoto aparátu, a vůbec se choval jako správný šéf podniku.
Jednoho dne ale došlo k zajímavé události, a jak se později ukázalo, i s dalekosáhlými následky. Ten den, či vlastně ještě noc, totiž došlo k výpadku proudu. To by samo o sobě nebylo nic nebezpečného, protože počítač řídící chod celého podniku samozřejmě byl napojen na zdroj nepřetržitého napájení, lidově označovaný jako "ú-pé-eska". Ta dokázala spolehlivě pokrýt i poměrně dlouhý výpadek proudu ze svých zdrojů. Toho dne však byl výpadek proudu neobyčejně dlouhý, neboť trval téměř hodinu. Za tu dobu bohužel došlo k tomu, že rezervní zdroj energie ve zdroji nepřetržitého napájení se nenávratně vyčerpal, elektronický mozek podniku tak přestal být napájen, a po mnoha letech nepřetržitého bdění upadnul v blažené bezvědomí.
Když byl proud po hodině zase znovu obnoven, zmlklý počítač znovu ožil - začal se natahovat jeho operační systém, a po jeho natažení se automaticky spustila i vlastní aplikace, zajišťující řízení celého podniku. Vlastně ne tak docela. Autoři programu samozřejmě dbali na základní pravidla bezpečnosti, a tak jejich program při svém spuštění vyžadoval zadání správného hesla. Bez něj se jednoduše nerozeběhnul.
Autoři programu, vypracovaného na zakázku přímo pro akciovou společnost České vláčky, měli hravého ducha, který zřejmě dříme v každém dospělém muži - a tak celou proceduru zadávání hesla realizovali stylově, v železničářském duchu. Takže když ředitel akciové společnosti přišel ráno po nočním výpadku do své kanceláře, kde se nacházela hlavní konzole počítače, žádal ho systém o zadání hesla. Ovšem ne nijak obyčejně, nějakou banální výzvou typu "zadej hlavní heslo". Před panem ředitelem si to po obrazovce pěkně supěla mašinka s pěti vagonky, vyfukovala páru, a pod tím vším se v pěkně barevném provedení objevovalo blikající "Jede vláček motoráček, kolik vozů má?".
Pan ředitel rozhodně nemohl pamatovat ani dobu vývoje systému, ani jeho zavádění - vždyť o to všechno se postarali jeho před-před-předchůdci. Nikdo mu nikdy neřekl o co jde, a tak pak ředitel koukal na obrazovku s prominutím jako tele na nové vrata. Po nějakém čase ho napadlo spočítat vagónky, a zkusil zadat číslo 5. A vida, ono to prošlo. Jenže to byl teprve začátek, malá hříčka hravých programátorů - teprve nyní se vláček na obrazovce zastavil, z jednoho vagonku se vyklonila hlava, a zeptala se: "Jak se jmenuje průvodčí"? Teprve tohle byla výzva k zadání hlavního hesla.
Ale to pan ředitel jednoduše nemohl vědět. Místo toho dlouho přemýšlel, a pak si vzpoměl na všechny ty řeči o počítačových virech, kterými ho častovali v rozhlase, v televizi, a kdoví kde ještě. Aby to tak byl virus! Jeho podezření se stalo téměř jistotou, když se posléze z dalšího vagonku vyklonila jiná hlava, a pronesla výmluvné "Nevíš? To jsme tě dostali, co?"
Mezitím se i v ostatních částech podniku začala projevovat skutečnost, že počítač nepracuje. Přísun materiálu začal váznou, odbyt také, lidé nevěděli co dělat, a anarchie vzrůstala. Někteří založili ruce v klín a prohlásili, že nechají ty nahoře, ať si to vyřídí. Naštěstí se našli i tací, kterým osud podniku ležel na srdci. Tito zaměstnanci se pak sebrali, vydali se za ředitelem zjistit, co se děje, a upozornit jej na neutěšený stav chodu podniku. Ředitel ale bohužel neměl čas se jim věnovat. S poukazem na zavirovaný počítač se s nimi odmítnul bavit, a snažil se řešit věci po svém. Bohužel bezúspěšně.
Situace se ale s časem nezlepšovala. Právě naopak, jak čas plynul a počítač nešel, nespokojenost zaměstnanců akciové společnosti České vláčky sílila. Zaměstnanci se už odmítali spokojit s tvrzením, že životně důležitý počítač, se kterým celý podnik stojí a padá, je zavirovaný, a tak začali hrozit stávkou.
Na hrozbu stávkou velmi rychle zareagovala dozorčí rada akciové společnosti České vláčky. Pana ředitele promptně odvolala, a jala se vyjednávat o řešení situace. Ve snaze zabránit hrozící stávce se nakonec předseda dozorčí rady sám uchýlil k extrémnímu kroku, ke kterému se lidé uchylují skutečně jen ve zcela krajní situaci - podíval se do notně zaprášeného, leč stále aktuálního manuálu k systému. Díky tomu se mu podařilo doslova v hodině dvanácté zažehnat hrozící nebezpečí, a podnik opět uvést do chodu. Ovšem na jak dlouho?