Vyčistili Augiášův chlév?
Senát USA přijal v polovině června kontroverzní zákon (označovaný jako Communications Decency Act), který si klade za cíl chránit mladistvé před vším, co je pro ně nevhodné, a k čemu by se mohli dostat prostřednictvím moderních informačních služeb (včetně Internetu). Způsob dosažení tohoto chvályhodného záměru se ale setkal s obrovskou vlnou odporu - vše totiž nasvědčuje tomu, že se špinavou vodou se bohužel podařilo vylít z vaničky i dítě, a nad počítačovými sítěmi a jejich informačními službami se začínají stahovat velmi černé mraky.
Když se přibližně před pěti lety Internet otevřel komerčnímu světu, neměl nikdo tušení o tom, co všechno tato změna přinese. Jak se projeví dosud nevídaný příval peněz, které bude komerční sféra ochotna do Internetu investovat, a co bude za své peníze požadovat. Nějaký čas (přibližně do roku 1993) také trvalo, než Internet pronikl do podvědomí širší laické veřejnosti - než se o něm začalo mluvit a psát v hromadných sdělovacích prostředcích „nepočítačového" charakteru. V odpovědi na to se zhruba v roce 1994 výrazně zvýšil zájem komerční sféry o Internet a jemu obdobné sítě a služby s globálním dosahem (jako CompuServe. Prodigy., America OnLine apod.). Přelom let 1994 a 1995 pak připomíná úplnou bonanzu, a k Internetu se náhle snaží připojit snad úplně každý. Souběžně s tím se začínají objevovat i první pokusy přivlastnit si, či alespoň podmanit celý Internet. Se svými miliardami se o to pokusil i pan Gates, ale naštěstí neúspěšně - Internet je totiž natolik decentralizovaný, že jej jednoduše není „za co uchopit" (a tak si pan Gates začal budovat vlastní obdobu Internetu, s příznačným názvem Microsoft Network). No a nyní, v samé polovině roku 1995, se Internet dostal do popředí zájmu politiků. Asi se to dalo čekat, protože zcela jistě se vždy najde politik, toužící zviditelnit se jako „ten, který vyčistil novodobý informační Augiášův chlév".
V polovině června, konkrétně 14.6.1995, přijal americký Senát většinou 86 hlasů proti 16 návrh zákona, označovaný jako Communications Decency Act. Rychlým pohledem do anglicko-českého slovníku lze zjistit, že slovíčko „Decency" znamená slušnost, slušné vyjadřování a vystupování, slušné chování na veřejnosti, mravopočestnost atd. No a právě „mravopočestnost" v moderních komunikacích je hlavním předmětem přijatého zákona, který předložili a nakonec i prosadili senátoři James Exon (D-Neb.) and Dan Coats (R-Ind.). Navíc je tento zákon orientován především na nezletilé občany (tj. mladší 18 let), a snaží se je uchránit před vším, co by před nimi mělo zůstat utajeno, ale k čemu by se případně mohli dostat prostřednictvím soudobých informačních služeb. Zákon tedy zakazuje šíření všeho, co má charakter obscénností, pornografie, či je jinak tzv. sexuálně explicitní, a s čím by nezletilí mohli přijít do styku. Tento záměr, kterému jistě vřele aplaudují všichni zastánci striktního stíhání jakéhokoli „sexuálního harašení" (sexual harrasment), se podle očekávání nesetkal prakticky s žádným odporem. Co se ale setkalo s velmi velkým odporem je forma, jakou se zákon snaží dosáhnout svého cíle, a dále důsledky, které tento zákon přináší. Kritici tomuto zákonu vyčítají především to, že svého deklarovaného cíle stejně nedosahuje, ale naopak přináší velmi dramatická omezení pro fungování Internetu a jemu obdobných sítí a služeb, a navíc je protiústavní (přesněji je ve sporu s ústavou USA). Podívejme se nyní na některá hodnocení a rozbory tohoto zákona, který po svém přijetí Kongresem musí ještě projít americkým Senátem (takže dosud ještě nemá povahu platného zákona).
Celý „Communications Decency Act" příliš neskrývá skutečnost, že vychází z již existující legislativní úpravy, regulující poskytování služeb, označovaných v USA jako „dial-a-porn". Pokud by laskavý tuzemský čtenář náhodou nevěděl, o jaké služby jde, nechť si otevře tuzemské noviny nebo zapne tuzemskou televizi - u nás jsou nejrůznější „erotické telefonní služby" zcela otevřeně inzerovány (občas s miniaturním dovětkem, že volajícímu musí být přes 18). Problém je ovšem v tom, že existující omezení na provozování těchto služeb (samozřejmě v USA) jsou v zákoně „Communications Decency Act" víceméně mechanicky aplikovány i na všechny moderní komunikační prostředky on-line charakteru. Navíc jsou podle tohoto zákona všechny moderní komunikační prostředky doslova „házeny do jednoho pytle", a jsou paušálně považovány za takový zdroj informací, který svůj obsah sám aktivně nabízí (jako to činí například televize), a své zákazníky doslova zaplavuje. No a jelikož mezi těmito zákazníky mohou být i mladiství, zmíněný zákon se snaží zabránit nevhodnému obsahu této záplavy. Pod pokutou až 100 000 dolarů a trestem až 2 let vězení zakazuje produkovat i jen zpřístupňovat neslušné věci komukoli, komu ještě není 18.
No a zde je první kámen úrazu. Nabízet pornografii mladistvím by se skutečně nemělo, o tom sporu není. Spor je o to, jestli to jde udělat takovým způsobem, že se celý svět elektronických komunikací šmahem umravní tak, aby kdekoli, ve všech svých zákoutích a službách, byl přístupný dětem libovolného věku - protože kdo ví, kdy a k čemu se může zvídavý mladiství dostat. No a právě o toto se první verze návrhu zákona Communications Decency Act snažila. Nejen že se snažila regulovat například i soukromou elektronickou konverzaci dvou dospělých lidí, ale šla dokonce tak daleko, že provozovatele moderních informačních prostředků činila odpovědnými za obsah nabízených služeb i v případě, kdy nad ním neměli žádnou kontrolu. Konkrétně šlo například o to, že i poskytovatel připojení k Internetu měl být odpovědný za to, co po jeho spojích pouštěl do světa ten, kdo si od něj pronajmul potřebnou konektivitu. Díky tlaku širší uživatelské veřejnosti se nakonec podařilo dikci zákona v tomto směru poněkud oslabit. Podle přijatého znění není poskytovatel připojení odpovědný za to, co po jeho „drátech" protéká v případě, kdy prokáže že nad tím nemá žádnou kontrolu. Ale co přesně znamerná „nemít žádnou kontrolu"?
Pokud bychom si požadavky zákona „Communications Decency Act" přenesli do ne-elektronického světa, požadoval by například to, aby ze všech knihoven, knihkupectví a jiných veřejných míst zmizely jakékoli „závadné" publikace - aby se nemohlo stát, že se nějaký nezletilec zatoulá mezi regály městské knihovny, a zde najde nějakou eroticky laděnou knížku. Nebo že na novinovém stánku zahlédne, či dokonce koupí nějaký erotický časopis. V běžném životě se řešení tohoto problému obvykle svěřuje rodičům nezletilce, ale „Communications Decency Act" chce přebírat odpovědnost na svá bedra. Proto pak zakazuje existenci novinových stánků, na kterých by byli k dostání zmíněné časopisy, byť určené jen pro dospělé, a v knihovnách mu nestačí pouze koutek dětské literatury, ale požaduje aby celá knihovna byla dětským koutkem.
Ještě větší odpor ale vzbudil jiný aspekt nového návrhu zákona. Ten se totiž nesnaží chránit nezletilé jen proti obscénnostem, ale také proti čemukoli, co je možné považovat za nějak nevhodné. Příslušnou pasáž schváleného znění je možná vhodné si ocitovat doslova:
„Whoever-- (1) knowingly within the United States or in foreign communications with the United States by means of telecommunications device makes or makes available any indecent comment, request, suggestion, proposal, image to any person under 18 years of age regardless of whether the maker of such communication placed the call or initiated the communication; or (2) knowingly permits any telecommunications facility under such person's control to be used for an activity prohibited by paragraph (1) with the intent that it be used for such activity, shall be fined not more than $100,000 or imprisoned not more than two years or both.".
Volně přeloženo to znamená, že kdokoli učiní či alespoň zpřístupní nezletilému (v rámci USA nebo při mezinárodním styku s USA) jakoukoli „indecent" poznámku, návrh atd. (nebo umožní, aby jím kontrolované komunikační zařízení něco takového přeneslo), bude potrestán pokutou nejvýše 100 000 dolarů, nejvýše dvěma roky vězení, nebo obojím. Velký anglicko-český slovník pánů Haise a Hodka přitom pod heslem „indecent" uvádí následující možné významy: neslušný, nemravný, urážející mravopočestnost, obscénní, sprostý, nevychovaný, nezdvořilý.
A nyní si zkusme představit důsledky: například v některé z tuzemských elektronických konferencí, v rámci diskuse o klasicích české literatury, napíšete přesně a doslova, co dělaly mouchy s obrazem císaře pána. Co čert nechtěl, do této konference se přihlásil nezletilý student až odněkud z USA, například proto že se chce učit česky. A už v tom lítáte. Zřejmě jediná možnost, jak vyhovět liteře tohoto zákona, je zrušit všechny elektronické konference, síťové news, služby typu IRC apod.
Divíte se, že se uživatelé počítačových sítí začali bouřit? Američané si dokonce uvědomili, že právo na „indecent" (ale nikoli „obscene") slova jim dokonce zaručuje první dodatek jejich ústavy, zatímco tento zákon jim to zakazuje. A ejhle, odvodili si z toho, že Communications Decency Act je protiústavní. Pokud by tento zákon nabyl platnosti, došlo by skutečně k zajímavým paradoxům. Každý američan by například mohl na veřejnosti nezdvořile (ale nikoli obscénně) vynadat svému volenému zástupci za to, že přijal tak hloupý zákon, a podle ústavy (resp. prvního dodatku) by na to měl plné právo. Pokud by ale totéž učinil elektronickou cestou, bylo by to trestné. Američanům samozřejmě vadí i to, že nový zákon ve své podstatě legalizuje cenzuru . Říká totiž, že pokud podle jiného zákona nejde přímo o trestný čin, je možné přijmout jakékoli opatření pro naplnění zmíněného zákona.
Rozpor s ústavou USA zřejmě nevadil Senátu, který Communications Decency Act velkou většinou schválil. Jiným zákonodárným sborům však tato protiústavnost již začíná docházet - svědčí o tom například výrok mlučího Kongresu Newta Gingriche (R-Ga.) při jedné nedávné televizní besedě, kdy jednoznačně prohlásil celý Communications Decency Act za protiústavní. Bude tedy jistě zajímavé sledovat další osud tohoto zákona, který zatím prošel jen Senátem, ale dosud nenabyl právní moci.
Pokud vás problematika zákona Communications Decency Act zajímá podrobněji, a chcete si o ní udělat vlastní obrázek, můžete tak učinit - nejlépe prostřednictvím Internetu. Máte-li přístup ke službě WWW, zkuste odkaz URL: http://www.pathfinder.com, přes který se dostanate například ke stránce, kterou vidíte na obrázku (a na které jsou odkazy na většinu relevantních materiálů). Další užitečné najdete například na adrese http://www.eff.org/pub/Alerts/. Pokud máte přístup pouze k elektronické poště, pošlete prázdnou zprávu na adresu cda-stat@cdt.org, a informace o aktuálním děni kolem zákona dostanete poštou.