Vyšlo v Softwarových novinách č. 4/98, v dubnu 1998
Vytištěno z adresy: http://www.earchiv.cz/a804s200/a804p241.php3

Kdo vymýšlí technická řešení?

Celý proces vzniku standardů Internetu je důsledkem určitého historického vývoje, a pro pochopení jeho dnešního stavu je vhodné začít určitou historickou reminiscencí. V ranných dobách Internetu, či spíše ještě ARPANETu, kdy tento byl financován armádní grantovou agenturou a používán relativně omezenou komunitou uživatelů (z akademické a vědeckovýzkumné sféry, podílející se na výzkumu pro rezort obrany), bylo jediným možným řešením vyvíjet potřebná technická řešení za peníze toho, kdo celou záležitost financoval - tedy za státní peníze (od daňových poplatníků USA, přicházející skrz grantovou agenturu ARPA ministerstva obrany USA). Již z této doby se pak datuje jeden z klíčových aspektů standardů Internetu - jejich dostupnost zdarma. V USA totiž praktikují zajímavou a velmi užitečnou zásadu: to, co daňový poplatník již jednou zaplatí, to nemusí platit podruhé. No a jelikož standardy Internetu byly od začátku vyvíjeny za státní peníze (neboli za peníze daňových poplatníků), stávaly se podle této zásady veřejně dostupnými a nikdo za jejich získání dodnes nemusí platit. Tato příjemná vlastnost pak standardům Internetu zůstala až dodnes, a výrazně je odlišuje od většiny jiných standardů, za jejichž získání se musí platit.

Vraťme se ale zpět k faktickému způsobu vzniku technických řešení, která se posléze stávají standardy Internetu - zpočátku byla tato řešení vyvíjena výlučně v akademickém a vědeckovýzkumném prostředí, na základě grantů od agentury ARPA (a později i dalších grantových institucí, včetně NSF). Díky tomu bylo možné hned od začátku aplikovat pravidlo o otevřenosti těchto řešení - nesmějí být vázány žádnými licencemi, a nesmí obsahovat žádné části, které nejsou "odkryté" (nesmí obsahovat nic, co by si někdo držel jako své proprietární řešení a nikomu nesdělil apod.).

Právě popsaný model vzniku technických řešení byl životaschopný v době, kdy vznikající Internet byl vysloveně akademický, byl financován zvnějšku na grantovém principu a komerční sféra se na jeho fungování přímým způsobem nepodílela. Časem se ale tento stav změnil, a to v několika aspektech - ještě v době akademického fungování Internetu komerční sféra začala mít zájem na tom, aby se některá její řešení prosadila i v Internetu, protože v tom celkem správně viděla příležitost jak získat renomé, nepřímou reklamu i odbytiště pro své produkty. Na druhé straně to ale znamenalo, že jednotlivé subjekty z komerční sféry musely dát svá původně proprietární (vlastní, nestandardní) řešení doslova "do placu" a předat jejich další vývoj celé Internetové komunitě. To udělala například firma Sun Microsystems, se svým řešením pro plně transparentní sdílení souborů, dodnes známé a používané pod jménem NFS (Network File Systém).

S postupem času, a s postupným přecházením Internetu do rukou komerční sféry, se ale situace výrazněji změnila. Akademická komunita přestávala mít dostatek sil na vývoj nových technických řešení (nejen kvůli absenci účelových grantů, ale spíše kvůli tomu, že vývoj takovýchto řešení je čím dál tím nákladnější). Čím dál tím větší aktivitu naopak začínala vyvíjet komerční sféra, schopná mobilizovat nemalé lidské i finanční zdroje na vývoj nových řešení, a motivovaná perspektivou prosazení vlastního řešení v rámci celého Internetu. Došlo proto k významnému posunu, v rámci kterého se tvorba nových technických řešení přesunula z akademické a vědeckovýzkumné sféry do sféry komerční.

Dnes tedy většina nových řešení vzniká u komerčních subjektů, které často i bojují mezi sebou o prosazení svých řešení do podoby standardů Internetu - protože je to pro ně vysoce prestižní záležitost, a sami si dokáží spočítat, že má i výraznou ekonomickou návratnost.