Vstup strategického partnera do SPT Telecom

Stát ve svých Hlavních zásadách státní telekomunikační politiky dospěl k přesvědčení, že hlavního rozvojového cíle bude nejlépe dosaženo tak, že do SPT Telecom vstoupí zkušený strategický partner, který získá maximálně 27% majetkového podílu, a tomu odpovídající podíl na rozhodovacích pravomocích. Ve výběrovém řízení na strategického partnera, které bylo posléze vypsáno, nakonec zvítězilo nizozemsko-švýcarské konsorcium TelSource (za podpory amerického AT&T), a to pak v roce 1995 do SPT Telecomu skutečně vstoupilo, odkoupení 27 procent jeho akcí.

Ovšem zásada číslo 4, požadující aby strategický partner získal rozhodovací pravomoci odpovídající jeho minoritnímu majetkovému podílu, dodržena nebyla. Strategický partner totiž získal majoritní rozhodovací pravomoci na manažerské úrovni: v tzv. Provozním výboru, který SPT Telecom (dnes již Český Telecom) fakticky řídí a který je pětičlenný, má strategický partner celkem tři místa.

Faktické rozdělení pravomocí v SPT Telecom stanovila až tzv. Akcionářská smlouva (Smlouva mezi FNM, SPT Telecom a TelSource o prodeji akcií SPT Telecom z 10. července 1995), která byla dlouhou dobu utajována, se zdůvodněním že jde o obchodní tajemství. Zveřejněna byla teprve na jaře roku 1999, z iniciativy samotného konsorcia TelSource, jako důsledek bouřlivých událostí na přelomu roku 1988 a 89. Ze samotné smlouvy je přitom zřetelně, že náš stát fakticky předal nejen rozhodující pravomoci, ale také rozhodující míru odpovědnosti na strategického partnera (téměř jako kdyby původní SPT Telecom byl nesvéprávný a neschopný řídit sebe sama).

Důležitou přílohou Smlouvy je tzv. pověření (fakticky: licence) a formulace tzv. Rozvojových cílů, ze kterých teprve vyplývá, jaké konkrétní cíle má strategický partner sledovat a čeho přesně má dosáhnout. Tyto dokumenty ovšem zveřejněny nebyly, takže dnes stále ještě není možné posoudit, v jakém rozsahu a časovém horizontu měl strategický připravit SPT Telecom na otevření trhu a nástup konkurence (což se týká i možnosti volby operátora a přenositelnosti čísel).

Hlavní zásady státní telekomunikační politiky, přijaté v roce 1994, se skutečně týkaly především oblasti pevné telefonie, neboli hlasových služeb realizovaných pomocí účastnických stanic s pevným připojením. Ostatní oblasti, které Hlavní zásady explicitně neřešily, byly postupně liberalizovány a úspěšně se rozvíjely.