Kdo bude vládnout Internetu?

Pro správné pochopení podstaty celého problému je dobré vyjít z představy, že Internet vznikal jako technologické řešení, a jako takové byl prakticky od svého počátku vybaven mechanismy zajišťujícími jeho nezbytné řízení. Tyto mechanismy samozřejmě nebyly bez jakýchkoli vad na kráse, ale na druhou stranu fungovaly a nadále fungují tak dobře, že si širší uživatelská veřejnost jejich existenci nemusí ani uvědomovat. V nepříliš dávné době se ale výrazně změnil význam Internetu - z čistě technologické záležitosti se stal něčím, na čem je bytostně závislá činnost mnoha subjektů, od jednotlivců přes komerční firmy až třeba po státní a veřejné instituce, a co také významným způsobem ovlivňuje chování, jednání a způsob myšlení těchto subjektů. Internet se tedy stal z technologického fenoménu fenoménem společenským, a začal ovlivňovat mnohé procesy odehrávající se v lidské společnosti. V souvislosti s tím se zcela zákonitě objevilo mnoho nových potenciálních i aktuálních problémů, na které Internet nebyl a dosud není připraven. Některé z těchto problémů přitom mají celkem jasná a zřetelná řešení, zatímco u jiných problémů se dosud neví, jak na ně, či zda vůbec existuje nějaké jejich řešení.

Distribuovanost, delegace pravomocí a konsensus

Začněme nejprve tím, jak fungovalo řízení Internetu v době, kdy byl ještě čistě technologickou záležitostí, a nezasahovaly do něj nejrůznější "společenské" zájmy. Tehdy v zásadě platilo, že Internet se řídí sám - převážná většina nezbytných řídících a koordinačních funkcí byla implementována takovým způsobem, který vyžadoval jen minimální centrální řízení, a většinu funkcí se naopak snažil delegovat do distribuovaných složek, které se navíc nemusely nějak explicitně koordinovat mezi sebou. Nejlépe je si to ozřejmit na konkrétních příkladech. Začněme způsobem distribuce tzv. IP adres.

Distribuce IP adres

Pro korektní fungování přenosových mechanismů Internetu (konkrétně protokolu IP na úrovni síťové vrstvy) je nutné, aby všechny uzlové počítače měly unikátní (tj. celosvětově jednoznačnou) adresy, a to tzv. IP adresy, které jsou číselného charakteru (jde o 32-bitové číslo). Celosvětovou unikátnost přidělovaných adres ale musel někdo koordinovat. Zpočátku byly IP adresy všem novým uzlům přidělován z jediného centra. Později, když se agenda s tím spojená stala příliš rozsáhlou, byla pravomoc k přidělování IP adres delegována třem regionálním přidělovatelům, kteří sami dostávali z původního centra přidělené celé velké bloky IP adres, a z nich pak přidělovali jednotlivé adresy konkrétním zájemcům ve svém okruhu působnosti. Dnes je struktura přidělovatelů IP adres ještě více hierarchická - dnes zmínění regionální přidělovatelé (Regional IP registries) přidělují celé bloky IP adres (tzv. CIDR bloky) jednotlivým providerům (poskytovatelům připojení k Internetu), kteří z nich přidělují konkrétní adresy svým zákazníkům.

Symbolická doménová jména

IP adresy, které jsou 32-bitovými binárními čísly, jsou sice plně postačující pro fungování přenosových mechanismů Internetu, ale nejsou vůbec vhodné pro člověka - jelikož jsou velmi málo mnemonické, špatně se pamatují (i vyslovují atd.). Lidé by naopak chtěli říkat svým počítačům dobře zapamatovatelnými symbolickými jmény, například PC1, Alfa, Sun, WWW apod. Aby ale něco takového bylo možné, musí existovat možnost převodu takovýchto symbolických jmen na jejich ekvivalenty v podobě IP adres. K existenci takovéhoto převodu je pak nutné to, aby i zmíněná symbolická jména byla celosvětově jednoznačná. No a to "jednorozměrná" jména jako PC1, Alfa, Sun či WWW mohou být jen velmi obtížně - kdokoli by chtěl takovéto jméno použít, by se musel nejprve dotázat všech ostatních uživatelů celého Internetu, zda již takovéto jméno nebylo někde použito. To je velmi těžký organizační oříšek, ale hlavně vede k naprosto nežádoucím důsledkům - dobře zapamatovatelná (mnemonická) jména by se rychle vyčerpala, a pak by musela nastoupit jména značně krkolomná, která zcela negují důvod, kvůli kterému byla zavedena.

Problém zachování celosvětové jednoznačnosti symbolických jmen byl nakonec vyřešen zavedením doménového principu: symbolická jména přestala být jednosložková, typu WWW, a dostala naopak více složek (např. www.economia.cz). Každá složka takovéhoto jména, kromě té nejlevější, přitom odpovídá jedná konkrétní doméně. Každou jednotlivou doménu si přitom lze představit jako jednoho konkrétního přidělovatele symbolických jmen, který má definován určitý okruh působnosti (anglicky: domain), v rámci kterého může přidělovat symbolická jména konkrétním uzlovým počítačům. Až na výjimky, které záhy poznáme, přitom není definováno čemu by jednotlivé domény měly odpovídat - zda například organizačnímu či geografickému členění - ani jak by měly být "velké". Prakticky jediné, na co musí správce každé doménu důsledně dbát, je to aby v rámci svého okruhu působnosti nepřidělil nějaké symbolické jméno vícekrát. To není žádným problémem u "vhodně malých" domén, ale může být značně nepříjemné u "hodně velkých" domén. Z tohoto důvodu se domény mohou samy štěpit, a vytvářet své vlastní subdomény - například v rámci domény economia.cz mohou být vytvořeny různé subdomény, například trveue.economia.cz, ekonom.economia.cz apod. "Hloubka" ani "košatost" hierarchického stromu, který vytvářením subdomén vzniká, přitom není nijak omezena, tj. každá doména může mít libovolný počet dceřinných domén (podřízených domén, domén nižší úrovně), a tyto podřízené domény si samy mohou vytvářet své vlastní subdomény atd.). Jediné kritérium, které je třeba dodržet, je to aby žádná doména ve svém okruhu působnosti nepoužila stejné symbolické jméno vícekrát.

Symbolická jména, přidělovaná koncovým uzlům v jednotlivých doménách na kterékoli úrovni, jsou stále ještě "jednorozměrná" a jako taková nejsou celosvětově unikátní. Takovými se stávají až tehdy, když se k nim (zprava) přidá jméno té domény, které příslušné jméno přidělila, a všech jejích nadřazených domén (čímž vznikne tzv. plně kvalifikované symbolické doménové jméno). Takže když se například v rámci domény trevue.economia.cz rozhodnou pojmenovat svůj webový server obvyklým jménem WWW, vznikne z toho plně kvalifikované symbolické doménové jméno www.trevue.economia.cz. Podstatné na způsobu vzniku tohoto jména je fakt, že správce jedné domény se při přidělování symbolických jmen nemusí nijak koordinovat se správci jiných domén. Když se tedy například v doméně ekonom.economia.cz rozhodnou použít stejné jméno www pro svůj webový server, nemusí je zajímat zda stejné jméno bylo použito i v jiné doméně - plně kvalifikovaná symbolická doménové jména www.trevue.economia.cz a www.ekonom.economia.cz budou vždy odlišná (z principu, díky způsobu své konstrukce).

Systém DNS

Díky takto šikovně distribuovanému systému pravomocí k přidělování symbolických jmen dokázal Internet vystačit s naprostým minimem centrálního řízení a koordinace. Samotné přidělování těchto jmen je přitom součástí celého systému, kterému se říká DNS (Domain name System) - jeho součástí jsou i konkrétní mechanismy, zajišťující převod plně kvalifikovaných symbolických doménových jmen, která ve svých příkazech zadávají uživatelé Internetu, na jim odpovídající číselné IP adresy, které ke svému fungování vyžadují přenosové i další mechanismy Internetu. Hlavní "fyzickou" součástí systému DNS je hierachie tzv. name serverů, které po logické stránce věrně kopírují hierarchické uspořádání jednotlivých domén. Například name server domény economia.cz v sobě uchovává informaci o tom, kde se nachází name servery domén trevue.economia.cz a ekonom.economia.cz (obecně údaje o umístění name serverů všech podřízených domén), a například name server domény trevue.economia.cz v sobě uchovává informaci o tom, že symbolickému doménovému jménu www.trevue.economia.cz odpovídá číselná IP adresa X.Y.Z.W (obecně IP adresy odpovídající všem uzlům, kterým bylo v rámci dané domény přiděleno symbolické jméno).

Domény nejvyšší úrovně

Výjimkou z pravidla, že nikde není předepsáno čemu by měly domény odpovídat, jsou tzv. domény nejvyšší úrovně (TLD, Top Level Domains, což jsou ty, které jsou v rámci plně kvalifikovaných symbolických doménových jmen zapisovány úplně vpravo). Tyto domény nejvyšší úrovně jsou dvojího druhu, a to tzv. národní, a tzv. generické.

Národní domény odpovídají jednotlivým státním celkům, a jejich názvy jsou tvořeny dvoupísmennými ISO kódy příslušných států. Příkladem národní domény může být naše (česká) národní doména .cz.

Tzv. generické domény mají nadnárodní charakter, a domény druhé úrovně si pod nimi mohou zřizovat subjekty z celého světa. Z historických důvodů vzniklo sedm takovýchto generických domén, z nichž ale dvě (.gov pro vládní instituce a .mil pro instituce vojenské) přeci jen zůstaly omezeny na subjekty z USA. Skutečně nadnárodních je jen pět zbývajících generických TLD domén, a to:

Celý systém doménových jmen (systém DNS) samozřejmě vyžaduje určitou centrální koordinaci, a to ve dvou směrech:

• někdo musí rozhodovat o tom, jaké budou existovat domény nejvyšší úrovně (domény TLD), resp. kdy a podle jakých pravidel budou vznikat nová domény tohoto typu, a rozhodovat o tom, kdo bude pověřen jejich správou
• někdo musí udržovat evidenci těchto domén nejvyšší úrovně, neboli spravovat nejvyšší (tzv. kořenový) name server, který by obsahoval odkazy na všechny name servery TLD domén.

Kdo má v rukou systém DNS?

Historickým vývojem Internetu, který vznikl v USA jako původně vojenský a poté civilně-akademický projekt, se naplňování obou funkcí vyjmenovaných v předchozím odstavci dostalo do rukou subjektů z USA.

Tím, kdo rozhoduje o vzniku nových domén nejvyšší úrovně a přiděluje jejich správu, je organizace jménem IANA (Internet Assigned Numbers Authority). Jde o malou skupinku lidí při University of Southern California a jejímu Institutu informatiky (Information Sciences Institute, zkratkou ISI), která organizačně spadá pod společnost ISOC (Internet Society), a věcně spadá pod vládu USA (která financuje její činnost, skrz granty poskytované vládními grantovými agenturami).

Pokud jde o národní domény nejvyšší úrovně, zde IANA postupuje způsobem, který dosud nepůsobil žádné významnější problémy: pokud vznikne nějaký nový stát, zavede IANA odpovídající novou doménu TLD a její správu přidělí tomu subjektu, který o to požádá jako první. Obdobně je tomu i v případě, kdy o zavedení své domény požádá již dříve existující stát, který takovouto doménu ještě nemá. V roce 1990 takto například požádalo o zavedení domény .cs (tehdy ještě odpovídající celému Československu) Výpočetní centrum Vysoké školy chemicko-technologické v Praze, a získalo právo její správy (toto právo pak postupně přešlo na firmy CONet, resp. Internet CZ, resp. Eunet Czechia, které si založili tehdejší pracovníci VC VŠCHT). V souvislosti s rokem 1993 pak analogickým způsobem došlo ke vzniku domény .cz, a časem ke zrušení domíny .cs.

Tento způsob vzniku národních domén nejvyšší úrovně samozřejmě není zcela bezproblémový - počítá např. s tím, že uvnitř příslušné národní komunity dojde ke konsensu o tom, kdo by měl národní doménu spravovat, a IANA pak tomuto subjektu správu fakticky přidělí. Zde je samozřejmě určitý prostor pro eventuelní problémy, pokud k takovémuto konsensu nedojde - a již také došlo k několika případům, kdy IANA odebrala již jednou přidělené právo správy národní domény (např. v případě domény státu Haiti). V zásadě je ale celý systém přidělování národních domén nejvyšší úrovně dostatečně životaschopný, případné excesy lze řešit individuálně, a není zde významnější tlak na radikálnější změny.

Problém s generickými doménami

Podstatně jiná je situace s tzv. generickými doménami, které jsou svou povahou nadnárodní. V pionýrských dobách Internetu vzniklo sedm výše jmenovaných generických domén, s představou že další již nebudou zapotřebí. Tudíž ani neexistuje, ani není rozmyšlen a připraven nějaký mechanismus či postup na přidávání nových generických domén.

Repertoár generických domén, sestavený v době rodícího se akademického Internetu, samozřejmě nemůže postačovat v dnešní době postupujícího komerčního rozvoje Internetu. Největší problémy vznikají v doméně .com, určené pro nejrůznější komerční subjekty - právě tato doména je dnes již značně "přelidněná", v tom smyslu že v rámci ní je dnes zaregistrováno zdaleka nejvíce domén druhé úrovně, přičemž se neustále objevují další a další požadavky, a ne vždy mohou být tyto nové požadavky uspokojeny. Proto právě kvůli doméně .com vznikají největší tlaky na změnu současného stavu.

Rozeberme si nyní podrobněji, v čem přesně je problém.

Monopol na registrace?

Správou domény .com byla v roce 1992 pověřena firma NSI (Network Solutions Incorporated), jako součást širšího sdružení jménem InterNIC, které se z pověření vlády USA a na základě kontraktu s ní stará i o další důležité činnosti kolem Internetu. Původně firma NSI zajišťovala příslušné registrace zdarma, a její náklady pokrývaly prostředky přicházející ze státní kasy USA. Později, s narůstajícími rozměry celé agendy, dostala firma NSI oprávnění vybírat určité poplatky za tyto registrace (cca 50 USD na rok za jednu doménu), přičemž z těchto poplatků kryje své náklady, a zbytek odvádí do zvláštního fondu, který spravuje státní sféra USA.

Zde je přitom skryta první potenciální motivace pro změnu stávajícího systému: registrace domén i dalších entit se do budoucna zřejmě rozrostou do celého nového průmyslového odvětví, které dosti pravděpodobně bude zdrojem zajímavých příjmů.

Další motivací je snaha změnit monopolní charakter registračního procesu - vůči žadatelům o zřízení domény druhé úrovně pod doménou .com má dnes firma NSI monopolní postavení. Neexistuje zde konkurence, a pokud se někomu nelíbí podmínky stanovené firmou NSI (resp. státní sférou USA, pro kterou NSI pracuje na základě kontraktu), nemá možnost se obrátit na někoho jiného, kdo by mu poskytnul stejnou službu.

Problém s chráněnými známkami

Domény druhé úrovně, které si nejrůznější komerční subjekty registrují zejména pod doménou .com, mají pro ně čím dál tím větší význam - stále více lidí si začíná tyto subjekty ztotožňovat s jejich internetovými adresami, které jsou od příslušných domén odvozeny. Tím se jména internetových domén fakticky stávají tím, čím formálně jsou registrované známky, značky a chráněná jména. Ovšem registrované známky, značky a jména se ve světě mimo Internet těší poměrně velké a propracované právní ochraně, kterou se jejich majitelé celkem zákonitě snaží přenést i do prostředí Internetu.

Jednoduchá a přímočará aplikace zákonů o registrovaných známkách, značkách a jménech do Internetu ale není principiálně možná - již jen proto, že ve světě mimo Internet mohou existovat identické názvy, zaregistrované jako značky, známky či jména pro různé skupiny (třídy) produktů, zatímco dvě domény identického jména v Internetu existovat nemohou. Existuje-li například stavební firma XYZ a firma vyrábějící prací prášek jménem XYZ, obě dvě mohou mít zaregistrovaný stejný řetězec znaků XYZ jako svou ochrannou známku (ovšem v jiných oborech, resp. třídách). Doména xyz.com však může existovat jenom jedna, a který z obou subjektů by měl na ni mít větší právo?

Při registraci internetových domén je dnes obvykle uplatňováno pravidlo "kdo dříve přijde, ten dříve mele", bez toho že by se nějak zkoumalo, zda žadatel má na požadované jméno domény alespoň nějaký "nárok" (například u obecnějších domén to ani z principu nejde). Tím samozřejmě vzniká prostor pro různá úmyslná zneužití, ale i pro konflikty typu dvou subjektů, které si kladou nárok na stejné doménové jméno. Případné konflikty je samozřejmě možné řešit soudní cestou, což se také již odehrávalo a odehrává (a nejvíce právě v doméně .com), nicméně ani tato cesta není zdaleka optimální - kromě zdlouhavosti, nákladnosti a nemožnosti zaručit výsledek je zde ještě mnoho otevřených otázek. Například to, v jaké jurisdikci má být spor vůbec řešen. Chráněné známky, značky a jména totiž obecně mají teritoriální působnost, zatímco domény druhé úrovně pod generickými doménami mají skutečně celosvětovou působnost.

Při určitém zjednodušení by bylo možné říci, že dokonalé řešení celého problému neexistuje. Skeptici z toho odvozují, že nemá vůbec smysl přenášet jakákoli pravidla ze světa registrovaných značek, známek a jmen do Internetu. Optimisté naopak usilují o to, aby se pravidla přidělování domén v Internetu alespoň nějak harmonizovala a přiblížila stavu který platí mimo Internet, tak aby se minimalizoval počet případných konfliktů. Celkově ale jde o závažný problém, který je stále otevřený, a dnes zdaleka neexistuje konsensus o tom, jak jej řešit.

První pokud o řešení - IAHC a Memorandum o porozumění

Dlouhodobá neudržitelnost současného stavu kolem systému DNS samozřejmě nemohla zůstat stranou pozornosti lidí, kterým Internet leží na srdci. Úplně první popud ke změně přišel od samotné organizace IANA. Její šíf, dr. Jon Postel, přišel s návrhem na vytvořené velkého počtu nových generických domén (v zásadě šlo o úplnou liberalizaci tvorby nových generických domén nejvyšší úrovně, které by mohly vznikat na základě zákonů nabídky a poptávky). Tento první návrh byl ale pouhým nástřelem a nesetkal se s větším porozuměním zainteresovaných stran. Vyburcoval však k činnosti prestižní společnost Internet Society, vzniklou v roce 1992, která si klade za cíl zastřešovat nejrůznější aktivity kolem Internetu a starat se o jeho rozvoj (aniž by si přitom činila jakýkoli nárok na nějaké vlastnictví Internetu).

Internet Society (ISOC) se rozhodla zvednout hozenou rukavici jako první, a navrhnout nové řešení celého systému DNS, hlavně pokud jde o zřizování nových domén nejvyšší úrovně. Ihned si ale uvědomila, že k řešení takto zásadní otázky nemá dostatečný mandát - v zásadě společnost ISOC nemá žádný formální mandát, a staví pouze na autoritě osobností, které jsou v ní zastoupeny. Ani tato autorita však nebyla pociťována jako dostatečná, a tak se ISOC obrátila na další subjekty se žádostí o pomoc a zapojení do hledání vhodného řešení. Konkrétní formou bylo založení orgánu jménem IAHC (Internet Ad-Hoc Committee), ve které byly zastoupeny četné další subjekty, například Mezinárodní telekomunikační unie (ITU, International Telecommunications Union, Ženeva), WIPO (World Intellectual Property Organization), INTA (International Trademark Association), právníci, lidé z akademické sféry, zástupci grantové agentury NSF (jako zástupci státní sféry) a další.

Teprve takovéto širší uskupení zainteresovaných subjektů mohlo cítit určitý mandát, byť stále ještě dosti neformální, ke stanovení nových pravidel pro vznik a způsobu provozování nových generických domén nejvyšší úrovně. Utvořilo proto pracovní orgán, který dostal přiléhavý název IAHC (Internet Ad Hoc Committee). Toto IAHC pak bylo pověřeno hledáním nového řešení, neboli nových "pravidel hry" kolem dalšího rozšiřování systému DNS.

Výsledek práce IAHC dostal formu tzv. memoranda o porozumění (gTLD-MOU, global TLD Memorandum of Understanding), které bylo samozřejmě zveřejněno a otevřeno i dalším subjektům, které se mohly k němu připojit. Zřejmě nejdůležitějším závěrem tohoto memoranda je konstatování, že jmenný prostor, vznikající fungováním systému DNS, je veřejným statkem, a jako s takovým by s ním mělo být nakládáno - nikoli tak, aby si jej mohl kdokoli monopolizovat, ale na základě rovných a otevřených podmínek, umožňujících maximálně spravedlivé nakládání s tímto společným zdrojem.

Memorandum o porozumění předpokládalo postupné zavádění nových generických domén nejvyšší úrovně, s tím že v prvním kroku by jich mělo přibýt 7:

Rozpracována byla dokonce i konkrétní forma fungování těchto nových domén: staral by se o ně určitý počet registračních subjektů (registračních autorit, neboli subjektů provádějících registraci nových subdomén pod novými doménami nejvyšší úrovně), s tím že žádná z nich by neměla žádné monopolní postavení vůči žádné z nových domén - v zásadě si lze představit, že zřizování subdomén se řeší prostřednictvím jediné distribuované databáze, do které mají přístup všechny registrační autority (tj. fungovalo by to podobně, jako třeba dnešní systému rezervace letenek, které také umožňují zaregistrovat si letenku prakticky odkudkoli). Představa o počtu registračním autorit se s postupem času vyvíjela: nejprve se uvažovalo o 28 subjektech, které by byly vybírány formou loterie. Od toho se ale nakonec upustilo, a vybráno bylo 88 subjektů z 23 zemí. Tyto subjekty utvořily organizaci CORE (Council of Registrars), která si objednala realizaci technického řešení, nazvaného SRS (Shared Registry System, vlastně celé distribuované databáze, skrz kterou by se registrace prováděly). Promyšlena byla i otázka dohledu nad dodržováním stanovených "pravidel hry" z Memoranda, a postup řešení nových situací a problémů, na které Memorandum nepamatuje: na činnost CORE byl měl dohlížet orgán POC (Policy Oversight Committee), se složením definovaným v Memorandu, a nad ním by nejzásadnější koncepční otázky řešil ještě jeden rozhodovací orgán, PAB (Policy Advisory Body).

Vše přitom bylo již řádně "rozjeto", pilně se pracovalo na technickém řešení (systému SRS), a mnohé firmy již začaly avizovat možnost registrace nových subdomén pod sedmi novými generickými doménami nejvyšší úrovně. Vše mělo být spuštěno nejprve k začátku roku 1998, později díky technickému skluzu byl termín posunut na březen 1998.

Druhý pokud - Green paper vlády USA

Ani březnový termín však nakonec nebyl dodržen. V lednu letošního roku se navíc přihlásil o slovo další významný hráč, a to vláda USA, která až do té doby spíše stála stranou snahám o řešení problémů kolem systému DNS.

Ve skutečnosti ale státní sféra USA zase nebyla až tak pasivní. Již dříve totiž státní sféra USA dospěla ke strategickému rozhodnutí vyvázat se z řídících funkcí kolem Internetu, které stále ještě drží, a předat tyto funkce do rukou privátnímu sektoru (s představou, že právě privátní sektor, fungující na komerčním principu se nejlépe postará o další rozvoj Internetu). Konkrétním provedením tohoto úkolu přitom pověřila své Ministerstvo obchodu USA (DoC, Department of Commerce), což je samo o sobě příznačné - původně byl Internet experimentem vojenským, kterým se zabýval rezort obrany. Poté byl Internet chápán jako záležitost akademická, která spadala do resortu civilní vědy a výzkumu (a většina aktivit byla směrována skrze civilní grantovou agenturu NSF, National Science Foundation). Nyní je již Internet chápán jako záležitost komerčního světa, a řešení jeho problémů je tedy svěřeno do rukou Ministerstva obchodu.

Zmíněné Ministerstvo obchodu USA vydalo ještě v loňském roce výzvu širší zainteresované veřejnosti, ve které vyzvalo k podávání návrhů na řešení dalšího vývoje systému DNS. Po obdržení připomínek byly tyto jistý čas zpracovávány, až konečně koncem ledna letošního roku byl publikován první oficiální návrh vlády USA - jako tzv. Green paper. Jednalo se o dokument, stále ještě koncipovaný jako pracovní, přičemž veřejnost byla vyzvána k jeho připomínkování.

Podstatou návrhu, obsaženého ve zmíněném dokumentu, je vytvoření nové privátní (tj. komerční) nevýdělečné organizace, která by se stala nástupnickou organizací IANA (viz výše), a současně by převzala od vlády USA většinu jejích současných pravomocí. V zásadě by tedy měla vzniknout nová organizace z privátního sektoru, registrovaná v USA podle tamních zákonů, která by převzala do svých rukou veškeré "řízení" Internetu - kromě správy nejvyšší úrovně systému DNS by zastřešovala i přidělování IP adres, a také by zastřešovala nezbytnou technickou standardizaci Internetu.

Dokument Green paper přitom dosti přesně vymezoval činnost takovéto organizace i její složení, v tom smyslu že sám stanovoval nová "pravidla hry", podle kterých by vše mělo fungovat (a nová organizace by v zásadě jen naplňovala tato "pravidla hry"). Stanovoval například, že by nové generické domény měly vznikat postupně, a v prvním kroku by jich mělo vzniknout pět (aniž by ale bylo v návrhu specifikováno, které nové domény by to měly být). Pro tyto nové domény pak bylo navrhováno, aby jejich správou byl pověřen vždy jeden konkrétní subjekt, a to výlučně - což z v zásadě znamená zachování současné monopolní situace, a podle mnoha fundovaných názorů jen zpateronásobení současných problémů.

Druhý pokus podruhé - White paper

Konkrétní podoba návrhu, obsažená v dokumentu Green paper a vydaná koncem ledna, vyvolala celou řadu připomínek. Ty nejzávažnější se týkaly faktu, že návrh je hodně americký, a málo bere do úvahy nadnárodní charakter dnešního Internetu. Mnoho připomínek bylo i k samotné podstatě navrhovaného řešení, například ke způsobu správy nových domén (které by opět byly přiděleny někomu do monopolního "vlastnictví").

Po zpracování došlých připomínek vláda USA vydala 5. června t.r. novou verzi svého návrhu, tentokráte již v definitivnější podobě, jako dokument označovaný (neformálně) jako tzv. White Paper. Ten se od svého předchůdce liší v jednom zásadním ohledu - zatímco Green paper do značné míry říká, jak by nové řešení mělo vypadat, White paper to již nepředepisuje a naopak vyzývá internetovou komunitu k tomu, aby se sama dohodla na přesném znění nových pravidel. V tomto ohledu je tedy White paper mnohem liberálnější než Green paper, a dává větší možnosti všem, kterým Internet leží na srdci - za předpokladu, že se dokáží mezi sebou dohodnout. Hlavní autor obou návrhů, poradce prezidenta USA pro informační technologie pan Ira Magaziner, to při příležitosti nedávné konference INET 98 řekl velmi lapidárně: "Vláda USA má dosud patronát nad systémem DNS, a to z historických důvodů. Naším záměrem je tento stav ukončit co možná nejdříve. Co k tomu ale potřebujeme je konsensus o novém řešení. USA přijmou jen jeden návrh". Současně k tomu ale dodává: "V USA je mnoho vlivných vládních sil, které by rády kontrolovaly Internet. Pokud by se cesta přes privátní sektor ukázala jako neschůdná, pokud by se zde nepodařilo najít potřebný konsensus, pak by tyto síly zřejmě neváhaly nastoupit a převzít samy kontrolu".

Konsensus se začíná formovat

Výzva, kterou nastolil White paper, samozřejmě nemohla zůstat bez odezvy. Velmi rychle se mezi nejrůznějšími zainteresovanými subjekty začaly formovat různé více či méně reprezentativní zájmové skupiny, a začaly se hlásit o slovo. Jejich aktivity přitom ještě urychlil fakt, že samotná výzva (tedy dokument White paper) byla vydána počátkem června, a již koncem září by nová organizace měla začít skutečně fungovat (protože k tomuto termínu končí kontrakt firmy NSI, od které by nová organizace měla převzít její agendu).

Jako nejvíce reprezentativní se zdá být hnutí, které dostalo název IFWP (od: International Forum on the White Paper). Jde o ad-hoc koalici různých asociací a sdružení, reprezentujících široké spektrum zájmů, od profesních organizací či vzdělávacích institucí, přes poskytovatele připojení, poskytovatele obsahu atd., až po organizace reprezentující zájmy vlastníků chráněných jmen, známek a značek. Mimo jiných jsou členy IFWP i organizace jako Internet Society, Internet Law & Policy Forum, či Commercial Internet Exchange (CIX). Cílem této koalice je zorganizovat a sponzorovat sérii mezinárodních setkání, v rámci kterých by byl hledán potřebný konsensus, po kterém volá dokument White paper.

První setkání, určené hlavně k oslovení subjektů zpoza oceánu, proběhlo 1 a 2. července v Restonu ve státě Virginia v USA. Druhé, zaměřené hlavně na subjekty z Evropy, se uskutečnilo v bezprostřední návaznosti na jednání konference INET 98, 24. a 25. července v Ženevě. O tom, že právě tomuto fóru je přikládána nejvyšší míra "reprezentativnosti", svědčí i fakt, že zmíněného evropského jednání se zúčastnili například Ira Magaziner (hlavní autor White Paperu), či Jon Postel, stávající šéf IANA. Právě na půdě IFWP přitom již začínají vznikat první hrubé obrysy budoucího řešení, a formuje se nezbytný konsensus.

Ke vznikajícímu konsensu se zřejmě přidá i Evropské společenství, které také zorganizovalo velké setkání zainteresovaných subjektů (European consultative meeting, Brusel, 7 července 1998), a v zásadě se ztotožnilo se směrem, který se začíná postupně formovat na půdě IFWP.