QUO VADIS, DNS? - IV.

Počátkem letošního roku se do dění kolem systému DNS zapojil další významný hráč - státní sféra USA, která stále ještě třímá ve svých rukou významnou část otěží Internetu, ale do úvah o potřebě změn se dosud nijak významněji nezapojovala. Koncem ledna však vydala první předběžnou verzi své představy o dalším vývoji DNS, tzv. Green paper, a počátkem června jej upřesnila konkrétnějším návrhem, ve formě tzv. White paperu. Tím se ale celá otázka dalšího vývoje systému DNS zdaleka neuzavřela - spíše jen nabrala nový směr a nové tempo.

Připomeňme si nejprve, jakou konkrétní roli USA jako stát hrály a stále hrají, alespoň v souvislosti se systémem DNS: před více než celým desetiletím to byla právě vláda USA, kdo nechal zřídit sedm generických domén nejvyšší úrovně (.com, .edu, .org, .int, .net, .gov, a .mil), z nichž dvě poslední zůstaly určeny jen pro subjekty z USA, zatímco prvních pět je dnes již plně "celosvětových". Faktickým zřizovatelem těchto generických domén přitom byla organizace IANA (viz předminulý článek). Orgánem státní administrativy USA, který byl odpovědný za chod "nevojenských" generických domén, byla grantová agentura NSF (National Science Foundation), která se mj. starala i o financování někdejší páteřní sítě Internetu, sítě NSFNET.

Faktickou správu generických domén nejvyšší úrovně agentura NSF samozřejmě neprováděla sama, ale uzavřela na to pětiletý kontrakt s konsorciem firem nazvaným InterNIC. Jeho součástí je i firma NSI (Network Solutions Incorporated), která se stala jediným (a tudíž monopolním) správcem domén .com, .net a .org - neboli jediným subjektem, který je schopen a oprávněn zřizovat domény druhé úrovně pod těmito generickými doménami nejvyšší úrovně. V prvním roce své činnosti NSI zaregistrovávala průměrně 400 nových domén měsíčně, v roce 1996 již kolem 70 000, a dnes dobře přes 100 000 každý měsíc. Od roku 1995 to již dělá za úplatu, což dokáže pokrýt její režijní náklady (zatímco dříve byla živa z prostředků poskytovaných státem). Na její hlavu se však mezitím začalo sesypávat mnoho protestů, vesměs vyplývajících z jejího monopolního postavení a z nesouladu mezi způsobem přidělování symbolických doménových jmen v Internetu a stavem kolem chráněných značek, známek a jmen mimo svět Internetu.

První významnější pokus o změnu systému DNS, zejména o rozšíření počtu generických domén nejvyšší úrovně, pochází od šéfa organizace IANA, pana Jona Postela (viz předminulý díl). Po něm hozenou rukavici zvedla Internet Society (viz minulá část), která zmobilizovala další subjekty, se kterými vytvořila IAHC (Internet Ad-Hoc Committee). Svůj návrh pak dotáhla přes formulaci memoranda o porozumění až po ustavení organizace, která by měla na rozvoj DNS dohlížet, a ke konkrétní realizaci (byť v praxi nenasazené, viz minule). Státní sféra USA se do těchto aktivit nijak nezapojila, ani k nim nezaujala nějaké významnější stanovisko.

Na druhou stranu však státní sféra USA nebyla zase až tak nečinná – sama dospěla k zásadnímu koncepčnímu rozhodnutí, že by v souvislosti s plnou liberalizací Internetu a jeho přechodem do rukou komerční sféry měla svou vlastní roli v řízení této celosvětové sítě sítí postupně eliminovat. Příslušnými aktivitami na tomto poli pověřila své ministerstvo obchodu (DoC, Department of Commerce) což je samo o sobě dosti příznačné – zpočátku byl Internet záležitostí spadající pod resort obrany (DoD, Department of Defense), později spadal do oblasti civilní vědy a výzkumu (pod civilní grantovou agenturu NSF, National Science Foundation), a nyní tedy pod ministerstvo obchodu.

Zmíněné ministerstvo obchodu se rozhodlo nejprve „zmapovat terén“ a zjistit, jaké názory má na celou věc širší uživatelská veřejnost. Proto ministerstvo vyzvalo tuto zainteresovanou veřejnost, formou veřejného dokumentu, aby vyjádřila své náměty a doporučení ohledně dalšího vývoje celého systému DNS. Na zmíněnou výzvu se údajně sešlo na 430 reakcí od nejrůznějších organizací i jednotlivců. Ty zpracovávala mezirezortní odborná skupina (nazývaná jednoduše Working Group), v čele s poradcem prezidenta, panem Irou Magazinerem. Po skončení doby pro připomínkování první výzvy následovalo určité období ticha a zdánlivé nečinnosti, během kterého naopak vrcholily aktivity kolem jiné vývojové linie (IAHC, Memoranda o porozumnění, organizace CORE a snahy zavést sedm nových domén nejvyšší úrovně).

Poměrně neočekávaně pak předposlední lednový den letošního roku ministerstvo obchodu vydává zásadní dokument z názvem „A Proposal to Improve Technical Management of Internet Names and Addresses“, známý spíše jako tzv. Green paper (doslova: zelený papír). Jde o první verzi představ státní sféry USA o dalším vývoji systému DNS, formulovanou zmíněnou pracovní skupinou Wokring Group v čelem s panem Magazinerem. Dokument je přitom koncipován stále ještě jen jako pracovní návrh (ke kterému jsou očekávány připomínky, které bylo možné zasílat do 5. března).

Obsah tzv. Green paperu lze shrnout do následujících bodů:

• Vláda USA deklaruje, že hodlá ukončit svou roli v systému DNS co možná nejdříve.
• Navrhovaným řešením je vytvořit neziskovou (non-profit) organizaci se sídlem v USA a ustavenou podle zdejších zákonů (incorporated in the USA), na kterou by přešly stávající kompetence vlády USA, a která by fungovala „pro blaho celého Internetu“. Tato organizace by spravovala systém name serverů nejvyšší úrovně, řídila by proces vzniku nových domén nejvyšší úrovně, a především by stanovovala pravidla, kterým je tento proces podřízen.
• Nově zřízená organizace by byla financována registrátorskými subjekty (domain name registries, neboli subjekty které zajišťují faktickou registraci subdomén pod doménami nejvyšší úrovně), a dále regionálními přidělovateli IP adres (regional IP registries, které přidělují IP adresy).
• Nově zřízená organizace by sama byla řízena svou řídící radou (board of directors), ve které by byly zastoupeni „jednotlivci reprezentující nejrůznější zájmy týkající se Internetu“ – konkrétně zástupci regionálních autorit přidělujících IP adresy (ARIN, APNIC, RIPE), dále zástupci IAB (Internet Architecture Board, zabývající se tvorbou standardů Internetu), zástupci registračních autorit přidělujících doménová jména, a konečně zástupci celého spektra uživatelů Internetu.
• Návrh předpokládá zavedení pěti nových generických domén nejvyšší úrovně. Ty ale nejsou v návrhu explicitně navrženy, a místo toho je naopak očekávána diskuse nad tím, které domény by to měly být.
• Návrh předpokládá, že nové domény budou spravovány vždy právě jedním registrátorským subjektem – tedy na stejném principu, podle kterého má dnes firma NSI výlučné právo na zřizování subdomén pod doménou .com. Zmíněné registrátorské subjekty (registries) by samozřejmě mohly spolupracovat s celou sítí dalších registračních autorit v podobě svých „subdodavatelů“, ale příslušné pravomoci by stále byly koncentrovány pro každou jednotlivou doménu nejvyšší úrovně v jedněch rukách.
• Pokud jde o problémy s ochrannými známkami, značkami a jmény, zde tzv. Green paper doporučuje vyvinout mechanismy pro řešení konfliktů on-line způsobem, a dokonce připouští aby příslušná pravidla byla různá pro různé registrátorské subjekty. Kromě toho ale Green paper vyzývá veřejnost k vyjádření názoru na některé konkrétní oblasti týkající se potenciálních konfliktů doménových jmen s chráněnými známkami.

Připomínky k tomuto návrhu bylo možné zasílat do 5. března. Sešlo se jich opět požehnaně, a ty kritické lze shrnout do následujících oblastí:

• Návrh předpokládá, že stávající pravomoci organizace IANA, nepřímo řízené vládou USA a jí odpovědné, mají přejít na komerční, byť nevýdělečnou organizaci, fungující podle zákonů USA. To je podle kritiků pouze jiná forma podřízení Internetu státní sféře USA. Ta by si navíc ponechala přímý „dozor“ nad novou organizací do září roku 2000, v rámci určitého přechodového období. Stejným směrem míří i kritické hlasy upozorňující na to, že nový návrh je „hodně americký“, a málo bere do úvahy fakt, že Internet je dnes celosvětovou záležitostí.
• Návrh nijak nenavazuje na předchozí aktivity v oblasti dalšího vývoje DNS, zejména na aktivity IAHC a ISOC.
• Návrh vůbec nepočítá s existencí společnosti pro Internet (ISOC, Internet Society), která až dosud hrála významnou roli v řízení Internetu, a mj. zastřešuje celý standardizační proces (návrh počítá pouze se zastoupením členů IAB, která je jednou z částí ISOC a je formálním vydavatelem internetových standardů). Tzv. Green paper prakticky vůbec neřeší celou oblast technické standardizace Internetu.
• V oblasti řešení konfliktů mezi systémem DNS a systémem chráněných známek, značek a jmen mimo Internet jde návrh cestou hledání možného souladu obou těchto světů, zatímco mnoho kritiků argumentuje tím, že oba světy jsou zcela nekompatibilní a měly by zůstat zcela odděleny. Jiné kritické hlasy zase argumentují tím, že představa vyjádřená v Green paperu je příliš vágní a neurčitá.

Po zvážení došlých připomínek ministerstvo obchodu USA vydalo počátkem června zpřesněnou verzi své představy, jako tzv. White paper. Ačkoli by jeho název mohl naznačovat, že jde již o definitivní verzi, resp. o definitivní podobu řešení které nyní zbývá již jen realizovat, není tomu tak. Zmíněný White paper totiž explicitně řeší ještě méně otázek než jeho zelený předchůdce, a naopak přenechává mnohem více na novou organizaci, jejíž vznik předpokládá – s tím, že vyzývá k široké diskusi nad principy a pravidly, kterými by se tato organizace měla řídit. To vyvolalo poměrně horečnaté dění na celosvětové Internetové scéně a dalo vzniknout mnoha spontánním spolkům, které chtějí aktivně promluvit do dalšího dění. Ale o tom zase až příště.