Ještě k diskusi o Internetu a internetu

Nedávno jsem se zde na Novinkách pokusil znovu otevřít diskusi o psaní velkého či malého „I“ ve slově Internet. Přitom jsem se snažil na celou věc dívat tak, že v určitém kontextu je správné malé i, a v jiném kontextu je na místě psát I velké – podle toho, o co jde, protože skutečně existují jak internety, tak i Internet. Výsledek ankety, doprovázející zmíněný článek, však vyšel celkem jednoznačně: na otázku, zda cítí potřebu rozlišovat mezi Internetem a internetem, většina čtenářů odpověděla že jim to je jedno (konkrétně 48,2 procent ze 199 hlasujících) .

Přímých reakcí čtenářů na zmíněný článek přišlo na mou adresu poměrně málo (a to i přes explicitní výzvu). Kromě dvou dotazů a jedné literární kreace, u které jsem nepochopil co vlastně chtěl autor říci (mj. to všechno psal velkými písmeny), mi přišel mail od pana Vladimíra Vrabce s odkazem na jeho článek na stejné téma, publikovaný v časopise LANCOM – se stejným vyzněním a skoro se stejnými argumenty (doporučuji přečíst, odkaz je na konci). Kromě toho se ozval i pan Savický z České vydavatelské pro internet, který si svého času založil Volné sdružení za psaní slova internet s malým i (a také s anketou, kde hlasování dopadlo v poměru 72%:28% ve prospěch velkého I). Jeho reakci si dovolím ocitovat doslova: „S Vasim clankem plne souhlasim. Rozlisovat oba pojmy je zapotrebi, tyka se to ovsem uzkeho kruhu zasvecencu. Vetsina uzivatelu bude hovorit o mediu internetu. Proto ma puvodni teze, ze internet je zpusob komunikace a ze se pro nej velke I stane nepraktickym a pomalu se vytrati. Tak se i deje.“

Právě na této odpovědi bych rád vypíchnul jeden podstatný moment: lidé mají tendenci zjednodušovat si svůj život, řešit takové problémy kterým rozumí a které mají jednoduchá a snadno dosažitelná řešení, a naopak odsouvat od sebe věci, kterým dostatečně nerozumí, nebo které nemají jednoduchá řešení. Je to asi všeobecný jev, daný naším lidským naturelem, a s konkrétními projevy se lze setkat snad všude: od politiky, která řeší jen některé věci a jiné ne, až třeba po policii, která tvrdě bojuje proti špatnému parkování aut, ale k závažnějším deliktům často přistupuje s výrazně menší razancí. Ještě lapidárněji by to šlo říci i tak, že lidé vidí jen to, co vidět chtějí (či co se jim hodí), a nevidí to, co vidět nechtějí.

Podobně je tomu i v případě Internetu: je to technicky poměrně složitá věc, a rozumět jejímu fungování není zase až tak triviální. Na druhé straně používání Internetu a využívání jeho služeb se v poslední době stalo doslova hračkou a otevřelo se možnostem snad opravdu každého laika. Takže je asi zákonité, že lidé si ztotožní svou představu Internetu s tím, co „je vidět“ a co je pro ně snadné, hmatatelné a také relativně nejsnáze pochopitelné (tedy se „způsobem komunikace“, jak říká pan Savický), a zapomenou na to, že je to jen příjemný důsledek čehosi jiného – dokonce se začnou tvářit, že „to původní“ vlastně vůbec neexistuje. Všimněte si pohledu, ze kterého vychází pan Savický ve své odpovědi: bojuje za to, aby se nové médium nemuselo psát s velkým „i“. To, že zde existuje nějaká celosvětová počítačová síť, kterou sám nejspíše také používá, už jej zřejmě tolik nezajímá – ani to, zda má mít právo na svou vlastní identitu, a s ní spojené vlastní jméno.

Trend k „osamostatnění efektu, a k potlačení věcné podstaty“ je asi obecnějším trendem v celé lidské společnosti, a v souvislosti s Internetem je zřejmě tím, co skutečně umožnilo jeho masové rozšíření (a tím vlastně i vznik internetu-média). K tomu, aby se dnes někdo stal uživatelem Internetu (a pracoval s internetem jako médiem), skutečně nemusí být odborníkem na jeho technickou stránku – dokonce je děláno velmi mnoho pro to, aby se úspěšným uživatelem Internetu mohl stát i ten největší laik, a bylo to pro něj maximálně snadné a jednoduché. To by ale neměl být důvod pro znevažování významu technické stránky, či dokonce pro její aktivní zakrývání a předstírání, že vůbec neexistuje! I to se bohužel v praxi děje, v souvislosti s Internetem, a může vést i k různým pikantním důsledkům.

Pokud tímto způsobem postupuje jednotlivý komerční subjekt – tj. aktivně působí v oblasti Internetu, ale nerozumí dostatečně způsobu jeho fungování a ani tomu nepřikládá žádnou důležitost – pak tím škodí především sám sobě (i když to mohou odnést i jeho zákazníci). Zde bych ale věřil na fungování „volné ruky trhu“ – takový subjekt se buď přizpůsobí, nebo zkrachuje. Mnohem větší nebezpečí vidím v oblasti legislativní, která v poslední době začíná vnímat existenci Internetu a začíná projevovat tendenci řešit jeho problémy. Ne že by takovéto problémy neexistovaly a nebylo zapotřebí je řešit, to určitě ne. Problém vidím spíše v tom, aby zákonodárci také neaplikovali podobný přístup k Internetu – aby nezačali rozhodovat bez znalosti věcné podstaty problému. Tím nemám na mysli to, aby začali dlouze studovat technickou podstatu Internetu – mám tím na mysli to, aby cítili potřebu vzít technickou stránku v úvahu, například tak že se budou radit s odborníky a zajímat se o jejich názor. Jinak se totiž můžeme snadno dočkat zákonů, které sice budou po právní stránce dobře propracovány, ale z neznalosti věcné stránky půjdou spíše proti zamýšlenému řešení a budou dosahovat jiného efektu, než jaký autoři zamýšleli.

Dovolím si v této souvislosti konkrétní příklad, o kterém se zmiňuje ve své reakci i pan Vrabec. Jde o původní návrh zákona o svobodě informací, který připravil poslanec Kužílek (a který sice Poslaneckou sněmovnou prošel, ale posléze byl Senátem smeten ze stolu). Jako člen jedné parlamentní iniciativy jsem byl u jedné besedy s panem Kužílkem ještě před finalizací návrhu tohoto zákona. Na této besedě se pan poslanec zajímal o to, jak nejlépe naformulovat požadavek, aby někdo musel určité informace publikovat „na Internetu“. Poměrně dlouho se zde debatovalo o tom, zda je v této souvislosti správné psát Internet s malým i nebo s velkým I (až si za to zmíněná parlamentní iniciativa při jiné příležitosti vysloužila pokárání za to, jakými se zabývá zbytečnostmi). Nakonec se ale ve výsledném návrhu Zákona o svobodě informací, který byl předložen Sněmovně, přeci jen objevila formulace s malým počátečním „i“ (konkrétně: „Zveřejnění je pro účel tohoto zákona taková podoba informace, která umožňuje každému vždy znovu informaci vyhledat a získat, například formou písemnosti, přístupu do elektronické sítě internet apod. “).

Po projednání ve Sněmovně a po zapracování pozměňovacích návrhů se naštěstí změnila i formulace týkající se způsobu publikování. Výsledný návrh konkrétně hovoří o povinnosti zpřístupnění informací s možností dálkového přístupu, který je definován takto: Možností dálkového přístupu pro účel tohoto zákona je přístup k informaci neomezeného okruhu žadatelů pomocí telekomunikačního zařízení (např. prostřednictvím sítě Internet).

Co by se stalo, kdyby tento jinak velepotřebný zákon byl přijat a skutečně vstoupil v platnost ve své původní podobě? Mnoha subjektům by přikázal veřejně zpřístupnit důležité informace „na internetu“ - při notoricky známé schopnosti obcházet naše zákony by se ale určitě našel někdo, kdo by dokázal liteře zákona beze zbytku vyhovět, a přesto to udělat úplně jinak, než autor zákona zamýšlel. Stále ještě si myslíte, že není nutné rozlišovat mezi Internetem a internetem? Tedy alespoň někde, třeba v zákonech, úředních dokumentech, smlouvách apod., ale třeba také při výrocích typu „Internet má X uživatelů“? Prosím, přemýšlejte o tom.