Vlastní pátrání po Internetu – ano či ne?

Policie ČR už začala používat Internet pro svá pátrání a „vyvěšuje“ na něm fotografie hledaných a pohřešovaných osob. Nyní se objevila i první soukromá iniciativa, usilující o nalezení pachatele, který byl nafilmován při krádeži domovní kamery. Policie ho ani podle dosti detailních snímků nenašla, a tak se postižený rozhodl obrátit o pomoc k Internetu a jeho uživatelům.

Před několika dny přistál v mé poštovní přihrádce mail upozorňující na WWW stránky, na kterých je popisována jedna konkrétní krádež: u vchodu jednoho domu v centru města někdo opakovaně ukradnul kameru, umožňující „vidět“ návštěvníky přicházející do domu a zvonící na zvonky.

Neodpustím si ale malé zamyšlení nad některými obecnějšími aspekty tohoto případu. Bylo by zřejmě zbytečné opakovat zde často zaznívající nářky na to, že faktická aplikace práva v našem státě není vždy optimální. Nechci zde polemizovat nad příčinami a širšími souvislostmi, to by bylo na dlouhé povídání, ale i já zastávám názor, že v praxi má většinu výhod na své straně ten, kdo nemá dobré úmysly, zatímco ten, kdo se chová slušně, se může se zlou potázat, i když třeba jen veřejně upozorní na nějakou nepravost. To si zřejmě uvědomil i pan P. (náš postižený), když se rozhodl vyhlásit své privátní pátrání po Internetu – využil technických možností Internetu k tomu, aby skryl svou vlastní identitu, ale přesto mohl vystoupit veřejně. Fotky lupiče i popis události zveřejnil anonymním způsobem na serveru www.mujweb.cz a pro zasílání informací o hledané osobě zde uvedl adresu na hotmail.com, která je také anonymní. Oznámení o zveřejnění zmíněné stránky s fotkami lupiče však poslal novinářům do redakcí již neanonymně, e-mailem, s uvedením svého jména, domácí adresy, čísla mobilního telefonu a e-mailové adresy (ze které vyplývá, že by dotyčný měl být zaměstnancem jedné velmi renomované firmy, která by na jakékoli zneužití svého jména byla asi hodně citlivá). Takže já jsem si mohl zavoláním na uvedený mobil ověřit, že je celá věc myšlena vážně a nejde o podfuk. Ale co běžný čtenář, který takovéto oznámení nedostal? Podle čeho má posuzovat věrohodnost takovýchto pátrání, když podle uvedených adres není patrná identita jejich autora? Navíc v situaci, kdy zretušovat či od základu vyrobit jakoukoli fotografii je opravdu nesmírně triviální?

Tady už se začíná rýsovat opravdu velmi nepříjemný a obecnější problém – v Internetu neplatí žádná „schvalovací povinnost“ či „povolovací řízení“. Ten, kdo tam chce něco umístit, tak může udělat, aniž by se musel kohokoli ptát na jeho souhlas, povolení či schválení. To je na jedné straně dobře, protože to přináší skutečnou demokracii a nikomu to nebrání v tom aby jeho hlas byl slyšen. Ale na druhé straně je to i špatně – protože se na Internet mohou dostat i takové věci, které jsou nepravdivé, nepřesné, tendenční, či dokonce záměrně zmanipulované atd. Obávám se, že nikdo nezná uspokojivou odpověď na toto dilema, a všechny dosavadní pokusy o řešení (včetně snah o zavedení cenzury či nějaké regulace) situaci spíše zhoršily. Snad jediným návodem, který je možné v tomto ohledu poskytnout, je řídit se vlastním rozumem, nevěřit úplně všemu, co je kde napsáno, ale řídit se spíše tím, kdo to říká a je pod tím podepsán. Pokud najdete něco na stránkách instituce, firmy, časopisu či jiného subjektu, který má důvod hledět si svého dobrého jména, pak tomu asi můžete věřit více než něčemu, co není ani podepsáno (nebo je záměrně učiněno anonymním). Současně ale musíte mít rozumnou jistotu, že autorem je skutečně ten, kdo se za autora vydává – bohužel i zde je poměrně snadné podvádět, ale naštěstí v tomto ohledu je řešení již na obzoru (certifikáty, certifikační autority, digitální podpisy atd.).

Vedle problému věrohodnosti informací na Internetu a možnosti potenciální anonymity či předstírání jiné identity samozřejmě existují mnohé další, ještě závažnější otázky – například ta, do jaké míry má občan právo vzít spravedlnost do svých rukou. Má ponechat vše na policii, nebo jí má pomoci takovými způsoby, jaké sám uzná za vhodné, nebo má dokonce právo vzít pátrání zcela do svých rukou, když vidí že aktivity policie nevedou k cíli? Právníci asi budou odpovídat vcelku jednoznačně, že vše je třeba nechat na kompetentních vyšetřovacích orgánech, ale postižení na to mohou mít jiný názor. A pokud je vhodné a možné policii při jejím pátrání pomáhat, kam až je možné zajít? Je vůbec možné zveřejnit fotografii domnělého pachatele na Internetu, když ještě není usvědčený a náš právní řád je postaven na principu presumpce neviny? Nebo je nutné používat obezřetné formulace typu „hledám člověka na této fotografii“? To je začarovaný kruh, který alespoň mne vede k přesvědčení, že v praxi má navrch ten, kdo se nechová korektně, a nikoli ten, kdo se snaží dodržovat pravidla hry daná zákony.

Pátrání vyhlášené Policií ČR