Jak to spolu souvisí?

Téměř zaručeným receptem na upoutání pozornosti diváka, posluchače či čtenáře je spojit do jedné věty dvě klíčová slova: internet a kriminalita. Nebo internet a porno, internet a rasismus, internet a drogy apod. Následný úspěch je zaručen, prakticky bez ohledu na to, co a jak se říká dál. Přitom souvislost internetu a nejrůznějších patologických jevů naší současnosti je něco, o čem je třeba diskutovat – ale seriózně a se znalostí věci.

Internet je v našich hromadných sdělovacích prostředcích přetřásán čím dál tím častěji, ale bohužel nejvíce v souvislosti s různými negativními jevy – neustále se hovoří třeba o “kriminalitě na internetu”, o “internetu a drogách” nebo “internetové pornografii” a téměř evergreenem se stává “pedofilie na internetu”. Je samozřejmě pravda, že existují určité souvislosti mezi těmito nežádoucími jevy a internetem, a je jistě správné o nich mluvit. Je ale nutné přitom postupovat korektně a se znalostí věci, a hledat příčiny problémů tam, kde skutečně jsou – a nikoli tam, kde by si někdo přál je mít. Přesně to je totiž problém internetu, který je pro mnoho lidí stále ještě zahalen rouškou jakési tajemnosti, a může tedy být prezentován v úplně jiné rovině, než jaká mu skutečně přísluší. Divák, posluchač nebo čtenář, který s internetem ještě není příliš obeznámen, totiž nemusí mít dostatečné ponětí o tom, že internet je pouhý pasivní nástroj, který sice nabízí opravdu netušené možnosti, ale sám od sebe nic nevykonává a je pouze někým používán. A tak když je někde internet využit k něčemu nekalému, je třeba za vším hledat člověka, který internet zneužil. Nebo je snad správné svalovat vinu za konkrétní činy na nástroj – třeba na tiskařský stroj – za to, že na něm někdo vytiskl nějaký pornografický materiál? Nebo na mobilní telefon proto, že se jeho prostřednictvím domlouvají a koordinují dealeři drog? Kdyby někdo přišel třeba do televize a tam hřímal proti fotografickým aparátům, protože se jimi fotí dětská pornografie, a pak dále šíří, asi by se mu vysmál i ten nejlaičtější divák. Uvědomil by si totiž, že problém není ve fotoaparátu, ale v tom, kdo a k jakému účelu ho používá. Myšlenka zakázat fotografování jako takové kvůli možnosti jeho zneužití by asi dopadla stejně. Přesto se ale v masových médiích stále častěji objevují názory a postoje označující internet za přímého původce všeho zla, a dokonce se objevují i volání po jeho přísné regulaci nebo dokonce po úplném zákazu.

Správné chápání internetu jako nástroje v rukou lidí se samozřejmě týká nejen sdělovacích prostředků, ale také těch, kteří mají v náplni práce bojovat proti nejrůznějším negativním jevům naší současnosti. Například policie by se neměla snažit stíhat internet jako takový, protože internet sám žádné trestné činy nepáchá. Policie musí stíhat lidi, kteří využívají (či spíše zneužívají) možností internetu k páchání trestné činnosti. I policie si samozřejmě musí uvědomovat povahu nástroje, kterým internet je, a musí si osvojit jak způsob práce s ním, tak i jeho specifiku, ze které následně vyplývají různé možnosti zjišťování údajů a dokazování různých skutečností.

Co je možné a co ne

Zajímavým a určitě i poučným příkladem byla nedávno značně medializovaná kauza člověka, který si na českém internetu vyvěsil svou nabídku na prodej CD s dětskou pornografií. V médiích se opět rozehrála nota internetu coby semeniště dětské pornografie a ozvala se celá řada názorů na to, jak je zjišťování a dokazování čehokoli na internetu těžké, až nemožné. Je to ale skutečně tak? Nebo je to jen “jiné” a vyžaduje to jiné metody a přístupy od lidí, kteří se to teprve musí naučit? Tady asi bude příslovečný zakopaný pes. Pravda je, že na internetu může být velmi snadné zjistit něčí identitu – ale jen v některých případech, jako třeba u vlastníků domén, kde existuje závazná centrální evidence (a tak stačí umět se do ní podívat). V jiných případech to naopak může být nesmírně těžké, až zcela nemožné, pokud si dotyčný dá alespoň trochu práce se skrytím své skutečné identity. Příkladem může být zřízení účtu u některé z freewarových poštovních služeb (typu POST.CZ) nebo u služby poskytující WWW stránky zdarma – zde je totiž jediným vodítkem k “majiteli” heslo, které je třeba znát. Vystopovat majitele takovéhoto účtu je pak teoreticky možné pomocí znalosti konkrétního způsobu jeho připojení, pokud jsou vedeny s potřebnou dokonalostí tzv. žurnály (logy) jak na serveru poskytujícím službu, tak i na přístupovém bodě jeho internetového providera. I zde ale platí, že obezřetný pachatel může dokonale zamést stopy po svém připojení například tím, že využije nějaký demo účet (účet “na vyzkoušenou”), který poskytují snad všichni provideři ve snaze získat si své zákazníky – a během toho zůstávají tito potenciální zákazníci plně anonymní.

Obecně by se asi dalo říci, že zjišťování něčí identity, a nejspíše i dokazování jakýchkoli skutečností, je v prostředí internetu mnohem více polarizováno než jinde – je to buďto zcela triviální, nebo naopak nesmírně obtížné. Ale neexistují zde jiné, třeba i mnohem prozaičtější metody, jak nějakého lumpa vystopovat?

Vraťme se zpět k výše citovanému příkladu člověka, který prostřednictvím internetu nabízel dětskou pornografii. Napadlo někoho, že když chtěl tuto pornografii prodávat na cédéčkách, musel ponechat nějakou možnost pro své zákazníky, aby ho kontaktovali, minimálně pro potřeby doručení své objednávky? Stejně tak musel použít nějakou cestu pro doručení svého zboží – takže zde nutně existují stopy, které musí být možné vysledovat. Navíc jsou to stopy velmi tradičního charakteru, se kterými by si policie měla umět rutinně poradit. Třeba by si mohla objednat jeden exemplář nabízeného zboží, který jí posléze poslouží jako důkaz, a pomocí tohoto “kontrolního nákupu” se dostat až k pachateli. V čem se to pak bude lišit třeba od situace, kdy někdo využije pro svou nekalou nabídku jiný nástroj pro oslovení veřejnosti, třeba nějaký inzertní časopis, nebo si rovnou vyvěsí kus papíru se svým inzerátem na nejbližší sloup?