Počítače a Internet: hrozba, nebo šance?

Naše novodobá historie je plná nástupů nejrůznějších technologií - páry, elektřiny, telegrafu, rozhlasu, televize, počítačů či Internetu. Přitom všechny tyto věci k nám přichází jakoby ve vlnách: nejprve jsou hříčkou pro několik málo zasvěcenců a zdrojem obav pro nezasvěcené, ale s postupem času se stávají skutečně masovou záležitostí a začínají být lidmi brány jako samozřejmá součást jejich života. Díky tomu pak mají tyto technologie i významné ne-technické důsledky, na podstatu a fungování celé lidské společnosti, která se s novou technologií postupně sžívá a reaguje na ni vlastním přizpůsobením - načež přichází nová technologie, která vyvolává novou vlnu, a vše se opakuje, s neustále se zkracujícím cyklem. Dnes už se nikdo nebojí páry nebo elektřiny, ani nerozbíjí stroje. Dnes už jsme se vcelku sžili s televizí a rozhlasem, a právě se nacházíme ve fázi kulminace jiné vlny, a to vlny počítačů. Přitom za našimi zády se již pořádně vzdouvá další mohutná vlna, vlna Internetu. Historie se nejspíše bude opakovat i zde - chvíli se možná Internetu budeme bát, budeme jej chápat jako hrozbu a možná mu budeme chtít i stavět do cesty různé hráze či jiné překážky. Časem se ale naučíme s Internetem žít, přijmeme jej a budeme se snažit jej maximálně využít. Dokonce budeme ochotni přizpůsobit se jeho zpětnému vlivu na nás. Ale kde se nacházíme dnes? Chápeme Internet ještě jako hrozbu, nebo již jako šanci?

Vraťme se ještě do doby, kdy byla sestrojena první auta. Tehdy se našli lidé, kteří se jich tak obávali, že prosadili aby před každým jedoucím autem běžel člověk, mával červeným praporkem a tím varoval kolemjdoucí před ďábelským samohybným strojem. Byl to samý začátek jedné vlny, a auta v té době byla mnoha lidmi chápána jako hrozba. Později si ale lidé na provoz aut na ulicích zvykli, a doslova jim "přišli na chuť" - což záhy podnítilo jak rozvoj automobilového průmyslu, tak i rozvoj silničních komunikací, rozvoj dopravy, rozvoj dalších oblastí průmyslu, rozvoj regionů, ale přineslo i důsledky záporné (znečištění ovzduší, dopravní zácpy atd.). Významným vývojem prošla i samotná technologie, tedy auta jako taková - jejich praktické používání se natolik zjednodušilo, že řídit je se mohl naučit skutečně každý. Navíc k jejich řízení už nebylo potřeba rozumět detailnímu způsobu jejich fungování, neboli samotné podstatě konkrétní technologie jako takové. Budoucím řidičům stačí naučit se točit volantem, mačkat pedály a řadit, ale už nemusí mít detailní znalosti o procesu spalování palivových směsí či jiných procesech a principech, díky kterým auto fakticky jezdí. Pravdou je, že masový rozvoj automobilismu přinesl i mnohé tragédie, zraněné a mrtvé oběti dopravních nehod. Lidé ale vcelku moudře usoudili, že na vině nejsou až tak auta samotná, jako spíše lidé kteří s nimi jezdí. Proto auta a automobilismus nezakázali, ale začali usilovat o nápravu technickým zdokonalováním vozidel a zaváděním všelijakých bezpečnostních prvků, a především pak působením na řidiče a jejich schopnosti a dovednosti. Dnes již bereme jako úplnou samozřejmost, že když někdo chce řídit auto, musí se to nejprve naučit (v autoškole), a musí prokázat že to skutečně umí (složením zkoušek a získáním řidičského průkazu).

Jak je na tom televize a rozhlas?

Zamyslíme-li se podobným způsobem například nad televizí či rozhlasem, najdeme zde mnoho podobností - lidé měli dost času na to, aby přivykli rozhlasu a televizi, a přijali je jako běžnou součást svého života. Stejně tak měli lidé dost času i na náležité pochopení faktu, že televize či rozhlas jsou pouze technologií, které někdo používá k nějakému účelu - k vysílání rozhlasových, resp. televizních pořadů. Takže když se jim třeba nelíbí nějaký televizní program, nesvalují vinu na svůj televizní přijímač, ale na příslušnou televizní stanici, od které program pochází.

Televize i rozhlas samozřejmě také výrazně ovlivnily lidskou společnost, a to v mnoha směrech. Aktuálností svého zpravodajství se například postaraly o to, že když se kdekoli ve světě něco stane, velmi rychle se to dozví lidé na celém světě. Jestliže dříve se mohly různé věci odehrávat po světě bez toho, že by se o nich okamžitě vědělo, nyní to již neplatí - cokoli se dnes kde "šustne", to je okamžitě "slyšet" a "vidět" skutečně všude. Však se také kvůli tomu začalo mluvit o tzv. globální vesnici (na tomto jevu se samozřejmě podílí všechny telekomunikační technologie, tedy nejen televize a rozhlas). Právě u televize a rozhlasu se tak velmi markantně a názorně projevil jeden zajímavý jev - původně čistě technologická záležitost (přenos obrazu, resp. zvuku na dálku) se časem změnila na společenský fenomén, se závažnými důsledky na celou lidskou společnost i na její individuální členy. Dnes se musíme dost intenzivně zabývat tím, jaký vliv má rozhlas a hlavně televize na naše myšlení, na naše chování, na naši morálku, etiku, na náš žebříček hodnot atd. Dokonce se musíme učit vyrovnávat i se zcela novými problémy, které dříve prakticky neexistovaly - třeba s tím, jak se sžít s virtuálním světem, do kterého se nás zejména televize snaží intenzivně zatahovat. Budeme my, a zejména pak naše děti, vždy schopni náležitě rozlišovat mezi reálným světem a umělým světem televizních pořadů, plným násilí, netolerance a nejrůznějších "iritujících" jevů? Tvůrci televizních pořadů je záměrně využívají k tomu, aby zvýšili diváckou sledovanost. Už se ale příliš nestarají o to, aby se jimi náležitě zveličené a na lidské city a pudy záměrně naprogramované fikce nepřenášely do reálného života. Ve skutečnosti se dokonce snaží o formování určitých návyků, postojů a preferencí u svých diváků - s cílem vychovat v divákovi vděčného konzumenta dalších pořadů (o reklamách raději ani nemluvě). A to je televize jen první a nejméně dokonalou technologií pro vytváření umělé reality, zatímco možnosti počítačů jdou ještě mnohem dále.

Jak je to s počítači?

Nástup počítačů se od předchozích technologických vln neodlišoval nijak zásadně (tedy: kvalitativně), jako spíše svým rozměrem, resp. velikostí dopadu (tedy spíše kvantitativně). U dřívějších vln nebylo až tak těžké vysvětlit někomu (a pro něj pochopit), k čemu co slouží - jediný pohled na televizní přijímač stačí i největšímu laikovi k pochopení, že televize slouží k přenosu živého obrazu. Jediný pohled na počítač neřekne laikovi prakticky nic, a spíše prohloubí jeho pocit, že tady jde o něco, čemu on nerozumí a ani nemá šanci porozumět - v takové situaci se lidé instinktivně chovají tak, že předmětu svého nepochopení začnou přisuzovat nadpřirozený původ, a mají tendenci předávat mu své vlastní problémy, nebo jej dokonce využívat jako záminku (svalovat na něj vinu za svou vlastní nedokonalost, neschopnost či alespoň nechuť k něčemu). Přesně toto potkalo a dodnes potkává počítače: velmi mnoho lidí nechápe jejich skutečnou podstatu a neuvědomuje si že jde o pouhý nástroj, byť velmi výkonný a složitý, ale stále jen nástroj. Velmi mnoho lidí se počítačů stále ještě instinktivně bojí a bere je jako hrozbu - protože je chápe spíše jako něco, co manipuluje s námi lidmi jako s vlastním nástrojem, a neuvědomuje si, že skutečnost je přesně opačná. Z toho pak také vyplývá i tendence svalovat nejrůznější vinu na počítač - schválně, kolikrát jste ve svém okolí zaslechli výmluvu ve stylu "nejde to, je to na počítači"?

Celé toto nepochopení je navíc umocňováno faktem, že ovládání počítače jakožto nástroje (byť na úrovni koncového uživatele hotových aplikačních programů) je složitější než u jiných technologií, resp. nástrojů (například televize, ale i automobilu apod.). Na druhé straně je třeba si uvědomit, že i samotné počítače již stačily ujít pořádný kus cesty směrem k maximálnímu zjednodušení sebe sama a svého ovládání. Způsob, jakým dnešní koncoví uživatelé pracují se svými počítači, je nesrovnatelný s tím, jak se používaly první počítače. Místo kryptických a obtížně zapamatovatelných slovních příkazů, s nejrůznějšími parametry, které bylo nutné pečlivě a přesně vypisovat, dnes uživatelé pracují spíše tak, že prstem ukáží na to, co od počítače chtějí - přesně to je totiž princip dnešních grafických uživatelských rozhraní (jaké mají např. Windows 95). Ta uživatelům předkládají určité možnosti v názorné grafické podobě (prostřednictvím ikon, ev. jiných grafických objektů), a uživatelé pouze ukáží prstem (ve skutečnosti kurzorem, kterým hýbají prostřednictvím myši) na to, co z toho skutečně chtějí. Je to nejen velmi intuitivní a názorné, ale dává to samotnému počítači i mnoho šancí napomoci člověku - napovědět mu, upozornit jej na případné chyby apod.

Vlna nástupu počítačů, která v současné době zřejmě kulminuje, naštěstí již dokázala změnit mnohé z původně negativních reakcí člověka na celou výpočetní techniku - především poklesla míra nepochopení skutečné podstaty počítačů (a tím současně i míra toho, jak se lidé počítačů bojí, jak je odmítají či dokonce zneužívají jako záminku pro svou vlastní nedokonalost). Mnoho lidí již také mělo příležitost, aby se sami přesvědčili o užitečnosti a výhodnosti počítačů jako nástroje. Ale pořádný kus cesty je stále ještě před námi.

Další vývoj počítačů samozřejmě bude pokračovat, a míra jejich "akceptace" lidmi bude dále sílit. Na obzoru je přitom další změna ve způsobu ovládání počítačů - místo dosavadního grafického rozhraní se stylem práce "ukaž mi co chceš", nastoupí hlasové rozhraní a styl "řekni mi, co chceš". Dnes již existují první verze hlasem ovládaných aplikací, například textových editorů, se kterými uživatel komunikuje přesně stejně, jako kdyby diktoval text skutečné (lidské) písařce. Až se techniky hlasového ovládání náležitě zdokonalí, umožní počítačům zbavit se dnešních monitorů a klávesnic. To následně umožní jejich další miniaturizaci - již dnes se hovoří o tzv. wearable počítačích (doslova: "oblékatelných" počítačích), které budou lidé nosit na svém těle, například v náprsních kapsách, zašité do rukávů, na řetízku na krku či připjaté na ruce podobně jako hodinky apod. Vlna počítačů zkrátka zdaleka není u konce.

Jak je to s Internetem?

Nástup Internetu téměř ve všem kopíruje průběh předchozích vln: také Internet byl na počátku technickou hříčkou, vzniklou kdesi v USA a určenou jen pro hrstku zasvěcených - pro uživatele z akademického světa. V rámci tohoto akademického světa však Internet rychle sílil a vzkvétal. Mnoho lidí na vlastní kůži poznalo, že je to něco skutečně nového a užitečného, a toto jejich poznání samozřejmě nemohlo zůstat utajeno před zbytkem světa. Tedy ani před komerční sférou, která časem převzala Internet do svých rukou. To pak přineslo mnoho významných změn, z nichž asi nejdůležitější byla ta, že původně dosti uzavřený Internet byl otevřen skutečně každému, kdo o to měl zájem a byl ochoten za to zaplatit. Stalo se tak díky poskytovatelům připojení k Internetu (tzv. Internet providerům), kteří dnes fungují na čistě komerční bázi a své služby (spočívající v poskytnutí připojení k Internetu) nabízí skutečně každému.

Další významnou změnou, kterou celý Internet prošel v souvislosti se svým přechodem z akademické minulosti do rukou komerční sféry, bylo výrazné zjednodušení jeho použití. Po původních akademických uživatelích Internetu bylo možné požadovat, aby se naučili všemu co je potřeba a sami se přizpůsobili specifice Internetu. Komerční sféra však toto musela obrátit. Nemohla prodávat něco, co je značně složité a náročné na pochopení a použití, a nemohla požadovat po svých platících zákaznících, aby měnili své zvyky a přizpůsobovali se někomu jinému. Musela naopak přimět Internet, aby se on přizpůsobil uživatelům a jejich způsobu myšlení a způsobu práce. To pak v praxi znamenalo zánik mnoha "komplikovaných" služeb, a naopak výrazný nástup služeb svou podstatou velmi intuitivních a snadno ovladatelných. Jde zejména o službu World Wide Web, která je dnes opravdu nesmírně populární - určitě i proto, že přejímá koncept "ukaž mi, co chceš", který se tak dobře osvědčil i u grafických uživatelských rozhraní dnešních osobních počítačů.

Postupné zjednodušování faktické práce v Internetu bylo samozřejmě doprovázené i výrazným zjednodušením samotného připojování uživatelských počítačů k Internetu. K tomu je nutné připočítat ještě širokou škálu produktů a dalších služeb, orientovaných na Internet a dále zjednodušujících snad úplně vše kolem této globální "sítě sítí" - stačí si jen uvědomit, že nezbytná "podpora Internetu" je dnes standardně zabudovávána snad do všech nově vznikajících operačních systémů, aplikací a dalších produktů. Díky konkurenci mezi jednotlivými poskytovateli připojení (Internet providery) pak došlo i k významnému snížení cen, resp. nákladů na připojení. "Technická" bariéra, stojící před Internetem, tedy prakticky úplně padla, a s ní se významně snížila i bariéra ekonomická - před Internetem však nadále ční do velkých výšek jiná bariéra, a to bariéra psychologická, či spíše bariéra "lidská", spočívající v nepochopení Internetu, neporozumění jeho podstatě a nedocenění jeho možností. Velmi mnoho lidí dnes stále ještě nechápe, co je Internet vlastně zač, nerozumí mu, netuší k čemu by jej mohla využít, a instinktivně má spíše strach z toho, co nezná a čemu nerozumí. Je to přesně stejný efekt, jako u předchozích vln, jen s tou odlišností, že vlna Internetu teprve začíná, a tak míra nepochopení Internetu je stále ještě relativně velká.

Pseudoproblémy Internetu

Bariéra nepochopení a nedocenění, tyčící se před dnešním Internetem, je bohužel posilována i masovými médii, které se mnohdy zajímají spíše o negativní informace, a snaží se připisovat Internetu i takové vlastnosti a problémy, za které opravdu nemůže (a které jsou ve skutečnosti problémy někoho či něčeho úplně jiného).

Jedním z mnoha příkladů může být obviňování Internetu z šíření pornografie - kolik morálních apelů již bylo vzneseno a upozorňovalo na to, že Internet je zdrojem pornografie a mravního ohrožení mládeže, a měl by tudíž být zakázán, nebo alespoň tvrdě zcenzurován. Pravdou je, že na Internetu jsou dostupné i hambaté obrázky. Je ale zvláštní, že dosud nikdo neobvinil například Guttenberga za jeho vynález knihtisku, který umožnil vytisknout opravdu nechutné sprosťárny. A co třeba telefon? Vždyť přeci existují erotické telefony, dokonce aktivně propagované i v našich hromadných sdělovacích prostředcích? A kolikpak trestných činů již bylo svými pachateli sjednáno prostřednictvím telefonu? Jak efektivně slouží např. mobilní telefony k organizaci celé sítě distributorů drog? V takovémto výčtu bychom jistě mohli dlouho pokračovat. Podstatné je ale něco jiného: zde nikoho nenapadne svalovat vinu na nástroj (knihtisk, časopis, knihu, telefon apod.), protože rozdíl mezi nástrojem a tím kdo ho používá či spíše zneužívá zde doslova "bije do očí". V případě Internetu tomu tak ještě není.

Skutečné problémy Internetu

Bylo by samozřejmě velmi nekorektní tvrdit, že Internet žádné problémy nemá ani nepřináší. Chybou je tyto problémy jak podceňovat, tak i přeceňovat, a snažit se je řešit jednoduchým a laciným způsobem, bez znalosti skutečné podstaty problému. Je bohužel smutnou lidskou vlastností, že se snažíme aplikovat taková řešení, kterým rozumíme a které známe, a to i na takové problémy, kterým dosud nerozumíme. Přesně to je totiž situace, která dnes vládne kolem Internetu a kolem problémů, které jsou s ním spojeny. Naznačme si alespoň jeden z nejzávažnějších.

Dnešní Internet je skutečně nadnárodní záležitostí (spíše by šlo říci celoplanetární). Jako celek ale nemá žádného konkrétního vlastníka, ani nikoho, kdo by byl za něj odpovědný. Neexistuje nikdo, kdo by měl právo prohlásit, že on je kompetentní přijímat rozhodnutí jménem celého Internetu, či rozhodovat o tom, co je pro Internet dobré a co nikoli, a jak se budou řešit nejrůznější otevřené otázky. Zkrátka zde neexistuje nikdo, kdo by mohl přijít, bouchnout do stolu a říci: "bude to tak jak chci já". Pravdou je, že mnoho lidí se o něco takového již pokusilo a stále pokouší, ale dnešní Internet funguje jinak - funguje jako distribuované řešení, ve kterém jednoduše neexistuje žádná centrální rozhodovací, vládnoucí, přikazovací či jinak dirigující autorita. Technické aspekty jsou od začátku koncipovány tak, aby mohly fungovat maximálně distribuovaně, a veškerá koncepční i jiná zásadnější rozhodnutí se až dosud přijímala na principu konsensu všech zainteresovaných stran. Dokud se jednalo o věci provozního a technického charakteru, bylo nacházení konsensu sice pracné, ale ne zcela nemožné. Nyní se ale Internet mění z čistě technického fenoménu na něco, co má mnohem širší dopady - na ekonomiku, na morálku, na etiku, na politiku atd. No a zde se ukazuje, že hledání případného konsensu je extrémně obtížné, až zcela nemožné. Vše nasvědčuje tomu, že dosavadní model řízení Internetu, "ušitý na míru" technickému fenoménu, přestává být použitelný v situaci, kdy se Internet stává téměř živoucím organismem se skutečně významnými společenskými dopady.

Po ruce samozřejmě jsou laciná a okamžitá řešení - vydejme zákon, který bude Internet regulovat a podřídí jej vlivu moudrého a všeznalého státu. To samozřejmě nejde, už jen proto, že Internet má globální charakter a globální působnost, zatímco zákony mají teritoriální působnost a platí jen na území konkrétního státu. Pokud by se jeden zákon "roztáhnul" na celou zeměkouli, čí zákon by to měl být? Který stát je oprávněn vládnout Internetu? Navíc legislativa ve většině států světa sleduje nástup technologických vln s dosti velkým odstupem, a postupuje vpřed výrazně pomaleji, než jak pádí vpřed vývoj technologií - stávající zákony teprve začínají brát na vědomí existenci počítačů, ale o Internetu dosud prakticky ani netuší.

V takovýchto úvahám bychom mohli dlouho pokračovat. Pravdou je, že mnoho věcí kolem Internetu je otevřených, nedořešených, či dokonce ještě nepoznaných, nedoceněných. To by nás ale opravdu nemělo opravňovat k apriornímu zamítání Internetu, či k jeho chápání coby zdroje zla, proti kterému je třeba bojovat. Naučme se s Internetem žít, snažme se chápat jej už jako šanci.