Od Internetu k intranetu a extranetu

O Internetu se dnes mluví snad ve všech možných pádech, tvarech i souvislostech. V poslední době se však stále více začíná hovořit i o intranetu a extranetu. Jak tyto dva pojmy souvisí s Internetem, a co si pod nimi vůbec představit?

Pro správné pochopení pojmů „intranet" a „extranet" je vhodné si nejprve upřesnit, co vlastně je samotný Internet: je jednou obrovskou soustavou vzájemně propojených sítí, které mohou být vybudovány a mohou fungovat na různých platformách (různých počítačích a různých operačních systémech), ale dokáží spolu komunikovat a vzájemně spolupracovat díky používání jedné společné „síťové" technologie, kterou jsou protokoly TCP/IP. Při maximálním zjednodušení si to lze představit také tak, že „ač jsou původu různého, baví se mezi sebou jednou společnou řečí".

Jinak ale samotný pojem Internetu blíže nepředurčuje, k čemu bude vzájemné propojení dílčích sítí na bázi technologie TCP/IP využíváno, k jakým konkrétním účelům a k naplňování jakých konkrétních cílů. To vycházelo spíše z tradice a z toho, o co měli uživatelé konkrétní zájem - Internet se využíval nejvíce pro vzájemnou komunikaci lidí doslova po celém světě (prostřednictvím elektronické pošty), pro přenosy souborů (prostřednictvím protokolu FTP a z tzv. FTP archivů), a pro „práci na dálku" na vzdálených počítačích (prostřednictví tzv. vzdáleného přihlašování, remote login). V akademickém světě, na který byl Internet dlouhou dobu omezen, to bylo v zásadě přesně to, co bylo potřeba pro výměnu informací a komunikaci mezi různými středisky výzkumu a vzdělávání, a pro související aktivity. Časem se k původním službám Internetu (el. poště, možnosti přenosu souborů atd.) přidaly i další zajímavé služby - z nichž největší úspěch zaznamenala služba World Wide Web - ale ani tyto novinky nezměnily nic na celkovém charakteru využití Internetu: ten stále sloužil především pro sdílení a výměnu informací, a to spíše směrem „navenek" (ve smyslu poskytování vlastních informací jiným, externím subjektům), než směrem „dovnitř" (tj. k poskytování potřebných informací vlastním pracovníkům).

Když se v posledních letech začaly k Internetu připojovat i nejrůznější komerční firmy, docházelo k zajímavému paradoxu - tyto firmy většinou již měly své vlastní počítačové sítě, a ty používaly ke svému vlastnímu fungování. Například si v nich provozovaly své vlastní účetnictvím, své skladové hospodářství či jiné administrativní agendy, a také je typicky používaly ke sdílení a zpřístupnění informací, určených pouze pro vlastní pracovníky a potřebných pro fungování vlastního podniku. Často byl na takovéto privátní podnikové síti provozován celý podnikový informační systém (zatímco jinde nepoužívali tak honosné termíny, ale své sítě využívali stejným způsobem). Když se pak takováto privátní síť připojila k Internetu, musela pro komunikaci a práci s informacemi směrem „navenek" (směrem do Internetu) používat technologie a služby ze světa TCP/IP, zatímco pro víceméně stejný účel (práci s informacemi) směrem „dovnitř" fungovala nadále stejným způsobem jako původně.

No a právě zde je avizovaný paradox: ke stejnému účelu se používaly různé technologie, různé služby, různé nástroje, různé styly práce - a to znamenalo nejen vyšší pořizovací náklady, ale především vyšší náklady na průběžnou údržbu a správu, na zaškolení uživatelů, na poskytování potřebné uživatelské podpory apod., a přinášelo to i mnohé provozní komplikace, například potřebu konverze dat při převodu z jedné technologie do druhé. Nemluvě již o větší složitosti pro samotné uživatele, kteří museli průběžně měnit styl své práce a používané nástroje podle toho, čeho se týkaly právě zpracovávané informace.

Myšlenka Intranetu

Po nastínění problematiky v předchozím odstavci by již mohlo být zřejmé, o co půjde v případě intranetu - o to, jak odstranit zmíněnou disproporci a její důsledky, neboli o to, jak „nedělat jedno a totéž dvakrát". Tedy o to, jak sjednotit technologie používané ke stejnému účelu (práci s informacemi), a to jak směrem „ven", tak i směrem „dovnitř", a tím zmenšit jednorázové i průběžné náklady, zjednodušit uživatelům jejich práci, a tím i zefektivnit fungování vlastního podniku, firmy, instituce atd. Pro jaké řešení se ale rozhodnout? Vzít technologie používané „venku" a nasadit je i „vevnitř"? Nebo to udělat právě naopak? Zde je dobré se na chviličku zastavit.

Internet je příkladem prostředí, které je skutečně otevřené, a kde existují a skutečně se dodržují standardy definující nejrůznější aspekty fungování Internetu - praktickým důsledkem je to, že produkty na bázi technologie TCP/IP, vyvinuté pro potřeby Internetu, dokáží bez větších problémů koexistovat vedle sebe a vzájemně spolupracovat. Pro uživatele jsou pak velmi příznivé i ekonomické důsledky tohoto faktu - na trhu TCP/IP existuje velká konkurence, která již dokázala velmi výrazně srazit ceny konkrétních produktů (k čemuž samozřejmě přispěla i velikost jejich trhu, která dokáže snáze absorbovat náklady na nezbytný výzkum a vývoj). Uživatelé tak nejsou vázáni na jediného monopolního dodavatele, ale mají velkou možnost výběru, a mají také dostatečnou záruku že si produkty od různých výrobců budou navzájem dobře rozumět.

Naproti tomu svět technologií pro „interní použití" není zdaleka tak sjednocen jako svět technologií na bázi TCP/IP. Samozřejmě zde existuje mnoho zajímavých a výkonných řešení, za kterými stojí i velké a solidní firmy, ale vesměs jde o řešení proprietárního charakteru, vázaná na jednoho dodavatele či malý okruh dodavatelů s příslušnou technologií spojených. Někdy jsou celé podnikové informační systémy dokonce budovány doslova „na zelené louce", zcela od základů, jako naprosto specifické řešení které nemá nikde jinde obdobu (zatímco jindy je alespoň „poskládáno" ze stavebních bloků poskytnutých již existující proprietární technologií). Důsledkem je pak vyšší cena - řešení které je specifické a není možné jej nasazovat opakovaně, vždy stojí výrazně více než opakovaně použitelné řešení.

Co je hlavním přínosem intranetů?

V předchozím odstavci jsme si celou myšlenku intranetů prezentovali ve světle ekonomických faktorů. Ty by samy o sobě nejspíše postačovaly k tomu, aby komerční sféra měla opravdu velký zájem o zavádění intranetů.

Ještě významnější roli však mohou sehrávat i jiné faktory, zejména pak faktory charakteru personálního: celá koncepce intranetů totiž umožňuje snížit nároky kladené na jednotlivé uživatele, a současně zjednodušit a zefektivnit jejich práci. Umožňuje totiž sjednotit styl práce uživatelů, kteří již nemusí složitě přecházet z jednoho systému do jiného a zase nazpět podle toho, zda právě potřebují pracovat s informacemi které se týkají jejich vlastního podniku nebo podniku jiného. Stejně tak umožňují dát uživatelům do ruky jeden nástroj (typicky WWW browser, ve kterém mohou být integrovány další potřebné funkčnosti, například klient elektronické pošty), s tím že tento jeden nástroj by jim měl postačit pro všechny vykonávané práce. Již pouhá úspora nákladů na zaškolení uživatelů může být velmi významná, nehledě na náklady na průběžnou podporu uživatelům.

Typické řešení intranetů

Zastavme se nyní chvíli u věcné stránky - jak vlastně takový intranet vypadá v praxi? Víme již, že je vybudován na technologiích TCP/IP, které jsou velmi dobře dostupné, dobře standardizované a relativně laciné. Z široké nabídky služeb, které na platformě TCP/IP existují, se pro potřeby intranetů nejčastěji používají dvě služby, a to elektronická pošta a služba World Wide Web.

Elektronická pošta, řešená způsobem obvyklým v Internetu a světě TCP/IP (tj. na bázi protokolu SMTP, jako tzv. SMTP pošta), je dnes již mnohem více než jen prostředkem individuální komunikace mezi účastníky, spočívající v přenosu krátkých psaných zpráv. Je spíše univerzálním přenosovým a distribučním mechanismem, který dokáže přenášet i jiné věci než jen krátké čistě textové zprávy - například formátované texty, jaké produkují nejrůznější textové procesory, dále spreadsheety, databázové soubory, obrázky, digitalizované zvukové nahrávky, videosekvence apod. (obecně všechno, co lze „zabalit" do formy souboru). Elektronická pošta navíc dokáže takovéto objekty distribuovat více příjemcům současně, přičemž z pohledu odesilatele dá prakticky stejně práce, když něco konkrétního odesílá jednomu jedinému příjemci nebo více příjemcům současně. Takováto snadná možnost rozesílání však může být i velmi nebezpečná, pokud se použije pro rozesílání nevyžádaných zásilek!

Elektronickou poštu lze v intranetu využít například pro nejrůznější interní komunikace, rozesílání oběžníků, informování o přidělených úkolech apod., nebo třeba pro cirkulaci pracovních dokumentů (přenášených jako přílohy zpráv) atd. Hlavní výhodou jednotnosti poštovní platformy „uvnitř" i „venku" pak je v možnosti snadného „prostupu" informací, a v možnosti používat jeden nástroj a styl práce.

Druhou službou, nejčastěji používanou v prostředí intranetů, je dnes tolik populární služba World Wide Web (zkratkou WWW, neformálně pouze „Web"). Ta funguje na poněkud jiném principu než elektronická pošta - nikoli na principu distribuce, který předpokládá aktivitu na straně zdroje informací (a umožňuje jejich direktivní rozeslání příjemcům jakožto potenciálním zájemcům o tyto informace). Služba World Wide Web pracuje na principu zpřístupnění - umožňuje soustředit dostupné informace na místě k tomu určeném (na WWW serveru), a zájemcům o tyto informace dává možnost „dojít si pro ně". V jistém smyslu lze tedy službu WWW přirovnat k nástěnce, na kterou se „vyvěsit" informace, a jednotliví uživatelé je pak mohou podle svého uvážení a své potřeby číst, resp. přijímat a dále zužitkovávat. Navíc, díky konkrétním vlastnostem služby WWW, je možné informace na pomyslné „nástěnce" přehledně uspořádat a dát jim takové grafické ztvárnění, které bude pro uživatele velmi atraktivní. Možnosti využití jsou opravdu velmi velké, a rozdíl mezi nasazením služby WWW a jejích serverů (konkrétních „nástěnek") ve světě Internetu a ve světě intranetu je v podstatě jen jeden: čeho se informace na nástěnce týkají, a komu mají být přístupné.

WWW server, budovaný jako interní (intranetový) je po technické stránce řešen stejně jako „internetový", tedy pomocí stejných komponent resp, produktů, kterých je dnes na trhu opravdu velká nabídka. Umístěn však bývá v privátní podnikové síti, tak aby byl dobře přístupný pro „interní" uživatele, a pro externí uživatele přicházející z Internetu byl naopak neviditelný.

Umístění intranetového WWW serveru souvisí i s otázkou zabezpečení - na takovémto serveru mohou být umístěna data, která mohou mít privátní a důvěrný charakter, a jejich vlastník může být velmi motivován snahou neposkytnout tyto informace jiným uživatelům než těm, které sám vybere. Není to ale specifické jen pro službu WWW - obecně v celé privátní (podnikové, firemní) síti mohou být informace, ke kterým by neměli mít přístup externí uživatelé. Proto se při připojování privátních sítí k „veřejnému" Internetu obvykle používá řešení založené na tzv. firewallech, které sice propojují oba světy, ale umožňují jen takový provoz mezi nimi, jaký je provozovatel privátní sítě sám ochoten připustit - nejlépe na základě celé ucelené bezpečnostní politiky, ve které provozovatel privátní sítě definuje „pravidla hry", a firewall je pak konkrétně naplňuje. Intranetový WWW server je pak typicky „schován" za takovýmto firewallem, tak aby byl viditelný a přístupný z privátní sítě, ale nebyl přístupný a dokonce ani viditelný z Internetu.

Myšlenka extranetu

Praktická realizace myšlenky intranetu vede k tomu, že určité informace a služby se efektivně „skryjí" před uživateli, kteří nejsou interními uživateli z příslušného podniku, instituce apod. Jde typicky o takové informace a služby, které se skutečně týkají interního fungování příslušné organizace, a nejsou určeny externím uživatelům. Co ale dělat s informacemi a službami, které naopak jsou určeny spíše externím uživatelům než vlastním pracovníkům? Například nejrůznější nabídky, ceníky, katalogy produktů, a obecně pak všechny informace marketingového charakteru jsou určeny spíše „externím" uším než vlastním uživatelům. Stejně tak například možnost přímého objednávání a nakupování po Internetu je opět určena externím uživatelům, a nikoli uživatelům interním.

Takovéto informace a služby nemohou být zahrnuty do intranetů, ale musí být naopak co nejvíce „otevřeny" do světa, a nabízeny co možná nejširšímu okruhu zájemců. Technická stránka věci, neboli faktické poskytování těchto informací a služeb, se řeší stejně jako v případě intranetů, tedy prostřednictvím technologií a produktů na bázi technologií TCP/IP, konkrétně na platformě WWW. Odlišný je pouze účel a dosah - jelikož už nemá „interní" charakter, ale naopak charakter výrazně „externí", začíná se v této souvislosti čím dál tím více používat termín extranet.