CIDR
V rámci této rubriky jsme se již několikrát zmiňovali o tom, že používání tzv. IP adres v rámci dnešního Internetu není zcela bezproblémové. Hovořili jsme o tom zejména v souvislosti s hrozbou možného vyčerpání těchto adres, pokud by se s nimi zacházelo tak, jak bylo zvykem ještě před příchodem obrovské vlny zájmu o Internet, kdy se s nimi nijak příliš nešetřilo. Konkrétně jsme se zmiňovali o způsobu přidělování resp. distribuce IP adres prostřednictvím tzv. Internet Registries, a pak také o jednom z mechanismů, který má za cíl zpomalit úbytek IP adres (o tzv. privátních Internetech a privátních IP adresách). Dnes si ale povšimneme ještě jedné další komplikace, se kterou také bylo nutné něco udělat, než stačila přerůst únosnou mez.
Řeč nebude ani tak o nedostatku IP adres, jako spíše o problémech, které vyplývají ze způsobu jejich přidělování a používání. Základním faktem, který si v této souvislosti musíme uvědomit, je původní myšlenka o „geografické nezávislosti" přidělovaných IP adres. Autoři protokolů TCP/IP rozmysleli vše tak, že číselné IP adresy budou přidělovány nezávisle na tom, kde se fyzicky nachází (jaká je jejich geografická poloha), a také bez ohledu na to, jakým způsobem jsou k Internetu připojeny. Představíme-li si jednotlivé skupiny IP adres (tzv. síťové adresy) pěkně seřazené vedle sebe a připravené k rozdávání, pak jednu mohla dostat počítačová síť v Praze, následující adresu síť nacházející se někde v USA, ještě následující adresu pak síť třeba někde v Japonsku apod. Šlo to opravdu „napřeskáčku", a obecně v tom nebyl žádný systém, žádná pravidelnost či jiná závislost.
Pro každou síť s takto přidělenou adresou ale někde musela existovat informace o tom, kde se tato síť nachází. Jinak by totiž nebylo možné rozhodnout, kudy jí posílat datové pakety, a daná síť by z Internetu nebyla dosažitelná. Pokud si to hodně zjednodušíme, v celém Internetu musely být zapíchány cedulky se směrovkami typu: k síti XYZ vede cesta tudy a tudy. Přitom každá jednotlivá síť musela mít svou vlastní směrovku, a to na každé významnější křižovatce v Internetu. A jelikož v přidělování adres nebyl žádný systém, resp. žádná geografická závislost, nebylo například možné zavést po celém světě úspornější směrovky typu „k sítím v Praze vede cesta tudy a tudy", a detailnější rozcestí vybudovat až přímo v Praze.
V Internetu se samozřejmě nepoužívají směrovky, na jaké jsme zvyklí z turistických cest a stezek. Místo toho si tzv. směrovače (routery) pamatují potřebné směrovací informace ve svých tabulkách (tzv. směrovacích tabulkách). No a při přidělování obrovského množství IP adres „na přeskáčku", bez jakékoli geografické závislosti, začaly mít velké směrovače v jádře Internetu nemalé problémy. Objem informací, které si musely pamatovat, začínal přerůstat únosnou míru, a stejně tak neúnosně náročná byla průběžná práce s nimi. Potřeba redukovat množství směrovacích informací v jádře Internetu začínala být čím dál tím imperativnější.
Redukce směrovacích informací ovšem vyžadovala zavedení alespoň nějakého systému do dosud spíše chaotického způsobu přidělování IP adres. Této potřebě naštěstí vyšla vstříc nově se rodící topologie Internetu, jehož otěže po akademické sféře již plně převzal do svých rukou komerční svět. V době, kdy se celý problém začínal řešit, spěl celý Internet k tomu, aby byl soustavou vzájemně propojených sítí patřících jednotlivým komerčním poskytovatelům připojení k Internetu. No a díky tomu nebylo nutné hledat řešení problému zase až tak dlouho: jednotlivým poskytovatelům připojení (tedy tzv. providerům) se přidělí celé souvislé bloky IP adres, ze kterých oni budou přidělovat jednotlivé adresy svým zákazníkům (a budou tedy fungovat jako tzv. Internet Registry, viz předminulý díl). Hlavně ale bude možné po celém Internetu rozvěsit úspornější směrovky typu „adresy od ... do ... směrujte k poskytovateli XY", a právě tím se dosáhne kýžené redukce objemu informací, které musí být „rozhozeny" po celém Internetu. Naproti tomu detailní směrovací informace, závislé na tom jak daný provider rozdělil jemu přidělený blok adres mezi své zákazníky, budou moci zůstat pouze u tohoto poskytovatele, a vůbec nebudou muset být šířeny do světa. A právě toto je hlavní myšlenka strategie CIDR (Classless InterDomain Routing), která se v Internetu začíná prosazovat cca od roku 1992.
Celá věc má ale z pohledu koncových uživatelů (resp. zákazníků konkrétním providerů) jeden nepříjemný háček - jestliže původně byly přidělované IP adresy nezávislé na konkrétním poskytovateli, nyní již na něm závislé jsou. Takže změníte-li z jakéhokoli důvodu svého poskytovatele připojení k Internetu, budete muset přečíslovat i svou síť, resp. své sítě. A to není zrovna triviální, zvláště po organizační stránce.