Internet v roce 1995

Rok 1995 znamenal pro globální počítačovou síť Internet především další rok velkého růstu. Různé statistiky se v konkrétních číslech sice poněkud rozchází, ale jinak se vcelku shodují v tom, že obdivuhodné tempo růstu Internetu se stále ještě nezpomaluje. Vedle kvantitativních ukazatelů jsou ale pro rok 1995 charakteristické i některé důležité události a trendy - zkusme si je v tomto článku přiblížit.

Přechod na plně komerční fungování

Internet byl původně ryze akademickou a vědeckovýzkumnou sítí. Počátky jeho komerčního využití se datují zhruba do roku 1990, kdy se k Internetu připojují první komerční počítačové sítě a začínají se objevovat první firmy, poskytující připojení k Internetu na komerční bázi. „Jádro" Internetu však bylo stále ještě tvořené páteřní sítí NSFNET, kterou provozovala agentura NSF (National Science Foundation) za státní peníze (pocházející od daňových poplatníků z USA). Díky tomu si také tato páteřní síť mohla diktovat své podmínky vylučující komerční provoz. Komerční poskytovatelé připojení si proto postupně budovali vlastní páteřní sítě a vzájemně je propojovali tak, aby se provoz jejich zákazníků mohl páteřní síti NSFNET zcela vyhnout.

Postupně tak zanikala role páteřní sítě NSFNET jako „jádra" či „základu" Internetu, přes který prochází většina provozu a který také rozhodujícím způsobem určuje způsob fungování Internetu. Vše vyvrcholilo v dubnu roku 1995, kdy byla páteřní síť NSFNET úplně odstavena a odpojena od Internetu, a s ní byly zastaveny i poslední zbytky státního financování Internetu ze strany USA (které bylo možné považovat za jistou formu subvebncování této sítě sítí). Tím se vlastně dovršil proces přechodu Internetu na plně komerční fungování. Vše se přitom odehrálo s minimální publicitou a koncoví uživatelé prakticky nic nezaznamenali.

Snahy regulovat Internet

V odborných kruzích lidí kolem Internetu je dosti rozšířený názor, že Internet vděčí za svůj úspěch tomu, že nebyl nijak významněji regulován ze strany nejrůznějších institucí, které by se k tomu mohly cítit oprávněné. Tedy že byl ponechán do značné míry svému osudu. Nyní se ale zdá, že tato idylická doba je pryč.

Načasování těchto změn je na první pohled poněkud paradoxní, protože snahy mluvit do způsobu fungování Internetu a regulovat ho (zatím hlavně ze strany legislativy USA) se objevují právě v okamžiku, kdy USA přestaly Internet nepřímo subvencovat. Zřejmě ale jde spíše o shodu okolností, protože rozhodujícím důvodem je bezesporu význam, který si Internet mezitím získal, jeho velikost a perspektivnost, a v neposlední řadě i výše částek, o které se v souvislosti s podnikáním na Internetu dnes jedná. Svou roli přitom jistě sehrály i osobní ambice konkrétních politiků, kteří neodolali možnosti zviditelnit se v souvislosti s něčím tak velkým a známým jako Internet.

O vhodnosti či potřebě určité míry regulace v Internetu by se jistě dalo dlouho polemizovat, a osobní názor autora tohoto článku je takový, že v některých oblastech by rozumná a věcně fundovaná regulace byla docela vhodná. Vše ale nasvědčuje tomu, že cesta ke všeobecnému konsensu v oblasti regulace Internetu bude dlouhá a trnitá. Současný stav je charakterizován spíše ostrými názorovými konfrontacemi a prvními pokusy ve stylu „zkusíme to a uvidíme co to udělá". Jak jinak hodnotit první návrhy zákonů v USA, které se snažily najít univerzální viníky za všechno „špatné", co se kdy v Internetu stane - měli se jimi stát jednotliví poskytovatelé připojení, kteří by byli přímo odpovědni za vše, co v Internetu „udělá" kterýkoli jejich zákazník.

Po první bouřlivé reakci se podařilo přesvědčit předkladatele návrhů nových zákonů alespoň o tom, že poskytovatel připojení nemůže být odpovědný za něco, nad čím nemá přímou kontrolu a co sám nemůže ovlivnit. Dalším kamenem úrazu se pak stalo již jen pouhé vymezení onoho „špatného", kterému je třeba předcházet, kterému je třeba zabránit, nebo alespoň sankcionovat. Zde se velmi markantně ukázalo, jak chybně je Internet stále ještě pojímán částí laické veřejnosti - bohužel právě té, která má rozhodující slovo při přípravě a schvalování nových zákonů. Nejprve zde došlo k nesprávnému připodobnění Internetu k masovým sdělovacím prostředkům typu televize a rozhlasu, a ke snaze mechanicky aplikovat stávající „pravidla hry" pro tato média i na Internet. Důsledkem pak byl návrh zákona (tzv. Communications Decency Act, doslova: o slušnosti v telekomunikacích), který zakazoval cokoli nevhodného pro nezletilce kdekoli, kde by se k tomu tito mohli dostat - což je kdekoli v rámci celého Internetu. Dokonce se snažil paušálně zakázat i jakékoli neslušné, vulgární, sexuálně explicitní či dokonce jen ostřejší slovo v jakémkoli textu či v jakékoli diskusi, bez ohledu na kontext a na očekávaný okruh posluchačů či čtenářů. V praxi by to například znamenalo zakázat elektronickou podobu a elektronické šíření mnoha klasických literárních děl, které dokonce patří k povinné četbě školní mládeže. Například takový Dobrý voják Švejk by z pohledu tohoto zákona byl zcela nepřípustný. Není divu, že se američtí uživatelé Internetu začali bouřit - vždyť právo na explicitní vyjadřování jim dokonce zaručuje první dodatek k jejich ústavě.

Jde bezesporu o velmi složitý problém, který jistě je třeba řešit. V roce 1995 si lidé začali uvědomovat potřebu jeho řešení, začali jej hledat, ale konkrétní řešení ještě není nalezeno. Lze si jen přát, aby se našlo a prosadilo řešení rozumné, a nikoli řešení jednoduché a laciné, které přinese více škod než užitku a stejně bude muset být brzy nahrazeno řešením rozumnějším.

Objevuje se konkurence

Internet je bezesporu největší rozlehlou sítí, přesněji soustavou vzájemně propojených sítí, se skutečně globálním dosahem. Není ale zdaleka sítí jedinou. Konkurencí mu jsou například sítě CompuServe, AOL (America On Line), Genie a další.

Všechny tyto konkurenční sítě ale mají jednu významnou odlišnost oproti Internetu: jsou to především služby, spočívající v poskytování informací v elektronické podobě. Jako takové pak ke svému fungování potřebují určitou komunikační infrastrukturu, tedy určitou „síť". Naproti tomu Internet je především „sítí", tedy komunikační infrastrukturou, a teprve následně zdrojem informací a dalších služeb, které jsou prostřednictvím této infrastruktury poskytovány.

V roce 1995 se ale objevila jedna další významná síť, která stojí někde uprostřed mezi oběma přístupy, a která také má ambice stát se skutečně globální sítí. Jde o síť Microsoft Network, kterou buduje firma Microsoft. Jde o síť, která je od začátku stavěna na komerčních principech, a která tudíž od začátku pamatuje na mechanismy, umožňující garantovat požadovanou kvalitu služeb, umožňující poskytovat služby za úplatu a samozřejmě za ně také účtovat a platit. V tomto se Microsoft Network zásadně liší od Internetu, kterému zmíněné mechanismy dosud z větší části chybí. Původně jich nebylo zapotřebí, a tak se s nimi v samotné koncepci Internetu nepočítalo. Teprve v poslední době se začínají do Internetu dodatečně prosazovat.

V době, kdy byla síť Microsoft Network uváděna do provozu (tj. současně s uváděním nových Windows 95), byla širší uživatelské veřejnosti prezentována spíše jako alternativa k Internetu, schopná vlastního života, s jednotnou koncepcí, jednotným managementem, jednotnou filosofií - ale také se zisky, plynoucími do jediné kapsy. Naproti tomu Internet byl prezentován jako příliš nejednotný, příliš „bezvládný" a nepoužitelný pro seriózní podnikání na komerční bázi.

Nyní, s odstupem několika měsíců od zprovoznění sítě Microsoft Network, je situace poněkud odlišná. Pokud jde o počty uživatelů sítě Microsoft Network, zde se zřejmě představy provozovatelů postupně naplňují (podle jejich vlastních slov). Trochu jiné už to ale bude s její celkovou úspěšností, s poskytovanými službami a původně proklamovanou nezávislostí Microsoft Network na Internetu.

Sedmého prosince 1995 firma Microsoft uspořádala v Seattlu významný seminář s příznačným názvem „Internet Strategy Day", na kterém seznámila odbornou veřejnost se svými plány v souvislosti s Internetem. Ty signalizují významný odklon od dosud značně proprietárního přístupu a jeho nahrazení širokou podporou Internetu. Teprve čas ukáže, co tento krok bude znamenat pro síť Microsoft Network - zda ji Microsoft „háže přes palubu", zda pouze přestává věřit v její schopnost předčit Internet, zda už ani Microsoft Network ambicím samotného Microsoftu nestačí, nebo zda je za tím ještě něco jiného. Faktem je, že na zmíněném semináři představitelé Microsoftu oznámili skutečně velké plány v souvislosti s Internetem: do svých produktů chtějí zabudovat vše potřebné pro práci s Internetem a učinit z nich ideální internetovou platformu (a to jak na straně klientů, tak i na straně serverů). Současně s tím chtějí prosadit některé své technologie do Internetu jako internetové standardy, a také sami převzít některé technologie, myšlenky a techniky z Internetu a prosadit je do svých produktů - například samotnou podstatu hypertextu, na které je založena služba World Wide Web. Výsledkem by pak měly být takové produkty, se kterými bude uživatel pracovat v zásadě stejně, ať již je připojen k Internetu a využívá jeho možností, nebo k němu připojen není a pracuje pouze „lokálně". To je zřejmě všeobecný trend, ale teprve budoucnost ukáže, jak dalece se plány Microsoftu v souvislosti s Internetem naplní, a také jak budou akceptovány širší uživatelskou veřejností . Zda jako snaha podpořit rozvoj tohoto novodobého fenoménu ve službách všech, nebo jako snaha podmanit si jej a podřídit vlastním představám.

Další vývoj WWW

Hnacím motorem pro úspěšné prosazení jakékoli sítě samozřejmě vždy budou aplikace, které je v této síti možné provozovat. V případě Internetu je možné říci, že ze všeho nejvíce vděčí za své skutečně masové prosazení uživatelsky značně atraktivní službě World Wide Web.

Rok 1995 byl v tomto ohledu rokem dalšího intenzivního rozvoje této služby, a také rokem dalšího potvrzení vítězství grafiky, obrázků a celkově „hezčího obalu" nad strohostí čistého textu, neboli vítězství služby WWW nad jejím textovým předchůdcem jménem Gopher.

Významným vývojem však prošla i samotná služba WWW. Objevily se například mechanismy, umožňující provádět prostřednictvím WWW zabezpečené transakce. To pak doslova otevřelo stavidla celé záplavě možností obchodování prostřednictvím Internetu obecně a služby WWW konkrétně.

Zdokonaleny byly i možnosti propojení mezi WWW servery a servery jiného typu, např. databázovými. To umožňuje budovat různé druhy bran mezi WWW a dalšími službami a informačními zdroji, včetně bran mezi WWW a různými databázemi, které byly doposud přístupné jen prostřednictvím specializovaných klientů. Pokud bude tento trend pokračovat dále, což je velmi pravděpodobné, stanou se WWW browsery univerzálními klienty a samotná služba WWW univerzální klientskou platformou. Obrovskou předností tohoto řešení pak bude právě ona jednotnost, umožňující využívat různé služby prostřednictvím jediného klientského programu, navíc nezávisle na umístění uživatele v rámci celého Internetu.

Zajímavou novinkou v rámci WWW je i snaha převést tuto službu z její stávající dvourozměrné podoby do podoby trojrozměrné. Takovouto možnost totiž nabízí technologie VRML (Virtual Reality Modeling Language). Prozatím ale tuto perspektivní technologii podporuje jen velmi málo browserů - ze známějších prakticky jen browsery (klientské programy WWW) řady WEBSPACE od firmy Silicon Graphics.

Java

Velmi zásadní změnu dosavadního způsobu fungování služby WWW nabízí také koncepce, se kterou přišla firma Sun Microsystems, a kterou využila při návrhu svého programovacího jazyka Java a browseru HotJava. Vše je přitom založeno na značně revoluční myšlence, tvrdící že není nutné se omezovat na to, aby prostřednictvím sítě byly přenášeny pouze „pasivní" data. To totiž mj. vyžaduje, aby se veškeré potřebné programy pro zpracování oněch „pasivních" dat již nacházely na klientském počítači. Proč to ale neudělat jinak? Proč nepřenášet spolu se samotnými daty i vše potřebné k jejich řádnému zpracování, např. zobrazení, editaci, tisku atd.? Tedy distribuovat ze sítě kromě dat i celé aplikace, nebo alespoň jejich právě potřebné části.

Java je ve skutečnosti programovací jazyk, který firma Sun vyvinula právě v souvislosti s myšlenkou distribuovat kromě samotných dat i aplikace. Přesněji: jde o programovací jazyk, ve kterém je možné takovéto sítí šířené aplikace psát. Cílem autorů tohoto jazyka přitom bylo obohatit možnosti služby WWW při prezentaci jednotlivých stránek - například o možnost různých vizuálních a zvukových efektů apod. Jde přitom jen o jednu konkrétní formu realizace obecné, velmi zajímavé a koncepčně velmi významné myšlenky. Již dnes se přitom objevují další, alternativní formy realizace této myšlenky. Jednou z nich je jazyk Visual Basic Script, který jako svou alternativu k jazyku Java vyvinula firma Microsoft.

PC, nebo NC?

Myšlenka distribuovat ze sítě nejen data, ale i programy, je poněkud obecnější a širší než snaha udělat WWW stránky ještě atraktivnějšími (což je zřejmě hlavní cíl jazyka Java). Jedním ze zajímavých důsledků je možnost významným způsobem redukovat složitost klientských počítačů jako uzlů sítě - doposud, dokud se přenášela jen pasivní data, musel mít takovýto klientský počítač všechny potřebné aplikace a programy předem připravené „u sebe". Mnohé z nich přitom nepotřeboval téměř nikdy, některé vybrané využíval příležitostně, ale všechny je musel udržovat v disponibilním stavu, pro případ že by byly skutečně zapotřebí. Díky tomu musel mít klientský počítač dostatečně velkou paměť, dostatečně velký disk, dostatečně výkonný procesor atd. Jakmile se ale objevila možnost distribuovat potřebné aplikace ze sítě, situace se rázem změnila. Nyní se ale stalo možným dimenzovat klientský počítač mnohem úsporněji, tak aby trvale obsahoval a uchovával u sebe pouze to, co potřebuje pro „stáhnutí" dalších aplikací a programů ze sítě.

Místo pořádně „naducaného" počítače PC se tak náhle objevil na obzoru značně „ořezaný" počítač, který by do budoucna mohl převzít roli klientského počítače, zřejmě nejen v Internetu. Dokonce se pro něj i začalo hledat jméno - některé prameny jej označují jako „internetový počítač", ale výstižnější a příhodnější je asi „síťový počítač", anglicky „Network Conputer", zkratkou NC - jako náhrada PC (Personal Computer).

Jaké ale budou hlavní přednosti „síťového počítače", neboli NC? Jednou z nich bude bezesporu průběžná správa a aktualizace programového vybavení - koncoví uživatelé se nebudou muset sami starat o žádné upgrady či další systémové úpravy používaných aplikací, protože ze sítě si vždy stáhnou to nejaktuálnější, co existuje. Ruku v ruce s tím pak bude moci být implementován i zcela nový způsob placení, označovaný jako „pay-per-use" - uživatelé zde budou platit za dobu, po kterou určitý program skutečně využívali. Teprve čas ale ukáže, zda takovéto řešení bude rozumné a zda se ujme.

Zdaleka největší předností počítače kategorie NC ale zřejmě bude jeho cena. Díky jednoduchosti bude moci být výrazně nižší než cena běžného PC, jaké je masově nasazováno dnes. To pak počítačům NC otevře ještě větší segment trhu, než jaký dnes mají počítače PC, a umožní prodat tyto jednodušší počítače ještě většímu počtu zákazníků, než jaký připadá v úvahu pro koupi dražšího počítače PC. Stejně tak to umožní úspěšně nasadit „síťový počítač" i do takových oblastí, ve kterých se běžná PC ještě příliš neprosadila, či alespoň nezvítězila na celé čáře. Laciný síťový počítač bude například moci převzít roli terminálu pro hraní on-line her, roli videotexového terminálu, může se stát náhradou běžného telefonu a faxu apod.

Konkrétní ceny počítačů NC zatím ještě nejsou známy, ale všeobecně se hovoří o magické hranici 500 dolarů, kterou by neměly překročit. Nejaktivnější se ve vývoji takovéhoto počítače NC poněkud překvapivě zdá být databázový gigant, firma Oracle. Její síťový počítač v ceně pod 500 USD již dokonce byl představen odborné veřejnosti koncem loňského roku na výstavě Comdex.