Telefon pro chudé

Starý telekomunikační zákon (zákon č. 151/2000 Sb.), který u nás platil od roku 2000, pamatoval na osoby zdravotně postižené a přiznával jim určité výhody. Konkrétně šlo o poskytování speciálně vybavených telefonů a slev na poskytované služby pevné telefonie (měsíční paušál zdarma). Sám stát ovšem na poskytování těchto výhod přímo neparticipoval, v tom smyslu že by náklady na ně nesl na svých bedrech.

Stát si poskytování výhod pro postižené vynucoval, ale účet za ně nechával platit někoho jiného: příslušné náklady se rozpočítávaly mezi všechny operátory působící na trhu (podle velikosti jejich tržního podílu).

Co se změnilo?

S novým zákonem č. 127/2005 Sb. o elektronických komunikacích, který nabyl účinnosti k 1.5.2005, však přišlo několik zásadních změn:

• významně se rozšířil okruh osob, které mohou výhody a slevy získat: nově přibyly "osoby s nízkými příjmy a osoby se zvláštními sociálními potřebami".
• naopak zdravotně postižení již nemají nárok na slevy z titulu svého postižení (ale pouze z titulu nízkých příjmů, resp. zvláštní sociální potřebnosti, pokud se jich týkají)
• změnil se princip hrazení nákladů na poskytované slevy: už se nerozpočítávají mezi všechny operátory, ale hradí je stát
  
• změnila se i možnost čerpání slev: zaniklo omezení na pevnou síť a otevřela se možnost čerpání i v mobilní síti.

Konkrétní detaily však zákon ponechal na prováděcích předpisech. Zmocnil mj. vládu, aby vydala nařízení, skrze které by přesně definovala, kdo je osobou s nízkými příjmy a osobou se zvláštními sociálními potřebami.

No a na Českém telekomunikačním úřadu pak zůstalo praktické naplnění celé nové úpravy. Podobně jako dříve je totiž vše realizováno skrze tzv. univerzální službu, resp. dílčí služby v rámci univerzální služby, a ČTÚ má za úkol určit poskytovatele těchto dílčích služeb. Nikoli ale nějak direktivně, nýbrž skrze výběrové řízení, do kterého se mohou přihlásit jak poskytovatelé pevných služeb, tak i poskytovatelé služeb mobilních. Tím je ostatně dána i čtvrtá z citovaných změn.

Nejprve podmínky, pak výběrové řízení

Jenže mezi výše popsanými kroky musí být určitá časová návaznost: nejprve musí vláda definovat koho se slevy týkají, jak mají být velké, plus další náležitosti (třeba jak se mají žadatelé o slevy prokazovat), a teprve pak může ČTÚ vypsat výběrové řízení, již podle takto stanovených podmínek.

Vláda si však dala poněkud načas, když příslušné "prováděcí" nařízení přijala až 14 června letošního roku. Ve sbírce pak vyšlo 30.6.2006, jako nařízení vlády č. 336/2006 Sb., s účinností od 1.7.2006. Teprve pak, když se vyjasnilo konkrétní zadání, mohl ČTÚ začít vypisovat příslušné výběrové řízení (viz jeho oznámení z 3.7.2006), s harmonogramem který předpokládá podání nabídek do 28.7.2006, a vyhlášení výsledků do 1.9.2006.

Nařízení vlády tak svým načasováním (zveřejněno 30.6.2006, účinnost k 1.7.20067) paradoxně neponechalo vůbec žádný časový prostor pro uskutečnění výběrového řízení, a tím pro výběr poskytovatele výhod a slev. Takže faktické poskytování slev (a tím vlastně i faktické naplnění nařízení vlády) musí být odsunuto až na dobu, kdy bude výběrové řízení ukončeno a poskytovatelé úspěšně vybráni. Do té doby, tj. nejméně do září, by tak měl platit původní stav, neboli:

- původní výhody a slevy pro zdravotně postižené
- žádné výhody a slevy pro osoby s nízkými příjmy a se speciálními sociálními potřebami

Co a jak definovala vláda

Úkolu definovat, kdo je osobou "s nízkými příjmy a se speciálními sociálními potřebami", se vláda ve svém nařízení 336/2006 Sb. zhostila následovně:

Osobou s nízkými příjmy a osobou se zvláštními sociálními potřebami je účastník nebo uživatel, který nepřetržitě po dobu alespoň 6 měsíců nebo po celkovou dobu alespoň 6 měsíců v průběhu 12 měsíců předcházejících dni, kdy mu bylo vydáno potvrzení podle § 2, byl a stále je příjemcem dávky sociální péče poskytované z důvodu sociální potřebnosti nebo společně posuzovanou osobou pro účely přiznání dávky sociální péče.

Povšimněme si dobře konstrukce této definice:

osobou je ten ... kdo je alespoň 6 měsíců ... buď příjemcem dávky ... nebo společně posuzovanou osobou ....

Pokud vše interpretuji správně, měly by se poskytované výhody a slevy týkat i "společně posuzovaných osob". Těmi jsou podle příslušného zákona (č. 463/1991 Sb., o životním minimu) mj. nezaopatřené děti, či manželé, druzi nebo i registrovaní partneři. Takže i oni by mohli od operátorů dostat slevy, které by následně zaplatil stát.

Nařízení vlády současně definuje, jak konkrétně se osoby s nízkými příjmy a se zvláštní sociální potřebností prokazují operátorům. Slouží k tomu potvrzení, které vydává pověřený obecní úřad, a které má platnost 1 roku (pak musí být obnoveno). Operátor už nejspíše nebude zkoumat oprávněnost tohoto potvrzení, kterým se mu zájemce prokáže. Takže faktický výběr "sociálně potřebných" bude na tom, kdo bude potvrzení vystavovat - a to budou "pověřené obecní úřady".

Jaké výhody a slevy?

K definicím toho, kdo je osobou s nízkými příjmy či zvláštními sociálními potřebami, byla vláda explicitně zmocněna zákonem o elektronických komunikacích (zákonem č. 127/2005 Sb.).

Zajímavá je ale situace kolem samotných slev, protože zákon o el. komunikacích nedává explicitní zmocnění vládě, aby určila jejich charakter a výši. Takže přímým způsobem to nešlo. Ale nějak to vláda omezit musela, protože jinak by si z toho operátoři mohli udělat hotový zlatý důl: mohli by poskytovat libovolně vysoké slevy, a ty pak nárokovat po státu, který je nově hradí.

V nařízení vlády se tak nakonec objevilo alespoň nepřímé omezení, které se navíc týká pouze osob s nízkými příjmy a zvláštními sociálními potřebami:

- půjde o slevu z běžných tarifů (formálně: o zvláštní cenu), a nikoli o speciální cenové programy
- výše slevy (zvláštní cena) musí být taková, aby ztráta vzniklá poskytovateli nepřevýšila 200 Kč měsíčně
- nárok na slevu je jen jeden a jen u jednoho poskytovatele

Za pozornost stojí zejména vymezení výše slevy: stručně řečeno tak, aby stát nemusel platit vyšší ztrátu jak 200 Kč měsíčně. Operátor tedy může sám nabídnout ještě větší slevu, pokud ji zadotuje sám. Na druhou stranu reálnou výši slevy, z pohledu koncového zákazníka, ovlivní ještě i DPH, které operátor musí odvádět právě státu.

Jenom tarif, nebo i předplacenky?

Nařízení vlády č. 366/2006 (ani samotný zákon o el. komunikacích) neřeší, zda sleva smí být poskytována na služby pevné či mobilní sítě. Takže lze očekávat možnost obojího - a první reakce našich operátorů signalizují, že do výběrového řízení na poskytování těchto slev se přihlásí i mobilní operátoři.

Pak se ale nabízí otázka, zda se slevy budou týkat jen tarifních mobilních programů, které se platí na pravidelné měsíční bázi, nebo i předplacených služeb, kde tato pravidelnost být nemusí. I zde je možné konstatovat, že nařízení vlády ani zákon žádnou z možností explicitně nevylučují. Ovšem v případě aplikace na předplacené služby si operátoři budou muset nějak poradit s tím, aby dodrželi požadavek nařízení ohledně nejvyšší měsíční výše ztráty:

tak, aby ztráta vzniklá poskytovateli touto zvláštní cenou a připadající na osobu uvedenou v § 1, která je účastníkem, a měsíc činila maximálně 200 Kč

A co postižení?

Pokud jde o osoby se zdravotním postižením, zde je vhodné si připomenout zásadní změnu, ke které u nich došlo: stále mají nárok na speciálně vybavená koncová zařízení, pokud o ně požádají, a to za cenu běžného zařízení (tj. nikoli zdarma). Dále mají ze zákona právo na bezbariérový přístup k vybraným telefonním automatům. Už ale už nemají nárok (z titulu svého zdravotního postižení) na žádné slevy z poskytovaných služeb.

Takovéto slevy ale mohou získat jako osoby s nízkými příjmy či se zvláštními sociálními potřebami, pokud se na ně vztahuje výše citovaná definice.

Kolik to bude stát?

První dostupné odhady, pocházející například z tohoto zdroje, hovoří o tom, že nově by se slevy na "telefon pro chudé" mohly týkat až 200 000 osob. Pokud by na každého z jich stát přispíval částkou 200 Kč měsíčně, pak to za rok vychází na 480 milionů, neboli necelou půl miliardu korun.

Dosud se výhody a slevy týkaly jen cca 60 000 zdravotně postižených, a náklady na ně byly zhruba poloviční (například v roce 2002 to bylo přesně 250 795 635,- Kč). To odpovídalo cca 347 Kč, což je zhruba v relaci s cenou měsíčního paušálu za pevnou linku, který zdravotně postižení nemuseli platit (a hradili si jen hovorné).

Nyní tedy i zdravotně postižení dostanou pouze slevu ve výši 200 Kč - a navíc jen ti ze zdravotně postižených, kteří vyhoví definici osob s nízkými příjmy a zvláštní sociální potřebností. Z jejich pohledu jde tedy o jasné zhoršení.

Je to správné?

Těšit se naopak mohou lidé na dávkách sociální péče (kvůli sociální potřebnosti), kterým stát nově přispěje na i na jejich telefonování. K tomu je vhodné dodat, že nejde o opatření typu "aby se v případě nouze dovolali na linky tísňového volání". Tuto povinnost, tj. umožnit všem dovolat se na linky tísňového volání i bez kreditu či placení, už mají operátoři tak jako tak. Takže nynější sleva je vlastně určena na běžné hovory, a nikoli na ty tísňové.

Můj osobní názor na toto opatření je spíše negativní. Rozumím snaze státu pomoci lidem, kteří to opravdu potřebují - ale do toho mi příliš nezapadá házení postižených do stejného pytle (co do výše slevy) s lidmi na sociálních dávkách. Vždyť zdravotně postižení jsou nejspíše odkázáni na telefon podstatně více než lidé zdraví, ale pouze bez práce či s malým výdělkem. Ale právě postižení si nyní pohoršili, zatímco lidé bez práce či s malým výdělkem si naopak polepšili.

Samozřejmě existují rozdíly i mezi lidmi, kteří pobírají sociální dávky - někteří proto, že skutečně nemohou najít nějaké zaměstnání (či lepší zaměstnání, s vyšším výdělkem). Ale stejně tak jsou jistě i tací, kteří žádné zaměstnání ani nehledají a raději žijí ze sociálních dávek. A skrze nynější "telefon pro chudé" tak vlastně i oni získají další příspěvek na zvýšení své životní úrovně, z kapes daňových poplatníků. Tedy těch, kteří pracují a své telefonování si platí sami.