Chce EU zlikvidovat síťovou neutralitu? Jako termín ano, jako požadavek ne.
Lotyšské předsednictví navrhuje úplně vypustit všechny zmínky o síťové neutralitě. Faktické požadavky na její dodržování ale mají zůstat. Nově se má řešit i zero rating.
Minulý týden přinesl hned několik zajímavých událostí kolem síťové neutrality: v pondělí 18. května se v Praze konala konference LAW FIT 2015, věnovaná otázkám „volného Internetu“. Reportáž z ní jste si mohli přečíst zde na Lupě, stejně jako můj článek, věnovaný techničtějším aspektům síťové neutrality.
Další dny pak v Bruselu pokračovala jednání o tzv. Propojeném kontinentu (novém telekomunikačním balíčku), usilujícím o vytvoření jednotného telekomunikačního trhu. To je postupný (i velmi dlouhý) proces, a konkrétně minulé úterý představovalo současné lotyšské předsednictví své nové kompromisní návrhy v oblasti roamingu a síťové neutrality (uniklá verze) Radě EU.
Přesněji: předsednictví je představovalo pracovní skupině Rady pro telekomunikace a informační společnost (WP TELE). Další jednání nad těmito návrhy pak proběhlo ještě minulý čtvrtek, a bude pokračovat i zítra.
Jaké je resumé?
V prvním přiblížení by se bruselská jednání dala shrnout asi tak, že současné lotyšské předsednictví se blíží ke svému konci (s počátkem července začne Unii předsedat Lucembursko), a tak se Lotyši o to více snaží dosáhnout alespoň něčeho. Tedy alespoň „nějak pohnout“ s telekomunikačním balíčkem (Propojeným kontinentem), který byl oproti svému původnímu rozsahu zredukován jen na roaming a síťovou neutralitu – a i tak jsou jednání o něm téměř „zaseknutá“.
Není to totiž zrovna dobrá vizitka pro nynější plány Komise na prosazení celého jednotného digitálního trhu – když Unie nedokáže prosadit ani notně zredukovaný telekomunikační balíček, který by měl být jakýmsi naprosto nezbytným základem pro digitální trh. Viz nedávný výrok bývalého předsedy Evropského parlamentu:
Hlavní překážkou je očividně odlišnost názorů a postojů Evropského parlamentu na straně jedné, a Rady EU na straně druhé. Evropští poslanci jsou přeci jen radikálnější, nejspíše i proto, že se potřebují nějak zavděčit svým voličům. Naproti tomu Rada EU, ve které jsou zastoupeny jednotlivé členské země, je naopak konzervativnější a očividně „více slyší“ na argumenty a stanoviska tradičních telekomunikačních operátorů.
Podle názoru některých médií (například dobře informovaného serveru Politico) je lotyšské předsednictví nyní také „více ambiciózní“ a přiklání se spíše na stranu Evropského parlamentu. Ale i tak musí „hrát na obě strany“ a svými návrhy se snažit vyjít vstříc oběma stranám.
Jak se vyvíjí roaming?
Jaké kompromisy jsou ve hře, je dobře vidět na příkladu roamingu – coby jedné ze dvou agend, které „zbyly“ zbyly z celého původního telekomunikačního balíčku: Evropský parlament chtěl prosadit konec veškerých roamingových příplatků již ke konci tohoto roku (2015). Radě se podařilo prosadit odklad o tři roky (do konce roku 2018), s tím že v této době bude určité přechodné období, kdy se za roaming bude stále připlácet, ale výše příplatků bude omezena regulací (a měla by být nižší oproti jejich současné výši).
Kromě toho je pro toto přechodné období navržena určitá „minimální dávka“ roamingových služeb, které by uživatelé čerpali za stejné ceny jako doma. Původní návrh od Rady, který jsem popisoval v předchozím článku, zněl na 5 minut odchozích hovorů, 5 odchozích SMS a 5 MB dat za den, a to (nejméně) po 7 dnů v roce (a všechny příchozí hovory zdarma). Celkem tedy nejméně 35 minut/SMS/MB za rok, což jsem si v předchozím článku (z února) dovolil označit jako „roamingovou almužnu“.
Od té doby došlo k dalšímu vývoji: Evropský parlament si do pracovního návrhu prosadil zkrácení tohoto přechodného období jen na jeden rok (do konce roku 2016), a zvýšení této „almužny“ na 100 minut hovorů za rok (samostatně pro odchozí i příchozí hovory), 100 SMS a 200 MB dat. Nicméně lotyšské předsednictví (podle uniklé podoby svých návrhů) nyní přichází s „kompromisem“, v podobě zachování tříletého odkladu:
I v podobě snížení „roamingové almužny“ na 40 minut (příchozích i odchozích), 40 SMS zpráv a 80 MB za kalendářní rok:
Navíc ještě s pojistkou proti „zneužití“, v podobě možnosti rozložit tuto almužnu na denní, týdenní, měsíční či jiná období.
Ostatně, podobná pojistka (v podobě „Fair Use“ limitů) je navrhována i pro dobu po skončení přechodného období, tak aby bylo znemožněno „rutinní“ používání zahraničních roamingových tarifů v domovské zemi (aby si uživatel např. nekoupil levnější tarif od zahraničního operátora, a používal jej doma, fakticky ale v rámci roamingu):
Pravdou je, že takováto možnost – aby si občan EU mohl vybírat mezi všemi operátory v Unii a jejich nabídkami, a ty pak mohl využívat kdekoli, i „doma“ – by dobře naplňovala myšlenku jednotného trhu (ať již toho telekomunikačního, tak i obecnějšího digitálního). Ale roaming, vycházející z „národního“ vlastnictví a dosahu jednotlivých mobilních sítí, tomu stojí v cestě, a alespoň v podobě uvažovaných „Fair Use“ limitů by zde zůstal i nadále, po skončení přechodného období.
Skončila síťová neutralita v koši?
Předchozí výčet změn (alespoň podle mého názoru) jde vstříc spíše pohledu a požadavkům Rady EU, než Evropského parlamentu. Pokud je tedy cílem navrhovaných změn nějak „pohnout“ celou záležitostí a posunout ji dále, nemělo by to znamenat, že naopak v oblasti síťové neutrality půjdou návrhy lotyšského předsednictví vstříc spíše parlamentu?
Pravdou je, že na první pohled to tak nevypadá. Ale nad druhý pohled už tomu tak být nemusí.
Onen „první pohled“ vychází z toho, že nejnovější návrhy lotyšského předsednictví úplně likvidují síťovou neutralitu a její samotný princip. A to včetně definice pojmu „síťová neutralita“ a jeho výskyt ve vznikajícím dokumentu. Jak sami vidíte na předchozím obrázku, definice síťové neutrality má být úplně odstraněna, a s ní i všechny odkazy na ni.
Stejně tak je navrženo i odstranění zmínky o tom, že celý dokument má usilovat o zajištění práv uživatelů, a o zajištění nediskriminačních podmínek pro datový provoz (viz změny článku 1). Zbývá tak vlastně jen jediný cíl, kterým je zajištění „otevřeného přístupu k Internetu“.
Na první pohled to tedy vypadá jako úplný debakl pro zastánce (dodržování) síťové neutrality, a naopak jako jasné vítězství těch, kteří do ní chtějí zasahovat podle svých potřeb a zájmů.
Je tomu ale skutečně tak?
Jde o vyšší diplomacii?
Existuje i opačný názor, podle kterého nejde o ústup z pozic požadavků na síťovou neutralitu, nýbrž o „přezbrojení“, tak aby návrhy prošly, a opatření mohla být účinnější.
Pravdou je, že už samotný pojem „síťová neutralita“ může být pro lidi z netechnických oborů (kterých je na obou stranách jednacích stolů nejspíše většina) obtížně uchopitelný, protože si nejsou moc jistí tím, co si pod ním vlastně představovat.
A na druhé straně: pokusy exaktněji definovat, co a jak síťová neutralita vlastně je, mohou být kontraproduktivní: mohou – samozřejmě nechtěně – otevírat o to větší prostor pro takové chování, které striktně vzato bude vyhovovat nedokonalé definici, a přitom půjde výrazně proti celkové logice síťové neutrality.
Navíc, jak jsem se snažil vyjádřit i ve svém příspěvku na konferenci LAW FIT, mohou existovat i taková narušení síťové neutrality, která prospívají fungování sítě a v ní používaným službám.
Jenomže správně nastavit příslušnou „laťku“ (najít „pravidla opodstatněného řízení provozu“) je značně netriviální.
Navíc snažit se to dělat zákonem (resp. přímo účinným předpisem Evropské unie, jakým jsou nařízení) asi není úplně dobrý nápad. I kvůli tomu, že je to dosti odbornou (technickou) záležitostí, která se může v čase různě měnit, podle vývoje technologií, služeb, i požadavků koncových uživatelů.
Takže je asi lepší, když na úrovni zákona (v nařízení) budou jen základní principy a požadavky. A je celkem jedno, zda tam budou pod hlavičkou síťové neutrality, nebo pod hlavičkou jiného termínu (jako je otevřený či volný Internet).
Na následujícím obrázku vidíte, co z takovýchto obecných požadavků zůstalo, resp. co přibylo, či se změnilo.
Zachován například zůstal celý princip toho, že koncový uživatel má mít přístup k veškerému obsahu, možnost využívat všechny služby, aplikace i koncová zařízení dle svého výběru atd. Dále že operátoři mohou, v rámci svých komerčních nabídek, různě kombinovat cenu, datové objemy a rychlosti, ale nesmějí omezovat právě jmenovaná práva uživatelů (dostat se kam chtějí, využívat co chtějí atd.). A také že operátoři musí nakládat se všemi druhy provozu stejně.
V zásadě by tedy měl být zachován (obecně vymezený) požadavek na síťovou neutralitu.
Za povšimnutí stojí, že v těchto obecných principech není dostupnost vázána žádnou „legálností“ obsahu (jen na legální obsah, legální služby apod.). Na druhou stranu nově přidaná pasáž v bodě 1 (zvýrazněná tučně) otevírá jakási zadní vrátka, když říká, že tato obecné ustanovení nebrání aplikaci unijních (ale i národních) právních předpisů, které by se „legálnosti“ týkaly. Ale také by ji měly definovat.
Domnívám se, že cílem této nové pasáže je zabránit sporům o to, co je v konkrétním případě speciálním ustanovením (lex specialis) a co obecným ustanovením (lex generalis). Současně by to ale mělo zakotvovat obecný princip, že o legálnosti (resp. spíše ne-legálnosti) může rozhodovat pouze zákon, ať již na unijní či národní úrovni, a nikoli nějaké čistě administrativní rozhodnutí, či dokonce jen komerční zájem jakéhokoli subjektu.
To může být velmi podstatné právě pro to, jak je v praxi vnímána síťová neutralita (či „volný Internet“, nebo „svobodný Internet“, jak kdo chce): že o případném omezení se může rozhodovat jen na úrovni zákona, a nikoli na úrovni nižší.
Jaké mohou být výjimky?
Kompromisní návrh, připravený stávajícím lotyšským předsednictvím (a čerstvě uniklý do médií), pochopitelně pamatuje i na určité výjimky, motivované hlavně zajištěním potřebné funkčnosti přenosových sítí. Také zde přitom došlo ke změně, kterou hodnotím jako velmi podstatnou.
Zatímco dříve měla technická opatření (traffic management) pouze „brát ohled“ na druh provozu, nově už mohou (resp. musí být) založena jen na něm – a to s upřesněním, že jde třídy provozu (nikoli dosavadní „kategorie“).
Předpokládám, že půjde o rozlišování například mezi videem či audiem na straně jedné, a „dávkovými“ službami typu přenosu souborů či pošty na straně druhé. Nikoli o rozlišování podle původu (zdroje) dat, konkrétní videoslužby či audioslužby atd. – tomu by měl bránit i explicitní požadavek na to, aby opatření nepředstavovala protisoutěžní jednání.
Mimochodem, původní formulace požadovala, aby se rozhodování opíralo pouze o obsah hlavičky paketu (v praxi: IP datagramu). Jenže na této úrovni je „vidět“ jen zdrojová a cílová adresa, a pak již jen to, zda v těle paketu je „něco“, co využívá transportní protokol UDP či TCP. Zda jde o video, audio, či jiná data, lze rozlišit až při podrobnějším pohled „dovnitř“ nákladové části paketu (do jeho těla). A hlavně: takovéto technické detaily by určitě neměly být řešeny na úrovni zákona.
Za povšimnutí stojí také přidání explicitního požadavku na to, aby blokování spamu a aplikování rodičovských kontrol bylo řešeno na principu OPT-IN (a nikoli na obráceném principu OPT-OUT, či dokonce nějak povinně, bez možnosti vypnutí).
Jak dopadly specializované služby?
Určité změny se v nejnovějších návrzích týkají i toho, co bylo dosud označováno jako tzv. specializované služby. Tedy takové služby, které porušují síťovou neutralitu nad rámec výše popsaných technických opatření na řízení datového provozu (traffic management-u), a mohou tedy být všelijak „šity na míru“ jen konkrétním službám a aplikacím, či jen konkrétnímu obsahu.
Zde sice také dochází k větším formulačním změnám, ale celkový efekt se (podle mého názoru) zase až tak nemění. Nejde o služby přístupu k Internetu, ale o „něco jiného“ – a toto „něco jiného“ smí být poskytováno jen tehdy a jen tak, pokud to nebude prezentováno jako náhrada (substitut) za přístup k Internetu, a pokud to nebude „věcně“ omezovat přístup k Internetu pro jiné uživatele.
To vyhovuje například tomu, jak jsou dnes řešeny služby IPTV na xDSL přípojkách: na úkor kapacity pro přístup k Internetu toho samého uživatele (který si sám omezí rychlost přístupu k Internetu, když se současně dívá na televizi). Předchozí definice, bez zmínky o vlivu na „ostatní uživatele“, takovéto řešení vlastně neumožňovala.
Na druhou stranu tato podmínka (alespoň podle mého názoru) znemožňuje poskytování „specializovaných služeb“ například v mobilní podobě – protože zde je v jednotlivých buňkách využívána sdílená kapacita. Pokud by někdo její část čerpal pro specializovanou službu, bylo by to již z principu na úkor ostatních uživatelů v téže buňce.
Prosadí se zákaz zero ratingu?
Způsob, jakým je v dosud projednávaných návrzích řešena problematika síťové neutrality (resp. dnes: volného, resp. svobodného Internetu), zcela ignoruje jeden důležitý aspekt: tzv. zero rating.
Jde o jakousi „pozitivní diskriminaci“, kdy operátoři nezapočítávají některé služby (z konkrétních zdrojů) do objemových limitů svých strategií FUP. Činí tak na základě komerčních dohod s příslušnými poskytovateli služeb a obsahu – a zásadním způsobem tím ovlivňují chování svých uživatelů.
Fakticky rozhodují za své uživatele o tom, jaký obsah mohou konzumovat ve větší míře (když není započítáván do objemových limitů), a u kterého se uživatelé musí naopak „velmi krotit“ (aby si nevyčerpali své FUP limity).
Takováto praxe je dnes rozšířená i u nás (viz obrázek, který je ale jen ukázkou a nikoli úplným výčtem). V některých zemích, které mají striktnější přístup k síťové neutralitě – jako je třeba Holandsko či Slovinsko – jsou takovéto praktiky zakázány.
No a nyní, podle zpráv z médií, se právě Holandsko snaží zákaz zero ratingu do jednání na úrovni Unie znovu prosadit.
Pravdou je, že pokud by takováto praktika nebyla nijak omezována (ba dokonce ani vnímána negativně), mohla by zaúčinkovat jako velmi široká zadní vrátka. Jak moc, ukazuje příklad projektu Internet.org, který je silně kritizován (i zde na Lupě) za výrazné porušování síťové neutrality i za svůj zero rating.
Ale nepředbíhejme a připomeňme si, že celá jednání na úrovni EU jsou velmi „v pohybu“: zde popisované návrhy mohou být velmi brzy neaktuální, a místo nich může přistát na jednacím stole něco třeba úplně jiného a úplně jinak vyváženého – tím či oním směrem.
