Digital Agenda Scoreboard: zaostáváme v broadbandu i v eGovernmentu

Podle nejnovějších statistik v rámci Digitální agendy jsme pod průměrem EU v dostupnosti rychlejšího pevného broadbandu, mobilního broadbandu, a stále více zaostáváme i v oblasti eGovernmentu.

Minulý týden jsem zde na Lupě popisoval hodnotící zprávu k Digitálnímu Česku v. 2.0., kterou krátce předtím schválila vláda. Jednalo se především o hodnocení toho, zda a jak je plněno 17 konkrétních opatření, obsažených v celém dokumentu, a uložených konkrétním subjektům i s konkrétními termíny. Připomeňme si v této souvislosti, že celé Digitální Česko vychází z širší evropské strategie, označované jako Digitální agenda, a lze jej chápat jako určitou „národní implementaci“ této Digitální agendy. Nebo alespoň její části.

Evropská unie shodou okolností právě minulý týden vydala aktuální hodnocení toho, jak je její Digitální agenda naplňována v jednotlivých členských zemích. Nehodnotila ale stav plnění konkrétních opatření (které si ostatně volí samy členské země), ale v rámci své Digital Agenda Scoreboard hodnotila výsledky. Konkrétně prezentovala soubor statistik, popisujících, jak jsou na tom jednotlivé státy (samozřejmě včetně ČR), pokud jde o různé relevantní ukazatele z celé širší oblasti Digitální agendy.

Ukažme si tedy, jako určité pokračování minulého hodnocení Digitálního Česka, jak jsme na tom v širším kontextu evropské digitální agendy, včetně srovnání se zahraničím. Přitom si také připomeneme, že naše Digitální Česko má poněkud užší záběr než Digitální agenda, protože se soustřeďuje hlavně na oblast elektronických komunikací. Naproti tomu Digitální agenda se stejně podrobně zabývá i eGovernmentem, či skutečným využitím Internetu (jak často a kdy se kdo připojuje atd.), digitální gramotností širší populace, oblastí e-commerce, nebo třeba vědou a výzkumem v oblasti ICT.

Jak se daří elektronickým komunikacím v ČR?

Začněme ale právě elektronickými komunikacemi, a konkrétně broadbandem (vysokorychlostním připojením). Připomeňme si, že již vloni v říjnu EU oznámila 100% dostupnost “základního” broadbandu, díky nabídce satelitního připojení. Nyní v rámci své Digitální agendy usiluje o „rychlejší“ broadband, a to:

30 Mbit/s do roku 2020 pro všechny obyvatele a 100 Mbit/s minimálně pro polovinu domácnosti

Tento cíl ostatně převzalo i Digitální Česko, ovšem až ve své verzi 2.0. No a jakže jsme daleko, na cestě k tomuto cíli?

Na následujícím obrázku vidíte dostupnost pevného broadbandu (nikoli tedy mobilního, či třeba satelitního), a to v ČR i v zahraničí. Zde si celkově (viz tmavě červený sloupec) nestojíme vůbec špatně, díky tomu, že u nás je v dosahu pevného broadbandu 99% všech domácností. To je více, než kolik činí celoevropský průměr na úrovni 97%. Horší už to je s dostupností broadbandu v méně osídlených oblastech (na venkově, anglicky: rural, viz světle červený sloupec). Ale stále jsme nad průměrem celého EU.

Nicméně dostupnost je věc jedna, a skutečné využití (v angličtině take-up) je věc druhá: jak velká část z těch domácností, které jsou v dosahu „alespoň nějakého broadbandu“, jej také skutečně využívá? Tedy má zřízenu svou přípojku a platí za ni? V ČR je to 69% všech domácností, zatímco celounijní průměr je přeci jen vyšší, až 76%, viz následující obrázek.

Oba předchozí obrázky ale neříkají nic o rychlosti připojení, ale mluví jen o broadbandu jako takovém. Proto by na jimi uváděné pokrytí mohlo „stačit“ i jakékoli ADSL či VDSL (ve smyslu jakékoli dosahované rychlosti). Připomeňme si, že již někdy v letech 2006/7 deklarovala Telefónica, že její ADSL je dostupné na více jak 97% pevných telefonních linek.

Pokud bychom požadovali nějakou konkrétní rychlost, například oněch „cílových“ 30 Mbit/s pro všechny obyvatele – jak to skutečně požaduje Digitální agenda i naše Digitální Česko, s termínem do roku 2020 - dopadlo by úplně jinak. Podle následujícího obrázku, který se skutečně vztahuje k přípojkám „alespoň 30 Mbit/s“, je tato rychlost u nás celkově v dosahu 64% domácností. To je o dva procentní body více, než kolik činí celounijní průměr (62%).

Nicméně pokud bychom se omezili jen na ony „venkovské“ (rural) oblasti, dopadli bychom podstatně hůře: zde už nejsme nad unijním průměrem (který činí 18%), ale naopak pod ním, na pouhých 4%.

Pokud jde o skutečné využití (take-up) přípojek s oněmi „cílovými“ rychlostmi (30 a 100 Mbit/s), pak zde popisovaná Digital Agenda Scoreboard uvádí pouze jejich procentuální podíl na všech broadbandových přípojkách, a to 17% u rychlostí „alespoň 30 Mbit/s“, a 7% u rychlostí “alespoň 100 Mbit/s”. Obrázek s grafem a srovnáním je ale k dispozici jen pro rychlosti nad 100 Mbit/s.

Pro rychlost “alespoň 30 Mbit/s” je k dispozici pouze srovnání, přepočtené na počet obyvatel (a nikoli jako podíl na celkovém počtu přípojek).

Spasí nás mobilní broadband?

No, ať už se bavíme o dostupnosti či skutečném využití broadbandu, a vše přepočítáváme na přípojky, plochu či obyvatele, jedno se zdá být jasné – má-li být do roku 2020 splněn výše zmiňovaný cíl (30 Mbit/s pro všechny, a 100 Mbit/s nejméně pro polovinu domácností, budeme muset hodně přidat. A to zejména ve venkovských (rural) oblastech. Jenže jak?

Jednou z možností by mohl být mobilní broadband. Nezapomínejme, že naši mobilní operátoři (s vlastní sítí), kteří uspěli v aukci (což jsou všichni tři), musí splnit tzv. rozvojová kritéria, která jim ukládají vybudovat do 7 let 100% pokrytí. To časově odpovídá roku 2020. Jenže už to neodpovídá rychlostně: zatímco Digitální agenda (i Digitální Česko) požadují alespoň 30 Mbit/s, tzv. rozvojová kritéria požadují nejméně 2 Mbit/s do oněch 7 let, a pak (po roce 2020) alespoň 5 Mbit/s. Což je stále výrazně méně, než požadovaných 30 Mbit/s.

Jenže: jak čtenáři Lupy jistě dobře vědí, ono není 30 Mbit/s jako 30 Mbit/s. Něco jiného je „marketingová“ rychlost, prezentovaná jako „až X Mbit/s“, něco jiného nominální rychlost, nastavená na technických zařízeních (třeba na xDSL modemech), a ještě něco jiného je efektivní (skutečně dosahovaná) rychlost, která (na rozdíl od rychlosti nominální) již bere v úvahu i nejrůznější režii při přenosech. V praxi to dnes může vypadat třeba tak, že zákazník platí za rychlost „až 16 Mbit/s“, ale jeho ADSL modem je nastaven například na nominální rychlost 10 Mbit/s (protože kvalita a délka jeho místní smyčky více neumožňují). No a jím skutečně dosahovaná (efektivní) přenosová rychlost může být třeba jen 7 Mbit/s.

Mimochodem, EU si už také uvědomila, že existují takovéto podstatné rozdíly mezi různě definovanými rychlostmi, a již se snaží nějak změřit rozdíly mezi nimi. Následující obrázek ukazuje jiný z výsledků aktuální Digital Agenda Scoreboard: skutečně dosahované rychlosti xDSL, v procentech „inzerované“ rychlosti. Zde jsme v celoevropském srovnání někde na průměru.

Mimochodem, cca 70% z právě uvedeného obrázku příliš nekoresponduje s výsledky známých měření serveru DSL.cz, které u xDSL uvádí podstatně nižší hodnoty. Důvodem ale může být rozdíl v tom, co vlastně porovnávají: zatímco měření serveru DSL.cz vzájemně porovnává skutečně dosahovanou (efektivní) rychlost s rychlostí marketingovou (ve výše uvedeném příkladu jde o 16 Mbit/s), v případě grafu z Digital Agenda Scoreboard jde nejspíše o rychlost nominální (nastavenou na xDSL modemech, v příkladu 10 Mbit/s).

Zpět ale k mobilnímu broadbandu: podmínky naší aukce alespoň nějak pamatují na to, že rychlost lze definovat různě, a v rámci svých rozvojových kritérií prezentují požadovanou rychlost 2 Mbit/s (resp. 5 Mbit/s, po 7 letech) jako rychlost minimální rychlost. Byť bez explicitní zmínky o nějaké garanci (ve smyslu minimální garantované rychlosti).

Naproti tomu evropská Digitální agenda u svého požadavku na 30 Mbit/s neříká, o jakou rychlost se má jednat. Zda by to měla být minimální garantovaná rychlost, nebo zda to může být nějaká „marketingová“ rychlost (anglicky: headline speed, neboli „titulková“ rychlost, kvůli tomu, že uváděna v nejrůznějších titulcích, nadpisech a reklamách).

Nedočkáme se tedy nakonec nějakých nepěkných marketingových triků s rychlostí „až 30 Mbit“, které sice formálně splní vytčený cíl, ale reálně nabídnou podstatně pomalejší přenosy?

Zpět ale k samotnému mobilnímu pokrytí: rozvoj LTE, kterého se rozvojová kritéria týkají především, u nás teprve startuje, i díky zpoždění z opakované aukce. A tak se asi nemůžeme moc divit následujícímu obrázku, který nás (k lednu 2014) řadí na samý chvost těch, kteří už LTE nějak zavádí. Berme to tedy alespoň jako vyjádření míry našeho zpoždění.

S tím souvisí i následující obrázek, ukazující skutečné využívání mobilního broadbandu, v procentuálním podílu SIM karet s aktivovaným mobilním broadbandem na 100 obyvatel (a bez upřesnění, co je vlastně mobilním broadbandem). Ani zde na tom nejsme nejlépe – jsme sice „někde uprostřed“, ale stáel pod unijním průměrem, který zvedají hlavně severské země.

eGovernment vs. eCommerce

Pojďme nyní stručněji ještě k dalším oblastem, kterými se evropská Digitální agenda také zabývá. Následující dva obrázky ukazují zajímavý rozdíl: zatímco reálné využití služeb eGovernmentu je u nás relativně nízké (v celounijním srovnání), ve využití Internetu podnikatelským sektorem (konkrétně malými a středními firmami, k on-line prodeji) jsme naopak druzí nejlepší.

Pokud se na využití služeb eGovernmentu občany podíváme podrobněji (viz následující obrázek), zjistíme že ČR se dokonce meziročně zhoršuje: zatímco v roce 2012 dosahovalo naše „využití“ eGovernmentu 30%, v roce 2013 to bylo (se stejnou metodikou) o jeden procentní bod méně.

Nicméně v tomto ohledu nejsme výjimkou: jak je z obrázku patrné, k poklesu došlo i u dalších zemí, a o plné tři procentní body meziročně klesl i celounijní průměr. Ten je ale celkově vyšší než ten náš, a to poměrně výrazně (za rok 2013 o 11 procentních bodů).

Dobře na tom nejsme ani pokud jde o vstřícnost služeb eGovernmentu k uživatelům (nakolik jsou tzv. user-friendly). Zde jsme s 57% (oproti průměru 70%) celkově šestí od konce, viz následující obrázek.

Ještě hůře – a to pátí od konce – jsme u transparentnosti celého eGovernmentu, s 29% (oproti celounijnímu průměru 49%), viz následující obrázek:

Přitom použitá metodika hodnotí transparentnost podle toho, jako jsou příslušné složky státní správy transparentní, pokud jde o jejich vlastní činnost a odpovědnost, způsob fungování poskytovaných služeb, i způsob nakládání s osobními údaji.

To, co nám v celkovém hodnocení transparentnosti asi nejvíce ublížilo, resp. srazilo celkový výsledek, je problematika nakládání s osobními údaji. Vyplývá to z následujícího obrázku, převzatého z tohoto letáčku s hodnocením českého eGovernmentu. Co konkrétně je nám v této oblasti vytýkáno, se pokusím teprve zjistit.