Tradice breků
Zábavní průmysl dnes brečí snad úplně všude, kudy jeho představitelé chodí - jak je ten Internet ožebračuje a decimuje. Jak si lidé nekupují jejich báječná díla, ale rovnou je pirátsky stahují právě z Internetu. A jak v důsledku toho hrozí zánik celých dříve prosperujících odvětví, bez kterých se svět rozhodně neobejde. Jak se přestávají točit nové filmy, jak nevznikají nové hudební nahrávky, nové knihy atd. A že už se s tím opravdu musí něco udělat.
Pokud se ale podíváme do statistik zábavního průmyslu, žádné dramatické propady zde nenajdeme. Někde je vidět růst výnosů i produkce, jinde určitý pokles. Rozhodně nic fatálního. Ještě zajímavější je ale podívat se do historie, protože i zde najdeme stejné breky a nářky na to, jak tomu či onomu odvětví zábavního průmyslu zvoní hrana a hrozí definitivní konec. Měnilo se jen to, co konkrétně bylo oním zásadním ohrožením.
Nejdříve to byla samotná možnost záznamu zvuku a obrazu, a jejich následná reprodukce. Již v roce 1906 si známý americký kapelník a dirigent John Philip Sousa stěžoval až v tamním Kongresu, jak "mluvící stroje zruinují rozvoj hudby jako umění". Leč nestalo se, a hudební produkce si dnes zcela rutinně zaznamenává sám hudební průmysl.
Ještě ve třicátých letech minulého století se ale tentýž hudební průmysl stále bál šířit své nahrávky éterem, skrze rozhlas. S argumentem, že je přeci může slyšet každý - čímž se rychle oposlouchávají a zkracuje se jejich "životnost", z původních 18 měsíců na pouhých 90 dnů. Což nutí skladatele k nadprodukci: místo původních dvou až tří písniček ročně jich prý musí vyprodukovat třeba tucet, aby se vůbec uživili. Stejně tak měla reprodukce hudby v rozhlase zcela decimovat tradiční prodejní kanály, skrze které se prodávaly notové záznamy a gramodesky: průměrné výnosy hudebních vydavatelů měly klesnout na pouhou desetinu předchozích hodnot. Dnes již víme, že ani to nezpůsobilo zánik hudebního průmyslu. Ba dokonce ani pokles jeho prosperity.
To nezpůsobil ani nástup audiokazet a možnosti "domácího nahrávání", které hudební průmysl promptně odsoudil jako něco ilegálního, co ho zcela zásadně ohrožuje na životě. Po prodejcích zpočátku dokonce požadoval jména a adresy všech lidí, kteří si nějaký magnetofon koupili. Když neuspěl, prosadil si alespoň systém autorských poplatků, jako náhradních odměn za možnost pořizování kopií pro vlastní potřebu. Ten je používán dodnes, a právě jemu vděčíme za nutnost platit autorské poplatky ze všech tiskáren, kopírek, ale i prázdných disků a pamětí všeho druhu.
Abychom ale nezůstávali jen u hudebního průmyslu: ve filmové branži se v roce 1982 "proslavil" tehdejší šéf americké filmařské asociace MPAA Jack Valenti, když při slyšení ve Sněmovně amerického Kongresu přirovnal videorekordér ke smrtelnému nebezpečí, které ohrožuje filmový průmysl na životě: "říkám vám, že videorekordér je pro amerického filmového producenta i pro americkou veřejnost to samé, jako Bostonský škrtič pro ženu, která je sama doma".
Dnes už víme, že ani tato hrozba se nenaplnila. Že videorekordéry nezlikvidovaly filmový průmysl. Soudě podle počtu nových filmů, i podle výnosů celého filmového průmyslu, tak neučinil ani dnešní Internet, se všemi svými možnostmi stahování a šíření. Jenže strach z nového a neochota ke změnám na vlastní straně jsou asi věčné. Takže historie se určitě bude opakovat. Otázkou je asi jen kdy a kvůli čemu.