pro návrat na domovskou stránku klikni
tiráž článku
Vyšlo na Lupě, 30.1.2012
Rok: 2012
Měsíc: 01
Den: 30
sdílení a tisk
související články

Česká republika podepsala dohodu ACTA. Co s tím?

Podpis české velvyslankyně v Japonsku pod dohodou ACTA ještě neznamená, že se tato dohoda stává pro ČR závaznou. Musela by být ještě ratifikována. Podaří se přesvědčit zákonodárce, aby tento bianco šek pro Velký Obsah nevystavovali, ale roztrhali a hodili do koše?

Ve čtvrtek minulý týden, 26. ledna 2012, došlo k podpisu dohody ACTA (Anti-Counterfeiting Trade Agreement, český formálně: Obchodní dohody proti padělatelství) ze strany 22 členských zemí EU a samotné Unie jako takové. Jedním ze signatářů je i Česká republika, za kterou dohodu podepsala velvyslankyně ČR v Japonsku (kde k podpisu došlo).

Hned si ale dodejme, že tímto se dohoda pro ČR ještě nestává účinnou a závaznou. Kromě podpisu totiž musí být ještě ratifikována, a to naším parlamentem, a podepsat ji musí i prezident republiky. Tedy, abychom byli přesní: k tomu, aby se pro ČR stala závaznou, ji musí schválit náš parlament, a podepsat prezident. Ne, že tak parlament a prezident musí učinit, za všech okolností.

Stále tedy existuje možnost, jak tuto dohodu legální cestou zablokovat: přesvědčit zákonodárce, aby ji odmítli.

Podle mého názoru to není nemožné. Bude to ale vyžadovat dosti intenzivní tlak širší internetové veřejnosti. Ten musí být veden zcela legální cestou a legálními prostředky, a stavět na seriózní a korektní argumentaci. Nikoli na aktivitách typu záměrného přetěžování toho či onoho serveru, které vedou k jeho faktické nedostupnosti – jako jsme toho byli svědky minulý týden, například u webových serverů naší vlády či organizace OSA. Nemluvě již o zahraničí, kde k útokům typu DDOS docházelo ještě ve větším měřítku.

Pravdou je, že takovéto aktivity jsou dosti “mediálně atraktivní“ a dokáží přitáhnout pozornost masovějších médií k samotné podstatě problému. A mohou dokonce i „zafungovat“, ve smyslu přispění k celkovému tlaku na zákonodárce, jako nedávno v USA: po protestech veřejnosti byly (nejspíše ale jen dočasně) odloženy tamní zákony SOPA a PIPA, jdoucí v zásadě stejným směrem jako ACTA. 

V dlouhodobějším časovém horizontu jsou ale tyto aktivity naopak kontraproduktivní (alespoň podle mého názoru). Protože posilují všechny ty, kteří volají po zavedení vlády tvrdé ruky nad Internetem a po jeho „podmanění“.

Čtenářům Lupy asi netřeba podrobněji popisovat různé snahy o „zkrocení“ Internetu a jeho uzpůsobení „starým a dobře zavedeným pořádkům“.   Z tohoto pohledu by dohoda ACTA mohla být jen začátkem. Jakýmsi testovacím balónkem, který zkouší, zda se podaří zastavit vývoj a zakonzervovat „staré a dobře zavedené pořádky“ zatím jen pro potřeby jedné úzké zájmové skupiny: velkých držitelů práv duševního vlastnictví.

Dosavadnímu utajování je třeba kontrovat otevřeností

Tlak na tuzemské poslance ale bude vyžadovat ještě jednu věc: pečlivě je sledovat a celý proces ratifikace co nejvíce otevírat a medializovat. Tedy kontrovat snahám protistrany o „uzavírání“ a utajování všeho, co je s dohodou ACTA spojeno.

Snad netřeba připomínat, jaká je historie dohody ACTA: plná záměrného a velmi přísného  utajování. A aby toto utajování získalo alespoň nějaké zdání legitimity, je ACTA prezentována jako obchodní dohoda. Protože u skutečných obchodních dohod není jejich sjednávání v tajnosti až tak výjimečné.

Jenže: pokud by dohoda ACTA skutečně byla obchodní dohodou, tak jak je prezentována, už bychom se zde nebavili o tom, co a jak udělat, aby neprošla tuzemským parlamentem. Pravomoc ke sjednávání obchodních dohod jsme totiž předali do Bruselu, a ten by tak mohl dohodu sjednat, podepsat a ratifikovat sám.

Dohoda ACTA ve skutečnosti jde mnohem dál, a zasahuje i do trestněprávní oblasti. Právě proto je nutná ratifikace i všemi členskými zeměmi, protože v této oblasti si členské země své pravomoci ponechaly.

Skutečné důvody velmi přísného utajování dohody ACTA v době jejího sjednávání asi nejlépe popsal v jednom interview hlavní vyjednavač za USA, Ron Kirk: že pokud by veřejnost věděla, co se na ní chystá, nikdy by se dohodou nepodařilo sjednat (a vyjednavači by odcházeli od stolu).

Na jeho slova vlastně i došlo, jak si ještě záhy řekneme: obsah vznikající dohody ACTA unikl na veřejnost. A pod jejím následným tlakem došlo na „přeformulovávání“ jejích původně značně explicitních požadavků: to, co bylo dříve požadováno  explicitně a „na rovinu“, jako povinnost, bylo nově „zabaleno“ do značně vágních formulací, pod kterými si každá strana může představovat něco úplně jiného.

ACTA jako bianco šek

Právě neurčitost a mnohoznačnost je asi největší problém současné podoby dohody ACTA: text si může přečíst každý (oficiální česká verze od našeho ministerstva průmyslu a obchodu je zde). Ale porozumět tomu, co vlastně říká, co požaduje a co konkrétně přinese, je velmi netriviální. Na toto téma existuje řada fundovaných analýz, které se ne vždy shodnou.

Ale pokud mají dostupné analýzy něco společného, pak je to zhruba následující pohled, zde konkrétně  čerpající z analýzy unijního direktorátu pro zahraniční věci: že tak, jak je návrh dohody dnes napsán, není nekompatibilní  s unijním právem. Ale že nikdo neví, jak to bude s konkrétní implementací dohody – zda ta stále ještě bude s unijním právem v souladu, či nikoli.

Za sebe si to dovolím přirovnat k bianco šeku, který je vystavován jedné zájmové skupině: Velkému Obsahu (velkým držitelům práv duševního vlastnictví). Co si na něj bude moci dodatečně napsat, a co už nikoli, dnes není jasné.

S tím souvisí i doporučení některých analýz (i právě zmiňované analýzy od DG EXPO): aby soulad dohody s unijním právem posoudil Evropský soudní dvůr. Tím by současně stanovil mantinely pro praktické naplňování celé dohody ACTA. V rámci přirovnání k bianco šeku by závazně stanovil, co je na něj možné dodatečně napsat, a co už nikoli.

Dění v evropském parlamentu

Stejně jako náš tuzemský parlament, bude se ratifikací dohody ACTA zabývat i evropský parlament. Protože i na úrovni Unie je procedura schvalování dohody v zásadě stejná, jako v jednotlivých členských zemích: nestačí dohodu podepsat, ale je nutné ji ještě ratifikovat.

Na ratifikaci v europarlamentu se již nějakou dobu pracuje, formálně i neformálně. Řada europoslanců například již začala požadovat přesně to, co doporučuje i zmiňovaná studie: nechat Evropský soudní dvůr, aby posoudil soulad dohody ACTA s unijním právem, a v rámci toho vymezil i možnosti její implementace. Jenže jiní poslanci zase argumentují tím, že takovéto posuzování by trvalo dlouho, třeba až dva roky – a tak dlouho nechtějí čekat.

Již na tomto příkladu lze tušit, že dohoda ACTA to ani v evropském parlamentu nebude mít jednoduché: najdou se poslanci, kteří  jsou spíše nakloněni  Velkému Obsahu a jeho zájmům, a přáli by si co nejrychlejší (a nejspíše asi také co nejvíce utajené) schválení celé dohody. Ale najdou se i poslanci, kteří se na vše dívají jinak a nejsou příznivci dohody ACTA.

O souboji těchto dvou skupin svědčí i nedávné dění přímo z Evropského parlamentu. Jeho jednotlivé výbory totiž již začínají pracovat na hodnocení dohody ACTA a chystají si svá stanoviska, která pro ně připravují příslušní parlamentní zpravodajové.

Například výbor pro rozvoj (DEVE) pověřil přípravou stanoviska českého europoslance Jana Zahradila. Jeho předběžnou zprávu si v češtině můžete přečíst zde. Za sebe si její vyznění dovolím označit za velmi vstřícné k dohodě ACTA i její logice a historii, se kterou autor stanoviska žádný problém nemá. Dokonce má jasno i v tom, že dohoda je v souladu s unijním právem, a nepožaduje žádné její další posuzování:

s potěšením konstatuje, že Komise zajistila, že jsou ustanovení dohody ACTA v souladu s acquis Unie a že žádný prvek této dohody neodporuje vzájemným povinnostem stran založeným platnými dohodami, včetně dohody TRIPS2

Stanoviska dalších výborů, které se k dohodě ACTA také budou vyjadřovat, teprve vznikají. Ovšem způsob, jakým vznikají a jak se celá kauza připravované ratifikace vyvíjí, už přinesl jeden dosti neobvyklý krok: rezignaci (celo)parlamentního zpravodaje k dohodě ACTA, francouzského poslance Arifa Kadira.

Ten nerezignoval na svůj poslanecký mandát, ale na roli zpravodaje k dohodě ACTA pro celý parlament (který dohodu nejprve projednává ve výborech, a pak v plénu). Tedy vlastně na roli jakéhosi „hlavního“ zpravodaje, který zastřešuje práci zpravodajů k dohodě v jednotlivých výborech. Učinil tak symbolicky: 26. ledna 2012, v den podpisu dohody ACTA ze strany samotné Unie i 22 členských zemí.

Svůj krok přitom zdůvodnil jak způsobem vzniku celé dohody ACTA, tak i tím, jaký bezprecedentní tlak je na něj vyvíjen v evropském parlamentu, ze strany pravice, aby celá dohoda byla přijata maximálně rychle, dříve než bude moci být varována širší veřejnost - a současně tak, aby i sám evropský parlament neměl možnost se k věci vyjádřit a využít nástrojů, které má k ochraně legitimních zájmů občanů Unie. Svým krokem pak doufá vyslat silný signál o této nepřijatelné situaci směrem k veřejnému mínění, a odmítá se dále podílet na celé této šarádě.

MPO ČR s dohodou ACTA problém nemá

Do kontrastu s postojem Arifa Kadira  si můžeme postavit způsob, jakým dohodu ACTA prezentoval například zástupce našeho Ministerstva průmyslu a obchodu (MPO), které má tuto dohodu ve své gesci.

Stalo se tak v pátek večer v České televizi, v pořadu Události a komentáře, kde za MPO vystupoval  vedoucí oddělení mezinárodního práva tohoto resortu, Alex Ivančo.  A s dohodou ACTA neměl nejmenší problém. Právě naopak, prezentoval ji jako výrazný přínos. K jejím dopadům konkrétně prohlásil, že:

dohoda vlastně nic nemění, co se týče české legislativy je plně v souladu, tam nedojde pro občany k žádným změnám …..

Takže jak je vidět, na MPO asi rozumí dohodě ACTA a jejím dopadům lépe, než všechny její analýzy, které volají po potřebě vyjasnění jejího souladu s unijním právem a vytyčení mantinelů pro případnou implementaci, skrze posouzení Evropským soudním dvorem. Asi bychom si tato jasná a srozumitelná slova měli pamatovat, jako určitý veřejný příslib, a argumentovat jimi v případě, že by přeci jen došlo k ratifikaci dohody ACTA a k následnému „vyplňování bianco šeku“.

Čím ACTA konkrétně hrozí?

Abychom si přiblížili podstatu celého problému, rozeberme si na závěr několik částí samotné dohody ACTA v její stávající podobě a českém překladu. Na tom si můžeme ukázat jak to, co potenciálně hrozí, tak i neurčitost nynějších formulací, u kterých velmi záleží na jejich výkladu.

Začít můžeme u toho, zda dohoda ACTA požaduje od internetových providerů, aby monitorovali činnost svých zákazníků a na základě podnětů od držitelů práv je odpojovali od Internetu. Původně byla v dohodě pasáž, která podrobněji hovořila o povinnosti internetových providerů spolupracovat s velkými držiteli práv, a forma odpojování uživatelů byla explicitně zmíněna jako konkrétní příklad této spolupráce, byť jen formou poznámky pod čarou. Ve výsledné podobě dohody ACTA už ale tato poznámka pod čarou chybí, a také samotný požadavek spolupráce je formulován velmi obecně:

Každá smluvní strana se snaží podpořit úsilí zaměřené na spolupráci v podnikatelských kruzích v zájmu účinného řešení porušování práv k ochranné známce a autorských práv nebo práv s nimi souvisejících a zároveň zachovat legitimní konkurenci a v souladu se svými právními předpisy zachovat základní zásady jako svobodu projevu, právo na spravedlivý proces a soukromí.

Sami si zvažte, nakolik je takováto dikce „gumová“, a jak široce se mohou lišit její výklady. Nehledě třeba na takové „drobnosti“, jako je zmínka o zachování „základních zásad“ (jako je svoboda projevu, spravedlivý proces či soukromí). V dokumentu, kde jde o každé slovíčko a každou jemnou nuanci, může být velmi podstatné, že nejsou prezentovány jako „právo“, ale jen jako „zásady“ (v angličtině: principle). Rozdíl mezi „právem na soukromí“ a „zásadou soukromí“ (či svobody slova apod.) může být v praxi zcela zásadní.

Nebo související aspekt: zavádí ACTA odpovědnost třetích stran? Konkrétně internetových providerů, kteří by měli odpovídat za aktivity svých zákazníků – a tedy nést odpovědnost v případě, kdy jejich zákazníci porušují něčí práva? Což by zásadně měnilo dosavadní  stav, zakotvený v unijní směrnici o elektronickém obchodu a našem zákoně č. 488/2004 Sb. o některých službách informační společnosti: podle nich provozovatel sítě obecně neodpovídá za data, která protékají jeho sítí, pokud je sám negeneruje.

V dohodě ACTA byl původně navrhován pravý opak nynějšího stavu. Nyní je v ní opět jen velmi „gumová“  formulace, která požaduje „účinné kroky vůči jakémukoli porušování práv  …“, hovoří o „urychlených nápravných opatřeních“ a o „odrazujícím účinku“ – a jen formou poznámky pod čarou zmiňuje otázku zachování  dosavadního vyloučení  odpovědnosti třetích stran, kterou ale ihned omezuje poukazem na „zachování oprávněných zájmů nositelů práv“:

1.Každá smluvní strana zajistí, aby její právní řád zahrnoval postupy prosazování práv, v rozsahu stanoveném v oddílech 2 (Občanskoprávní prosazování) a 4 (Trestněprávní prosazování), způsobem umožňujícím účinné kroky vůči jakémukoli porušování práv k duševnímu vlastnictví, k němuž dojde v digitálním prostředí, včetně urychlených nápravných opatření, která by zabránila porušování, a opatření, která mají odrazující účinek vůči dalšímu porušování.
2. V souladu s odstavcem 1 se postupy prosazování práv každé smluvní strany vztahují na porušování autorských práv nebo práv s nimi souvisejících prostřednictvím digitálních sítí, což může zahrnovat protiprávní využívání prostředků pro rozšiřování v širokém měřítku pro neoprávněné účely. Tyto postupy musí být uplatňovány způsobem, který vyloučí vytváření překážek zákonné činnosti, včetně elektronického obchodu, a v souladu s právními předpisy této smluvní strany zachová základní zásady jako svobodu projevu, právo na spravedlivý proces a soukromí (s poznámkou pod čarou v tomto znění: Například přijetí nebo zachování režimu stanovícího omezení odpovědnosti poskytovatelů internetových služeb nebo omezení dostupných nápravných opatření proti nim, aniž jsou dotčeny právní předpisy strany, při současném zachování oprávněných zájmů nositele práv).

Dalším souvisejícím aspektem může být to, zda internetoví provideři mají povinnosti sdělovat držitelům práv na jejich vyžádání údaje o svých zákaznících. Toto už je ve stávající dohodě formulováno relativně explicitněji, alespoň ve smyslu toho, že stačí  „údajné porušování“ a „právně dostačující žaloba“:

Smluvní strana může v souladu se svými právními předpisy a nařízeními zajistit, aby její příslušné orgány měly pravomoc nařídit poskytovateli internetových služeb, aby nositeli práv neprodleně poskytl informace umožňující identifikaci účastníka, jehož účet byl údajně využit v rámci činností porušujících právo, pokud tento nositel práv uplatnil právně dostačující žalobu na porušení práva k ochranné známce nebo autorského práva či práv s ním souvisejících a pokud jsou takové informace žádány pro účely ochrany nebo prosazování těchto práv. Tyto postupy musí být uplatňovány způsobem, který vyloučí vytváření překážek zákonné činnosti včetně elektronického obchodu, a v souladu s právními předpisy této smluvní strany zachová základní zásady jako svobodu projevu, právo na spravedlivý proces a soukromí.

Právě zde je ale dobře vidět jiný důležitý aspekt: že smluvní strana „může zajistit“, nikoli že „musí zajistit“. To je opravdu hodně velký stupeň volnosti, který dobře dokumentuje výše zmiňované konstatování: že samotná dikce dohody ještě nemusí být v rozporu s unijním právem (když umožňuje, nikoli přikazuje), ale konkrétní implementace již v rozporu být může. Například pokud by „možnost byla využita“ a poskytování osobních údajů jen na základě nějakého podezření bylo skutečně zavedeno.

Podobně je tomu i u jiného, také často kritizovaného aspektu dohody ACTA: zavádí, nebo nezavádí  kontroly obsahu (například pevných disků v notebooku, pamětí v MP3 přehrávačích, mobilech atd.) při přechodu hranic, zda v nich není nějaký obsah porušující něčí autorská práva?

Ve stávající podobě dohody ACTA je to formulováno opět jako možnost. Ale jakoby obráceně: nikoli jako možnost takováto opatření zavést, ale jako možnost je nezavádět.

Smluvní strana může upustit od uplatnění tohoto oddílu u malého množství zboží neobchodní povahy nacházejícího se v osobním zavazadle cestujícího.

Takže opět: samotná dikce dohody ještě nemusí být v rozporu v unijním právem, když umožňuje nevyžadovat kontroly zařízení v osobních zavazadlech na hranicích. Ale jak to bude s implementací? Bude tato možnost využita, nebo nebude?

Jak tedy bude vyplněn bianco šek jménem ACTA?

 
© Jiří Peterka, 2011, profil na Google+