Když politici chtějí rozhodovat o Internetu

Celosvětová Konference o kyberprostoru, která proběhla minulý týden v Londýně, se původně měla zabývat jen kybernetickou bezpečností. Nakonec chtěla řešit vše, ale nevyřešila nic. A tak v tom bude pokračovat: příští rok v Maďarsku a další rok v Jižní Koreji.

Jedna dávná moudrost praví, že Internet vděčí za svůj rozkvět také tomu, že politici do něj nezasahovali, protože mu nerozuměli. To z části platí dodnes, alespoň pokud jde o chápání a porozumění jeho podstatě. Pro zbývající část už to ale neplatí: snahy politiků podmanit si Internet a nějakým způsobem nad ním převzít vládu v poslední době naopak eskalují. A to i přes vznešená slova o tom, jak je potřeba zachovat otevřenost Internetu, a jak je nepřípustné ji jakkoli omezovat. Protože jakmile „dojde na věc“, začnou ti samí politici okamžitě uvažovat právě v intencích omezování a blokování toho či onoho, co se jim zrovna nehodí do krámu.

Už i naši politici dávají jasně (a bohužel i opakovaně) najevo, že by neváhali zavést blokování a cenzuru na Internetu jen kvůli tomu, aby tuzemský hazard ochránili před jeho zahraniční konkurencí. A ve Velké Británii zase letos v srpnu, v době občanských nepokojů v Londýně a v dalších městech, zcela otevřeně zvažovali blokování sociálních sítí a služeb jako je Facebook, Twitter či BlackBerry Messenger, skrze které se svolávali a koordinovali účastníci těchto protestů. Když o něčem takovém zcela vážně mluví premiér před parlamentem, jak potom hodnotit to, když jeho země nyní horuje za absolutní nepřípustnost takovýchto kroků a kritizuje jiné země za jejich uskutečnění?

Tolik asi k předestření kontextu, ve kterém se v minulém týdnu (v Londýně, 1. a 2. listopadu 2011) konala celosvětová Konference o kyberprostoru. Svolal ji britský ministr zahraničí William Hague, a „ohláška“ v podobě poměrně obsáhlého článku se objevila i zde na Lupě. Nevím, zda Lupa přinese i nějaký oficiální „hodnotící“ článek. Ale nezávisle na tom bych rád připojil své dojmy a svůj pohled na to, v jakém kontextu se konference konala a co (ne)přinesla.

Zadání se změnilo

Se záměrem svolat celosvětovou konferenci přišel britský ministr zahraničí William Hague již v únoru letošního roku. Tehdy ji ještě prezentoval jako fórum, které by mělo projednávat otázky kybernetické bezpečnosti a použití zbraní v kyberprostoru. Proto asi také název celé konference, obsahující slůvko „cyber“ – obvyklé v kruzích, zabývajících se bezpečností, ale již méně obvyklé v jiných kontextech, kde se spíše mluví o Internetu a on-line světě.

K tomu je vhodné dodat, že na přelomu loňského a letošního roku se rýsovala určitá možnost, že by se světové velmoci mohly dohodnout na jakési konvenci o vedení kybernetických válek: na stanovení alespoň nějakých pravidel a hranic, i na hodnocení to, jak může či má jedna strana hodnotit konkrétní aktivitu druhé strany a jak na ni může či má reagovat. Protože konflikty v „kyberprostoru“ již tehdy začínaly nabírat na síle, a začal hrozit i určitý jejich přesah do „reálného“ světa.

Ne, že by tyto hrozby dnes byly zažehnány, nebo dokonce byly menší. To bohužel ne. Spíše se vytratila ochota dohodnout se alespoň na něčem, skutečně se všemi stranami. A tak zatím vznikají jen individuální „kybervojenské“ doktríny (například v USA), a spolupráce se zatím odehrává jen na „aliančním“ principu. Právě minulý týden proběhlo první „kybernetické“ bezpečnostní cvičení mezi USA a EU, s názvem Cyber Atlantic 2011.

Nejspíše proto byl původně úzký záběr londýnské konference nakonec rozšířen tak, aby zahrnoval mnohem širší okruh otázek. Přes otázky ekonomické a etické až po to, čemu se říká „Internet governance“, a co by se dalo přeložit jako „vláda nad Internetem“. Právě tato otázka nakonec byla na konferenci akcentována asi nejvíce – což ale odpovídalo i tomu, jaké bylo složení účastníků: pozvání dostali a přítomni byli hlavně politici a nejvyšší představitelé různých exekutiv a nadnárodních organizací, a také akademici (viz seznam řečníků). Zástupců „skutečného světa Internetu“ vystupovalo relativně málo: šéf ICANNu, viceprezidentka Facebooku a spoluzakladatel Wikipedie.

Indie, Brazílie a Jižní Afrika chtějí převzít otěže

Zaměření konference i na „Internet governance“, či dokonce hlavně na tuto problematiku, mělo svou logiku. Protože v mezidobí, od prvního vyhlášení konference v únoru letošního roku, až po její konání počátkem listopadu, se odehrály dva významné pokusy jak získat, či alespoň ovlivnit vládu nad Internetem.

První z nich lze považovat za určité pokračování dřívějších snah „vyrvat Internet“ z rukou sdružení ICANN, jak o to usiloval Světový summit o informační společnosti (WSIS), jehož první kolo se konalo v roce 2003 v Ženevě, a druhé v roce 2005 v Tunisku. Tehdy bylo ve hře zřízení nového orgánu pod Spojenými národy, přesněji pod Mezinárodní telekomunikační unií, který by od ICANNu převzal „otěže Internetu“. V pozadí těchto snad přitom byly obecněji „země třetího světa“, které měly pocit, že ve sdružení ICANN jsou málo zastoupeny – zatímco přes OSN a Mezinárodní telekomunikační unii by v novém orgánu mohly mít větší slovo. Jenže: nezdařilo se.

Bylo ale jen otázkou času, kdy se stejná myšlenka objeví znovu. Došlo k tomu poměrně nedávno, kdy trojice zemí – Indie, Brazílie a Jižní Afrika – navrhla v zásadě to samé, o co usiloval Světový summit o informační společnosti: úplně přepracovat stávající systém „Internet governance“, s hlavní rolí sdružení ICANN a vlivem dalších organizací, které do fungování Internetu také nějak promlouvají – a vše svěřit vládám jednotlivých států, skrze nově vytvořený orgán pod Organizací spojených národů. Určitou změnou je snad pouze to, že nově vzniklý orgán by neměl nahradit stávající orgány, jako je ICANN či IETF - ale měl by je zastřešit, převzít jejich rozhodovací a řídící pravomoci, a ponechat jim pouze jejich výkonné a standardizační funkce.

S trochou nadsázky by se to dalo popsat také takto: vyrvěme vládu nad Internetem z rukou techniků a byznysmanů, a svěřme jej do rukou byrokratů. Jak by to asi dopadlo, si nejspíše můžeme snadno domyslet. Důležité ale je, že vše ještě zdaleka nebylo smeteno ze stolu: prvotní záměr byl představen v září, a již 26. října, tedy v podstatě před pár dny (a bez jakékoli širší diskuse a konzultace se zainteresovanými stranami) předložila Indie tento návrh Organizaci spojených národů. Již v konkrétnější podobě, která předpokládá vznik nového orgánu jménem CIRP (Committee for Internet-related policies), který by spadal přímo pod OSN.

V novém orgánu CIRP by podle předloženého návrhu bylo zastoupeno a rozhodovalo 50 států vybraných tak, aby se dosáhlo „geograficky spravedlivého“ zastoupení. Ostatní hráči (stakeholders) by byli zastoupeni skrze poradní orgány, které by mohly pouze dávat své doporučení samotnému CIRPu, který by teprve rozhodoval. Na tom je asi nejlépe vidět tu nejpodstatnější změnu: dnes jsou v ICANNu zastoupeni primárně oni „ostatní hráči“, zatímco jednotlivé státy a jejich vlády jsou zastoupeny v poradním orgánu (Governmental Advisory Committee). Tedy přesně obráceně, než jak je to nově navrhováno.

Rusko, Čína, Tádžikistán a Uzbekistán navrhují normy chování

Druhý významný pokus má podobu návrhu „norem přípustného chování“ (míněno: v prostředí Internetu), a pochází od zajímavé skupiny zemí: Číny, Ruska, Tadžikistánu a Uzbekistánu. Také navazuje na původní aktivity Světového summitu o informační společnosti (WSIS), jehož dikci a pohled na svět do značné míry přebírá. A také byl předložen Organizaci spojených národů (na jejím 66. plenárním zasedání v září letošního roku), jako norma, jejíž dodržování by nebylo povinné, ale dobrovolné.

V kostce by se celý návrh „norem přípustného chování“ (code of conduct) dal charakterizovat tak, že usiluje o teritoriální rozčlenění Internetu a posílení vlivu jurisdikcí jednotlivých států na příslušné „teritoriální“ části. Již ve své preambuli totiž říká, že „autorita ve věcech Internetu“ je výsostným právem jednotlivých států, a ty o nich také jednají (a odpovídají za ně) i na mezinárodní úrovni. Což je vlastně úplné popření dosavadní role organizací jako je ICANN.

Ve své hlavní části pak návrh sice konstatuje, že Internet by neměl být využíván k nepřátelským aktivitám, ale na druhé straně volá po spolupráci na „omezování šíření informací, které podněcují terorismus, separatismus či extremismus, nebo které podkopávají politickou, ekonomickou či sociální stabilitu jiných zemí, či jejich duchovní a kulturní prostředí“. Což lze asi těžko chápat jinak, než jako legalizaci blokování čehokoli, co se v dané zemi „nehodí do krámu“ jeho vládcům. Jako třeba šíření informací, které mohou vést (a někde již skutečně vedly) k občanským nepokojům, či dokonce ke svržení vlád a vládců.

Londýnská agenda a její pokračování

Zpět ale k celosvětové Konferenci o kyberprostoru, která se minulý týden konala v Londýně: i když původně měla být zaměřena jen na aspekty kybernetické bezpečnosti, její záběr byl rozšířen, na „prakticky všechno“. A podle toho to také dopadlo: nevyřešilo se prakticky nic. Samozřejmě se hodně mluvilo a diskutovalo, ale stále se spíše jen mapovaly problémy, ve snaze vůbec pochopit jejich příčiny. Natož aby se dařilo nacházet či dokonce prosadit nějaké jejich řešení.

Pochopitelně to souviselo i s tím, co vlastně leželo na srdci účastníkům z různých částí světa. Protože to byly dosti odlišné věci: zatímco Čína, Rusko a další „spíše východní“ země hledaly cesty, jak ovládnout on-line prostředí a zamezit šíření informací které „podkopávají jejich stabilitu“, západní země naopak kladly důraz na ochranu práv duševního vlastnictví a na problematiku kybernetické bezpečnosti. Pravdou je, že na snahy o jakékoli blokování informací „podkopávajících stabilitu“ reagovaly velmi kriticky, jako na něco co je zcela nepřípustné. Jenže to nepůsobilo dvakrát důvěryhodně, vzhledem k výše citovaným záměrům nejvyšších představitelů Velké Británie blokovat Facebook, Twitter či BlackBery Messenger po nepokojích v září.

Nejspíše i proto konference nepřinesla žádný výstup charakteru společné deklarace, úmluvy či dokonce nějaké dohody – což jsou všechno věci vyžadující určitou míru konsensu zúčastněných stran. Konference se ani nevyjádřila k výše popisovaným návrhům (od Ruska, Číny a spol. na „normy chování“, a Indie, Brazílie a Jižní Afriky na nový orgán CIRP, který by vládl Internetu). Prý proto, že „v této fázi ještě nebyla chuť vynakládat úsilí na nějaké právně závazné mezinárodní instrumenty“, jak zaznělo v proslovu předsedy konference, britského ministra zahraničí Williama Haguea. „Společné pohledy“ a „společné přístupy“ se prý budou teprve hledat.

Pořadatelé, konkrétně britské ministerstvo zahraničí Velké Británie, se proto prezentovalo alespoň vlastní sadou sedmi základních principů:

vlády jednotlivých státu musí jednat v kyberprostoru přiměřeně a v souladu s mezinárodním právem
každý by měl mít možnost přístupu k Internetu
tolerance a respekt k diverzitě (různorodosti) jazyků, kultur i názorů
otevřenost k inovacím a volný tok myšlenek, informací a projevů
náležitá ochrana práv duševního vlastnictví a respektování práva jednotlivců na soukromí
spolupráce a společná reakce na hrozby on-line kriminality
podpora konkurenčního prostředí, zaručující spravedlivou návratnost investic do sítí, služeb a obsahu

Samotná konference pak místo nějakých konkrétních závěrů vyprodukovala pouze detailněji rozpracovanou agendu toho, o čem je třeba se dále bavit: tzv. Londýnskou agendu (London Agenda). Ta by zřejmě měla být teprve zveřejněna. A aby se v této agendě dalo dále pokračovat, byly naplánovány další dvě pokračování celosvětové Konference o kyberprostoru: příští rok v Maďarsku, a další rok v Jižní Koreji.