Od analogu k sítím čtvrté generace
Bezprostředně po sametové revoluci v roce 1989 byl sektor telekomunikací z dnešního pohledu „tabula rasa“. Tedy ne že by do té doby žádné telekomunikace ani počítače u nás neexistovaly, to nikoli. Ale se stavem ve vyspělém zahraničí, míněno: za železnou oponou, jsme se rozhodně srovnávat nemohli. Už kvůli embargu, které znemožňovalo dovoz vyspělejších technologií, či participaci na projektech typu již existujícího Internetu. Nejvýznamnější existující infrastrukturou tehdy určitě byla pevná telefonní síť: plně v rukou státu, výrazně poddimenzovaná a stále jen analogová, protože modernější digitální ústředny podléhaly embargu.
Nástup zahraničních partnerů
Po Sametové revoluci se tak vlastně začínalo „na zelené louce“. Stát, který do té doby vše řídil a rozhodoval, si začal zvát zahraniční partnery, kteří měli přinést potřebné know how i manažerské schopnosti a technologie. Ke své pevné telefonní síti ale mohl pustit zahraničního partnera až po roce 1994, protože nejprve muset tuto síť „od sebe oddělit“ a předat ji samostatnému subjektu. A tak k 1.1.1993 vzniká SPT Telecom, nejprve jako státní podnik, aby byl přesně o rok později transformován do akciové společnosti – do které již posléze mohl vstoupit zahraniční partner. Dnes už málokdo ví, co vlastně zkratka SPT znamenala. Mnoho lidí ji vnímalo jako na „společnost proti telefonování“, ale ve skutečnosti to byla zkratka od „Správy pošt a telekomunikací“, která jako státní podnik pevnou síť původně provozovala.
To v oblasti mobilních sítí a datových služeb byla situace principiálně jednodušší, protože zde nebylo na co navázat. A tak si stát rychle pozval zahraničního partnera až z USA (konsorcium Atlantic WEST) a ještě v roce 1990 s ním založil společný podnik jménem Eurotel. Nechal si v něm malou majoritu (51%), ale fakticky jeho řízení přenechal zahraničním partnerům. No a přesně rok po revoluci, v listopadu 1990, udělilo tehdejší federální ministerstvo spojů Eurotelu dvě licence: jednu na veřejné datové služby a druhou na mobilní síť v pásmu 450 MHz – ovšem s příslibem získání dalších licencí, až se budou přidělovat.
Obě tyto licence byly uděleny jako exkluzivní, zřejmě v přesvědčení, že monopol a absence konkurence prospívá vývoji nejlépe. Negativní dopady se pak táhly ještě dlouhá léta.
Příchod Internetu a jeho liberalizace
Tak například exkluzivní licence na veřejné datové služby zásadním způsobem ovlivnila nástup Internetu v ČR. Či vlastně ještě v tehdejším Československu, ještě než se rozpadlo.
Celosvětový Internet k nám dorazil formálně 13. února 1992, kdy byla tehdejší Česká a Slovenská federativní republika slavnostně připojena k této síti. Připojovat se následně začali akademičtí uživatelé, kteří si Internet rozvedli po republice pomocí páteřní sítě CESNET.
Ale komerční uživatelé měli ještě smůlu. Aby se mohli připojit, potřebovali k tomu nějakého poskytovatele, který by jim připojení zprostředkoval na běžné komerční bázi. Jeho služba ale spadala do kolonky „veřejná datová služba“, a na tu měl exkluzivitu (rozuměj: monopol) tehdejší Eurotel, přesněji jeho divize datových sítí NexTel. Ta sice nějaké veřejné datové služby poskytovala, pomocí již tehdy dosti nemoderní technologie X.25, ale zprostředkování přístupu k Internetu mezi nimi nebylo.
Situace se změnila až v polovině roku 1995, kdy Eurotel odprodal svou divizi NexTel do rukou SPT Telecomu. Ten kvůli tomu požádal o novou licenci, ale už ji dostal jako ne-exkluzivní. To znamenalo, že šanci poskytovat veřejné datové služby, spočívající v přístupu k Internetu, již mohli dostat i další, zpočátku skrze individuální licenci a později i bez ní. A tak začali vznikat první komerční internetoví provideři (poskytovatelé přístupu, resp. připojení), kteří již mohli uspokojit každého zájemce o Internet, který byl ochoten za to zaplatit.
Ještě chvíli to sice trvalo, ale již další rok (1996) se začal český Internet opravdu „rozjíždět“ i mimo akademickou sféru: student Ivo Lukačovič spouští svůj katalog Seznam, spisovatel Ondřej Neff začíná vydávat svého Neviditelného psa, první vydavatelé tištěných periodik začínají umisťovat svůj obsah na Internet atd.
Mobilní sítě poráží ty pevné
Druhá licence, kterou Eurotel dostal v roce 1990, se týkala mobilní sítě v pásmu 450 MHz. Tu Eurotel vybudoval skutečně poměrně rychle, a spustil 12.9.1991. Postavil ji ovšem na ještě analogové technologii NMT (Nordic Mobile Telephone), která patří mezi mobilní technologie 1. generace, a v uvedené době již měla svá nejlepší léta za sebou.
Mobilní licence, udělená Eurotelu v roce 1991, ale měla ještě jeden důležitý efekt: byla formulována tak, že když se o pár let později přidělovaly dvě licence pro využití modernější technologie GSM v pásmu 900 MHz, Eurotel soutěžit nemusel. Svou GSM licenci dostal automaticky, a tak se fakticky soutěžilo pouze o druhou licenci. Tu nakonec získalo konsorcium Radiomobil, které kromě Deutsche Telekomu zahrnovalo ještě i České radiokomunikace. Ke spuštění dvou nových mobilních sítí GSM v pásmu 900 MHz pak došlo v roce 1996: 1.7. tak učinil Eurotel, a 30.9. i Radiomobil, který svou síť pojmenoval jako Paegas.
Počty uživatelů mobilních sítí však v uvedené době ještě zdaleka nedosahovaly počty pevných telefonů: ty stále ještě výrazně vedly. A „vedly“ i v představách státu a jeho činitelů, kteří po převodu SPT Telecomu na akciovou společnost (k 1.1.1994) rozhodli nejenom o vstupu zahraničního strategického partnera (konsorcia TelSource), ale také o zachování monopolu pro SPT Telecom na tuzemské hlasové služby, do konce roku 2000.
Tak se také stalo, a podle toho to i dopadlo: pod vedením strategického partnera, kterému stát sice prodal majoritní podíl, ale dal majoritní rozhodovací pravomoci, rozjel SPT Telecom mohutný rozvoj své infrastruktury, zejména metalické přístupové sítě. Jedním z tzv. rozvojových cílů, které měl splnit, bylo zřídit na 4 miliony pevných linek (když v roce 1996 jich bylo na 2,8 milionu). Do země nakonec bylo zakopáno na 8 milionů tzv. místních smyček, z nichž každá by mohla sloužit pro jednu pevnou linku – ale přesto se rozvojový cíl se 4 miliony pevných linek naplnit nepodařilo. Už ne proto, že by nabídka stále pokulhávala za poptávkou, jako tomu bylo dříve, ale z přesně opačného důvodu: poptávka po nových pevných linkách začala klesat. I proto, že v té době byl segment mobilních komunikací poměrně aktivní a konkurenční, a o zákazníky skutečně bojoval. A nad pevným sektorem postupně vyhrával na stále větší čáře.
Ke zlomu došlo v roce 2000, kdy se počty uživatelů protnuly někde pod 4 miliony. Od té doby pevných linek stále ubývá, zatímco mobilů naopak stále přibývá, a nůžky mezi oběma sektory se tak stále více rozevírají. Ke konci prvního čtvrtletí 2011 u nás bylo na 13,5 milionu mobilů (přesněji: aktivních SIM karet), ale méně než 2 miliony pevných linek.
Nástup a konsolidace alternativních operátorů
Postupné oslabování pevného sektoru už nedokázala zastavit ani liberalizace (pevných) hlasových služeb, ke které došlo s koncem roku 2000, resp. se začátkem roku 2001. Trend, v rámci kterého mobilní sektor vítězil nad tím pevným, byl již nastolen, a dodatečné vpuštění nových hráčů na trh pevných komunikací, v podání tzv. alternativních operátorů, jej nedokázalo zvrátit.
Pravdou je, že alternativní operátoři se snažili, seč to šlo. Skrze volbu operátora se pokoušeli dostat své hlasové služby ke klientům, aniž by museli budovat vlastní přístupové sítě. Ti odvážnější vsadili i na zpřístupnění místních smyček, podpořené zákonem a regulovanými cenami. Výsledný efekt, v měřítku celého pevného sektoru, ale nebyl nikterak zásadní. Inkumbentovi, jak se říká dříve monopolnímu operátorovi v době, kdy původní monopol již nemá, se dařilo držet své konkurenty na uzdě a přenechat jim víceméně jen drobky ze svého stolu.
Alternativních operátorů navíc vzniklo asi více, než by odpovídalo velikosti celého trhu. A tak časem došlo na jejich konsolidaci. Ještě v roce 2005 byl prodán Aliatel, Contactel, Nextra a Telenor Networks, v roce 2006 následovalo Tele2 a eTel, a v roce 2008 konsolidaci původních alternativců završil prodej společnosti Telekom Austria Czech Republic, působící na tuzemském trhu pod značkou VOLNÝ. Výsledkem konsolidace tak byla redukce alternativních operátorů prakticky jen na dva: GTS Czech (dříve GTS Novera), a Dial Telecom. A oba dva svorně seznali, že pro ně má smysl orientovat se primárně na firemní klientelu. Protože v oblasti tzv. rezidenčních zákazníků, jak se dnes říká soukromým osobám a domácnostem, pro ně není prostor.
Jejich pozici ale začal dlouhodoběji ohrožovat ještě jeden významný trend: trend ke konvergenci, vyvolávají poptávku po kombinaci mobilních a pevných služeb, ovšem kombinovaný s výrazně asymetrickými možnostmi poskytování mobilních a pevných služeb. Protože zatímco subjekty z mobilního sektoru (mobilní operátoři) mohou snadno vstupovat i do pevného sektoru a nabízet v něm pevné služby, opačně to neplatí.
Subjekty ze světa pevných komunikací, což nejsou jen oba zbývající „velcí“ alternativní operátoři, ale i řada menších s regionálním působením, mají do mobilního světa cestu zavřenou. Mobilní operátoři je do svého hájemství dobrovolně nepustí, protože to pro ně samotné (celkem pochopitelně) není výhodné. A přinutit je k tomu nemá kdo. Regulátor, tedy Český telekomunikační úřad, k tomu prý nemá žádnou pravomoc. A sám dává najevo, že podle něj to ani není zapotřebí.
Mobilní sektor narostl ….
Vraťme se tedy znovu k mobilnímu sektoru a připomeňme si, že co do počtu zákazníků (aktivních SIM karet vs. pevných linek) porazil ten pevný již v roce 2000. To už ale měl tuzemský mobilní sektor za sebou další významné události: v roce 1999 proběhl tendr na GSM licenci pro třetího mobilního operátora. Vyhrálo ji konsorcium Český Mobil, které následně spustilo svou mobilní síť GSM, pod značkou Oskar, počátkem roku 2000. A aby to zbývajícím dvěma operátorům nepřišlo líto, dostali příděly dalších kmitočtů v pásmu 1800 MHz (zatímco nový třetí operátor dostal frekvence hlavně v pásmu 1800 MHz, a jen doplňkově v pásmu 900 MHz).
Počet mobilních operátorů, využívajících technologii GSM, se tak v roce 2000 ustálil na počtu tří. A byla to doba, kdy tito tři operátoři ještě byli docela aktivní a snažili se rozvíjet své služby a technologická řešení. Poměrně brzy (na přelomu let 2000 a 2001) například zavedli ve svých sítích technologii GPRS, pro přenos mobilních dat na principu přepojování paketů, plus řadu dalších inovací. Jedna z nich možná byla i světovým prvenstvím: šlo o neomezený paušální tarif pro mobilní data (GPRS). K 1.4.2003 s ním přišel tehdejší Eurotel, pod názvem Data Nonstop, a reagoval tak na neutěšenou situaci kolem vytáčeného připojení k Internetu (tzv. dial-upu) v pevném sektoru, který stále nebyl ochoten paušální tarif nabídnout.
V roce 2001 také oba nejstarší mobilní operátoři, Eurotel a Radiomobil, získali licence na mobilní sítě 3. generace (3G/UMTS). Zaplatili za ně 3,8 miliardy (Radiomobil), resp. 3,5 miliardy (Eurotel). Nejmladší operátor, Český Mobil/Oskar, se tehdy do soutěže nepřihlásil, prý kvůli příliš vysoké ceně. A vlastně udělal dobře: zbývající 3G licenci získal na přelomu let 2004 a 2005 už jen za 2 miliardy. Bylo to vlastně velmi těsně předtím, než změnil svého vlastníka a byl prodán nadnárodnímu operátorovi Vodafone.
Ve stejném roce 2005 byl prodán i Český Telecom, a to španělské Telefónice, když předtím ještě zvládl odkoupit podíl stategických partnerů v Eurotelu, tak aby se stal jeho výlučným vlastníkem.
Tímto krokem byla dovršena přeměna původně „čistě tuzemských“ mobilních operátorů, s možností samostatného jednání a rozhodování, na pouhé tuzemské odnože velkých zahraničních (a nadnárodních) operátorů. Jednalo se o proces, který byl zahájen již v roce 2002, kdy začalo postupné začleňování tehdejšího Radiomobilu do nadnárodní skupiny T-Mobile, doprovázené přejmenováním jeho sítě Paegas na dnešní T-Mobile.
… a zkostnatěl
Tento proces „začleňování do nadnárodních celků“ ale nezůstal bez dalších následků. Původně agilní, aktivní a inovující domácí operátoři jakoby najednou „ztratili dech“. Projevilo se to i na technologickém rozvoji, pokud jde o využití jejich 3G licencí a budování 3G sítí (na klasické 3G mobilní technologii UMTS FDD). Zde došlo k opravdu významnému opoždění, bohužel kombinovanému se zkoušením slepých uliček.
Tak například český T-Mobile (dříve Radiomobil) v roce 2005 vsadil na nepříliš standardní technologii UMTS TDD, která sice také patří mezi technologie 3G, ale je podporována jen minimem koncových zařízení. Současně deklaroval, že klasické 3G (UMTS FDD) budovat vůbec nebude, a místo něj si počká až na mobilní technologie 4 generace (LTE). Názor změnil až v roce 2008, kdy se přeci jen vrátil k UMTS FDD a začal budovat svou novou (vlastně již druhou) 3G síť.
Bylo to ve stejné době, kdy své plány na budování klasické 3G sítě oživila česká Telefónica, jako nový vlastník dřívějšího Eurotelu. Ten se ještě sám původně vydal také jinou cestou, když v pásmu 450 MHz (kde dříve provozoval svou NMT síť) začal provozovat technologii CDMA EV-DO, a jejím prostřednictvím nabízet datové služby. Opět ale využitelných jen těmi několika málo koncovými zařízeními, které byly pro tuto technologii a pásmo (450 MHz) speciálně upraveny.
Návrat ke klasické 3G technologii (UMTS FDD) tak u nás nastal v době, kdy v zahraničí už takovéto sítě byly v zásadě již vybudovány – ale my jsme teprve začínali. Navíc ještě dosti pozvolna. Proto také naše „klasické 3G pokrytí“ vypadá i dnes doslova žalostně, ve srovnání se zahraničím. A to i přesto, že všichni tři mobilní operátoři s 3G licencemi v poslední době (v roce 2010 a letos) poměrně výrazně přidali. Jenže stále jen dohánějí mnohem vyspělejší zahraničí. Navíc dávají najevo, že na skutečně plošné pokrytí 3G můžeme jako zákazníci zapomenout, protože na něj operátorům nevychází jejich business case. No, možná až s kmitočty z tzv. digitální dividendy, v pásmu 800 MHz, po zrušeném analogovém vysílání – pokud si stát vymůže i pokrytí takových lokalit, které jinak pro operátory nejsou dostatečně lukrativní, kvůli nízké hustotě svého osídlení.
Dvojí trh mobilních komunikací
Český trh mobilních komunikací trápí v současné době ještě jeden nepříjemný neduh. Projevuje se tím, že v nejrůznějších zahraničních přehledech vychází ceny našich mobilních služeb jako jedny z nejvyšších, ne-li úplně nejvyšší. Na druhou stranu průměrná cena hovorného, kterou argumentuje regulátor i sami operátoři, je naopak na průměru, ne-li pod ním. Jak je to možné?
Vysvětlení je takové, že našim mobilním operátorům se podařilo vybudovat systém dvojích cen. Jedny, ty oficiální, publikované ve veřejných cenících a započítávané do mezinárodních srovnání, jsou skutečně hodně vysoké. Vedle toho ale existuje neveřejný systém slev či dokonce speciálních tarifů, určených pro firemní zákazníky. Případně pro tzv. retenční nabídky, pro případ že nějaký stávající zákazník dostane zaječí úmysly a chce změnit operátora, či jen tak odejít. Podle vlastního průzkumu autora tohoto článku jsou rozdíly v cenových hladinách opravdu zásadní: firemní či „retenční“ zákazníci platí poloviční až desetinové ceny oproti oficiálním ceníkovým cenám. Ty naopak musí platit soukromé osoby a obecně všichni, kteří se nechtějí handrkovat se svým operátorem jak na nějakém orientálním tržišti, hrozit mu odchodem, smlouvat, přetahovat se atd.
V jiných zemích je tento „jev“ eliminován existencí tzv. virtuálních operátorů. Ti jsou vůči (skutečným) mobilním operátorům velkými firemními zákazníky, a tak dostávají výrazné objemové slevy. A ty pak mohou přenášet, i s určitou vlastní marží, i na své nejmenší zákazníky. Jenže u nás se mobilní operátoři všem snahám o zavedení virtuálních operátorů dokázali ubránit.
Konsolidace kabelu
Změny v zaměření a proces konsolidace se pochopitelně nevyhnuly ani specifické části pevného sektoru, kterou tvoří kabeloví operátoři. Ti byli dříve vnímáni jen jako poskytovatelé „zábavních služeb“ (tedy kabelové televize), a to výhradně pro rezidenční zákazníky (domácnosti). Ale s nástupem kabelového Internetu se z nich stali i poskytovatelé internetových služeb. A díky použité technologii (dnes euroDOCSIS3) dokáží poskytnout třeba i o rychlosti 100 Mbit/s. To je rychlost, o které se může jen zdát těm, kteří své služby poskytují po ADSL. Problém je ale v pokrytí: zatímco ADSL dnes pokrývá téměř celou plochu republiky, kabeloví operátoři jsou na tom podstatně hůře, a v posledních letech své přístupové sítě navíc příliš nerozšiřují.
K rozšiřování pokrytí, alespoň z pohledu jednotlivých operátorů, tak dochází spíše skrze konsolidaci, kdy jeden kabelový operátor koupí druhého. Takto postupovala například společnost Rio Media, která koupila více menších operátorů a dnes je v kabelovém segmentu dvojkou hned za UPC. To také narostlo skrze akvizice, zejména když v roce 2006 koupilo tehdejší dvojku Karneval.
Pak ale UPC přišlo se zajímavým obratem: začalo se orientovat i na firemní klientelu. A to pochopitelně nikoli s nabídkou svých televizních služeb, ale především nabídkou internetových a datových služeb. A aby je posílilo a zatraktivnilo právě pro firemní zákazníky, provedlo ještě jednu akvizici, na kabelového operátora poněkud netradiční: v loňském roce koupilo společnost Sloane Park Property Trust, i s její rozsáhlou optickou sítí, a začlenilo ji do své nové divize UPC Business.