Roamingový paradox

Je léto, doba dovolených, a tím i doba, kdy více používáme své mobilní telefony v zahraničí, v rámci roamingu. Všeobecné vnímání roamingu je přitom takové, že jde o sakramentsky drahou věc, kvůli které je třeba se s mobilem v zahraničí pořádně krotit. Tedy alespoň pokud si své telefonní účty platíte sami, z vlastní kapsy. Řada lidí to proto řeší tak, že když někam do zahraničí dojedou, doletí, doplují či jinak v pořádku doputují, svým blízkým to raději oznamují stručnou SMSkou, místo toho aby jim zavolali. Když volání ze zahraničí je přeci o tolik dražší.

Jenže právě tady nastupuje zajímavý paradox: krátký hovor ze zahraničí, v rámci roamingu, může být dokonce levnější, než stejně krátký tuzemský hovor. Když dorazíte třeba do Paříže, Londýna, Říma či kamkoli jinam v EU, může vás krátký hovor domů přijít na méně, než když dorazíte třeba z Prahy do Brna (či kamkoli jinam v tuzemsku) a voláte po ČR. Nevěříte?

Pravdou je, že ceny minutového hovorného se v tuzemsku pohybují v poměrně širokém rozmezí. Třeba u předplacených karet je stále běžná minutová cena mezi šesti až sedmi korunami. A přes pět korun za minutu se běžně dostávají i nižší verze tarifních programů pro soukromé osoby.

Na druhou stranu hovorné v rámci roamingu (v EU) je dnes regulované, v rámci tzv. eurotarifů (aplikovaných povinně, pokud si zákazník sám nevybere něco jiného). A tak za minutu odchozího hovoru (ze zahraničí do ČR) dnes zaplatíte s O2 a s Vodafonem 10,30 Kč i s DPH, a s T-Mobile o haléř více. Jak ale potom může být volání v roamingu levnější, než v tuzemsku?

V tom je právě ten fígl: součástí evropské regulace je i to, že v roamingu si mobilní operátoři nesmí přilepšovat na úkor svých zákazníků takovým způsobem, jakým to dělají doma. Konkrétně jde o to, po jakých intervalech jsou zákazníkovi účtovány ceny hovorného. V tuzemských mobilních sítích je dnes běžnou praxí účtování po celých, byť jen započatých minutách. Pouze Vodafone se pyšní „férovou tarifikací 60+1“, v rámci které účtuje první minutu vždy celou, a teprve pak po sekundách. Vše přesně v duchu hesla, že není až tak podstatné kolik toho zákazník provolá,  jako kolik se mu toho dá naúčtovat.

Dopady se projevují nejmarkantněji právě u nejkratších hovorů: voláte-li třeba jen dvacet sekund, operátor vám stejně naúčtuje první minutu celou. Tedy třeba oněch výše zmíněných šest až sedm korun u předplacenky.

V roamingu si ale mobilní operátoři tento fígl, uměle navyšující jejich výnosy, dovolit nemohou. Evropská unie, ve snaze ochránit zákazníka, povoluje u odchozích hovorů nejvýše tarifikaci  30+1. Tedy nejvýše první půlminutu celou, a pak po sekundách.

Takže když voláte domů odněkud z EU a vejdete se do půlminuty, operátor vám smí naúčtovat jen polovinu minutové ceny. Do 1. července 2011 byla regulovaná minutová cena 11,90 Kč, takže půlminuta vycházela na 5.95 Kč. I to bylo méně než u minutové ceny mezi 6 a 7 korunami, ovšem placené za celou první minutu. No a od 1.7.2011, díky dalšímu snížení regulovaných cen, minutová cena odchozího hovoru v roamingu klesla na již zmiňovaných 10,30 Kč. Což za půlminutu dává 5,15 Kč.

Chcete-li se ale jako zákazník chovat co nejúsporněji, je v roamingu výhodnější nechat si z domova zavolat. Protože regulovaná cena příchozích hovorů je sama o sobě výrazně nižší (od 1.7.2011 je to 3,20 až 3,24 Kč za minutu). A předepsaná tarifikace je zde dokonce 1+1, neboli po sekundách hned od začátku hovoru. Takže zde opravdu zaplatíte jen to, co skutečně provoláte.