pro návrat na domovskou stránku klikni
tiráž článku
Vyšlo na Lupě, 30.6.2010
Rok: 2010
Měsíc: 06
Den: 30
sdílení a tisk
související články

Může blokování nežádoucího obsahu na internetu ochránit naše děti?

Blokování je u nás prezentováno jako ochrana před dětskou pornografií a způsob boje proti ní. V zahraničí ale jen jako ochrana před náhodným přistoupením na nežádoucí obsah. Je v tom rozdíl? A proti čemu vlastně bojujeme, či měli bychom bojovat? Proti sexuálnímu zneužívání dětí, nebo proti prohlížení obrázků?

 Včera se v Praze konala zajímavá diskuse na téma blokování obsahu na Internetu. Pořádalo ji sdružení Iuridicum Remedium, a pozvalo si na ni zástupce mobilních operátorů (T-Mobile a O2), zástupce organizací bojujících za bezpečnější Internet a provozujících horké linky, a také mou maličkost. Rád bych o celé diskusi napsal a zhodnotil její vyznění – ale to by asi nebylo úplně korektní, protože by to bylo hodnocení jednostranné.

A tak si to dovolím udělat jinak. Když jednostranně, tak otevřeně a na rovinu: pokusím se zde vyjádřit jen svůj vlastní pohled na celou problematiku. A jelikož jsem při své přípravě na tuto besedu narazil na zajímavé podklady, rád se s vámi o ně podělím. No a kdo by se rád seznámil s celou diskusí, a tím i s pohledem ostatních diskutujících, může si poslechnout zvukový záznam (v délce dvou hodin).

Úvodní otázka

Tak jako ostatní diskutující, dostal jsem i já na úvod otázku, která byla použita i jako název celé diskuse:  může blokování nežádoucího obsahu na internetu ochránit naše děti?

Moje odpověď byla taková, že může. Byť jen částečně, protože jako opatření je to dosti nespolehlivé. Ale že důležitá je jiná otázka: před čím vlastně blokování chrání?

Obávám se, že blokování vůbec nechrání před sexuálním zneužíváním dětí. To, před čím může ochránit, je v angličtině označováno jako „inadvertent exposure“, a co by se česky dalo přeložit třeba jako „náhodné přistoupení“ (resp. bez upozornění) - na takový obsah, který dotyčný neočekává a mohl by s ním mít nějaký problém (například obsah charakteru dětské pornografie).

Pokud se podíváme třeba na web britské Internet Watch Foundation (IWF), pak oni sami říkají (například zde), že blokování neslouží boji proti sexuálnímu zneužívání dětí, protože nemá šanci mu zabránit, ani nemá šanci odradit ty, kteří aktivně shání materiály tohoto typu. Místo toho v IWF sestavují blacklisty, které následně umožňují operátorůmchránit jejich zákazníky před náhodným přistoupením na obsah charakteru sexuálního zneužívání dětí“.  

Jen pro srovnání: u nás se blokování stále prezentuje v rovině opatření, které má zamezit samotnému sexuálnímu zneužívání dětí. To by měl být primární cíl, ale skrze blokování se ho (podle mého názoru, i podle výše citovaného názoru IWF) nedobereme. Místo toho je třeba se snažit  tradičními postupy (stíháním těch, kteří děti zneužívají a předmětný obsah vytváří), a v oblasti IT a Internetu především cestou (úplného a důsledného) odstraňování takového obsahu. Anglicky se tomu říká „Notice And Take Down“). Blokování pak může být jen jakýmsi doplňkovým opatřením, pro dobu než se podaří nějaký obsah charakteru dětské pornografie zcela zlikvidovat.

Nevhodnost jednostranné orientace na blokování (bez řešení hlavního problému, odstraňováním obsahu) si dovolím přirovnat k boji s pouliční kriminalitou – ale nikoli posíláním policie do ulic, ale zatahováním rolet v oknech. Ono to také má nějaký účinek, když někdo z okna neuvidí, jak na ulici někoho okradou. Ale se samotnou pouliční kriminalitou to neudělá nic. Navíc to lze snadno obejít – tomu, kdo se chce dívat, stačí jen poodhrnout roletu.

To nejhorší, co se nám může stát, je pro samé blokování ztratit ze zřetele hlavní cíl, kterým je odstraňování obsahu zobrazujícího sexuální zneužívání dětí. Byl by to hloupý alibismus: hlavní problém (odstraňování obsahu) je moc těžký, a tak se soustředíme na něco, co přeci jen zvládneme snáze (blokování), byť je to jen doplňkové opatření. A ještě bychom si nalhávali, že právě toto doplňkové opatření je to pravé, co celý problém vyřeší.

Návrh nové evropské směrnice

Další problém, na který jsem se snažil upozornit, je možnost určitého „přehnání“ opatření, z horlivosti a snahy něco změnit. Konkrétním příkladem může být návrh nové evropské směrnice o boji proti sexuálnímu zneužívání, sexuálnímu vykořisťování a dětské pornografii, který připravil ještě předchozí komisař Jacques Barrot, a který dnes prosazuje nová komisařka pro „home affairs“ v EU Cecilia Malstromová (částí veřejnosti vtipně překřtěná na Cenzilii, coby „cenzurující Cecílii“).

Tato direktiva, jejíž plné znění (v češtině) najdete například zde, by už zavedla blokování jako jednoznačný a explicitní požadavek. Ale, a to je významný rozdíl i oproti současné tuzemské praxi, s požadavkem na určitou kontrolu oprávněnosti blokování a existenci nápravných opatření. A hlavně: i tato směrnice už chápe rozdíl mezi blokováním a odstraňováním obsahu:

Článek 21:  Zablokování přístupu k internetovým stránkám obsahujícím dětskou pornografii
1. Členské státy přijmou opatření nezbytná k tomu, aby dosáhly zablokování přístupu uživatelů internetu na svém území k internetovým stránkám obsahujícím nebo šířícím dětskou pornografii. Zablokování přístupu je podmíněno přiměřenými zárukami, zejména zajištěním toho, aby se zablokování omezilo pouze na to, co je nezbytné, aby byli uživatelé informováni o důvodech zablokování a aby poskytovatelé obsahu byli pokud možno informováni o možnosti toto zablokování přístupu napadnout.
2. Aniž by byl dotčen první odstavec, přijmou členské státy opatření nezbytná k zajištění toho, aby byly odstraněny internetové stránky obsahující nebo šířící dětskou pornografii.

Oním „přehnáním“ ale myslím něco jiného, a to definici „dětské pornografie“. Posuďte sami, jak široká tato definice je:

Pro účely této směrnice se rozumí:
a) „dítětem“ každá osoba mladší 18 let;
b) „dětskou pornografií“
i) jakýkoli materiál, který zobrazuje dítě, které se účastní skutečného nebo předstíraného jednoznačně sexuálního jednání nebo
ii) jakékoli zobrazení pohlavních orgánů dítěte prvotně k sexuálním účelům nebo
iii) jakýkoli materiál, který zobrazuje osobu se vzhledem dítěte, která se účastní skutečného nebo předstíraného jednoznačně sexuálního jednání, nebo každé zobrazení pohlavních orgánů osoby se vzhledem dítěte k prvotně sexuálním účelům nebo
iv) realistické obrázky dítěte, které se účastní jednoznačně sexuálního jednání, nebo realistické obrázky pohlavních orgánů dítěte, bez ohledu na to, zda takové dítě skutečně existuje, k prvotně sexuálním účelům;

Povšimněte si jak věkové hranice 18 let, tak i toho, že tato hranice bude brána subjektivně a nikoli objektivně: i když bude zobrazena nějaká osoba řádně plnoletá, ale třeba jen nalíčená a zobrazená tak, aby jí někdo mohl hádat  méně než 18 let (aby byla „osobou se vzhledem dítěte“), stále půjde o dětskou pornografii.

Nebo jiný aspekt: uvedená definice ani netrvá na tom, že by mělo jít o zobrazení reálně existující osoby (viz: „bez ohledu na to, zda takové dítě skutečně existuje“). V diskusi jsem byl poučen, že je to proto, že někdo může vyrobit nějakou koláž z obrázků různých osob, či jen nějak upravit (vyretušovat) část obrázku skutečné osoby.  To zní logicky, ale má to i protiargument: tímto způsobem budou postaveny mimo zákon například i veškeré počítačem generované obrázky, sice znázorňující sexuální aktivity osob „vzhledu do 18 let“, ale takové, že k jejich vzniku nebylo zapotřebí vůbec žádné „lidské předlohy“. Natož pak aby došlo k nějakému sexuální zneužití dítěte. A to dosti zásadně mění celé vyznění: bojujeme proti sexuálnímu zneužívání dětí? Nebo bojujeme proti pouhému „dívání se na obrázky“?

K tomu je třeba dodat, že zmiňovaná direktiva by přinesla i novou definici toho, co je vlastně trestným činem. Už by to nemuselo být ani nějaké stahování a držení materiálů charakteru dětské pornografie, ale stačilo by již jen pouhé prohlížení:

Vědomé získávání přístupu k dětské pornografii prostřednictvím informačních a komunikačních technologií se trestá odnětím svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně jeden rok.

A to už se nám vrací zpět původní otázka včerejší diskuse: může blokování před něčím ochránit? Pokud by fungovalo, mohlo by někoho nezkušeného ochránit před takovým náhodným přístupem k takovému obsahu, který by někdo mohl kvalifikovat jako vědomý přístup („když uživatel sám kliknul“) k dětské pornografii.

Kde sídlí dětská pornografie?

Vraťme se ale zpět k vnímání rozdílu mezi odstraňováním obsahu charakteru dětské pornografie (které by mělo být primárním cílem) a blokováním tohoto obsahu (což by mělo být jen doplňující opatření). I na včerejší diskusi zazněl tradiční argument o tom, že blokování je nezbytné už jen proto, že většina závadného obsahu je hostována někde v exotických lokalitách, kam policejní orgány jen tak “nedosáhnou“ a nedokáží si vymoci odstranění obsahu.

V rámci přípravy na včerejší diskusi jsem se schválně podíval do statistik, jak to v tomto ohledu vypadá. Tak třeba statistiky samotné Internet Watch Foundation za rok 2009 říkají, že 48% obsahu, který se dostal na blacklisty IWF, bylo hostováno v Severní Americe, což znamená hlavně v USA. Jsou ale USA (a Kanada) snad zeměmi, kde by dětskou pornografii nějak chránili a snad i podporovali? To určitě ne. A to ještě dalších 44% připadlo na Evropu. Na nějaké exotické země, kam „ruka spravedlnosti“ může mít problém dosáhnout, zbývají jen velmi malá procenta.

Skutečnost, že většina blokovaného obsahu je hostována v USA, potvrzují i další zdroje (pokud by někomu nestačilo samotné IWF). Například v Dánsku se jeden tamní provider pochlubil četností zemí, které hostují obsah na tamních blacklistech – a na EU, USA a Kanadu zde připadá 97%.

Primát USA potvrzují i vyjádření švédské policie, které popisuje tento zajímavý rozhovor eurokomisařky Malmströmové a švédského europoslance Engströma (zvoleného za pirátskou stranu). Ten pak nabízí i vysvětlení, které vychází z rozboru uniklého švédského blacklistu: kdyby na něm skutečně byla dětská pornografie, v USA by s ní okamžitě zatočili. Jenže drtivá většina obsahu na švédských blacklistech je prý  „běžné“ porno a je v USA zcela legální (zatímco charakter dětského porna má jen 1 procento z odkazů, s tím že u dalších 2 až 3 procent je to možné ale ne jisté).

Švédský europoslanec Christian Engström také poukazuje na jeden zajímavý aspekt, který se týká odstraňování obsahu charakteru dětské pornografie. K tomu dochází velmi pomalu: v průměru to zabere kolem 4 týdnů, ale často se to nepodaří vůbec. A to ostře kontrastuje s tím, že třeba u phishingových webů je průměr doby do odstranění jen 4 hodiny (tam, kde je napodobována nějaká „silná značka“, například nějaká velká banka).

A třeba tato studie (o odstraňování obsahu) z Cambridge také říká, proč tomu tak je: že zcela rozhodující je „síla“ toho, kdo se domáhá odstranění nějakého závadného obsahu. Pokud je dostatečně silný, viz nějaká známá banka, stihne to v průměru za čtyři hodiny. Pokud je naopak někdo slabý či málo aktivní  - třeba proto, že se zaměřuje více na blokování než na odstraňování – pak mu to trvá podstatně déle, nebo se mu to vůbec nepodaří.  

 
© Jiří Peterka, 2011, profil na Google+