pro návrat na domovskou stránku klikni
tiráž článku
Vyšlo na Lupě,, 30.3.2009
v rámci seriálu Stalo se

předchozí část  |  další část
Rok: 2009
Měsíc: 03
Den: 30
sdílení a tisk
související články

Stalo se: naši drazí operátoři?

Evropská komise zveřejnila minulý týden svou pravidelnou implementační zprávu. Podle ní jsou služby elektronických komunikací v ČR jedny z nejdražších. A některé dále zdražují. Například balíček mobilních hlasových služeb, který v průměru EU zlevnil o 10%, v ČR naopak meziročně zdražil téměř o 24%.  Zato máme široko daleko nejvíce VOIP operátorů.

Evropská komise zveřejňuje každý rok svou zprávu o stavu implementace evropského regulačního rámce v oblasti telekomunikací, resp. dnes již telekomunikací. Původně v ní šlo hlavně o to, jak jsou členské země daleko s přejímáním tohoto regulačního rámce – jak jej přebírají do své legislativy, jak jej implementují a fakticky dodržují.

S postupem času se ale stávající regulační rámec v jednotlivých členských zemích již natolik „zabydlel“, že zaměření samotné implementační zprávy se také změnilo: už to není tolik o legislativě a jejímu souladu s unijními předpisy a zákony, jako spíše o kvantitativním srovnávání stavu telekomunikací v jednotlivých zemích EU. Tedy spíše o srovnávání toho, jaké má jednotný regulační rámec praktické důsledky v jednotlivých zemích, na dostupnost a kvalitu služeb, na míru jejich využití, a v neposlední řadě i na jejich cenu.

Snad netřeba dodávat, že jednotný regulační rámec  ani zdaleka nevedl k jednotné situaci napříč členskými zeměmi. Mezi stavem jejich elektronických komunikací stále existují poměrně významné rozdíly.

Jak si stojí ČR?

Pozornost tuzemských médií velmi rychle upoutalo dosti nelichotivé hodnocení České republiky v benchmarku, který srovnává ceny balíčku mobilních služeb „pro středně aktivního uživatele“. V té části zprávy, která se věnuje specificky České republice, totiž autoři zprávy dali hned na začátek následující graf, podle kterého je pozice ČR opravdu velmi nelichotivá:

Z tohoto grafu skutečně vychází, že naše ceny jsou jedny z nejvyšších v Unii. V pomyslném žebříčku jsme na čtvrtém místě, za Španělskem, Francií a Irskem.

Ještě horší je ale trend: zatímco jinde ceny meziročně klesaly (v průměru o cca 10 procent), případně zůstaly víceméně stejné, právě a pouze u nás naopak významně vzrostly. Mezi lety 2007 a 2008 dokonce o téměř 24 procent!

Upřesněme si ale, že nejde o žádné „generelní srovnání“ cenové hladiny u nás  a v zahraničí, ale pouze o srovnání  cen jednoho konkrétního balíčku mobilních služeb napříč různými zeměmi. Ale i tak to „hodně bolí“, zvláště když to není zdaleka jediné srovnání, ze kterého vychází ČR dosti špatně.

Jde přitom o balíček, odpovídající potřebám „středně aktivního uživatele“, a zahrnuje:

  • 65 minut odchozích hovorů za měsíc (21% z nich je do pevných sítí, 72% do mobilních, 7% do hlasové schránky)
  • 50 SMS zpráv
  • 2 až 3 MMS zprávy
  • měsíční paušál (tam kde připadá v úvahu) a případné jednorázové náklady (u tarifních programů)

Tento balíček sestavila organizace OECD, včetně detailní metodiky výpočtu jeho ceny, a aktualizovala naposledy v roce 2006. Jehoh podrobný popis najdete zde. Z něj vyplývá mj. to, že do srovnání jsou zahrnuty ceny dvou největších operátorů (co do počtu zákazníků). Což v případě ČR znamená ceny služeb O2 a T-Mobile, a nikoli ceny Vodafone.

Jaké je vysvětlení?

Proč ale cena takovéhoto balíčku u nás tak výrazně vzrostla, zatímco jinde buď klesla, nebo zůstala víceméně stejná?

Jedno vysvětlení nabízí již samotná 14. zpráva, která sama ve své části o ČR říká, že je to zčásti způsobeno vývojem kurzu koruny. V další části se pokusím ukázat, že tímto lze vysvětlit přibližně polovinu celého nárůstu (cca 12 ze 24 procent).

Druhá polovina růstu cen jde podle mého názoru na vrub „šikovnosti“ našich mobilních operátorů, kterým se daří „optimalizovat své výnosy“ (čti: více kasírovat své zákazníky). Rozhodující roli v tom zřejmě hraje stále větší komplikovanost (a tím i nepřehlednost) tarifů, různé hrátky s uplatňováním a propadáváním kreditů, a v neposlední řadě stále delší intervaly zpoplatnění.

Například stále intenzivněji prosazovaný styl tarifikace 60+60, neboli po celých minutách, umožňuje operátorům inkasovat cca o 30 procent vyšší částky, oproti tarifikaci 1+1. Takže třeba jen přechod z tarifikace 60+1 (s inkasem vyšším o cca 17 procent) na 60+60 (o cca 30 procent více) již plně pokrývá zbývající druhou polovinu nárůstu.

Ceny za mobilní terminaci

Vliv změn v kursu české koruny vůči Euru si můžeme ukázat na jiné oblasti, která pro ČR také nevyznívá nijak lichotivě. A to na cenách za terminaci hlasových hovorů v mobilních sítích.

Následující graf ukazuje, že tyto ceny byly ještě v říjnu 2008 druhé nejvyšší v EU, hned za Bulharskem. A s výjimkou Polska jsme také byli jedinou zemí, kde meziročně (mezi roky 2007 a 2008) tyto ceny dokonce výrazně vzrostly:  z 10,86 eurocentu v roce 2007 na 12,20 eurocentu v roce 2008. Tedy o 12,3%.  

Jenže: ceny terminace v mobilních sítích jsou v ČR regulované, a v letech 2007 i 2008  se jejich výše nezměnila. Po celou tuto dobu činila 2,99 Kč. Takže celý nárůst v Eurech na výše uvedeném grafu byl měl jít na vrub změnám v kurzu české koruny a Eura.

Pokud si vše propočítáme, pak na říjen 2007 z ceny terminačních poplatků vychází kurz 27,53 Kč za 1 €, a na říjen 2008 kurz 24,50 Kč. Což dobře odpovídá oficiálním kurzům ČNB za uvedená období (viz grafy za roky  2007 a 2008).

To tedy potvrzuje předpoklad, že celý růst našich cen za terminaci mezi roky 2007 a 2008, o 12,3%, jde skutečně na vrub jen tomu, jak se měnil kurz české koruny vůči Euru – zatímco regulovaná cena v korunách byla stále stejná.

Proč máme tak drahou terminaci?

Ani toto konstatování ale nic nemění na tom, že cena za terminaci hovorů v mobilních sítích byla v roce 2008 druhá nejvyšší v celé Unii (hned za Bulharskem). A určité snižování přišlo až letos (podrobněji).

V této souvislosti je vhodné si znovu připomenout, že ceny za terminaci jsou u nás (podobně jako jinde v EU) regulované, neboli stanovené regulátorem na základě pečlivé analýzy trhu a podle nákladů, které s tím mobilní operátoři mají. Takže když máme druhé nejvyšší ceny za terminaci, může to znamenat dvě různé věci: buďto mají naši mobilní operátoři druhé nejvyšší náklady na zakončování hovorů ve svých sítích, nebo je náš regulátor v posuzování jejich nákladů druhý nejbenevolentnější v EU.

Neodpustím si zde ale jednu poznámku: naši mobilní operátoři nám již dali jasně najevo, že na výši cen za terminaci jim vlastně ani tak nezáleží. To proto, že objemy hovorů do jiných sítí a z jiných sítí jsou u jejich zákazníků víceméně vyrovnané, a tak si náklady na terminaci vlastně jen vzájemně účetně započítávají. Jejich změnou (snížením) tak nejsou nijak výrazněji motivováni ke snižování koncové ceny pro své zákazníky. 

Výše cen za mobilní terminaci tak má význam spíše jako bariéra před pevným sektorem (aby telefonování z pevné do mobilní sítě nebylo příliš laciné a příliš nekonkurovalo voláním z mobilů na mobily). A tak je v zájmu mobilních operátorů spíše udržování cen za mobilní terminaci na co nejvyšší úrovni.

Také pevné služby jsou u nás mezi nejdražšími

Abychom si ale nemysleli, že u pevných služeb je situace lepší: na následujících grafech, opět převzatých ze 14. implementační zprávy, jsou podobné balíčky pevných služeb pro rezidenční zákazníky, opět převzaté z metodické dílny OECD (popis metodiky). A to hned ve třech provedeních: pro málo, středně a velmi intenzivní využití pro domácnosti. Ovšem pouze se službami od inkumbenta, kterým je  u nás Telefónica O2 Czech Republic.

No a ČR zde dopadá ještě hůře než u mobilního balíčku – byť ve srovnání se zeměmi OECD a nikoli v rámci EU: ve všech třech případech jsme druzí nejdražší.

Zajímavé je, že v rámci dřívějších srovnání vycházela ČR lépe. Také nynější  14. implementační zpráva vlastně obsahuje výsledky podle dvou různých balíčků OECD, přičemž ty na výše uvedených grafech se vztahují na balíčky, počítané podle metodiky z roku 2006.

Srovnejte si to s výsledky obdobného balíčku OECD , ale s jinou metodikou (definovanou v roce 2000), na následujícím obrázku:

Jednou ze zajímavých odlišností obou metodik je přitom to, že ta z roku 2006 se snaží brát ohled na tendenci operátorů prodlužovat intervaly tarifikace: zatímco původní metodika z roku 2000 počítala průměrnou cenu hovoru (tj. bez vlivu intervalu tarifikace), nová metodika z roku 2006 již pracuje se skutečnými cenami každého hovoru (kolik zákazník skutečně zaplatí). Obě metodiky přitom pracují s absolutními cenami, nikoli s cenami přepočítanými dle parity kupní síly.

K oběma metodikách si opět neodpustím jednu poznámku: poměřovat cenovou hladinu hlasových služeb je velmi obtížné už jen kvůli tomu, že existují různě koncipované tarify, včetně těch paušálních. Metodika OECD však vychází z klasických tarifů „bez kreditů“, zpoplatňujících hovory podle jejich délky.

Operátor, kterého se tyto výsledky týkají (což je u nás jen TO2 CR, jako inkumbent) může argumentovat tím, že nabízí i jiné tarify, zahrnující určitý (či předem neomezený) počet hovorů již v ceně měsíčního paušálu – a že přepočítávání na konkrétní minuty a počty hovorů, jako to dělá metodika OECD,  nemá smysl a není směrodatné, protože operátor nabízí i „něco lepšího“.

To je pravda. Jenže stejné paušální tarify nabízí i zahraniční operátoři v pozic inkumbentů, a na jejich srovnání by bylo třeba vymyslet specifickou metodiku. A hlavním úkolem každé metodiky je zajistit, aby se srovnávalo vždy jen srovnatelné. Bez ohledu na to, zda některý operátor nabízí nějaké další služby, které mohou konkrétním zákazníkům vyhovovat lépe.

Ale také naopak: každé srovnání je vždy závislé na své metodice a vypovídá právě a pouze o tom, co tato metodika postihuje a vymezuje. O ničem více nevypovídá. 

Česká republika: země VOIPu zaslíbená

Na závěr si ukažme ještě jednu zajímavou statistiku, v rámci které Česká republika určitým způsobem „vybočuje z řady“ v rámci celé EU.

Na následujícím obrázku vidíte  (odhadovaný) počet operátorů, nabízejících veřejné hlasové služby. Včetně meziročního nárůstu, mezi červencem 2007 a 2008.

Na relativně malou Českou republiku, a zvláště pak vhledem ke stavu našeho trhu pevných hlasových služeb, jsou tyto počty dosti optimistické. A to jak v absolutním počtu poskytovatelů, tak i v jejich nárůstu: s výjimkou Malty a jejího skoku ze 2 na 5 poskytovatelů jsme právě u nás zaznamenali nejvyšší meziroční nárůst, o cca 100%.

Kde se ale bere tolik poskytovatelů pevných hlasových služeb? Odpověď dává následující obrázek:

Drtivá většina z nich se tedy rekrutuje z poskytovatelů pevných hlasových služeb na bázi VOIP.  V tomto ohledu máme v Unii jednoznačný primát.

Zajímavý je už i pouhý rozdíl v počtech: bylo-li v roce 2008 v ČR celkem 125 poskytovatelů veřejných hlasových služeb, a 110 jich je „VOIP-ových“, zbývá už jen 15 těch, kteří nabízí hlasové služby na jiné (klasické, přepínané) bázi.

Znamenají ale uvedené počty, že byznys s hlasovými službami na bázi VOIP u nás tak kvete?

To bohužel nikoli, jak dokládá i následující obrázek s objemem provolaných minut, které připadají na VOIP-ové operátory: za ČR jde jen o velmi skromných 3,20%.

Navíc jde skutečně jen o provolané minuty – což při typicky nižší minutové ceně hovorného znamená, že podíl na výnosech z pevných hlasových služeb musí být ještě podstatně nižší. Tak kde se na něm uživí tolik VOIP operátorů?

No, ono asi půjde spíše o počet subjektů, které u regulátora „ohlásily živnost“ v podobě, zahrnující také pevné hlasové služby na bázi VOIP – aniž by to pro ně byl až tak důležitý segment podnikání a tolik významný zdroj výnosů.  Tipuji, že ony vysoké počty zahrnují hlavně internetové providery, od velkých až po nejmenší, kteří  hlasové služby na bázi VOIP přidávají jako jakýsi bonus či prémii ke svým hlavním službám (kterými jsou služby přístupu k Internetu).


 
© Jiří Peterka, 2011, profil na Google+