Mobil a Internet: přátelé nebo protivníci?

Svět počítačů a  Internetu je velký a nadále rychle roste. Ale svět mobilů a mobilních komunikací je už dnes ještě větší, a navíc roste  podstatně rychleji. V tomto kontextu je vývoj mobilního Internetu ještě o to zajímavější. A čím vlastně je „mobilní Internet“? Jak ho vymezit, nejen ve vztahu k tradičnímu vnímání Internetu? A kdo mu vládne? Jakou roli v něm hrají mobilní operátoři?

Tento článek je textovou formou mého příspěvku na konferenci „Mobile Internet Forum“, konané dne 23.9.2008. Jelikož se jednalo o úvodní vystoupení, snažil jsem se v něm navodit určitou atmosféru pro další příspěvky a diskuse. A to popisem širšího kontextu, ve kterém se dá o mobilním Internetu diskutovat.

Mou další motivací bylo zdůraznit, že „mobilní Internet“ nemá jen jednu jedinou stránku. Není pouhou technologickou záležitostí (jinou technologií přístupu k Internetu). Není ani výlučně podnikatelskou záležitostí, skýtající nové příležitosti a možnosti, jak na něčem vydělávat. Je obojím současně, ale navíc má i velmi významné aspekty etické, možná i politické, a mnohé další.

Kolik je uživatelů?

První aspekt, který bychom si měli zdůraznit, se týká dimenzí, resp. počtů. Ukažme si tedy některá zajímavá čísla, čerpající hlavně odsud:

• počet obyvatel planety: přibližně 6,676 miliard
• počet uživatelů Internetu: k červnu 2008 mělo být na světě 1,463 miliardy uživatelů Internetu (podle http://www.internetworldstats.com). V průměru za celou planetu z toho vychází penetrace Internetu na úrovni 21,9%.  Samozřejmě se značným rozptylem podle lokality: třeba v Severní Americe dosahuje penetrace 73 procent, zatímco třeba v Africe jen něco málo přes 5 procent.
• počet mobilů: k listopadu 2007 bylo na světě cca 3,3 miliardy mobilních „zákazníků“, přesněji „aktivních účtů“ (z toho 2,6 mld. lidí má 1 účet, 700 mil. jich má více). Ve více jak  80% jde o GSM sítě a aktivní SIM karty. 
• počet TV přijímačů: cca 1,5 miliardy
• počet pevných telefonních linek: cca 1,3 miliardy
• počet instalovaných a používaných počítačů: 1 mld. k červnu 2008 (odhad Gartner)
• počet aut: 850 milionů

Jistě, tato čísla je třeba brát s určitou rezervou, přeci jen jde o statistiky. Například už kvůli neurčitosti a nejednotnosti definice toho, kdo je uživatelem Internetu, či kvůli způsobu vykazování počtu zákazníků ze strany mobilních operátorů (kdy operátoři GSM sítí jako počet zákazníků prezentují počet aktivních SIM karet). I tak ale tato čísla dobře vypovídají o tom, že dnešní „mobilní“ svět je již podstatně větší než „pevný“ svět.

A tak je určitě na místě se začít ptát: jak tato čísla ovlivňují Internet a naše vnímání a využívání této celosvětové sítě?

Mobilní přístup začíná převažovat

Tradiční vnímání Internetu souvisí jednoznačně s „pevným světem“ a s klasickými počítači. Představujeme si ho jako soustavu vzájemně propojených sítí, tvořených počítači, a sami se k této soustavě připojujeme hlavně z vlastních počítačů, přes některou z variant pevných přípojek. 

Jenže už výše uvedená čísla naznačují zajímavý trend: je-li na světě cca 1 miliarda počítačů PC a 1,463 miliardy uživatelů Internetu, pak na každého z nich nevychází ani jeden celý počítač.

Jistě, něco lze vysvětlit například sdílením počítačů v domácnostech (kde připadá více uživatelů na jeden počítač) či ve školách nebo internetových kavárnách. Ale statistiky napovídají, že už dnes zde hrají velkou roli právě mobilní zařízení a mobilní připojení (TomiAhonen Consulting, 2007):

• pouze 37 % uživatelů Internetu k němu přistupuje a využívá jeho služby výlučně z počítače
• 33% uživatelů přistupuje k Internetu jak z počítače, tak z mobilu
• 30% uživatelů přistupuje výhradně z mobilu

Samozřejmě také velmi záleží na tom, které služby lidé využívají spíše z mobilů a které spíše z osobních počítačů. U některých serverů či služeb již dnes převažuje „mobilní přístup“.

Příklad, USA, studie Telephia, listopad 2006: první kategorií služeb, kde převážil přístup z mobilů oproti přístupům z PC, jsou předpovědi počasí (Accuwather, The Weather Channel, Yahoo Weather)

Příklad, UK, služba Flirtomatic (flirt/dating): v roce 2007 měla 57 000 „internetových“ uživatelů a 20 000 mobilních uživatelů. Během března 2007 shlédli internetoví uživatelé 22 mil. stránek (průměr 12,8 za den), a mobilní 44 mil. stránek (průměr 73,8 za den). Tj. mobilní uživatelé jsou skoro 6x aktivnější!

Jinde se už delší dobu potvrzuje, že jde o obecný trend, který se stává nezávislý na využívané službě.  Například v Japonsku tamní regulátor již v roce 2006 ohlásil, že větší část přístupů k Internetu byla z mobilů a mobilních zařízení, než z klasických počítačů PC. Brzy následovala Korea a Čína.

Rok 2007 je pak řadou zdrojů považován za rok zlomu: kdy v celosvětovém průměru počet přístupů k Internetu z mobilních zařízení převýšil počet přístupů z PC. Jiné zdroje tak optimistické nejsou a posouvají tento zlom do roku 2008. Ale ono je to skoro jedno: celkový trend je jasný a zřejmý.

Navíc jsou zde další faktory, které tento trend ještě dále urychlují. Například fenomén iPhonu 3G, který nedávno zasáhl i Českou republiku: jak ukazují první statistiky, uživatelé iPhone přistupují ze svého mobilu výrazně častěji než majitelé jiným koncových zařízení. Jedním z důvodů je určitě i existence speciálních datových tarifů pro iPhone, kterými mobilní operátoři tento trend dále podporují a posilují.

Jaká je kde dynamika?

S tímto trendem koreluje i dynamika prodejů: mobilních telefonů a jim podobných zařízení se v roce 2007 prodalo 1,15 miliardy, a v roce 2008 se předpokládá prodej 1,28 miliardy (odhad Gartner, srpen 2008). Naproti tomu nových osobních počítačů bylo v roce 2007 prodáno cca 271,2 milionu, a pro rok 2008 se předpokládá  nárůst cca o 12 procent.

Tímto tempem by se základna instalovaných a používaných osobních počítačů měla zdvojnásobit (na 2 miliardy) cca do roku 2015, opět podle odhadu společnosti Gartner. 

Kolik ale bude v roce 2015 mobilních telefonů, resp. jejich uživatelů, je těžké odhadovat. V únoru 2004, na prestižní konferenci 3GSM World Congress, předpověděl Jorma Ollila, CEO společnosti Nokia, že v roce 2015 budou mobilní telefon používat 4 miliardy lidí. A že v roce 2008 to bude polovina, tedy 2 miliardy. Dnes, podle výše uvedených odhad, jsme již podstatně dále, na 3,3 miliardách ještě na konci roku 2007.

To jen potvrzuje, jak ošemetné je dělat nějaké dopředné odhady v tak dynamicky se rozvíjející oblasti, jakou představují právě mobilní komunikace, Tak třeba renomovaná společnost Gartner ještě v polovině roku 2005 předpovídala, že magická hranice 1 miliardy nově prodaných mobilů bude pokořena v roce 2009. Nakonec byla pokořena již v roce 2007, hodnotou 1,15 mld. Pro letošek sama společnost Gartner předpokládá již výše zmíněný prodej 1,28 miliardy nových mobilů.

Takže kdoví, kde bude mobilní svět v roce 2015.  Jedno je ale jisté: jeho tempo růstu je podstatně vyšší než tempo růstu tradičního světa počítačů, nejenom na platformě PC.

Co umějí mobily?

Za zmínku určitě stojí i schopnosti dnešních a budoucích mobilů. Ty totiž rostou enormním tempem, jak co do rozsahu schopností (například práce s mobilními daty), tak i co do výpočetní kapacity, paměti atd.

Pokud jde o podporu mobilních dat, podle tohoto zdroje (TomiAhonen Consulting) byla koncem roku 2007 situace taková, že ze všech používaných mobilů na celém světě:

• 72%  (2,4 miliardy) podporuje 2,5G data (GPRS, CDMA2000 1xRTT a EDGE)
• 12%  (400 milionů) podporuje 3G data
• 5%  ze všech mobil v Evropě podporuje HSDPA

Tato čísla pochopitelně neznamenají, že 72% mobilů po celém světě se již připojuje k Internetu (resp. ke konci roku 2007). Vypovídá to pouze o jejich potenciální schopnosti se k Internetu připojit, alespoň z pohledu datových přenosů. V praxi samozřejmě záleží jak na dostupnosti internetové konektivity (zda operátor nabízí a zákazník si aktivuje), na dalších schopnostech mobilu (zda má zabudovaný browser a emailového klienta), a v neposlední řadě záleží i na zájmu a motivaci zákazníka.

Významným aspektem je jistě i vhodnost mobilu (mobilního zařízení) pro práci s Internetem. Zde opět velmi záleží na konkrétní službě, kterou chce uživatel využívat, i na konkrétním poskytovateli služby.

Obecně asi lze konstatovat, i v souvislosti s neustálým zdokonalováním mobilů a zvyšováním jejich schopností a výpočetní síly, že jediným „pevným bodem“ je lidská ergonomie: rozlišovací schopnosti lidského oka (pro čtení), a velikost prstů. I zde ale lze očekávat technologický pokrok, který by mohl překonat i tyto bariéry: například skládací displeje či holografické displeje by mohly výrazně zvýšit schopnosti zobrazování, zatímco hlasové ovládání by zase mohlo minimalizovat potřebu ručního vkládání znaků. No a nejrůznější externí klávesnice už pomáhají s psaním dnes.

Kdo na tom vydělává?

Mobilní Internet samozřejmě není nějakou fandovskou záležitostí, která by mohla fungovat ne nekomerční bázi. Naopak, má-li se rozvíjet a stát se předmětem investic (nutně nemalých), musí také generovat nějaké výnosy a  zisky.

Hlavním zdrojem výnosů přitom mohou být dvě hlavní oblasti: mobilní datové služby („mobilní přístup“), a služby s přidanou hodnotou („mobilní obsah“). 

Výnosy z mobilních datových služeb lze asi nejlépe poměřovat s výnosy za služby „pevného“ připojení k Internetu. Například Telefónica O2 Czech Republic, která poskytuje obě tyto skupiny služeb, hlásila na konci prvního pololetí roku 2008 výnos z mobilních datových služeb (včetně CDMA) ve výši 1,008 miliardy. Naproti tomu její výnosy z „pevného vysokorychlostního Internetu“ dosáhly za stejné období 2,026 miliardy. Jenže nejen za samotné připojení (hlavně za ADSL), ale i za služby IPTV (O2 TV) a také za další obsahové služby.

To na mobilních obsahových službách generovala Telefónica O2 Czech Republic výnosy v objemu 2,451 mld. Kč, z čehož ovšem  více jak polovinu obnáší SMS a MMS zprávy. I tak ale lze (na základě velmi hrubého odhadu) konstatovat, že u tohoto konkrétního operátora se již dnes výnosy z „mobilního Internetu“ víceméně vyrovnají výnosům „z pevného Internetu“.

Celkovou bilanci mezi „pevným Internetem“ a „mobilním Internetem“ v ČR však tvoří i výnosy dalších hráčů, u kterých je poměr nutně jiný. V celkovém součtu pak nejspíše (podle mého hrubého odhadu) vychází již dnes vše zřetelně ve prospěch „mobilního Internetu“, ať již skrze mobilní data (hlavně u dalších mobilních operátorů), tak i u nejrůznějších poskytovatelů mobilního obsahu.

Pokud jde o samotný „mobilní obsah“ a mobilní služby s přidanou hodnotou (VAS, Value Added Services), a to v celosvětovém měřítku, pak zde byl zlomovým už rok 2004, kdy měly výnosy z mobilních obsahových služeb poprvé převýšit obdobné výnosy z obsahu „pevného“ Internetu (TomiAhonen Consulting). V roce 2006 měl mobilní obsah generovat celosvětově výnosy v objemu 31 miliard dolarů, zatímco pevný Internet jen 25 miliard (Guardian,  květen 2007). No a v roce 2007 generoval mobilní obsah již 45 miliard dolarů (Informa, leden 2008).

Které oblasti či služby ale generují největší část výnosů? V pevném Internetu jde o služby pro dospělé a o gambling.  V případě mobilního Internetu je ale struktura jiná, a na čele žebříčku má být hudba (8 miliard dolarů ročně) a služby z kategorie „mobile social networking“ (cca 4 miliardy). Jde ovšem o odhady z roku 2007, které vzhledem k dynamice vývoje dnes už nemusí vůbec platit.

Jen pro srovnání: do „mobilního obsahu“ a služeb s přidanou hodnotou nejsou započítány služby SMS, které jsou stále zdaleka nejpoužívanější mobilní datovou službou. Jejich výnos za rok 2007 se celosvětově odhaduje na plných 70 miliard dolarů. 

Co je vlastně „mobilní Internet“?

Pojďme nyní od čísel a statistik k něčemu jinému: k otázkám. K věcem, které jsou stále ještě otevřené, které připouští různé výklady či jen přístupy, nebo alespoň přináší určité pochybnosti o tom, zda všichni rozumíme téže věci stejně.

Tak třeba samotný „mobilní Internet“. Co to vlastně je? Je to nějaký ostrý protiklad k „pevnému Internetu“, když jsme si v předchozí části říkali, kolik toho ten který Internet generuje na výnosech?  

Jsou to tedy dva různé světy, obecně oddělené od sebe,  ale třeba s nějakou možností vzájemného prostupu či přímo průniku? Nebo jde stále o jeden a tentýž svět a rozdíl je pouze v tom, jak se k němu kdo dostává? Jednou z klasického stolního počítače a podruhé z mobilu?

Kam potom ale patří přístup z nejrůznějších zařízení, stírajících původně ostrý předěl mezi klasickým počítačem a mobilem - od notebooků, přes různé netbooky, palmtopy a PDA, až po inteligentní smartphony? Nebo je pomyslnou dělící čárou způsob připojení, jednou „pevný“ (například přes ADSL, kabel či optiku), a podruhé „mobilní“ (přes GPRS, EDGE či 3G apod.)? Ani zde ale není dělící čára zcela ostrá: i v ČR je poměrně časté použití mobilních datových technologií pro  připojení ryze stacionárních počítačů. A co třeba připojení na bázi Wi-Fi, které také umožňuje určitou míru mobility?

Vymyslet by se určitě daly i další „dělící čáry“ mezi pevným a mobilním Internetem. Například doména .mobi, pod kterou by bylo „navěšeno“ vše, co patří do mobilního Internetu. V současné době hlásí Google na 130 000 česky psaných stránek pod touto doménou nejvyšší úrovně. Nebo že by mobilním Internetem bylo to, co je dostupné prostřednictvím WAPu? Případně to, co je svým layoutem uzpůsobeno pro zobrazení na malém displeji mobilního telefonu?

Mobilní Internet = „Internet přes mobilní operatory”?

Nebo je snad „mobilním Internetem“ to, k čemu nás připojí a kam nás „pustí“ některý mobilní operátor? Analogicky by pak „pevným Internetem“ bylo to, k čemu nás připojí klasický „pevný“ internetový providerů.

Ačkoli to na první pohled vypadá jako nejhloupější možná definice, alespoň podle mého názoru je asi nejblíže tomu, co je v běžné praxi považováno za mobilní Internet. Třeba už jen proto, že pokud se někdo chce připojit ke klasickému „pevnému“ Internetu, má na výběr z dosti širokého spektra klasických internetových providerů. Ale pokud se chce dostat do mobilního Internetu, musí k tomu využít služeb některého z hodně mála mobilních operátorů.

Nebo z jiného pohledu: klasičtí („pevní“) internetoví provideři připojují uživatele k prostředí, nad kterým mají jen minimální kontrolu, a ve kterém oni sami působí (v roli poskytovatelů obsahových služeb) jen v minimálním rozsahu. Naproti tomu mobilní operátoři v samotném “mobilním Internetu“ působí velmi intenzivně. Často to vypadá tak,  jako by zde chtěli mít vše „pod palcem“: aby právě oni byli hlavními a rozhodujícími hráči, a bez spolupráce s nimi se zde nikdo jiný nemohl prosadit.

Projevuje se to třeba i tím, že mobilní Internet, na rozdíl od tradičního „Internetu“, poskytuje většinu svých služeb na placené bázi. A jsou to právě mobilní operátoři, kdo  velmi dobře „zná“ a dokáže identifikovat každého jednotlivého uživatele. A má také k dispozici platební mechanismy, skrze které jej dokáže velmi efektivně „zkasírovat“ za jakékoli poskytnuté služby.

To v „pevném Internetu“ se klasickým providerů a poskytovatelům obsahových služeb o něčem takovém může jen zdát. Svého uživatele obecně neznají, a jednoznačně ho identifikovat mohou jen za určitých okolností. Nic netuší ani o jeho o jeho fyzickém umístění‚ díky čemuž mu nemohou poskytovat služby založené na znalosti lokalizačních informací (například: kde je nejbližší hotel, restaurace apod.). To mobilní operátoři naopak takovéto informace obecně k dispozici mají, a mohou je tudíž i využívat.

V zájmu korektnosti bychom ale měli vzít v úvahu i to, že dnešní mobilní operátoři již začínají být konvergovaní. To mj. znamená, že fungují současně i jako poskytovatelé přístupu do klasického světa (pevného) Internetu. V ČR je to zejména případ T-Mobile a Vodafone, kteří již také nabízí přístup k Internetu přes ADSL (byť jej získávají na velkoobchodní bázi od jiných poskytovatelů). A Telefónica O2 Czech Republic je vlastně jak mobilním operátorem (bývalým Eurotelem), tak i operátorem pevným (bývalým Českým Telecomem).

Takže naši pracovní definici mobilního Internetu bychom správně měli upravit v tom smyslu, že jde jen o „to, kam nás mobilní operátor pustí skrze mobilní datové technologie“. Rozdíl je dobře patrný na příkladu českého Vodafonu, který u svých mobilních služeb přístupu k Internetu blokuje určité stránky (viz dále), ale u svých služeb pevného přístupu k Internetu (určených hlavně firmám) tak nečiní.

On-deck vs. of-deck

Představu, že mobilní Internet je „to, kam nás pustí mobilní operátor“  (a to skrze mobilní datové technologie),  podporuje také obvyklý způsob dělení mobilních služeb s přidanou hodnotou. Zde se rozlišuje mezi službami poskytovanými:

• tzv. „on-deck“, což znamená prostřednictvím infrastruktury mobilního operátora, s využitím jeho billingových a platebních systémů, a také pod jeho značkou a s využitím jeho marketingových kampaní. V zásadě tedy koncový zákazník „vidí“ pouze mobilního operátora, zatímco skutečný dodavatel obsahu je za ním zcela skryt a zákazník ho „nevidí“. Nebo ho „vidí“ jen v takové míře, jakou mobilní operátor považuje za vhodnou pro svůj marketing.
• tzv.  „off-deck“ (též: direct to consumer), kdy poskytovatel služby využívá infrastrukturu a platební mechanismy mobilního operátora, ale své služby poskytuje pod svou vlastní značkou a skrze svůj vlastní marketing.

V obou případech ale je závislost na mobilním operátorovi (a jeho přenosové infrastruktuře i billingových a platebních mechanismech) jednoznačná. Bez dohody s mobilním operátorem má poskytovatel služeb s přidanou hodnotou jen minimální šanci „dostat se k zákazníkovi“. A má-li se dostat ke všem potenciálním zákazníkům, musí se domluvit se všemi mobilními operátory v dané zemi.

V různých částech světa se přitom on-deck a off-deck služby rozvíjí různě. Například v USA měl v roce 2007 převažovat prodej on-deck (cca 75%), zatímco ve Spojeném království naopak prodej off-deck (70%). Jakpak tomu asi je v České republice?

Mobilní operátoři jako strážci mobilního Internetu?

S představou mobilního Internetu jako „toho, kam nás pustí mobilní operátoři (pomocí mobilních datových technologií)“, souvisí i další zajímavé důsledky. Zejména pak ty, které vyplývají z velmi malého počtu mobilních operátorů, působících na národním trhu (ve srovnání s počtem poskytovatelů „pevného“ přístupu k Internetu).

Čím méně je mobilních operátorů, tím větší mohou mít tendenci rozhodovat o tom, kam se jejich zákazníci mohou dostat, kdy a jakým způsobem. Praktickým projevem pak jsou (dnes snad již překonané) snahy mobilních operátorů budovat mobilní Internet odděleně od „pevného“ Internetu, a to jako soustavu vzájemně disjunktních do sebe uzavřených „ostrovů“ (tzv. walled gardens), obydlených hlavně vlastním portálem příslušného operátora.

I když se již další vývoj ubírá směrem k určitému otevírání dosud uzavřených ostrovů, velmi malý počet mobilních operátorů může v nich samotných nadále udržovat představu a záměr „mít vše pod palcem“ a být jakýmisi strážci mobilního Internetu: Třeba v tom ohledu, že stále budou chtít rozhodovat  o tom, kdo se kam smí dostat a jak, či co při tom smí používat.

Příkladem mohou být snahy zahraničních mobilních operátorů blokovat tu či onu službu či druh provozu, který se netěší jejich přízni. Nejčastěji to bývají blokace přenosů pro VOIP, které kanibalizují vlastní hlasové služby operátora. Nebo z tuzemských luhů a hájů: tuzemská O2 aplikuje u některých svých mobilních datových služeb (například O2 Internet Mobil 1024 Plus) pravidla Fair Use Policy, závislá na druhu provozu. Takže tím vlastně sama rozhoduje o tom, který druh provozu má v její síti lepší podmínky a který naopak horší. V pevném světě by to bylo jasné a výrazné porušení síťové neutrality.

Nebo z opačného pohledu: kolem Internetu („pevného“ i „mobilního“) se pohybuje mnoho specifických subjektů s ještě specifičtějšími zájmy. Mezi nimi i velké hudební společnosti, vlastnící práva k nejrůznějšímu hudebnímu obsahu. A jejich snahou je zatáhnout poskytovatele přístupu do boje za zachování jejich historicky přežitých obchodních modelů. Bylo by to na delší povídání, ale v zásadě jim jde o to, co tyto subjekty označují za boj proti nelegálnímu stahování.

Přitom čím méně je mobilních operátorů, poskytujících přístup k Internetu (pevnému i mobilnímu), tím jsou pro takovéto subjekty atraktivnějším cílem jejich lobbingu. A nejen pro ně, ale třeba i pro stát, politiky a další zájmové skupiny, které také mohou mít zájem určitým způsobem „přiškrtit“ příliš volný a nevázaný Internet. A když nedosáhnou na velký počet poskytovatelů obsahu, mohou se soustředit na neskonale menší a navíc málo se měnící počet mobilních operátorů, kteří „stojí u vchodu“ – a chtít po nich, aby kontrolovali každého, kdo chce „vejít“.

Podobně je tomu i s otázkou bezpečnosti ve světě mobilního Internetu. I zde může být vyvíjen tlak na mobilní operátory, aby právě oni zajišťovali „legálnost a dobré mravy“, ať už to konkrétně znamená cokoli. Někde, jako například ve Velké Británii, je něco takového operátorům (a to nikoli jen těm mobilním) již nařízeno zákonem – a oni musí mj. preventivně blokovat určité části veřejného Internetu (jednotlivé stránky či celé části webů), obvykle podle blacklistů dodaných třetími stranami (státem či nezávislými organizacemi). I když tak sami nejsou tím, kdo bezprostředně rozhoduje o vhodnosti či nevhodnosti konkrétního obsahu, jsou přímými vykonavateli takovýchto rozhodnutí.

V ČR takovouto povinnost mobilní operátoři (ani jiní operátoři) nemají. Naopak, skrze zákon č. 480/2004 Sb. (o některých službách informační společnosti) jsou zbaveni odpovědnosti za obsah, který prochází skrze jejich sítě, pokud jej sami negenerují či neupravují.

Přesto se v ČR první mobilní operátor – a to Vodafone, v červnu 2008 - rozhodl sám a dobrovolně „blokovat internetové stránky s nelegálním obsahem“. A to nikoli formou služby na žádost, kterou by si zákazník aktivoval sám a z vlastního rozhodnutí (podobně, jako tzv. dětský profil), nýbrž automaticky každému zákazníkovi, který využívá přístup k Internetu „přes mobilní telefon“. Tedy nikoli firemním zákazníkům, kteří využívají jeho „pevné“ varianty připojení k Internetu, v rámci služby OneNet.

Hodnocení „nelegálního obsahu“ přitom český Vodafone přebírá od britské organizace Internet Watch Foundation, která sleduje dětskou pornografii po celém světě, a to z pohledu britských zákonů, a sestavuje dvě verze svých blacklistů (odstupňované podle míry závadnosti obsahu). Kterou z nich český Vodafone přebírá, není známo.

Stejně tak není zcela přesně známo, jaký další obsah je takto Vodafonem blokován. Jeho vlastní vyjádření nejsou jednotná: tisková zpráva, kterou vše oznamoval, hovořila kromě dětské pornografie i o blokování obsahu charakteru „podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka“. Jinde pak o blokování „stránek typu Dětská pornografie a Násilí“. To nejsou stejně věci. Co tedy Vodafone skutečně blokuje? A kdy se to, co blokuje, dále změní? A jak? Dozvíme se to vůbec?