Čeká nás regulace Internetu?

Česká republika musí do konce příštího roku transponovat do své legislativy evropskou směrnici o audiovizuálních mediálních službách. Její regulační dopady se mohou týkat i některého obsahu, který je dostupný po Internetu. Zda půjde například o videa na novém internetovém portálu TV Nova, není zatím jasné. V každém případě ale nepůjde o regulaci Internetu jako takového.

Internet je něco tak převratného a s tak velkým potenciálem, že zcela zákonitě musí mnoha lidem ležet v žaludku. Některým proto, že mu nerozumí a bojí se ho. Jiní se ho mohou bát právě proto, že mu rozumí, nebo si alespoň myslí, že ho chápou. Někomu zase může vadit, že někdo jiný byl úspěšný právě díky Internetu, zatímco on sám ne. Pro další subjekty může být zdrojem negativního sentimentu už jen to, že Internet je něco nového, na co dosud nebyli zvyklí - ale co má dopady i na jejich dosavadní svět, který se kvůli tomu nějak mění a už „není tím, čím býval dříve“. A všichni společně pak mohou mít tendenci nějak „otupit ostří“ Internetu: nějak ho omezit, sešněrovat, zregulovat, či jen podřídit těm pravidlům, na která byli dosud zvyklí, než ho nechat vytvářet pravidla nová.

Různých snah a záměrů, programově směřujících proti rozvoji Internetu, včetně snah o různé formy jeho regulace, je bohužel čím dál tím více. Sám za sebe rozhodně nemám potřebu je nějak bagatelizovat, právě naopak. Ale na druhou stranu cítím, že by se i při kritizování takovýchto snah a boji proti nim mělo postupovat korektně, bez přehánění a paušalizování, a se soustředěním na ta místa a ty aspekty, které skutečně problematické jsou či hrozí být – a ne hledat problémy i tam, kde nejsou.

O co usiluje směrnice o audiovizuálních mediálních službách?

Z titulku a perexu tohoto článku již víte, že směřuji k nové evropské směrnici „o audiovizuálních mediálních službách“. Právě v souvislosti s ní se v poslední době z různých míst ozývají hlášky o hrozící regulaci Internetu jako takového. Od rezervovanějších úvah o zásadních dopadech a zásadních změnách, které Internet čekají, až po téměř poplašné zprávy o konci Internetu.

Předmětná směrnice, která je ve skutečnosti pouze novelou dosavadní směrnice „o televizi bez hranic“, naštěstí nemá ambice zasahovat do toho, jak funguje a jak je řízen dnešní Internet. Nesnaží se například zasahovat do jeho správy (do fungování orgánů jako je ICANN či náš CZ.NIC), do fungování protokolů TCP/IP a jejich standardizace, do hospodaření s IP adresami, do  pravidel pro tvorbu domén atd.

Smysl nové směrnice je jiný: týká se regulace „televizního obsahu“ a chce obnovit technickou neutralitu, která byla u šíření tohoto obsahu narušena právě skrze Internet. Jde o to, že legislativa (a to nejen u nás, ale i na celoevropské úrovni) klade určité požadavky regulačního charakteru na obsah, šířený v rámci televizního vysílání. Ale těmto požadavkům se dnes dá vyhnout tím, že se obsah dopravuje ke svým „konzumentům“ určitou specifickou cestou – právě po Internetu. Není to tedy technologicky neutrální kvůli tomu, že nezáleží jen na obsahu jako takovém. Dnes záleží i na způsobu (technologii) šíření tohoto obsahu: pokud je šířen přes satelit, po kabelu, či skrze síť pozemských vysílačů, pak se na tento obsah regulační požadavky vztahují. Pokud je šířen přes Internet, pak se na stejný obsah regulace nevztahuje.

A to skutečně nepovažuji za správné: když už existují nějaká pravidla pro obsah (k jejichž míře a formě se tímto nevyjadřuji), pak by z nich neměly existovat takovéto generální výjimky.

Jak to chtějí udělat?

Problém s novou směrnicí nevidím ani tak v jejím záměru obnovit technologickou neutralitu pro posuzování „televizního  obsahu“, jako spíše v konkrétním způsobu, jakým chce svého záměru dosáhnout. A také v určitých „vedlejších efektech“, které by to mohlo přinést.

Nová směrnice, která chce být technologicky neutrální, totiž nemůže – na rozdíl od minulosti – vymezovat předmět svého „zájmu“ nepřímo, poukazem na způsob jeho distribuce. Nemůže říkat: klademe naše regulační požadavky na „to, co je vysíláno v televizi“, protože už to je technologicky závislé. Místo toho musí přesně definovat takový obsah, který by do jejího dosahu měl spadat, bez vazby na způsob jeho šíření.

A zde už jsme u prvního kamene úrazu: musí to být natolik přesná definice, aby se dala interpretovat dostatečně jednoznačně. Určitě časem dojde i k nějaké soudní spory a jejich závaznou interpretaci, ale i bez nich by mělo být možné (s dostatečně malým rizikem chyby) posoudit, zda konkrétní obsah spadá či nespadá „do spárů“ regulace skrze tuto směrnici.

Jenže: evropská směrnice je pouze jakousi šablonou, kterou  evropské země musí tzv. transponovat do své legislativy. Sama tady ještě může zůstávat v poněkud obecnější rovině, s tím že konkrétní dopracování do příslušných detailů si vyřeší jednotlivé členské země, v rámci mantinelů, které jim k tomu směrnice vytváří.

A jak známo, v konkrétních detailech bývá často největší problém. Nehledě již na to, že se různé země mohou vzájemně rozejít v názoru na to, jak vše rozpracovat.

Co je pořad?

Ukažme si to na příkladu: základní stavebním kamenem, na kterém nová směrnice buduje své definice služeb, je pojem pořadu. Ten je v oficiálním českém překladu směrnice definován takto:

Pro účely této směrnice se rozumí:

b) ‚pořadem‘ pohyblivá obrazová sekvence se zvukem nebo bez něj, která představuje jednotlivou položku v rámci programové skladby nebo katalogu sestavených poskytovatelem mediálních služeb a jejíž podoba a obsah jsou srovnatelné s podobou a obsahem televizního vysílání. Pořady jsou např. celovečerní filmy, sportovní události, situační komedie, dokumentární pořady, pořady pro děti nebo původní tvorba;

Jde přitom o hezkou ukázku definice kruhem: definice pořadu se odvolává na pojem „televizního vysílání“, který je zase definován odkazem na pojem „pořad“:

e) ‚televizním vysíláním‘ [se rozumí] … služba poskytovaná …  pro simultánní sledování pořadů na základě programové skladby;

Podstatnější než definice kruhem mi ale přijde ona „srovnatelnost“ s podobou a obsahem televizního vysílání, protože to je značně subjektivní pojem. Pravda, je poněkud upřesněn výčtem možností (například celovečerní filmy, situační komedie), ale i ten vznáší do věci další stupeň neurčitosti. Jak může být například pořadem „sportovní událost“? Snad přenos či záznam průběhu sportovní události, ale sama tato událost jako taková? Nehledě již na další definice kruhem (třeba že „dokumentární pořad“ či „pořad pro děti“ jsou pořady).

Zkuste si ale nyní odpovědět na to, zda jsou v uvedeném smyslu pořadem například 30 sekundové klipy, které televize Nova publikuje na svém novém portálu (tn.cz). V něčem, třeba ve svém zaměření (na nejrůznější extravagance) asi jsou srovnatelné s televizním vysíláním mateřské Novy. Ale třeba už ne ve srovnání s vysíláním jiných televizních stanic. Jenže které vysílání je etalonem, podle kterého by se vše mělo poměřovat?

Nebo jiný pohled: uvedené klipy na tn.cz jsou vlastně jen krátké  úryvky, používané jako „stavební kameny“ jak v rámci klasických pořadů na TV Nova (například zpravodajských relací), tak i v rámci článků na tn.cz (které mohou obsahovat více takovýchto videoklipů). Co by pak ale mělo být pořadem na tn.cz? Jednotlivý videoklip o délce několika desítek sekund, nebo celý článek,  do kterého je vloženo několik takovýchto klipů?

Lineární služby a služby na vyžádání

Předchozí odstavec byl jen malou a rozhodně ne úplnou ukázkou toho, kolik neurčitosti může být už kolem vymezení základních pojmů, se kterými směrnice operuje. A pokud jsou již tyto základní pojmy takto vágní, pak se velmi obávám také o stabilitu konstrukce celé směrnice, která je na těchto základních kamenech vybudována.

Přitom právě tato konstrukce je předmětem největších obav lidí kolem Internetu, kteří poukazují na jednu důležitou skutečnost: že nová směrnice se sice zbavuje technologické závislosti (odbouráním závislosti na technologii šíření obsahu), ale současně dosti významně rozšiřuje i svůj „záběr“, neboli repertoár obsahu, který by chtěla regulovat.

Cesta k tomuto „rozšíření záběru“ vede přes vymezení dvou variant šíření obsahu. Jedním z nich je „klasické“ televizní vysílání, které má své pevně dané programové schéma určené poskytovatelem, a které je nově označováno také jako „lineární služba“. Příslušnou definici, která staví na pojmu „pořad“, jsme si ve zkráceně formě již uvedli, plným zněním vypadá následovně:

‚televizním vysíláním‘ (tj. lineární audiovizuální mediální službou)  [se rozumí]  audiovizuální mediální služba poskytovaná poskytovatelem mediálních služeb pro simultánní sledování pořadů na základě programové skladby;

Vedle toho je ale v nové směrnici vymezena druhá kategorie služeb, která stejně tak staví na pojmu „pořad“ jako svém základním stavebním kameni:

‚audiovizuální mediální službou na vyžádání‘ (tj. nelineární audiovizuální mediální službou) [se rozumí]  audiovizuální mediální služba poskytovaná poskytovatelem mediálních služeb za účelem sledování pořadů v okamžiku zvoleném uživatelem a na jeho individuální žádost na základě katalogu pořadů sestaveného poskytovatelem mediálních služeb;

Nová směrnice přitom chce regulovat obsah, spadající do obou dvou těchto kategorií. Naštěstí nikoli stejně, ale rozdílně: konkrétní regulační požadavky, kladené na služby na vyžádání (nelineární služby) budou méně přísné, než požadavky kladené na služby lineární. Zjednodušeně řečeno půjde hlavně o identifikaci poskytovatele služby, o zákaz podněcování k různým formám nesnášenlivosti, o přístupnost pro zdravotně postižené, o podporu evropské tvorby a  o opatření proti ohrožování nezletilých.

Pro služby, které spadnou do vymezení „audiovizuálních mediálních služeb na vyžádání“, to bude skutečně zásadní změna, protože až dosud pod obsahovou regulaci nespadaly. A právě to je příčinou současných úvah o hrozící regulaci Internetu. Ve skutečnosti by se samozřejmě nejednalo o regulaci Internetu jako takového, ale o regulaci určitého obsahu, který by se (v daném případě) šířil prostřednictvím Internetu.

Další požadavky

Jenže: k tomu, aby nějaká regulace dle nové směrnice mohla dopadnout na nějaký obsah, dostupný po Internetu, musí být splněna ještě řada dalších podmínek. Kromě již uvedené základní podmínky, že jde o nabízení „pořadů, srovnatelných s obsahem televizního vysílání“. A bohužel většina z nich je stejně vágních, resp. neurčitých a vyžadujících upřesnění, jako samotná definice „pořadu“.

Jde například o podmínku „redakční odpovědnosti“, která je definována jako „provádění účinné kontroly výběru pořadů i jejich chronologické uspořádání v programové skladbě u televizního vysílání nebo v katalogu u audiovizuálních mediálních služeb na vyžádání“. To by, alespoň podle mého názoru, mělo vylučovat  služby jako je YouTube, které samy nevybírají svůj obsah (ale ten vkládají samotní uživatelé). Nehledě již na otevřenou otázku toho, zda jednotlivé videoklipy lze vůbec považovat za pořady (srovnatelné s televizním vysíláním).

Dalšími podmínkami jsou „masovost“ poskytované služby, jejích snaha soupeřit s televizním vysíláním, a také „hospodářská činnost“ poskytovatele služby:

Pro účely této směrnice by se definice audiovizuální mediální služby měla vztahovat pouze na audiovizuální mediální služby, ať již na televizní vysílání nebo na služby na vyžádání, představující hromadné sdělovací prostředky, tj. služby, které jsou určeny k příjmu podstatné části široké veřejnosti a které by na ni mohly mít jasný dopad. Oblast působnosti této směrnice by měla být omezena na služby, jak je vymezuje Smlouva,  a měla by se tedy vztahovat na jakoukoli hospodářskou činnost, včetně činnosti podniků poskytujících veřejné služby, ale neměla by se vztahovat na činnosti, které jsou především nehospodářské povahy a které nesoutěží s televizním vysíláním, například soukromé internetové stránky a služby spočívající v poskytování nebo šíření audiovizuálního obsahu vytvářeného soukromými uživateli za účelem sdílení a výměny v rámci zájmových společenství.

I když i tyto podmínky budou v rámci transpozice vyžadovat značné upřesnění (například u hospodářské/nehospodářské činnosti či samotného soutěžení s televizním vysíláním), i bez toho by mělo být ihned zřejmé, že se obsahová regulace nebude týkat například všech systémů pro sdílení obsahu mezi uživateli.

Transpozice

Z předchozího si dovolím dovodit názor, že nová směrnice vůbec nemá takové ambice, jaké jí jsou stále častěji přisuzovány: že by chtěla tvrdě regulovat každého, kdo na Internetu zpřístupní jakékoli sebemenší video. Takovéto obavy možná mají ti, kteří si směrnici vůbec nepřečetli. Celkový duch směrnice skutečně míří jen na takové (nelineární) služby, které se programově a cíleně snaží být srovnatelné s klasickým televizním vysíláním a přebírat mu diváky:

Charakteristickým rysem audiovizuálních mediálních služeb na vyžádání je, že jsou „podobné televiznímu vysílání“, tj. že se snaží získat stejné diváky jako televizní vysílání a že by uživatel na základě jejich povahy a prostředků přístupu ke službě důvodně očekával režim ochrany v rámci působnosti této směrnice.

Ovšem, jak jsem již naznačil výše, bude ještě velmi záležet na tom, jak bude ta která členská země tuto směrnici transponovat do své národní legislativy. Zde má určitý prostor jak pro rozšíření záběru regulace (aby do ní spadlo více služeb), tak i pro její zúžení (aby se týkala méně služeb). A tak bude velmi záležet na tom, kdo a jak má transpozici na starosti, s kým přitom diskutuje a čí argumenty akceptuje a čí naopak nereflektuje.

U nás má transpozici na starosti ministerstvo kultury, které chce českou verzi transponované směrnice (ve formě novely zákona o rozhlasovém a televizním vysílání) připravit ještě do konce letošního roku. Na její „průchod“ parlamentem, podpis prezidentem a nabytí účinnosti pak bude další rok. Na celou transpozici totiž máme dva roky, které se počítají od 19. prosince 2007, kdy směrnice vyšla v Úředním věstníku Evropské unie.

Vše zatím nasvědčuje tomu, že resort kultury chce celou záležitost průběžně diskutovat se zainteresovanými subjekty. Například v únoru uspořádalo MK ČR prezentaci celé problematiky pro poslance na jejich půdě, a o svém postupu a záměrech referují  jeho představitelé i na různých odborných konferencích, jako například toto pondělí, na výroční konferenci ČAEK. To, že dosud neoslovili ty subjekty, na které by regulace mohla nově dopadnout, jako třeba na internetovou televizi Stream (jak o tom nedávno referoval zde na Lupě kolega Potůček), bych neviděl až tak tragicky. Nemělo by být spíše v zájmu těchto subjektů, aby se sami zajímaly o to, co a jak se chystá a mohlo by ovlivnit jejich podnikání?

Koho by se regulace týkala a jak?

Přitom právě služby jako Stream.cz by mohly být tím, na koho by obsahová regulace mohla nově dopadnout. Záměrně píší „mohla“, protože bude skutečně velmi záležet na tom, kam přesně bude v rámci transpozice posazena pomyslná laťka, vymezující nelineární služby již spadající pod obsahovou regulaci.

Nicméně: co to bude pro takovéto subjekty, i pro konzumenty jejich služeb, skutečně znamenat, pokud se dostanou „pod obsahovou regulaci“? Zlikviduje to tyto služby úplně, nebo je to nějak omezí?

Jedním z požadavků, které by obsahová regulace na takovéto subjekty kladla, by byla jejich jasná identifikace. Aby neskrývaly svou identitu a pod své služby se jednoznačně a plně podepsali. Služby jako Stream.cz to dělají již dnes. A službám, jako je RosenbergTV či FreeTV, by (podle mého názoru) jen prospělo, kdyby se identifikovaly explicitněji.

Otevřenou otázkou se pak zdá být to, zda by se takovéto subjekty musely nějak formálně registrovat u obsahového regulátora, nebo mu museli oznamovat svou existenci, či ani to. To se zatím v rámci transpozice teprve řeší. Osobně si myslím, že ani takovýto krok by pro příslušné poskytovatele, kteří to se svým podnikáním myslí vážně, nebyl žádnou překážkou.

Skutečně významné dopady by tak mohlo mít hlavně zajištění následujícího požadavku směrnice:

Členské státy přijmou vhodná opatření, která zajistí, aby audiovizuální mediální služby na vyžádání poskytované poskytovateli mediálních služeb spadajícími do jejich pravomoci, které by mohly vážně narušit tělesný, duševní nebo morální vývoj nezletilých osob, byly dostupné pouze tak, aby nezletilé osoby neměly běžně možnost tyto audiovizuální mediální služby na vyžádání vidět nebo slyšet.

Toto zřejmě bude nejtěžší a nejkontroverznější část celé transpozice. Zde bude třeba dostatečně přesně  vymezit  kritéria pro ono „vážné narušování tělesného, duševního nebo morálního vývoje nezletilých osob“, a pak také stanovit, co by mělo obnášet zabránění „běžné možnosti“ přístupu ke službám, které něčím takovým hrozí.

Názory na obojí se samozřejmě budou různit. Někdo může chtít zakázat vše, co odporuje zásadám zdravé výživy (od pořadů o vaření tučnějších jídel až po propagaci hamburgerů). Ale největším úskalím určitě bude erotika, či spíše pornografie, jak ostatně ukazují i první reakce na obsah portálu tn.cz. Půjde přitom o dostatečně přesné stanovení hranice mezi  tím, co ještě neohrožuje vývoj nezletilých a tím, co už tak činí.  A souběžně s tím i o volbu takových opatření, která mají za úkol „střežení“ této hranice.

Jak blokovat porno?

Pokud se podíváme do světa klasického televizního vysílání, pak zde je „na stráži“ jen časové rozvržení: mezi 22 a 6 hodinou lze vysílat i velmi tvrdé porno, bez dalších omezujících opatření. A když nová směrnice tak zdůrazňuje podobnost nelineárních služeb se světem klasického televizního vysílání, proč by její implementace (transpozice do národní legislativy) měla u nelineárních služeb zavádět opatření výrazně odlišné síly? Třeba ve formě nějakých přístupových karet, jejichž vložením do vhodné čtečky by se musel divák prokazovat, aby vůbec mohl nějaký pořad sledovat.

Takovouto vizi prezentoval před časem ve svém interview pro Lupu předseda Rady pro rozhlasové a televizní vysílání Václav Žák. Možná vás napadne, že je to přehnaně silně řešení. Ale existuje i opačný argument: že je to řešení příliš slabé. Stejně nezabrání tomu, aby nezletilý nepoužil kartu svých rodičů (třeba i s jejich PINEm). Zajímavé je, že se nedávno diskutovalo o možnosti on-line sázení po Internetu, navrhovali jeho zastánci právě takovéto řešení: identifikaci zletilé osoby přes její platební kartu, či nějakou jinou identifikační kartu. Ale odpůrci on-line sázení to shodili ze stolu právě poukazem na to, že stejně nikdo nezabrání tomu, aby tuto kartu nepoužil nezletilý (pokud si ji jeho rodič dostatečně nehlídá).

A tím se nám celý problém dostává zpět do realističtější roviny: že doma by mělo být primárně odpovědností rodičů (resp. ve škole učitelů atd.), kam se jejich děti dostanou a kam ne. Ať již po Internetu, či přes televizní obrazovku. A proč pak vymýšlet drahá a nespolehlivá řešení, která se tak jako tak dají obejít, když to podstatné je spíše něco jiného: aby rodič (i učitel atd.) dostal informaci o tom, že nějaký obsah je pro nezletilé nevhodný, a mohl se podle toho zachovat. Ať již je tato informace vyjádřena tím, jak se vysílá po 22. hodině, nebo samostatným upozorněním před vstupem na nějaké stránky, že jejich obsah není vhodný pro nezletilé.

Internetové služby, kterých se to týká, to většinou dělají už dnes a z vlastní iniciativy informují o nevhodnosti konkrétního obsahu pro nezletilé. Ale některé nikoli. Třeba první reakce na portál tn.cz, citované zde na Lupě, kritizují jeho obsah právě za to, že není označen jako nevhodný  pro nezletilé. Zajímavé v této souvislosti je, že ony kritické hlasy ani tak nepožadují zákaz takovéhoto obsahu, či jeho dostupnost až po 22 hodině, ale požadují jeho explicitní označení jako nevhodného pro nezletilé. Osobně to interpretuji jako signál ve prospěch řešení, ke kterému se osobně také přikláním: že nejsou až tak nutná nějaká „silnější“ technická opatření. Jsou drahá a stejně se dají vždy obejít. Efektivnější a účinnější mohou být spíše jednoduchá opatření, jdoucí vstříc aktivitě rodičů a jejich odpovědnosti. Nejen ve formě upozornění na začátku pořadu či při vstupu na nějaké konkrétní stránky, ale třeba i formou „oznámkování“ jednotlivých pořadů. Případně pomocí seznamů adres, které mohou být zadány do různých rodičovských zámků apod.