Jak velký a jak rozšířený je Internet v ČR?
Internet je fenoménem, který láká lidi k nejrůznějším činnostem. Někoho se na Internetu chce seznámit, jiný se zase jeho prostřednictvím vzdělávat. Další lidé využívají Internet ke svému podnikání, či přímo „podnikají na Internetu“, který jim otevřel dříve netušené možnosti. Bohužel se ale najdou i lidé, kteří Internet chtějí zneužít, a jeho prostřednictvím někoho jiného podvést, či přímo okrást apod. Současný Internet je zkrátka obrazem naší společnosti, v tom dobrém i v tom špatném.
A jako takový je Internet i předmětem našich snah o zmapování, změření, či spočítání atd. A tak nás stále častěji trápí otázkami jako „jak velký je Interent v ČR“? Či přeci jen přesnějšími otázkami typu „jaká je penetrace Internetu v ČR“, nebo „kolik má Internet v ČR uživatelů“ apod. V poslední době, s rostoucí oblibou tzv. broadbandu, se přidávají ještě otázky týkající se právě tohoto typu připojení: „kolik je v ČR broadbandu?“, či „jaké je složení broadbandových přípojek, podle použité technologie?“.
Než se ale pustíme do hledání odpovědí na výše neznačené otázky, musíme si nejprve říci něco velmi důležitého, co se týká právě reprezentativnosti, a tím i věrohodnosti odpovědí. U většiny statistik totiž platí, že pokud si srovnáte výsledky stejně zaměřených průzkumů, provedených ke stejnému datu ale různými agenturami, jejich výsledky se mohou poněkud lišit. Asi nejlépe je to vidět na průzkumech volebních preferencích, kde se procenta, a tím i vzájemné odstupy a výsledné pořadí stran mohou lišit. Buďme ale připraveni na to, že různé průzkumy Internetu se budou lišit ještě více. Ne o nějaké desetiny procent, ba dokonce ani o celá procenta – ale klidně o celé desítky procent. A to už jsou rozdíly zcela zásadní.
Na druhou stranu to ale není důvod k nějakému shazování internetových statistik ze stolu a jejich znevažování kvůli nepoužitelnosti. Jen je potřeba vědět, co je důvodem takto velkých odlišností, a umět se s tím vyrovnat při jejich hodnocení.
Abychom si to ukázali na příkladu: když někdo počítá preference politických stran, je jeho otázka typu „kterou stranu byste právě teď volili“ dostatečně jednoduchá a současně natolik přesná, aby jí porozuměl (a to stejně) prakticky každý dotázaný. Jenže u otázky jako „jste uživatelem Internetu“ už je tomu jinak. Tady velmi záleží na tom, jak je definováno ono „býti uživatelem Internetu“. Je nutné s ním aktivně pracovat každý den, doma i v práci, nebo stačí třeba jen jednou za měsíc se „podívat na Net“?
Snad netřeba zdůrazňovat, jak zásadně se mohou lišit počty odpovědí na jednu či druhou variantu, a tím i výsledky příslušného průzkumu. Nemluvě již o tom, že mezi oběma krajními variantami existuje ještě bezpočet dalších variant. Ale dozví se dotazovaný vždy dostatečně přesně, jak položené otázce rozumí ten, kdo ji klade? A podobně: dozví se to i ten, kdo je seznamován s výsledky průzkumu? Velmi často se „vypustí do světa“ nějaká cifra, a nikdo už se moc nepídí po tom, co vlastně tato cifra znamená, o čem vypovídá a jak se k ní dospělo, neboli jaká byla metodika jejího zjišťování.
Praktickým důsledkem je pak to, že různé statistiky sledující stejnou veličinu či jev (například právě počet uživatelů Internetu) se mohou lišit i dosti zásadně. Pro jejich hodnocení a vypovídací hodnotu je pak vždy nutné se ptát, jakou metodiku používaly, a jak konkrétně definovaly to, co měří. Ale i kdyby tyto základní a veledůležité informace nebyly k dispozici, stále je zde ještě jeden významný aspekt: ať už je metodika a konkrétní vymezení sledované veličiny jakékoli, a třeba i neznámé, mohou mít zajímavou vypovídací hodnotu meziroční srovnání. Samozřejmě za předpokladu, že se příslušné průzkumy opakují každý rok se stejnou metodikou. Řečeno jinak a mnohem lapidárněji, absolutní čísla mohou být jakkoli „ujetá“, ale čísla relativní (rozdíl mezi „stejně ujetými“ čísly za různé roky) mohou poměrně přesně vypovídat o vývoji, trendech a změnách.
Co lze na Internetu exaktně změřit?
Abychom ale neviděli vše až tak negativně: Internet na druhé straně vychází statistikám vstříc tím, že umožňuje jejich automatizované , a tím i velmi přesné a objektivní generování. Jen si musíme vždy dát pozor na to, co takto naměřená čísla vlastně znamenají a jak je interpretovat. Pokud bychom například na Internetu vyvěsili dotazník, a v něm se ptali na preference respondentů, výsledek nebude reprezentativní pro celou část populace. Jednak na něj neodpoví ti, kteří se na Internet vůbec nedostanou, a jednak i z těch ostatních jej vyplní jen určitá specifická skupina (skupina uživatelů, ochotných vyplňovat dotazníky), která také není reprezentativní ani pro všechny aktivní uživatele Internetu.
Na druhou stranu některé charakteristiky Internetu se dají změřit a spočítat poměrně dobře, tak aby výsledek byl objektivní a měl dostatečnou vypovídací hodnotu. A to i v "národním" měřítku, neboli v rozsahu "Internetu v ČR". Příkladem může být počet domén druhé úrovně (pod doménou .cz). Zde se stačí podívat do příslušných statistik sdružení CZ.NIC, které doménu nejvyšší úrovně .cz spravuje. Výsledek ukazuje následující graf.
Z toho grafu je vidět setrvalý nárůst, narušený pouze malým „zhoupnutím“ (poklesem) mezi lety 2002 a 2003. Důvodem zde byla změna způsobu placení za nově registrované domény, která měla zkomplikovat život doménovým spekulantům. A jak graf ukazuje, nejspíše se to podařilo a část spekulativně „obsazených“ domén byla uvolněna.
Nicméně ani počet domén druhé úrovně pod naší národní doménou (.cz) nevypovídá zcela dobře o „českém Internetu“, protože řada tuzemských uživatelů využívá subdomény pod jinými doménami nejvyšší úrovně, jako například .eu, .com, .org apod. Mnohdy proto, že je to levnější než pod doménou .cz. Nebo proto, že jimi požadovaná subdoména pod .cz už nebyla volná. Případně proto, že chtějí být „světovější“ (.com), či alespoň „evropštější“ (.eu).
Počet internetových uzlů
Dalším ukazatelem, který lze na Internetu relativně snadno měřit a počítat, je počet uzlů, které jsou k němu připojeny. V odborném žargonu se to, mu říká hostcount, a je to veličina sledovaná již dlouhou dobu, prakticky od začátku existence Internetu. Díky tomu také mohou existovat dlouhodobější statistiky, ukazující průměrný nárůst počtu internetových uzlů (tzv. hosts) za víceleté období. Příklad ukazuje následující graf, převzatý z publikace OCED Communications Outlook 2007, a vycházející z dat naměřených organizací Internet Software Consortium Surveys.
Pozice ČR v tomto grafu vychází někde uprostřed sledované skupiny zemí, s meziročním nárůstem kolem 45 procent. V absolutních číslech je to pak nárůst z 52498 internetových uzlů v roce 1998 na 993778 uzlů v roce 2006.
Pozor ale na to, že i tato statistika je svým způsobem značně deformována tím, co vlastně měří. Jde totiž o uzly, přímo dostupné na veřejných internetových adresách. Tyto adresy je možné relativně snadno procházet automatizovaným způsobem a zjišťovat, zda se na nich nachází nějaký uzel či nikoli. Dnes je ale čím dál tím více počítačů připojeno k Internetu přes nejrůznější brány a firewally, a ty nejsou tímto způsobem odhaleny. Pokud si například pořídíte domů internetovou přípojku, malý směrovač a přes něj si připojíte všechny tři domácí počítače (například), přispějete do uvedené statistiky jen jediným uzlem. Podobně velká firma, která má ve své vlastní sítí stovky či tisíce počítačů, ale všechny „schované“ za bezpečnostní firewall, také přispěje jen jedním uzlem - oním firewallem, který zajišťuje přístup pro ostatní počítače.
Takže absolutní čísla, vyplývající z výše uvedeného grafu, se od skutečnosti mohou lišit klidně i řádově. Nicméně relativní srovnání, mezi jednotlivými zeměmi (přesněji: mezi jednotlivými doménami nejvyšší úrovně), už má docela dobrou vypovídací hodnotu - protože trend „schovávání“ uzlů za různé směrovače, brány a firewally může být všude velmi podobný.
Objem provozu na českých datových tocích
Další veličinou, která se dá měřit poměrně velmi přesně, je objem provozu rámci tzv. peeringu. Tedy provozu, který si naši poskytovatelé Internetu předávají vzájemně mezi sebou (skrze tzv. neutrální peeringový bod, který provozuje sdružení NIX.CZ). Samozřejmě nejde o veškeré datové toky v rámci Internetu v ČR, neboť něco začíná a končí v síti daného poskytovatele, a něco odchází do zahraničí, do páteřních částí Internetu.
Nicméně největší vypovídací hodnotu má zřejmě i zde trend, neboli průběžné zvyšování objemů, které přes peering protečou. Tento trend totiž vypovídá o tom, jak roste intenzita, s jakou lidé v ČR využívají Internet. Následující obrázek pochází ze statistik sdružení NIX.CZ a ukazuje celoroční vývoj objemu datových toků přes sítě tohoto sdružení. Dobře patrný je zde například vliv vánočních svátků.
I zde ale existují zkreslující faktory, jako například to, že roste „zaplácanost“ webových stránek. zejména různými reklamami - a tím roste i objem dat, nutných pro stažení stejného počtu stránek.
Kolik je v ČR uživatelů Internetu?
Pojďme nyní už k veličinám, které se nedají automatizovaně měřit, ale místo toho se musí zjišťovat klasickými průzkumy. Tedy dotazováním určitého okruhu respondentů, který by měl být dostatečně reprezentativní - tak, aby se na něm zjištěné výsledky daly vztáhnout na celou populaci.
Začněme asi nejvíce zprofanovanou otázkou na to, kolik je v ČR uživatelů Internetu. A hned na ní si můžeme ukázat, jak moc se výsledky různých průzkumů rozchází. Nejspíše kvůli odlišným definicím toho, kdo vlastně je uživatelem Internetu.
Tak například společnost Factum Invenio zveřejnila počátkem července 2007 výsledky svého nejnovějšího průzkumu, na jehož základě konstatovala že:
Podíl uživatelů internetu v České republice překročil v první polovině letošního roku padesátiprocentní hranici.
Vše pak doložila následujícím grafem , ukazujícím vývoj počtu uživatelů (starších 15 let) od roku 2001:
Jen drobnou vadou na kráse je skutečnost, že překročení stejné padesátiprocentní hranice (a konkrétně dosažení 53 procent, ve stejné věkové skupině 15+) ohlásila stejná agentura již v září loňského roku:
(9/2006) Již více než polovina (53 %) obyvatel ČR ve věku nad 15 let využívá internet.
Vyplynulo to z aktuálního výzkumu společnosti Factum Invenio, který byl realizován v srpnu 2006 a zúčastnil se ho reprezentativní vzorek 1031 obyvatel České republiky ve věku nad 15 let.
Pokud by tedy člověk plně věřil statistikám, musel by zákonitě dojít k závěru, že český Internet v poslední době (minimálně od srpna 2006 do současnosti) stagnuje a noví uživatelé nepřibývají.
Logičtějším vysvětlením je nějaká změna v metodice počítání uživatelů, resp. ve vymezení toho, kdo je a kdo není zařazen mezi uživatele Internetu. Stejné vysvětlení pak nejspíše můžeme použít i pro rozdíly mezi touto statistikou a jinými statistikami, které sledovaly to samé: počet uživatelů Internetu v ČR.
Tak například Český statistický úřad v posledních letech sleduje Internet a jeho využití pravidelně. A na otázku ohledně počtu uživatelů odpovídá následujícím grafem, který rozkládá zjištěné údaje ještě podle pohlaví respondenta a podle jeho věkové skupiny :
Souhrnné výsledky se ale přeci jen liší. Třeba za rok 2005, kdy agentuře Factum Invenio vyšlo (za květen 2005) 44 procent, a ČSÚ z 1Q 2005 pouze 32 procent.
Jak už bylo uvedeno několikrát, za rozdílem nejspíše stojí jiná definice toho, kdo vlastně je uživatelem Internetu. Jak velký vliv může mít četnost práce s Internetem, ukazuje ostatně i následující graf, pocházející z posledních šetření ČSÚ za rok 2006:
Jiné rozložení uživatelů Internetu, podle toho jak často pracují s Internetem, ukazují výsledky jiného průzkumu. Ten provádí agentura Markent již od roku 1999 v rámci kampaně Březen - měsíc Internetu. Poslední šetření přitom proběhlo v únoru 2007, a dospělo k celkovému počtu 47 procent uživatelů Internetu v obecné populaci starší 18 let. Konkrétní rozložení uživatelů podle frekvence práce s Internetem ukazuje následující obrázek:
Z něj je patrné, že mezi „uživatele“ je započítán ten, kdo s ním pracuje „běžně“, stejně jako ten, kdo s ním pracoval alespoň „několikrát“.
Ukažme si ještě, jak se výsledky stejného průzkumu společnosti Markent měnily v jednotlivých letech. Trend je celkem zřejmý a ukazuje, jak česká Internetová populace utěšeně narůstá.
Možná ještě větší vypovídací hodnotu má následující obrázek, opět z průzkumu Markentu, který ukazuje vývoj počtu příležitostných a pravidelných uživatelů Internetu (což je zřejmě jiné rozdělení než u předchozích obrázků). Zde se jasně ukazuje, že lidé čím dál tím častěji pracují s Internetem intenzivněji a pravidelněji.
Kolik našich domácností je připojeno?
Jinou oblíbenou otázkou, na kterou se zaměřují průzkumy Internetu, je způsob připojení našich domácností. Zde přitom vstupují do hry další faktory, které také zkreslují dosažené výsledky. Jde například o to, zda respondent má při odpovědi dostatek odborných znalostí na to, aby dokázal správně identifikovat způsob připojení. Pro toho, kdo se v domácnosti o připojení stará, je to banalita – ale co když odpovídá třeba babička, která je sama doma? Ještě dalším problémem mohou být nejasné hranice mezi jednotlivými variantami připojení, na které se tazatel ptá.
Výsledky jednotlivých průzkumů se pak podle očekávání liší, a to ještě více, než v případě počtu uživatelů. Ukažme si to na příkladu srovnání výsledků stejných dvou průzkumů jako u počtu uživatelů: podle průzkumu společnosti Factum Invenio, vydaného v červenci 2007, je „dnes“ připojeno k Internetu na 37 procent domácností, zatímco v roce 2005 to bylo jen 24%. Naproti tomu podle ČSÚ bylo v prvním čtvrtletí roku 2005 připojeno 19% domácností, a ve druhém čtvrtletí roku 2006 již 27 procent domácností.
Existují ovšem i průzkumy, které dávají ještě více odlišné výsledky. Tak například průzkum agentury DEMA Praha, prováděný již od roku 1997 u příležitosti kampaně Březen – Měsíc Internetu, dospěl za rok 2006 k výsledku ve výši 46 procent (domácností připojených k Internetu), viz následující graf:
Jak jsou připojeny naše domácnosti?
Pokud jde o otázku, jakým způsobem jsou naše domácnosti připojeny, pak zde se výsledky nejrůznějších průzkumů rozchází snad nejvíce. Ukažme si to opět na příkladu výsledků průzkumu společnosti Factum Invenio který dospěl k závěru že zdaleka nejrozšířenější je u nás připojení bezdrátové.
S tím ale dosti kontrastuje zjištění ČSÚ, které je sice o rok starší, ale hlavně je úplně jiné, protože jasně favorizuje vytáčené připojení, alias tzv. dial-up.
Pravdou je, že dial-up je výrazně na ústupu, a tak jeho prvenství v rámci loňského průzkumu ČSÚ asi už nebude aktuální. Ale je možné, že by v mezidobí naopak tolik poskočilo právě bezdrátové připojení? Dokonce tak, aby podle letošního průzkumu Factum Invenio naopak jasně vedlo? A to ne o nějaká malá procenta, ale pomalu o dvojnásobek třeba oproti ADSL, které se zejména v posledním roce tak dere dopředu?
Kolik je u nás bezdrátového připojení?
Pravdou je, že o rozšíření (penetraci) bezdrátového připojení v ČR toho moc nevíme, protože je poskytováno velkým počtem malých poskytovatelů, a neexistuje žádný centrální přehled o tom, kolik mají zákazníků. Stejně tak je bezdrát, hlavně v podobě Wi-Fi, oblíbenou technologií pro různé komunitní sítě, které si lidé provozují sami, stejně jako pro metropolitní, městské a „vesnické“ sítě, které může provozovat příslušné město či obec – a opět zde není nikde podchyceno, kolik mají tyto sítě uživatelů. Existují jen kvalifikované odhady, které hovoří o číslech kolem 300 000 přípojek. Ale třeba jen Telefónica O2 Czech Republic v letošním prvním čtvrtletí ohlásila 500 000 ADSL přípojek.
Za jakých okolností by pak 500 000 ADSL přípojek mohlo odpovídat 22 procentům připojení pro domácnosti (dle průzkumu Factum Invenio z letošního roku) a zhruba 300 000 Wi-Fi přípojek odpovídat 38 procentům ze stejného průzkumu? Jednou z možností by bylo například to, že zdaleka ne všechny ADSL přípojky jsou využity pro domácnosti, ale že naopak většina z nich připojuje firmy. Jenže to jiné dostupné průzkumy nepotvrzují.
Například následující průzkum IDC z letošního roku naznačuje, že více jak tři čtvrtiny všech vysokorychlostních přípojek vede do domácností.
Ještě dalším možným vysvětlením pro tak velké rozdíly ve výsledcích průzkumů může být to, jak je vlastně bezdrátové připojení definováno a co vše se do něj počítá. Kromě technologie Wi-Fi totiž připadá v úvahu ještě třeba technologie CDMA, kterou u nás dnes nabízí kromě bývalého Eurotelu (dnes Telefoniky O2 Czech Republic) také nový operátor MobilKom, pod značkou U:fon. A jen TO2 CR již hlásí více jak 100 000 CDMA připojení.
Stejně tak se ale činí i mobilní operátoři, a také oni se snaží nabízet bezdrátové připojení, navíc plně mobilní.
Kolik je u nás broadbandu?
Úvahy o počtech bezdrátových přípojek velmi úzce souvisí s jinou kategorií, kterou nejrůznější průzkumy také sledují, a to je tzv. broadband. A tady jsme opět u stejného problému, na jaký jsme narazili už několikrát: co vlastně broadband je? Co už je, a co ještě není broadbandem?
Nechme stranou to, že lidé se nedokáží dohodnout ani na správné terminologii: někdo používá anglické slůvko broadband, někdo jeho český překlad („širokopásmové připojení“), a někdo zase věcně správný termín „vysokorychlostní připojení“. Skutečný problém není v terminologii, ale ve stanovení hranice pro broadband.
Jen v malé zemi, jakou je ČR, máme tři „oficiální“ definice broadbandu:
- V naší Národní broadbandové strategii, alias dokumentu „Národní politika vysokorychlostního přístupu“, je spodní hranicí 256 kbit/s.
- Český statistický úřad považuje za broadband vše, co má alespoň 144 kbit/s.
- Český telekomunikační úřad (ČTÚ) ve svých statistikách zase bere jako broadband vše, co má více jak 128 kbit/s.
Nicméně praxe je už dnes taková, že komerční nabídky broadbandu spolehlivě překračují všechny uvedené hranice, a mimo zůstává jen ISDN, klasický (analogový) dial-up, a mobilní připojení /kromě 3G technologií). A tak statistiky broadbandu jsou spíše statistikami toho, jak je u nás zastoupena ta která technologie, vyjma dial-upu a broadbandu.
Ovšem i zde panují nepříjemné nejasnosti. Ty se týkají opět bezdrátových technologií a toho, zda je do statistik broadbandu zahrnovat, či nikoli. Názory se různí, a některé statistiky je zahrnují, a jiné naopak nikoli. Podle toho se pak zákonitě liší i výsledky, mapující penetraci broadbandu v ČR. Ukažme si to na několika příkladech. Všechny přítom budou vztaženy k celkové populaci, nikoli k domácnostem.
Tak například naposledy zmiňovaný průzkum IDC z roku 2007 si všímá jen „pevného“ broadbandu, do kterého nezařazuje bezdrátové Wi-Fi a mobilní připojení. A dospívá k číslu 6,1% k polovině roku 2006, a 7,5% ke konci roku 2006.
To další obdobná statistika, konkrétně od organizace OECD (z dokumentu Communications Outlook 2007) a vztažená k červnu 2006, dává poněkud jiné číslo pro ČR: těsně pod 10 procent. Současně ale připojuje velký disclaimer, který říká že pro Českou republiku byla – na rozdíl od ostatních zemí – do statistiky zahrnuta zahrnuta i bezdrátová připojení (v kategorii „other“, neboli „ostatní“).
V předchozí verzi téhož dokumentu jeho autoři ještě uváděli, že je to proto, že u nás je nezvykle velký počet bezdrátových přípojek, a že je třeba diskutovat o tom, zda je zahrnovat do statistik pro všechny země, nebo naopak pro žádnou. I letos to vyřešili tím, že stejně jako vloni započítali bezdrátové přípojky pouze nám, a nikoli ostatním zemím. Nicméně pokud bychom z této statistiky bezdráty zase odpočítali, dostali bychom se na úroveň cca 6 procent, což se velmi dobře shoduje s údaji ze statistiky IDC.
To jiný oficiální dokument, konkrétně 12. implementační zpráva Evropské Komise, nám k říjnu 2006 přisuzuje 9,6 procenta, a vůbec se nepozastavuje nad tím, že do tohoto počtu zahrnuje i bezdrátové přípojky, zatímco u jiných zemí tak nečiní.
Ještě rok předtím přitom stejný dokument (resp. 11. implementační zpráva) právě u ČR konstatoval, že říkal, že námi deklarovaný počet bezdrátových přípojek je „divný“ a hodný zvláštního zřetele. Pokud by totiž byl pravdivý, měli bychom v ČR sice jen 2% obyvatel Unie, ale plných 66% všech bezdrátových přípojek. A to asi nevypadá není moc reálné.
A pak věřte statistikám.