Ohlédnutí za zanikajícím ministerstvem informatiky

Návrh zákona na zrušení samostatného Ministerstva informatiky ČR, který připravila a prosazuje vláda Mirka Topolánka, již schválili jak poslanci, tak i senátoři. Proč se ale vůbec ruší a co má přijít po něm?

Na první pohled to působí opravdu kuriózně: vláda Mirka Topolánka chce podpořit rozvoj informatiky tím, že ji zruší. Tedy ne informatiku jako takovou, ale jako resort, se svým vlastním resortním ministerstvem (Ministerstvem informatiky ČR). Pravdou je, že o to usilovali a usilují hlavně ti členové vlády, kteří v ní reprezentují ODS – a že v této své snaze jsou dlouhodobě konzistentní. Se záměrem zrušit resort informatiky totiž přišla (tehdy ještě opoziční) ODS již v roce 2003, neboli ve stejném roce, kdy samostatný resort informatiky vůbec vzniknul. A od té doby ODS svůj názor a záměr nezměnila.

Nyní vše nasvědčuje tomu, že se (již vládnoucí ODS) tento záměr podaří naplnit. Koaliční partneři ve vládě moc neprotestují, opozice má asi jiné starosti a zájmy, a tak se věci daly do pohybu. Sice pomaleji, než ODS původně chtěla – tak aby se zrušení stihlo k 1. lednu 2007 – ale přesto na tuzemské poměry docela hladce a rychle. Potřebný návrh zákona, který z naší legislativy vymaže všechny zmínky o samostatném resortu informatiky, je již delší dobu sepsán, vládou schválen, a už ho odsouhlasili i poslanci a senátoři. Zbývá podpis prezidenta, vyhlášení ve sbírce zákonů, a Ministerstvo informatiky ČR (MI ČR) může vesele zaniknout.

Nebo zaniknout naopak smutně a neslavně? To už jsme u zásadní otázky: jak tuto snahu vůbec hodnotit? Komu a čemu prospěje? Jde tady jen o laciné a rychlé získávání bodů pro politiky, kteří svého času deklarovali, že zrušením ministerstva ušetří úředníky i peníze? Dnes už takto neargumentují, protože ani nemohou: dnes už je jasné, že agendy dosavadního MI ČR nezaniknou, ale pouze přejdou (i s úředníky) z rušeného ministerstva na jiná ministerstva.

Takže co je tedy dnes uváděným důvodem pro rušení informatiky jako resortu, a Ministerstva informatiky ČR jako ústředního orgánu státní správy?

Dnes je hlavním argumentem posílení vlivu a „síly“ informatiky. Tedy tvrzení, že samostatný resort informatiky byl slabý a neměl dostatečnou sílu na to, aby prosazoval své úkoly, mnohdy dotýkající se dalších resportů a narážející na jejich setrvačnost, nezájem či přímo odpor zavádět něco nového či jen měnit to, co je už zaběhané. A to je prý potřeba změnit, „posílením“ informatiky tak, aby své úkoly dokázala prosadit.

Pravdou je, že Ministerstvo informatiky ČR skutečně nepatřilo mezi nejsilnější resorty (a samozřejmě ani mezi ty silové). Bylo velmi mladé (vzniklé k 1.1.2003) a také velmi malé. Svou velikostí, co do počtu úředníků i rozpočtu, bylo srovnatelné spíše s odborem na jiném ministerstvu. A tak v některých oblastech skutečně nemělo potřebnou „sílu“ k tomu, aby přesvědčilo (či přímo přinutilo) jiné, podstatně silnější resorty, aby si nehrály na svém písečeku a táhly za společný provaz nejen s informatikou, ale i s dalšími resorty. Asi nejvíce se to týkalo oblasti eGovenrmentu a tím i snahy přimět státní správu k tomu, aby změnila dosavadní způsob svého fungování a začala „fungovat elektronicky“ (řečeno hodně zjednodušeně). Právě zde se totiž konzervatismus a setrvačnost resortů projevovaly měrou vrchovatou.

Povýšit jako celek, nebo rozdělit?

Jenže v představách o způsobu, jak „posílení“ informatiky dosáhnout, už nejsou autoři celého záměru až tak konzistentní. Původně totiž pošilhávali po modelu, který se s úspěchem používá například ve Velké Británii, ale i v některých dalších zemích. Zde nemají informatiku jako samostatný resort, s vlastním resortním ministerstvem, v jehož čele stojí člen vlády. Místo toho má oblast informatiky „na starost“ a ve své gesci přímo premiér. Tedy ta osoba, která stojí nad jednotlivými ministry a má nejvíce síly k prosazování nadresortních záležitostí. K „ruce“ pak může, či spíše musí mít, také určité odborné zázemí, resp. aparát, který zajistí nezbytné agendy. A to, zda tento aparát má statut samostatného ministerstva, či odboru v rámci jiného orgánu (ministerstva, či třeba úřadu vlády), skutečně není až tak podstatné.

Když v roce 2003 přijel tehdejší šéf ODS Mirek Topolánek na „počítačový veletrh“ Invex, a přednesl zde vizi své strany (v podobě dokumentu „Politická deklarace ODS po oblast informatiky a telekomunikací", poprvé naznačil, že se zachováním samostatného ministerstva informatiky (ve své budoucí vládě) nepočítá:

Stínového ministra informatiky jsem nejmenoval. Obecnou agendu v této oblasti jsem si ponechal.

Už tehdy přitom deklaroval snahu posílit informatiku, a současně se přihlásil k britskému modelu:

Věřím, že problematika informatiky a telekomunikací je natolik průřezová a důležitá, že patří přímo pod předsedu vlády, což je model např. britský.

Nicméně když o pár let později došlo na realizaci této vize, tato se poněkud změnila, a to hned ve dvou významných ohledech. Došlo k jakémusi „ořezání“ informatiky, neboli k jejímu rozdělení na dílčí oblasti, a na zdůraznění jen jedné z nich, konkrétně oblasti eGovernmentu. Na tu se snahy nové vlády Mirka Topolánka soustředily nejvíce, zatímco ostatní oblasti se jakoby ztratily ze zřetele. Druhou významnou změnou pak byl konkrétní přesun těchto oblastí: nikoli „pod předsedu vlády“, jak deklaroval záměr ještě v roce 2003, ale až „o patro níže“, pod jiná resortní ministerstva.

A právě tato druhá změna může být rozhodující a klíčová: pokud se jednotlivé oblasti (původně „celistvé“) informatiky rozdělí, převedou do jiných resortů a „přilepí“ někam pod jejich ministerstva, nedojde tím k přesně opačnému efektu? Tedy spíše k jejich „ponížení“, neboli k tomu že v rámci nových ministerstev budou mít tyto oblasti a jejich agendy ještě menší prioritu a „sílu“, než v rámci samostatného resortu informatiky?

Co je vlastně informatika?

Když už se bavíme o „oblastech“ a jejich rozdělování pod různá jiná ministerstva, je dobré si připomenout, co vlastně je ona „informatika“. Ve skutečnosti je to spíše jakýsi zastřešující deštník nad několika různými a relativně i nesourodými oblastmi. Když totiž ministerstvo informatiky k 1.1.2003 vzniklo, přešly na něj kompetence v oblasti:

eGovernmentu, kterým se až do té doby zabýval hlavně Úřad pro veřejné informační systémy (ÚVIS)
telekomunikací, která do té doby patřily pod Ministerstvo dopravy a spojů (a které se posléze „přejmenovaly“ na elektronické komunikace)
pošt, které dříve spadaly taktéž pod resort dopravy a spojů
elektronického podpisu, které do té doby vykonával Úřad pro ochranu osobních údajů.

S postupem času pak k těmto oblastem přibyly ještě další kompetence, v nově vzniklých poblastech. Například poměrně specifická kompetence ke schvalování provozního řádu správce centrální adresy.

Vedle toho si Ministerstvo informatiky „vzalo na starosti“ i další konkrétní oblasti, jako například péči o rozvoj informační gramotnosti obyvatel. Myšleno spíše těch dospělých, s tím že zde existovala poměrně jasná dělící čára mezi aktivitami ministerstva školství, které se staralo o informační gramotnost žáků a studentů (i skrze tolik kritizovaný projekt „Internet do škol“). Naproti tomu MI ČR mělo vlastní projekt, a to Národní program počítačové gramotnosti (NPPG), který se zaměřoval na první seznámení dospělých (a v praxi spíše těch starších) spoluobčanů, počítači dosud nepostižených.

Zapomínat nesmíme ani na oblast broadbandu, kterou si MI ČR také „vzalo za svou“. Kromě zpracování Národní broadbandové strategie (Národní politiky vysokorychlostního přístupu) založilo též Broadbandové fórum, a zřídilo Broadbandový fond (dotační titul na rozvoj vysokorychlostního přístupu), na podporu financování konkrétních projektů z oblasti broadbandu. Pro něj získalo 1% z výnosu privatizace Českého Telecomu, tedy něco přes 800 milionů Kč.

Stejně tak se ministerstvo informatiky angažovalo, a to společně s ministerstvem kultury, také v oblasti digitalizace rozhlasového a televizního vysílání. Bylo například zřizovatelem Národní koordinační skupiny pro digitální vysílání, a spolu s resortem kultury připravilo i Koncepci rozvoje digitálního televizního vysílání v České republice.

Co se podařilo a co nikoli

Když už jsme se dostali k tomu, co všechno Ministerstvo informatiky ČR za dobu své existence stihlo či nestihlo udělat, pak bychom asi měli začít od dvou nejvýznamnějších „výstupů“. Z mého pohledu jde o nový zákon o elektronických komunikacích (zákon č. 127/2005 Sb.) , a Portál veřejné správy.

Zákon o elektronických komunikacích, který připravilo MI ČR, představoval zásadní změnu v celém tuzemském sektoru elektronických komunikací (vzniklém z dřívějších telekomunikací, s rozšířením o další oblasti, jako například rozhlasové a televizní vysílání). Jeho podstatou bylo převzetí nového regulačního rámce EU do naší legislativy, což se nakonec podařilo až o rok později než správně mělo (což bylo k okamžiku našeho vstupu do EU).

Byl to opravdu velký kus práce, který zde MI ČR odvedlo, byť ne vše se podařilo podle původních představ. Například právě problematika rozhlasového a televizního vysílání se nakonec v parlamentu „zadrhla“ a byla ze zákona o el. komunikacích vyjmuta (s tím že bude řešena v rámci zákona o rozhlasovém a televizním vysílání). Nicméně třeba EU neměla k našemu způsobu převzetí jejího regulačního rámce zásadnější výhrady.

Zákon č. 127/2005 Sb. (o elektronických komunikacích) samozřejmě nebyl jediným, který MI ČR připravilo a prosadilo. Dalším ze zcela nových zákonů byl například zákon č. 480/2004 Sb. o některých službách informační společnosti, z novel pak novela zákona č. 365/2000 Sb. o informačních systémech veřejné správy, či zákona č. 106/1999 Sb. o svobodném přístupu k informacím, a zákona č. 29/2000 Sb. o poštovních službách.

Z koncepčních dokumentů jde o již zmiňovanou Národní broadbandovou strategii, které předcházela první „konvergovaná“ Státní informační a komunikační politika (alias eČesko 2006), jako první dokument, sjednocující koncepci vlády v oblasti informační společnosti a telekomunikací. A mimochodem, tato koncepce byla střednědobým výhledem do konce roku 2006, takže dnes již není aktuální – ale žádná srovnatelná nová koncepce není k dispozici ani na obzoru. Stejně tak MI ČR připravilo i Národní strategii informační bezpečnosti ČR, a Koncepci rozvoje finančních služeb státního podniku Česká pošta.

Z dalších „počinů“ Ministerstva informatiky považuji za významné i uspořádání vztahů se správcem národní domény, sdružením CZ.NIC, skrze společnou deklaraci (Memorandum Ministerstva informatiky České Republiky a sdružení CZ.NIC o správě národní domény CZ).

Již zmiňovaný Portál veřejné správy funguje od roku 2003, a dnes by se bez něj již řada agend eGovernmentu vůbec neobešla. Bylo to patrné i nedávno, kdy se objevily zvěsti o tom, že portál nebyl od svého spuštění nijak posílen, ale jelikož neustále roste jeho zatížení, mohl by dokonce hrozit jeho kolaps (podrobněji). A pak prý by najednou nefungovalo podávání důležitých podání například k České správě sociální zabezpečení (které dnes z větší části probíhají elektronicky, právě přes Portál), nebo třeba vydávání nových řidičských průkazů. I každý výsledek zkoušky v autoškole totiž prochází nejprve přes Portál, aby na jeho základě mohl být vystaven nový řidičský průkaz.

S financováním provozu Portálu veřejné správy je pak spojena asi největší „aféra“, která vznikla kolem MI ČR, konkrétně kolem prvního ministra informatiky Vladimíra Mlynáře. Jde o kauzu založení Testcom Servisu, který měl na sebe převzít financování provozu portálu. Jen vysvětlení podstaty této kauzy by ale vydalo na samostatný článek, a proto si dovolím odkázat zájemce na jiné mé články o této kauze, či na další zdroje.

Samozřejmě existují i věci a oblasti, kde Ministerstvo informatiky bylo vysloveně neúspěšné. Jde asi hlavně o oblast Governmentu, kde MI ČR narážel na největší odpor ostatních resortů, jakmile chtěl prosadit něco, co by přesně nezapadalo do jejich záměrů, či vyžadovalo nějaké významnější změny na jejich straně. A právě u eGovernmentu je velmi podstatné to, aby si resorty nehrály na svém písečku, ale dokázaly postupovat jednotně, vzájemně spolupracovat a táhnout za jeden provaz. Je určitě příznačné, že nejvýznamnější právní normou, kterou se resortu informatiky nepodařilo „protlačit“ a prosadit, je návrh zákona o registrech (označovaný také jako zákon o výměně dat, či zákon o sdílení dat při výkonu veřejné moci). Právě tento zákon totiž měl definovat to, jak budou jednotlivé resorty vzájemně spolupracovat (při sdílení svých dat).

Spíše perličkou je z tohoto pohledu faktické nenaplnění Národního broadbandového serveru, který se měl (podle Národní broadbandové strategie) stát jakýmsi centrem všech oficiálních informací o rozvoji broadbandu v ČR. Podobně i skutečnost, že třeba Broadbandové fórum nebylo ministerstvem vůbec připuštěno k nějakým koncepčním činnostem, jak to také předpokládala již zmiňovaná Národní broadbandová koncepce. Fórum se například mělo podílet na aktualizaci této koncepce, a třeba i na aktualizace definice toho, co je vlastně broadband. Tato naše definice takto „ustrnula“ na roku 2005, pro který byla jako spodní hranice stanovena rychlost 256 kbit/s.

Reputaci Ministerstva informatiky ČR také moc nepomohly ani aférky kokem samotných projektů, žádajících o příspěvek z Brodbandového fondu. Jde například o snahu magistrátu ukousnout si z 200 milionů, alokovaných do fondu pro rok 2006, rovnou celou polovinu. Nebo o projekt portálu Peprnet, který byl vláčen médii jako ukázkový příklad zbytečně vyhozených veřejných peněz (na podporu bulváru).

Kdo a co kam? A proč jinam?

Vraťme se nyní zpět do současnosti a řekněme si, jak konkrétně mají být dosavadní kompetence a agendy MI ČR rozděleny. Podle návrhu zákona, zmiňovaného v úvodu a čekajícího jen na podpis prezidenta, by mělo dojít k následujícímu rozdělení kompetencí:

pro oblast eGovernmentu, informačních systémů veřejné správy a elektronického podpisu: mají přejít na Ministerstvo vnitra ČR
pro oblast elektronických komunikací a poštovních služeb: na Ministerstvo

průmyslu a obchodu ČR
pro oblast veřejných dražeb: na Ministerstvo pro místní rozvoj

Součástí návrhu je dále přechod role zakladatele ke společnosti Česká pošta (na vnitro) a k organizaci Testcom (na resort průmyslu a obchodu). Vedle toho se ale do návrhu zákona dostalo i poměrně kuriózní ustanovení, předložené formou pozměňovacího návrhu poslancem Vladimírem Koníčkem (KSČM). Jde o větu, která říká že:

Ministerstvo vnitra plní koordinační úlohu pro informační a komunikační technologie.

Jde o to, že pokud navrhované rozdělení kompetencí má určitou logiku, pak tato poslední věta do ní nezapadá. Záměr autorů nynějších změn, který deklarovali při různých příležitostech, je takový že technologie mají patřit pod resort obchodu a průmysl, zatímco vnitro se má zase zabývat věcmi které se týkají veřejné správy, a tedy egovernmentem, a nikoli technologiemi. Proto také elektronické komunikace, úzce související s ICT technologiemi, směřují pod Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR, zatímco eGovernment pod Ministerstvo vnitra ČR. Pak ale svěření koordinace ICT technologií pod vnitro, navržené poslancem Koníčkem, jde přesně opačným směrem.

Rada vlády pro informační společnost

Pozměňovací návrh poslance Koníčka je ale ve sporu s ještě jedním významným záměrem, o kterém jsme si dosud neřekli. Kromě rozdělení kompetencí stávajícího MI ČR má totiž vzniknout také nové „zastřešení“, v podobě Rady vlády pro informační společnost. Ta už byla dokonce i ustavena, usnesením vlády č. 293 z 28.3.2007. Zatím ale má tato Rada jen svou tajemnici (paní Jitku Pavlonovou), s tím že konkrétní návrhy na členy Rady mají být předloženy do konce dubna.

Hlavně ale: právě tato rada má zastřešovat a koordinovat jak oblast eGovernmentu, tak i nasazování ICT technologií. Ocitujme si z jejího statutu:

Rada zejména:

projednává materiály předkládané vládě, které se vztahují k problematice informační společnosti, zavádění informačních a komunikačních technologií a elektronizace veřejné správy, a může k nim vládě předkládat stanovisko

zpracovává návrhy dlouhodobých a střednědobých koncepcí, analýz, výhledů a směrů rozvoje informační společnosti,

hodnotí nové poznatky v oblasti informační společnosti a předkládá návrhy jejich možného využití,

projednává a poskytuje vyjádření k připravovaným materiálům Evropských společenství, které se týkají oblasti informačních a komunikačních technologií,

plní další úkoly stanovené vládou.

Proč tedy zákon, rušící dosavadní Ministerstvo informatiky, najednou svěřuje koordinaci (v oblasti ICT technologií) ministerstvu vnitra? No, nejspíše jde o poslaneckou tvořivost, která „poněkud nezapadla“ do celkové logiky původního záměru. Ale na druhé straně: jeho autoři si toho nevšimli, a třeba ministr vnitra Ivan Langer při projednávání návrhu v Poslanecké sněmovně byl pro tento pozměňovací návrh.

Bude Rada jen na ozdobu, nebo bude skutečně prosazovat informatiku?

Vraťme se nyní zpět k zásadní otázce, zmíněné již v úvodu článku: budou popisované změny „posílením“ informatiky, nebo naopak jejím „oslabením“?

Osobně se domnívám, že to bude záležet hlavně na tom, jakou pozici získá a jak bude fungovat právě Rada vlády pro informační společnost. Bez ní bych na uvedenou otázku odpověděl celkem jednoznačně, a to ve smyslu oslabení informatiky. Ale takto je to složitější a odpověď ukáže teprve čas.

Už i vzhledem k tomu, že Rada by mohla být poměrně silná. Má ji totiž řídit Řídící výbor Rady, v jehož čele stojí předseda vlády, a jehož dalšími členy jsou ministr informatiky, ministr vnitra, ministr financí a ministr průmyslu a obchodu. Takže pokud budou tito představitelé státu chtít a mít zájem, mohou pro informatiku hodně udělat – a celý model s Radou může být fakticky ekvivalentní britskému modelu, či dřívějšímu modelu rakouskému, kde byl hybnou silou sám spolkový kancléř. Ale také nemusí, pokud uvedení činitelé budou mít jiné starosti, zájmy a hlavně priority. Ne nadarmo se říká, že vše je v lidech (a různá organizační opatření a řešení jsou až druhotná).

Počkejme si tedy. Zatím totiž jsou k dispozici jen první signály o konkrétních změnách, které (alespoň z mého pohledu) až tolik optimismu nevzbuzují. Třeba už jen tím, že dosavadní Program národní počítačové gramotnosti, sice skromný ale určitě užitečný, byl zrušen bez náhrady. Stejně tak je zřejmě nenávratně ztraceno zbývajících cca 600 milionů na rozvoj broadbandu, které (ještě předchozí vláda) slíbila vložit do roku 2010 do broadbandového fondu. Stejně tak byla krácena zbývající internetizace knihoven a další projekty.

Naopak v oblasti eGovenrmentu se přeci jen něco děje. Došlo ke spuštění prvních Czech Pointů, což je jakýsi „vlajkový projekt“ nynějšího vedení MI ČR a MV ČR. Ovšem potřebná zákonná opora pro jejich fungování se teprve dokončuje, a kvůli tomu také mohou zatím poskytovat jen velmi omezený repertoár služeb. Zatím je to asi více o PR a veřejném povědomí, a bude velmi záležet na dalším vývoji, zda Czech Pointy budou skutečně užitečné a reálně používané, nebo budou jen bublinou, která po čase splaskne.

Příznačný je i jeden zajímavý moment, který se objevil na nedávné konferenci ISSS (Internet ve státní správě a samosprávě) v Hradci Králové. Byl zde totiž představen zbrusu nový mediální „image“ českého eGovermentu, v podobě symbolu – panáčka jménem eGon. Jeho jméno má být zkratkou od „eGovernment is switched On“, tedy něco ve smyslu „eGovernment je právě nyní zapnut“. To mi trochu zavání ignorováním všeho, co se až dosud v oblasti eGovernmentu podařilo (jakoby se dosud neudělalo vůbec nic).

Také je to asi první významnější pokus eGovernment veřejnosti nějak prodat, resp. propagovat ve stylu současných mediálních kampaní. Ne že by nebylo vhodné informovat občany o tom, co to vlastně eGovernment je a co by od něj měli očekávat. Hlavně by ale nemělo zůstat u pouhé reklamy a slibů, ale měly by následovat konkrétní kroky. A ty už se budou realizovat určitě mnohem obtížněji, než reklamní kampaň na eGona. Takže znovu: počkejme si.