Síťová neutralita: ano či ne?

Všechno se to začalo vlastně již vloni, kdy se američtí kongresmani a senátoři začali přít mezi sebou o to, zda má či nemá smysl řešit zákonem otázku síťové neutrality. A pokud ano, tak jak to vlastně udělat. Má smysl ji uzákonit jako povinnost, nebo raději ne a nechat věcem volný průběh?

Pomyslnou jiskrou, která celý spor v USA zažehla, byla revize tamního regulačního rámce, fungujícího na bázi zákona "The Telecommunications Act of 1996". Tento zákon poměrně striktně předepisoval všem přenosovým sítím, včetně těch internetových, že nesmí diskriminovat či naopak upřednostňovat žádný obsah oproti jinému. Tedy že se vůči různým druhům obsahu (programům) musí chovat neutrálně. Nicméně některé druhy sítí, konkrétně sítě kabelových a DSL providerů, byly od srpna 2005 těchto požadavků zbaveny. Stalo se tak rozhodnutím tamního regulátora (FCC, Federal Communications Commission), v důsledku jednoho rozhodnutí tamního nejvyššího soudu (U.S. Supreme Court).

Navrhovaná revize celého rámce, v podobě nového zákona Communications Opportunity, Promotion, and Enhancement (COPE) Act of 2006, pak měla podmínky znovu sjednotit a umožnit všem sítí poskytování plného repertoáru služeb, včetně služeb triple play. Návrh tohoto zákona nakonec neprošel Senátem, ale ještě přes svým "legislativním uhašením" stihl zažehnout výše zmiňovaný spor, který následně začal žít vlastním životem. A tento spor zní následovně: pokud se sjednotí podmínky pro všechny sítě, co se má stát s původním závazkem neutrality, který fakticky platil jen v některých sítích - těch "telekomunikačních", zatímco kabelové a DSL sítě byly v roce 2005 prohlášeny za "informační sítě"? Má být tento závazek zachován a rozšířen na všechny sítě bez výjimky, nebo má být naopak zrušen jako nepotřebný?

Kdo je zastáncem a kdo odpůrcem?

Otázka toho, zda síťová neutralita má či naopak nemá být nařízena zákonem, rozdělila svět telekomunikací na dva tábory. Dělící čára mezi nimi vede podle očekávání a logiky věci na pomezí mezi obsahem a přenosem. Subjekty, které se zabývají poskytováním obsahu a obsahově orientovaných služeb, jsou většinou pro uzákonění síťové neutrality jako povinného principu. Patří mezi ně například taková jména, jako AOL, Google, Microsoft, Yahoo a další. Druhou stranu pomyslné barikády pak tvoří subjekty, provozující "trubky, skrze které obsah teče". Tedy hlavně internetoví provideři a telekomunikační operátoři.

Zajímavé je také "rozložení" amerických zákonodárců v tomto sporu. Ačkoli zde není dělící čára až tak závislá na politické příslušnosti, přeci jen zde lze najít určitou korelaci. Demokraté jsou spíše zastánci uzákonění síťové neutrality, zatímco republikáni častěji zastávají opačný názor. Složení předchozího Kongresu přitom bylo relativně vyrovnané, a tak se žádné straně (zastáncům ani odpůrcům neutrality, zakotvené v zákoně), nepodařilo definitivně prosadit svůj požadavek. A tak to vlastně skončilo plichtou, když žádný z návrhů, mířících tím či oním směrem, nezískal dostatečnou podporu k tomu, aby se mohl stát skutečným zákonem.

Jenže po nedávných volbách do Parlamentu v USA došlo k významné změně. Demokraté ovládli obě komory, tedy Senát i Kongres, a mají tak větší šance na prosazení vlastních, více "jednobarevných" návrhů. A tak poměrně záhy oprášili i návrhy na uzákonění síťové neutrality, které musely být vloni odloženy jako neprůchodné. V současné době je na stole zejména návrh zákona "Internet Freedom Preservation Act of 2007". Opět ale nejde o čistě jednobarevnou záležitost, ale o společné dílo demokratického senátora Byrona Dorgana a republikánské senátorky Olympie Snowe. Američané přitom mají pro takovéto "dvoustranné" návrhy a přístupy krásný přívlastek, a to "bipartisan". Ten nenaznačuje žádnou partyzánštinu a nízkou legislativní kvalitu návrhu, ale poukazuje na podporu z obou hlavních politických stran, ve smyslu "bi-party".

Co je ale skutečným předmětem sporu? V čem vidí problém zastánci síťové neutrality a čeho se obávají tak moc, že chtějí prosadit síťovou neutralitu do zákona a tím si vynutit její dodržování? A jaké argumenty má naopak druhá strana?

Čeho se obávají zastánci síťové neutrality?

Začněme nejprve těmi, kteří prosazují síťovou neutralitu přímo do zákona. Jejich hlavním argumentem je to, že pokud nebude neutralita zakotvena v zákoně, začnou provozovatelé sítí zavádět něco jako rychlostní mýtné na informační dálnici. Že začnou rozlišovat, o jaký provoz jde, a podle toho se k němu budou chovat různě. Třeba po tom, kdo na Internetu nabízí nějaký videoobsah, budou chtít peníze navíc za to, že se jeho obsah bude dostávat k příjemci dříve, resp. s vyšší prioritou, nebo jen pravidelněji, spolehlivěji atd.

Jinými slovy, obava je taková, že provozovatelé sítí zavedou na Internetu jakési "rychlostní pruhy", s tím že jízda po nich bude dodatečně zpoplatněna. Dnes je přitom situace taková, že za své připojení platí jak příjemce dat, tak i jejich odesilatel. Jenže oba paušálně, podle maxima toho, jak mohou své přípojky zatěžovat, a bez ohledu na to, co přenášená data představují. Se všemi daty je totiž nakládáno stejně. Nově by se chtělo po odesilateli (resp. producentovi obsahu, resp. dat), aby za odesílaná data platil více a navíc v závislosti na tom, o jaká data jde. Podle toho by s nimi také bylo nakládáno.

No a ten producent obsahu, který by na "rychlostní příplatek" neměl, by se musel spokojit jen s pomalejším a negarantovaným přenosem. Skeptici pak varují dokonce před možností, že ten kdo nebude schopen si připlatit, nebude svá data moci nabízet a dopravovat po Internetu vůbec. To by mohlo znamenat, že například soukromé webové stránky, různé blogy a podobné nekomerční záležitosti budou mít smůlu.

Podobně je obava i z toho, že bez uzákonění síťové neutrality budou provozovatelé sítí moci některý druh provozu i úplně blokovat, třeba i z konkurenčních důvodů. Například pokud sami poskytují hlasové služby, mohli by chtít úplně blokovat jakýkoli VOIP provoz.

V každém případě, a to zastánci uzákonění síťové neutrality velmi zdůrazňují, by se právě provozovatelé sítí dostali do role autorit, které skrze různé poplatky za přenos rozhodují o tom, co a jak na Internet patří a co naopak nikoli. A také tomu chtějí zabránit, uzákoněním sítové neutrality.

Čeho se obávají odpůrci síťové neutrality?

Odpůrci síťové neutrality podle očekávání argumentují tím, že obavy druhé strany jsou liché. Že sami neregulují a nebudou regulovat Internet, skrze rozhodování o jeho obsahu, a už vůbec ne skrze cokoli blokovat. Poukazují tedy na to, že síťová neutralita je řešením problému, který nenastal a prý ani nenastane. A když něco není v nepořádku, tak proč to měnit?

K tomu pak přidávají další argumenty proti síťové neutralitě. Například to, že jde o princip, který je ve sporu se základními požadavky některých online aplikací a služeb. Například přenos živého obrazu a zvuku po Internetu, v jejich interaktivní podobě (kupř. pro telefonování), vyžaduje pro své spolehlivé fungování podporu kvality služeb (QoS). Optimálně na principu garantované přenosové kapacity, nebo alespoň na bázi vyšší priority přes takovým provozem, kterému vyšší latence a menší pravidelnost doručování nevadí. Pravdou je, že dnes se tento problém řeší ponejvíce "hrubou silou", a to předimenzováváním přenosových i přepojovacích kapacit, tak aby se úzká hrdla projevovala co nejméně často. To je přitom řešení na principu síťové neutrality, které navíc nemusí vždy fungovat. Ostatní druhy provozu, jako třeba spamy či provoz z P2P sítí, mohou rychle zahltit jakkoli zvětšené přenosové kapacity.

Navíc, a na to odpůrci síťové neutrality také poukazují, toto řešení přenáší přírůstkové náklady na zvyšování kapacit obecně na všechny. Tedy jak na producenty obsahu, tak i na "čisté příjemce", skrze to, jak oni platí za své připojení k Internetu. Naproti tomu zavedení různých "rychlostních pruhů", zpoplatněných jen pro producenty obsahu, by umožnilo přenést náklady na potřebný upgrade sítí jen na tyto subjekty, kteří na poskytování obsahu vydělávají, a ne na jejich zákazníky.

Dalším zajímavým argumentem je pak to, že u poskytovatelů obsahu je princip neutrality celkem běžně porušován. Třeba při prioritizaci výsledků vyhledávání u různých vyhledávačů. Ten, kdo chce aby se jeho odkazy zobrazovaly přednostně před jinými odkazy, si takovouto přednost může zaplatit. Tak proč by prý stejný princip neměl fungovat i při přenosu?

Fúze AT&T a Bellsouth jako inspirace?

Nynější znovunastolení otázky síťové neutrality v americkém Kongresu má ještě jeden zajímavý aspekt. Je jím fúze dvou místních velikánů, AT&T a Bellsouth, dohodnutá již během loňského roku. Ovšem fúzi subjektů takovéto velikosti musí i v USA schválit tamní regulátoři. No a ten telekomunikační, FCC (Federal Communications Commission) si dal jako podmínku svého souhlasu právě závazek dodržení síťové neutrality. A nově vznikajícímu subjektu, který by z logiky věci měl patřit mezi odpůrce síťové neutrality, nezbylo než na tuto podmínku (vznesenou v nedávných dnech) přistoupit. Pokud by se ale síťová neutralita nakonec nedostala do zákona a ostatní významní provozovatelé sítí by ji nemuseli dodržovat, dostal by se tím nově sloučený subjekt do poměrně specifické pozice.

Zatím ale nelze s jistotou říci, jak vše dopadne. Převaha demokratů v Kongresu i Senátu USA může prosazení síťové neutrality do zákona usnadnit, ale také nemusí. V každém případě jde o otevřené téma a děj, který zdaleka ještě nekončí. Proto o něm určitě ještě uslyšíme. Navíc to je téma, které na první, ba ani na druhý pohled není černobílé, ale vyžaduje pečlivé zvážení všech pro a proti, i všech argumentů obou stran.

A jak se na to díváte vy? Komentáře k tomuto článku jsou vám k dispozici.