Stinné stránky digitalizace

Digitalizace televizního vysílání byla ještě nepříliš dávno prezentována jako něco, co má jen samé klady a přínosy. Například kvalitnější obraz bez duchů (zatímco bezduchý obsah máme mnohdy již dnes). Nebo větší výběr programů, kterých se díky digitalizaci vejde "do éteru" více. A tak jedinou stinnou stránkou se zdála být potřeba zakoupení vhodného set-top boxu, nebo rovnou nové televize se zabudovaným digitálním tunerem.

Lidé, kteří o digitalizaci vědí a fandí ji, si potřebné vybavení pořizují již dnes. Ale největší problém asi bude s lidmi, kteří o ničem netuší - a někdy v budoucnu jim náhle přestane fungovat jejich televize (kvůli vypnutí analogových vysílačů). Teprve pak zbystří pozornost a budou se asi velmi divit, že si musí za vlastní peníze koupit nějaký nový přístroj, když jejich dosavadní televize jim přeci úplně stačila.

S postupem času ale vyplývají na povrch ještě další potenciální negativa digitalizace, o kterých se dříve nemluvilo. Třeba otázka pokrytí signálem, které by u digitálního vysílání mohlo být i citelně menší než u nynějšího analogového. Je to ekonomický důsledek technické reality, který říká že dostatečně "zahustit" pokrytí signálem digitálních vysílačů je hodně drahé, a naši vysílatelé si to nejspíše nebudou moci dovolit. Takže řadě lidí, spíše asi v odlehlejších lokalitách, se může stát, že po vypnutí analogových vysílačů zůstanou zcela bez možnosti příjmu (zemského) televizního vysílání, a budou odkázáni jen na alternativy (v podobě satelitního příjmu, IPTV atd.).

Koncesionářské poplatky

Digitalizace televizního (a rozhlasového) vysílání však přináší ještě jeden "latentní" problém, o kterém se dosud nemluví. Jeho podstatu vystihuje právě to, že nejde jen o digitalizaci televizního vysílání, ale také vysílání rozhlasového. Vše ještě souvisí s tzv. koncesionářskými poplatky, jak se nesprávně říká rozhlasovým a televizním poplatkům.

Až dosud, ve světě analogového vysílání, byl rozhlas jasně a zřetelně oddělen od televize. A tak bylo a stále je jasné, kdy je kdo povinen co platit: pokud někdo vlastní rozhlasový přijímač, musí platit rozhlasové poplatky. To, zda skutečně poslouchá veřejnoprávní rozhlas, nebo třeba jen soukromé stanice (nebo vůbec nic), je z pohledu placení rozhlasových poplatků irelevantní. Obdobně pro televizi: pokud ji vlastníte, musíte platit televizní poplatky.

Samozřejmě že kolem toho vznikala řada nejasností, až přímo vášní. Například kolem definice přijímače, neboli toho co už je rozhlasovým či televizním přijímačem (a podléhá placení poplatků), a co ještě nikoli. Co třeba takový počítač, připojený k Internetu a vybavený zvukovou kartou?

U nás doma jsme si tuto otázku dokázali rozhodnout ještě vcelku smysluplně, když stanovisko obou veřejnoprávních médií je takové, že poplatkům podléhají pouze zařízení se zabudovaným rozhlasovým a televizním tunerem. Ale třeba v Německu to dopadlo mnohem hůře, neboť tam by poplatkům měly podléhat obecně se všechny počítače s přístupem k Internetu.

Jedno bez druhého?

Až dosud ale neexistovala žádná "podmíněnost" mezi rozhlasovými a televizními poplatky, v tom smyslu že pokud platíte jedny, musíte současně platit i ty druhé. Bylo to dáno tím, že zařízení kombinující v sobě roli rozhlasového přijímače a roli televizního přijímače byla vzácností. Takže kdo chtěl, mohl vlastnit například jen rádio (a platit pouze rozhlasové poplatky). Nebo naopak, kdo chtěl pouze televizi, nemusel vlastnit rádio a platil pouze televizní poplatky (a nikoli rozhlasové poplatky).

Jenže právě toto se s digitalizací změní. Multiplexy, jak se říká několika televizním programům, "zabaleným" do jednoho společného celku a šířeným společně, totiž nejsou čistě televizní. Obvykle se k nim "přibaluje" ještě několik rozhlasových programů, a případně i nějaké další datové služby. Adekvátně tomu pak jsou vybaveny i příslušné digitální přijímače, v podobě tzv. set-top boxů: dokáží ze společného multiplexu "vybalovat" jak jednotlivé televizní programy, tak i jednotlivé rozhlasové programy. Převedeno do dikce zákona, měla by to být zařízení schopná jak televizního příjmu, tak i příjmu rozhlasového - a tudíž by měla podléhat placení obou druhů poplatků.

A tady už jsme u jádra nového problému, o kterém se dosud moc netuší. Kvůli digitalizaci si lidí budou muset kupovat set-top boxy, a kvůli nim by měli začít platit, kromě televizních, také rozhlasové poplatky. A to bez ohledu na to, zda chtějí, či nechtějí poslouchat rozhlas, ať již veřejnoprávní či jiný.

Platí to ale i obráceně: pokud by si někdo pořídil set-top box kvůli tomu, aby mohl poslouchat digitální rozhlasové vyslání, rázem by musel začít platit také televizní poplatky.

Koho by to bolelo nejvíce?

Lidí, kteří chtějí pouze televizi a nikoli rozhlas, nebo opačně (pouze rozhlas a nikoli televizi), asi nebude většina. Spíše jen malé procento. Navíc domácnosti platí rozhlasové i televizní poplatky jen jedenkrát, bez ohledu na počet přijímačů. Takže pokud už nějaké rádio i televizi mají (jako že nejspíše opravdu mají), pak je popisovaný problém bolet nebude. Nezmění totiž nic na výši poplatků, které mají platit.

Ale co s menšinou lidí, kteří ve svých domácnostech záměrně nechtějí jedno či druhé? Řekne se jim, že kvůli digitalizaci mají stejně smůlu a stát si je zkasíruje z obou poplatků tak jako tak?

A co podnikatelé, kteří musí platit oba druhy poplatků za každý přijímač? Pro ty také bude velmi podstatné, zda každý set-top box podléhá jen jednomu druhu poplatků, nebo oběma současně. Třeba hoteliéři, kteří by chtěli ponechat své pokoje vybavené pouze televizí a nikoli rozhlasem, budou mít velký problém. Pokud by totiž nakoupili set-top boxy, měli by správně začít platit z každého pokoje (resp. přijímače) současně i rozhlasové poplatky, vedle poplatků televizních.

Najde se řešení?

Obávám se, že právě popsaný problém je skutečně jedním z dosud netušených důsledků digitalizace. Ostatně, i mne na něj upozornil jeden čtenář, který vlastní pouze televizi, a nevlastní a nechce vlastnit rádio. A uvědomil si, že díky podstatě digitalizace by najednou i on měl platit rozhlasové poplatky. Asi by to i přežil, ale šlo mu spíše o princip.

Před napsáním tohoto článku jsem celý problém nadhodil několika lidem z branže - a jejich reakce mne utvrdila v přesvědčení, že jde o věc, která se zatím nebrala v úvahu a neřešila. Takže tento článek berte jako nesmělý pokus o upoutání pozornosti k novému problému, a snad i k širší diskusi nad ním. Třeba se nakonec podaří najít nějaké smysluplné východisko.