Počítání (elektronických) oveček

Elektronické komunikace určitě nejsou jedinou oblastí, kde se něco počítá či měří, a podle výsledku se následně přijímají různá více či méně důležitá rozhodnutí - ale příslušná veličina přitom není dostatečně přesně definována, takže její měření či počítání může vést k "poněkud různým" výsledkům.

Známým a už poněkud zprofanovaným příkladem je broadband. Alias širokopásmový přístup k Internetu. Nebo spíše: vysokorychlostní přístup k Internetu. Vidíte? Už jenom samotné pojmenování není jednotné a nese v sobě zajímavý paradox: zatímco "široké pásmo" (anglicky: broad band) se měří v Hertzích a je vlastně indikátorem spotřeby frekvenčního pásma, každý hovoří naopak o efektu, kterým je možnost rychlého přenosu dat, a měří jej v bitech za sekundu, či spíše megabitech za sekundu. Nemluvě pak o definici broadbandu, kterou by mělo být vymezeno, co všechno je možné považovat za broadband a co do něj naopak nepatří.

S definicí broadbandu je to skutečně všelijaké. Někde chybí úplně, jinde je nedokonalá, ale hlavně se snad všude liší, často až dosti výrazně. A přesto se až na úrovni států či celé EU přijímají poměrně zásadní koncepční rozhodnutí, týkající se právě broadbandu a jeho rozvoje. Na ně pak navazují často dosti konkrétní rozhodnutí, například o udělení finančních dotací na rozvoj broadbandu, či naopak zamítnutí takovýchto dotací kvůli dostatečnému rozvoji broadbandu v určité lokalitě. A to vše bez toho, že by samotný broadband byl dostatečně přesně (a natož jednotně) definován.

Jiným známým příkladem, poměrně úzce souvisejícím, je počet uživatelů Internetu. Celé státy světa, či jen regiony, města nebo všelijaké lokality spolu soupeří v tom, kdo má více uživatelů Internetu, ať již v absolutních počtech či na počet obyvatel. Ale shodli se už někde na tom, kdo vlastně je uživatelem Internetu? Zda ten, kdo s ním pracuje každý den, nebo jen obden, či alespoň jednou týdně? A jak intenzivně?

Jenže bez jednotné definice jsou vzájemná porovnání "poněkud nerelevantní".

Kauza mobilní jedničky

Nebo z jiného soudku: vzpomínáte si ještě, jak skoro přesně před rokem český T-Mobile s velkou pompou deklaroval, že je jedničkou na našem mobilním trhu, co do počtu zákazníků? Došlo k tomu opravdu zajímavým způsobem, v důsledku toho že Eurotel změnil způsob počítání aktivních SIM karet, který do té doby používal.

Původně totiž za "zákazníka" počítal každou vydanou SIM kartu, která byla použita někdy za posledních 18 měsíců. Pak ale tento interval zkrátil na 13 měsíců (když ostatní mobilní operátoři používají 12 měsíců) - a počet jeho aktivních SIM karet následně klesl z 4,664 milionu ke konci 1Q2005 (tj. ještě podle staré metodiky) na 4,42 milionu na konci 2Q2005.

A jelikož mobilní operátoři žijí v představě, že co aktivní SIM karta, to zákazník (což rozhodně nemusí být pravda), znamenala uvedená změna v metodice i poměrně výrazný pokles v počtu zákazníků, vykazovaných Eurotelem. Na první místo v počtu uváděných zákazníků (fakticky ale aktivních SIM karet) se tak dostal T-Mobile. Své prvenství sice v dlouhodobějším výhledu neudržel, ale to už z našeho dnešního pohledu - o významu metodiky a způsobu počítání - není tak podstatné.

Není linka jako kanál

Pojďme ale nyní od známých a "starých" případů k něčemu novému, co se změnilo teprve velmi nedávno. Jde konkrétně o způsob počítání pevných linek, který dosud praktikoval Český Telecom (dnes vlastně už Telefónica O2 Czech Republic). Změnil ji až nový vlastník, a to k 30.6.2006. Oznámil to v tiskové zprávě z 24.7.2006, kterou zveřejnil své pololetní hospodářské výsledky:

Z důvodu sladění svého vykazování s ostatními společnostmi ze skupiny Telefónica, změnil ČESKÝ TELECOM k 30. 6. 2006 metodologii počítání pevných linek. Podle nové metodologie je dvoukanálová linka ISDN počítána jako jedna linka, zatímco doposud byla počítána jako dvě linky.

Kdy a kde původní metodika vznikla, se už asi nezjistí. Chyba v její podstatě ale byla celkem zřejmá, a sám jsem na ni ve svých článcích několikrát upozorňoval (například zde). Šlo o to, že Telecom ve své metodice bral počet analogových telefonních linek (tzv. PSTN linek), a k němu přičítal počet B-kanálů ISDN. Výsledný součet pak ale nebyl počtem pevných linek.

Pravdou přitom je, že co B-kanál, to možnost vedení jednoho hlasového hovoru (či faxového přenosu, či dial-upu, rychlostí 64 kbit/s). Jenže už neplatí, že co jeden B-kanál, to jedna "pevná linka". Už jen kvůli způsobu placení: zákazník stále platí jeden měsíční paušál, za jednu přípojku (pevnou linku, byť v provedení ISDN) a nikoli dva paušály, za dvě linky.

V úvahu je třeba vzít také to, že ISDN přípojky se nezřizují s "jemností" na jeden B kanál, ale jen ve dvou provedeních:

- jako přípojka ISDN BRI (Basic Rate Interface), u nás známější spíše jako euroISDN2, se 2 B kanály. Umožňuje tedy souběžné vedení až 2 hovorů, či faxových přenosů atd.).
- jako přípojka ISDN PRI (Primary Rate Interface), u nás známější jako euroISDN30, se 30 B kanály. Používá se hlavně k připojování firemních pobočkových ústředen (PBX), a umožňuje vést až 30 hovorů souběžně.

Přípojka BRI (euroISDN2) je určena pro domácnosti, a zřizuje se přeměnou z klasické analogové (PSTN) linky. Tedy: z jedné PSTN linky vznikne jedna ISDN BRI (euroISDN2) linka. Na počtu pevných linek by se to nemělo projevit - ale projevovalo se, jakoby přírůstkem jedné nové pevné linky. To právě proto, že místo jedné původní PSTN linky se do nového součtu započítaly hned dva nové B-kanály. Takže vlastně každý, kdo si nechal svůj analogový telefon předělat na ISDN linku, zvýšil počet pevných linek o jednu další linku.

To se tedy mění až teď, kdy už je "dvoukanálová linka ISDN počítána jako jedna linka".

Jak se změnila výsledná čísla?

Změnou způsobu počítání pevných linek se jejich počet samozřejmě změnil, a to směrem dolů. Podle zmiňované tiskové zprávy z 2 992 000 na 2 835 000, neboli o 157 000 (vše k 30.6.2006). Tolik (157 000) by tedy u nás mělo být ISDN BRI přípojek.

V celkovém součtu však stále figurují samostatné ISDN B-kanály firemních přípojek PRI, kterých je vždy "po 30" na jednu přípojku. Mělo by i zde dojít k obdobnému narovnání, a tedy k započítání jen jedné pevné linky do celkového součtu, místo 30 pevných linek?

Zde už to ale už není až tak jednoznačné. To proto, že firemní pobočková telefonní ústředna je přeci jen něco jiného než přípojka ISDN BRI, určená pro domácnosti. Nevzniká přeměnou z (jedné) klasické analogové pevné linky, ale je většinou zřizována jinak a "samostatně".

No, nejjednodušší a nejkorektnější by asi bylo tyto ISDN PRI přípojky vůbec nesčítat s PSTN linkami a "dvoukanálovými" ISDN BRI linkami pro domácnosti, a vést je jako samostatnou kategorii.

Cui bono?

Vraťme se ale zpět k původní metodice, která mechanicky sčítala počet analogových linek a počet ISDN kanálů, a výsledek prohlašovala za počet pevných linek. Výsledný součet pak nutně musel vycházet o něco vyšší, než kdyby byla použita dnešní korektnější metodika (bez ohledu na přípojky ISDN PRI).

Kdo ale mohl původní "příznivější" metodiku potřebovat? Vždyť v oblasti pevných komunikací je situace úplně jiná než v mobilních komunikacích, a Telecomu zde ve zřizování pevných linek nikdo nešlape na paty tak, jako si to dělají navzájem mobilní operátoři. Tak proč původní metodika vlastně vznikla?

Jedno možné vysvětlení, které mne napadá, souvisí ještě s dobou před rokem 2001, kdy měl tehdejší Český Telecom (vlastně ještě SPT Telecom) monopol na hlasové služby. Na oplátku ale měl za úkol zrealizovat určitý minimální počet pevných telefonních linek. Že je nakonec nezrealizoval, je už jiná věc (hlavně kvůli mobilům se změnily potřeby zákazníků a lidé už tolik pevných linek nechtěli). Ale tehdy mohla mít příznivější metodika počítání pevných linek svůj význam.