Co přijde po digitalizaci? Individualizace!

Letošní Invex se nesl ve znamení nastupující digitalizace. Tedy alespoň v oblasti rozhlasového a televizního vysílání, protože ve většině jiných oblastí už přechod na digitální způsob fungování proběhl dávno. Těsně před Invexem bylo spuštěno řádné (ostré) digitální televizní vysílání prostřednictvím DVB-T, byť zatím jen v síti A Český radiokomunikací (JTR Management), zato ale i s pěti rozhlasovými programy. No a přímo během Invexu spustil Český rozhlas krátkodobé experimentální vysílání prostřednictvím technologie T-DAB (Terrestrial Digital Audio Broadcasting), určené pouze pro rozhlasové vysílání.

Fajn, takováto digitalizace je určitě přínosem. Divák (resp. posluchač) má šanci dočkat se většího počtu programů, lepšího obrazu i zvuku, a možná i nějakých doplňkových služeb. Dalším přínosem je efektivnější využití kmitočtového spektra, možnost vysílat nižším výkonem (a tudíž i lepší ochrana životního prostředí). Ale když se nad tím vším zamyslíme, co vlastně tato digitalizace přináší skutečně nového? Tedy "kvalitativně nového"? Nejsou to všechno jen "kvantitativní změny"?

Třeba nabídka programů: ano, zvýší se, někam na úroveň nabídky kabelových televizí, časem třeba i satelitního vysílání. Ale základní princip zůstane stejný: nadále půjde o uzavřený klub, do které smí vstoupit se svým programem jen někdo. Pouze ten, komu někdo "shůry pověřený" udělí oficiální souhlas (dá mu potřebnou licenci). Pouze se zvýší počet vstupenek do klubu, které je možné rozdat - a už dnes jsme svědky pořádné rvačky o tyto vstupenky. Žádný "volný vstup" pro kohokoli, kdo je schopen se uživit a ochoten dodržovat pravidla slušného chování (co do produkovaného obsahu), to stále není.

Doprovodné služby a interaktivita
Podobně je tomu pro tolik opěvované doprovodné služby a interaktivní aplikace, které mají být rázem dostupné milionům diváků - a prý by jim mohly dokonce nahradit počítače a Internet! Kdoví, kde tato fáma vznikla. Ani dnes si ještě mnoho lidí neuvědomuje, že digitální televize vůbec není interaktivní, protože nemá žádný zpětný kanál. Pokud se hovoří o interaktivitě, jde často jen o tzv. "malou interaktivitu", mezi dálkovým ovladačem a televizním přijímačem (či tzv. set-top boxem). Divák si v rámci této "malé interaktivity" může vybírat pouze z toho, co k němu tak jako tak "přiteklo", a co v přesně stejně podobě "přiteklo" i ke všem ostatním divákům. Je to stále stejné jako u klasického teletextu, jiný je pouze rozsah dat a forma jejich prezentace (zobrazení).

Takže stejný je i základní princip: to, co je "digitálnímu divákovi" prezentováno, co má možnost shlédnout a mezi čím vybírat (v rámci doprovodných služeb), za něj určuje někdo jiný, a nikoli on sám. To samé ostatně platí i pro (rozhlasové i televizní) vysílání jako takové: jeho skladbu, tj. výběr jednotlivých pořadů a dobu jejich vysílání, určuje producent programu, a nikoli divák. Ten má možnost pouze vybírat mezi předem sestavenými programy, ale sám si vlastní program sestavit nemůže. Takže když má zrovna on čas a chuť na nějaký konkrétní pořad, film apod., musí buď počkat (tj. přizpůsobit se vysílacímu schématu, které určil někdo jiný), nebo vše řešit jinou cestou (například videem z půjčovny).

Proč?
Zajímavé je, že výše uvedené vlastnosti mají ryze technické kořeny a vyplývají z technického řešení rozhlasového a televizního vysílání. Konkrétně z toho, že toto vysílání si až dosud budovalo pro své potřeby vlastní přenosovou infrastrukturu (sítě vysílačů, kabelové sítě), a stejně tak své vlastní přenosové mechanismy (protokoly). A hlavně pak to, že obojí funguje pouze jednosměrně a na distribučním principu. Tedy že je schopné dopravit jeden a tentýž obsah, pouze jedním směrem, a to k mnoha příjemcům současně. Vlastně k apriorně neomezenému počtu příjemců. A z toho pak vše vyplývá: když jeden obsah směřuje ke všem příjemcům současně, je nutně pro všechny stejný. Není v něm prostor pro individuální obsah, určený jen jednomu, či několika málo příjemcům. Jedině snad, že by se individuální obsah tak jako tak poslal všem, ale skutečně vyzvedl by si jej pouze příslušný příjemce. Jenže to zase nejde dělat z kapacitních důvodů.

Rozsah tohoto "stejného obsahu" opravdu je vždy omezený. Proto také musí existovat někdo (a to někdo jiný než koncový uživatel, resp. divák), kdo bude rozhodovat o tom, co a jak se do "stejného obsahu pro všechny" ještě dá, a co už ne. A to platí jak pro televizní a rozhlasové programy, ale i pro veškeré doprovodné služby. Takže stále je to onen uzavřený klub, do kterého smí vstoupit jen někdo. Digitalizace rozhlasového a televizního vysílání na tom nezměnila vůbec nic.

Co by ale bylo potřeba k tomu, aby se od kvantitativních změn dalo přejít ke kvalitativním? Aby se divák a posluchač nemusel přizpůsobovat tomu, co za něj rozhodne a připraví někdo jiný, ale mohl si volit sám? Kdy se dočká skutečně individuálního obsahu a plně interaktivních služeb?

Individualizace jako potřeba
Možnou cestu ukazuje již dnes způsob řešení skutečně interaktivních služeb v rámci digitální televize. Tedy například různého nakupování (služeb e-commerce), prohlížení a psaní emailů, vzdělávání apod., či třeba jen pouhého on-line hlasování. Ačkoli se to moc nezdůrazňuje, takovéto služby už jdou dost daleko za hranice klasického televizního vysílání, se kterým už přestávají mít tolik společného. Už nevystačí s pouze jednosměrným (televizním) přenosem distribučního charakteru, ale potřebují vhodnou zpětnou vazbu. Tedy nějaký vhodný zpětný kanál. Třeba pro potřeby on-line hlasování je takovýto kanál zapotřebí k tomu, aby se příslušný hlas dopravil tam, kde bude započítán. A aby se vědělo, od koho hlas je, musí být tento zpětný kanál individuální.

Jenže tím to jistě nekončí. Má-li se divák dozvědět, zda jeho hlas byl či nebyl přijat a započítán, musí se k němu dostat i tato "individuální" informace. Ta opět nemůže být šířena sdíleným "televizním" kanálem, společným pro všechny, ale vyžaduje vhodný dopředný kanál (tj. přenosový kanál, směřující k uživateli, resp. divákovi). Ještě markantnější je to třeba u prohlížení emailů - má-li toto být doprovodná služba digitální televize, musí se obsah emailové korespondence konkrétního příjemce k němu dostat. Opět to nejde přes společně sdílený (televizní) kanál, ale je k tomu zapotřebí vhodně dimenzovaný (a samozřejmě individuální) dopředný kanál.

Takže skutečně interaktivní služby vyžadují obousměrný (individuální) přenosový kanál, pro své propojení s poskytovateli služeb. Nejčastěji se takovýto obousměrný kanál řeší přes veřejný Internet, takovým připojením, jaké je k dispozici - od zastaralého dial-upu, přes mobilní připojení (GPRS, EDGE, CDMA, či UMTS atd.), až po ADSL, kabelovou přípojku, Wi-Fi atd. Takže digitální televize se pro své interaktivní služby spoléhá na Internet - a ne že by jej nějak sama nahradila. Naopak, sama jej ke svému plnohodnotnému fungování (pro plnou interaktivitu) nutně potřebuje.

Individualizace jako alternativa
Jenže: když už digitální televize potřebuje Internet, resp. jeho přenosové schopnosti, potřebuje pak ještě přenosové schopnosti klasického televizního přenosového kanálu, se všemi jeho vlastnostmi (sdílený, distribučního charakteru, s omezenou kapacitou)? A také se všemi jeho nectnostmi a zápory, mezi kterými dominuje omezená dostupnost vysílacích frekvencí, a z ní vyplývající omezená přenosová kapacita?

Odpověď na tuto zásadní otázku je negativní: nepotřebuje. Již dnes je možné osvobodit televizní vysílání od jeho vlastní přenosové infrastruktury (od sítě televizních a rozhlasových vysílačů) a "nativních" mechanismů šíření (např. DVB-T), a šířit jej "v datové podobě" po jakékoli vhodné infrastruktuře, která je k dispozici. Tedy třeba i po veřejném Internetu, konkrétně po protokolu IP, skrze technologie obecně označované jako IPTV (resp. TV over IP). A jelikož takováto přenosová infrastruktura je snad vždy obousměrná a nabízí možnost individuálních přenosů (k jedinému příjemci), otevírá se tím cesta ke skutečně kvalitativním změnám v televizním světě: počet programů už nebude apriorně omezen (ani rozsahem dostupných frekvencí či složením multiplexů). Pevná programová schémata už nebudou jedinou možností, a dveře k vysílání podle volby diváka (charakteru "on demand") budou otevřeny dokořán. Stejně tak se otevře dokořán i svět doprovodných služeb - už zde nebude jediná "žába na prameni", která rozhoduje o tom, co a jak se k divákovi smí dostat, a co už se do multiplexu nevejde.

Obsah (tvořený jak pořady, tak i doprovodnými službami) se bude moci (a zřejmě i bude muset) přizpůsobovat individuálnímu divákovi. Klíčem k úspěchu, na straně producentů obsahu, už nebude ani tak výlučnost (vlastnictví licence), jako spíše schopnost prosadit se v konkurenci, zaujmout diváka a nabídnout mu to, o co má zájem - a to vše za předpokladu udržitelného ekonomického modelu, přijatelného či alespoň snesitelného i pro diváky.

Možná přitom zůstane zachován i původní "televizní model" na straně příjemce, resp. diváka, kdy tento používá jednoúčelové zařízení s maximálně zjednodušenou údržbou a správou. Tedy zařízení více charakteru televize než počítače, spíše s dálkovým ovladačem než s klávesnicí a myší, s velmi intuitivním ovládáním. Takové zařízení, na kterém uživatel (divák) nedokáže nic změnit, přednastavit či jinak pozměnit - a pokud mu snad něco nefunguje, jednoduše to vypne, pustí znovu, a ono to funguje tak jak má.

Dnešní stav
Pravda, dnes ještě celé této "individualizované" vizi něco chybí. Konkrétně dostatečná přenosová kapacita přípojek k Internetu, a také jejich kvalita, dostupnost a cena. Dnes proto stále ještě vítězí původní "společný" model, se sdíleným a čistě televizním kanálem, který se sice digitalizuje, ale jinak se principy televizního (a rozhlasového) vysílaní zásadněji nemění. Jenže pokrok v oblasti dostupnosti Internetu jde rychle kupředu. Aby nakonec nebyl rychlejší než pokrok v legislativě, která se stále ještě nedokázala plně vypořádat ani s "kvantitativními" změnami v důsledku digitalizace.