WiMAX přichází už i do ČR

O technologii WiMAX (Worldwide Interoperability for Microwave Access) se mluví již dlouho, a to v souvislosti s poskytováním vysokorychlostního (širokopásmového) přístupu na bezdrátovém principu (BWA, Broadband Wireless Access). Nejčastěji se o ní hovoří v samých superlativech, ale pochopitelně se najdou i její zásadní kritici. Realisté pak zjišťují, že potenciál této technologie je veliký, ale bude záležet na tom, jak bude využit.

Asi největším lákadlem je technologie WiMAX pro alternativní operátory, internetové providery a další poskytovatele přístupových služeb, kteří potřebují "dosáhnout" ke svým zákazníkům (připojit je ke své síti), a chtějí tak udělat bezdrátovým způsobem. Navíc tak potřebují učinit způsobem, který bude skýtat dostatek přenosové kapacity, a umožní jim aplikovat různé strategie, od poskytování služeb s garantovanou kvalitou (pro firemní zákazníky), až po negarantované služby za co nejnižší cenu (určené domácnostem).

Pravdou je, že na trhu je dnes již poměrně široká nabídka bezdrátových technologií, které takovéto možnosti slibují - a to jak pro tzv. licenční pásma (např. 3,5 GHz, 26 GHz atd.), kde příslušný operátor potřebuje individuální licenci, tak i pro tzv. bezlicenční pásma (např. 2,4 GHz, 5 GHz a další), kde stačí tzv. generální licence. Mnohé z těchto technologií jsou také schopné svým slibům dostát a nabízet jak dostatečnou přenosovou kapacitu, tak i garantovanou kvalitu služeb. Příslovečný háček je ale v něčem trochu jiném.

Ne snad ani tak v nedokonalosti bezdrátových technologií, jako spíše v jejich nejednotnosti a roztříštěnosti. Existuje jich celá řada, a navzájem nejsou kompatibilní. Navíc jsou většinou tzv. proprietární (tj. nikoli otevřené ale vázané na jednu firmu). V důsledku toho si ani dodavatelé, ani koncoví uživatelé nemohou vybírat, od koho si potřebné vybavení pořídí. Kvůli tomu pak jejich ceny klesají a nabídka neroste - nebo alespoň ne tak, jako by tomu bylo v případě otevřené a dobře standardizované technologie, která je dostatečně "vyzrálá", a kterou dostatečně zvládli jak výrobci, tak i operátoři a uživatelé. V důsledku toho se pak celý segment bezdrátového vysokorychlostního přístupu rozvíjí méně, než jak by mohl.

Technologie WiMAX je velmi často srovnávána s technologií Wi-Fi. Toto srovnání je plně na místě, pokud jde o aspekt "otevřenosti, "vyzrálosti", dostatečné standardizace, či třeba certifikace interoperability, při které se ověřuje že si produkty různých výrobců vzájemně rozumí. Technologie Wi- Fi již do tohoto stádia dospěla a stala se běžnou komoditou (alespoň pokud jde o její "základní" verze", na bázi standardů 802.11b a g). Tomu pak odpovídá i její nasazení, které roste opravdu velmi rychle.

WiMAX má stejný cíl - chce dospět do stejného stádia otevřenosti, vyzrálosti, plné standardizace, certifikace, plně dostupné komodity atd. Má k tomu také náležitě vykročeno, alespoň co do otevřenosti a dostupnosti standardů, i existence odborného orgánu, které se o jeho rozvoj stará (WiMAX Forum). Stále mu však chybí možnost certifikace produktů, neboli možnost udělování nálepky "WiMAX Certified", dosvědčující že konkrétní zařízení splňuje příslušné standardy a je schopné si rozumět s ostatními zařízeními dle stejného standardu. Testování a následná certifikace konkrétních produktů byla již několikrát odložena, a podle posledních odhadů by mohla být spuštěna v horizontu šesti měsíců.

Striktně vzato to ale znamená, že dnes vlastně ještě nemáme žádné skutečné WiMAX produkty. Značka "WiMAX", podobně jako "Wi-Fi", je totiž pouze onou certifikační nálepkou, která stvrzuje že zařízení prošlo příslušnými testy interoperability a kompatibility se standardy. Výrobci již dnes produkují první zařízení na bázi příslušných standardů (řady IEEE 802.16), ale ty by se bez certifikace měly správně označovat jen jako "pre-WiMAX", a nikoli ještě jako WiMAX.

Přirovnávání WiMAXu k Wi-Fi už ale nebude na místě, jakmile se začneme zabývat tím, k čemu jsou tyto technologie určeny.

Wi-Fi vzniklo jako technologie pro použití "na krátkou vzdálenost". Typicky pro bezdrátové propojení či rozvedení konektivity mezi koncová zařízení, rozmístěná například v rámci bytu či kanceláře, nějaké haly, konferenční místnosti atd. Tomu pak odpovídá i dosah této technologie - příslušné přístupové body, resp. tzv. hotspoty, většinou "dosáhnou" jen na několik málo desítek metrů uvnitř objektů, či několik málo stovek metrů v otevřeném prostoru. Navíc pracují v tzv. bezlicenčním pásmu, kde sice není potřeba žádná individuální licence, ale také zde může probíhat více přenosů na stejných frekvencích, které se mohou vzájemně rušit.

Navíc Wi-Fi funguje stylem "best effort" (na principu maximální snahy), a nemá žádné mechanismy pro poskytování garantovaných služeb (resp. pro podporu tzv. kvality služeb, QoS). Takže jako technologie pro poskytovatele (operátory, providery), kteří chtějí poskytovat garantované služby a na větší vzdálenost (nikoli jen v rámci objektů), se moc nehodí. I když se i v této roli používá - ale spíše z nouzových důvodů, kvůli tomu že nic lepšího a vhodnějšího není k dispozici.

Technologii Wi-Fi je tedy vhodné řadit spíše mezi technologie, určené pro realizaci bezdrátových lokálních sítí (sítí WLAN, resp. Wireless LAN). S dovětkem, že je určena jak poskytovatelům, tak i samotným koncovým uživatelům. Ti si ji mohou nasadit sami, například v rámci svého bytu.

Naproti tomu technologie WiMAX je určena pro oblast bezdrátových metropolitních sítí (sítí WMAN, Wireless MAN), a tedy na větší vzdálenosti. Navíc patří již pouze do rukou poskytovatelů (operátorů, providerů). Ti ji mohou využít k přímému připojování svých zákazníků, ať již firemních či rezidenčních (domácností). Nebo pro napojení svých hotspotů, které pak šíří jejich konektivitu dále, prostřednictvím Wi-Fi. Případně k dalším účelům, včetně poskytování klasických hlasových služeb.

Maximální dosah WiMAXu v otevřeném prostoru by mohl být až 50 km. To je ale spíše teoretická hodnota, v praxi záleží hlavně na podmínkách pro šíření signálu. Realističtější jsou hodnoty kolem 20 km mimo městskou zástavbu, a ve městě 5 až 10 km. I tak je to ale dost na to, aby poskytovatelé mohli vybudovat systém základnových stanic WiMAX (podobně jako to dělají mobilní operátoři), a tím vytvořit systematické pokrytí určité oblasti, na buňkovém principu. Nesmírně důležité přitom je, že přímá viditelnost není podmínkou! WiMAX je tedy technologií "NLOS" (Non Line of Sight").

Koncová zařízení, instalovaná u zákazníků, se dnes ještě skládají ze dvou částí - vnější (tvořené anténou) a vnitřní. Již brzy by se ale měla prosadit koncová zařízení pouze jednodílná (vnitřní). Na obzoru však je také možnost zabudovávání koncových zařízení pro WiMAX přímo do různých zařízení typu notebooků či PDA, podobně jako je tomu již dnes u Wi-Fi. Z tohoto pohledu je důležité, že firma Intel již zahájila výrobu příslušných čipů pro WiMAX. Další podstatnou informací je to, že WiMAX sice původně nepočítal s mobilitou uživatelů - s tím, že se mohou pohybovat a dokonce přecházet z jedné buňky do druhé - ale před dokončením je už i standard mobilního WiMAXu (IEEE 802.16e).

Pokud jde o maximální dosažitelné rychlosti, ty pochopitelně také závisí na vzdálenosti koncového uživatele od základnové stanice. Teoretickým maximem je cca 75 Mbit/s, ale je v moci poskytovatele, aby každému uživateli vyhradil takovou část přenosové kapacity, na jaké se s ním dohodne (jakou si zákazník zaplatí), nebo naopak nechal určitou skupinu uživatelů sdílenou jednu společnou přenosovou kapacitu. V moci poskytovatele je i odlišné nastavení rychlostí pro jednotlivé směry přenosů. Může tedy realizovat výrazně asymetrické připojení (jako u ADSL, s vyšší rychlostí směrem k uživateli), či připojení symetrické, se stejnými rychlostmi v obou směrech.

Stejně tak může poskytovatel nabízet různé režimy, resp. úrovně kvality služeb, od plně garantované přenosové kapacity (CG, Continuous Granted), například pro hlasové přenosy, až po režim best effort, na který je zvyklý protokol IP z rodiny TCP/IP.

První komerční instalací WiMAXu v ČR se nedávno pochlubila izraelská firma Alvarion, která je předním světovým výrobcem bezdrátových přenosových systémů. Mezi nimi nechybí ani řada BreezeMAX 3500, postavená na standardech WiMAXu a určená pro licenční pásmo 3,5 GHz. V něm mají individuální licence mnozí naši operátoři, ať již v celostátním či regionálním rozsahu. S jedním z nich, s firmou Merit a.s. z Olomouce, Alvarion již od února letošního roku prováděl tzv. beta testování své WiMAX technologie řady BreezeMAX. Dopadlo nejspíše dobře, protože již na přelomu března a dubna byl testovací provoz překlopen na řádný komerční provoz, s cca 10 klienty z řad firem. Ti jsou rozmístěni ve vzdálenosti do 10 km v rámci městské zástavby, na přímou viditelnost i bez ní.

V současné době má Alvarion v ČR již 9 instalací, hlavně u místních a lokálních operátorů, s cca 150 koncovými zákazníky (stále hlavně firemními). Do června/července je již rozjednáno dalších 8 instalací. Do konce kalendářního roku by se měl počet lokalit s pokrytím vyšplhat na 100, a počet uživatelů na cca 2000, stále asi spíše z řad firem.

Rozšíření i na domácnosti zatím stojí v cestě relativně vysoká cena koncového zařízení, která se v současné době pohybuje v řádu 500 USD za kus. Tato cena by ale měla rychle klesat, s tím jak bude využit nový WiMAX čip od Intel, i s přechodem na "jednodílná" koncová zařízení pro vnitřní použití.

V souvislosti s perspektivou rozšiřování WiMAXu i do domácností je jistě zajímavé i nedávné vyjádření společnosti Kapsch Telecom. Ta vidí velký potenciál pro rozvoj WiMAXu právě v ČR, a dokládá to zjištěním ze studie konzultační společnosti Artur D. Little. Podle ní je v České republice "zhruba 750 tisíc domácností, které by v průběhu příštích pěti let mohlo s touto technologií pracovat".