Invex 2004: jak dopadla diskuse o broadbandu?

Doprovodný program letošního Invexu přinesl hned několik zajímavých diskusí. Rozvoje Internetu obecně a broadbandu konkrétně se asi nejvíce týkala včerejší panelová diskuse nad návrhem nové národní broadbandové strategie (Národní politiky pro vysokorychlostní přístup). Měla být završením veřejné diskuse nad tímto materiálem, který byl poprvé zveřejněn 24. září. Kdo ale má zájem se k němu vyjádřit a vznést své připomínky, má čas ještě do konce tohoto týdne (nejlépe skrze tyto stránky na webu MI ČR).

Jen obsah, nebo i infrastruktura?
Celá panelová diskuse začala stručným představením návrhu, ze strany navrhovatele (ministra informatiky Vladimíra Mlynáře). Pak již se rozproudila diskuse, která se z největší části točila kolem toho, co je hlavní překážkou rozvoje broadbandu, resp. kde je třeba nejvíce "přidat", a co by v tomto ohledu měl učinit stát a co může nechat na soukromý sektor. Snad nejčastěji přitom zaznívalo slovo "obsah", a naopak jen málo se mluvilo o tom, že by stát měl podporovat rozvoj nové infrastruktury.

Pro připomenutí: návrh strategie předpokládá přímou (dotační) pomoc státu v obou těchto oblastech - jak při budování nové infrastruktury (ovšem jen charakteru přístupových sítí, budovaných na komunitním principu), tak i při vzniku nového obsahu - s tím, že rozdělení budoucích dotací mezi tyto dvě části není v návrhu strategie specifikováno. Ministr Mlynář to ve svém úvodním exposé popsal tak, že rozhodovat by měla poptávka, resp. tradiční "kdo dříve přijde …".

Diskuse se ovšem začala vyvíjet výrazně ve prospěch podpory obsahu, zatímco ve prospěch nové infrastruktury se neozýval téměř nikdo. To vedlo ministra Mlynáře dokonce k tomu, že požádal přítomné o hlasování: měl by se stát zaměřit výlučně na podporu obsahu, nebo podporovat současně obsah i novou infrastrukturu? Na rozdíl od jednoznačně vyznívající diskuse byl výsledek hlasování prakticky nerozhodný. Takže nejspíše zůstane u současné podpory obsahu i nové infrastruktury.

Ostatně, už jen kvůli kompatibilitě s tím, co od nás očekává EU, by naše národní broadbandová strategie měla s nějakou formou přímých dotací do nové infrastruktury počítat. Evropská unie totiž klade velký důraz zejména na řešení dostupnosti broadbandu v méně obydlených a méně rozvinutých oblastech, kde se nelze spoléhat na fungování tržních mechanismů (na to, že zde budou investovat sami operátoři) - a přitom nějakou formu účasti státu očekává.

Podstatné by mělo být i to, že konkrétní rozdělování dotací (ze kterých bude možné financovat nejvýše 50 procent investičních nákladů) by mělo navrhovat Fórum pro vysokorychlostní přístup, jako odborný poradní orgán MI ČR (které bude spravovat příslušný fond v rámci svého rozpočtu, a rozhodovat o jeho využití na návrh Fóra). Ve stávajícím návrhu sice není způsob rozhodování o dotací řešen, ale takto to ministr Mlynář prezentoval ve svém úvodním exposé (a zřejmě se to tedy objeví v aktualizované verzi návrhu).

Ve Fóru pro vysokorychlostní přístup by přitom měli být zastoupeni jak uživatelé, lidé z akademické sféry a nezávislé osobnosti, tak i zástupci poskytovatelů služeb.

Kde se vezmou dotace?
Zajímavá diskuse se rozproudila i kolem toho, zda vůbec nějaké dotace budou. Přesněji: zda, kdy a jakou sumou se podaří naplnit Fond pro rozvoj vysokorychlostního přístupu, se kterým návrh strategie počítá.

Jednorázově by měl být naplněn jedním procentem z výnosů privatizace Českého Telecomu (což by mohlo být něco kolem 500 milionů). Zatím je to ale jen návrh ministerstva informatiky, pro který bude třeba získat podporu vlády, a hlavně asi ministerstva financí. To nebude jednoduché, ale to je věc, kterou si musí vybojovat ministr Mlynář.

Průběžným zdrojem příspěvků do Fondu, který návrh národní broadbandové strategie zmiňuje, je "určená část výnosů ČTÚ". Přítomný předseda ČTÚ Stádník však včera upozornil na to, že ČTÚ nemá výnosy ale příjmy, například z udělených licencí či přidělených frekvencí. Hlavně by ale jeho příjmy měly klesnout, v souvislosti s novým zákonem o elektronických komunikacích (například kvůli tomu, že má být zrušeno individuální licencování), a pouze pokrývat náklady Úřadu, aniž by vznikaly nějaké využitelné přebytky. Dnes se takové "přebytky" vrací do státního rozpočtu. I to je ale věc, kterou si musí ministerstvo informatiky vyřešit samo.

Účastníci diskuse projevovali jistou skepsi ohledně toho, zda se Fond podaří nějak významněji jednorázově naplnit, a hlavně jak to bude s jeho průběžným financováním. O možnosti, že by do Fondu vkládaly své příspěvky i privátní subjekty (s možností určit jejich využití), se nikdo nezmínil - ani s podmínkou (která v návrhu není), že by si to příslušný privátní subjekt mohly vhodně odpočítat ze svých daní. Stejně tak se moc nehovořilo ani o možnosti plnit Fond pro rozvoj vysokorychlostního přístupu ze strukturálních fondů. Zaznělo naopak, že metropolitní sítě prý ze strukturálních fondů vůbec nejde financovat.

Jaká infrastruktura?
K otázce infrastruktury si dovolím jeden postřeh: když už se mluvilo o tom, že stát by mohl/měl podporovat rozvoj nové infrastruktury u sítí, budovaných na komunitním a nikoli operátorském principu, opakovaně zde zaznělo že to není správné - že o sítě se mají starat operátoři a nikoli obce. Jako negativní příklad byl uváděn pražský Pragonet, který byl nakonec městem prodán komerčnímu subjektu.

Osobně mám na věc jiný názor. Jeden negativní příklad ještě nedělá pravidlo, snad by se našly i pozitivní příklady - toho, jak obec úspěšně vlastní infrastrukturu, o jejíž správu a provoz se jí stará nějaký najatý komerční subjekt. Hlavně je to ale obec, kdo rozhoduje o využití této infrastruktury a o tom, kterému poskytovateli ji pronajme k poskytování služeb. Pojistkou proti tomu, aby se zde neděly nějaké nekalosti, by mělo být i to, že v infrastruktuře bude mít své peníze jak obec, tak i region (státní dotace je navrhována jen na část investičních nákladů, nejvýše do 50 procent). Co si o tom myslíte?

Kupodivu nikdo nezpochybnil (ani vůbec nezmínil) dotace státu do posledního metru, neboli do budování sítí charakteru místních rozvodů (například v rámci budov či určitého areálu).

Pokud jsem ale správně porozuměl záměru autorů národní broadbandové strategie, jejich cílem bylo podpořit především nové přístupové sítě, neboli sítě které mají za úkol překlenout poslední míli (a tzv. poslední metr). Možná není správné tyto sítě označovat jako "metropolitní sítě", jako je to v návrhu, protože "metropolitní" jsou sítě spíše páteřního charakteru. Možná právě tato "definiční nepřesnost" vyvolala protiargumentaci s příkladem Pragonetu a způsobila určité zpochybnění toho, že stát by měl přímo podpořit vznik nové infrastruktury.

Navíc návrh strategie počítá s tím, že vyhoví požadavku EU na aktivní podporu dostupnosti broadbandu v "méně obydlených a méně rozvinutých" oblastech právě tím, že dá přednost dotacím do projektů "poslední míle" a "posledního metru" právě v těchto oblastech.

Vymezení broadbandu
Na celé diskusi nad návrhem národní broadbandové strategie bylo zajímavé i to, že přítomné (rekrutující se spíše z tábora poskytovatelů než uživatelů) příliš nezaujalo samotné vymezení broadbandu a jeho "uživatelských" aspektů. Nad věcmi jako je Fair Use Policy, agregace, či objemové limity se nikdo nepozastavoval, a už vůbec nepožadoval nějaké jejich zpřesnění či podrobnější zpracování v návrhu strategie. Naopak uživatelskou veřejnost tyto věci zajímají hodně, jak dokládají připomínky k návrhu strategie na webu MI ČR.

Nad čím se diskutovalo, byla "spodní hranice" broadbandu. Pochopitelně se našli lidé, kteří říkali že nemá smysl chtít cokoli pomalejšího, než (třeba) 10 megabitů za sekundu. Jistě, bylo by to moc fajn, ale naše realita je jiná. Můžeme být rádi i za těch 256 kilobitů za sekundu, s tím že tato "spodní hranice broadbandu" se bude i u nás postupně zvyšovat.

Zajímavé bylo, že zaznělo i určité zpochybnění potřebnosti broadbandu jako takového. Prý drtivá většina služeb, které dnes lidé využívají, broadband vůbec nepotřebuje. To je možná pravda, ale cílem strategie je otevírat dveře a připravovat půdu pro takové služby, které již broadband potřebovat budou - byť dnes ještě nemusíme ani tušit, jaké služby to konkrétně budou (což návrh otevřeně přiznává).

Daňové úlevy
Jednou z věcí, které ve stávající verzi návrhu strategie překvapivě chybí, je záměr pomoci rozvoji broadbandu skrze daňové úlevy. Je to kontroverzní nástroj, po kterém část lidí vehementně volá, zatímco jiní jej stejně vehementně zatracují, jako nesystémové opatření. Pravdou také je, že princip podpory skrze daňové úlevy je zmiňován i ve Státní informační a komunikační politice, a ministr Mlynář se tento princip snaží prosadit již delší dobu, skrze svůj návrh označovaný jako "Home PC" (umožnil by rodinám odepsat si z daní až 24 tisíc za pořízení domácího počítače, a až 2400 Kč ročně za DPH z připojení k Internetu). Správce státní kasy však zřejmě neměl pro toto řešení moc pochopení, a tak se daňové úlevy do návrhu národní broadbandové strategie vůbec nedostaly.

Nyní ale došlo k určitému obratu, když minulý týden přišli s obdobným požadavkem operátoři, sdružení v sociaci APVTS, a začali za svůj návrh lobovat v Poslanecké sněmovně. Jak včera ministr Mlynář naznačil, zřejmě využije této synergie a nějaký návrh na podporu skrze daňové úlevy do národní broadbanové strategie zařadí. Zmínil také, že by to viděl jako časově omezenou záležitost.

V diskusi pochopitelně zazněly i zmínky o přeřazení DPH u telekomunikačních (a dalších) služeb ze snížené do základní sazby, což efektivně zdražilo veškerý přístup pro koncové uživatele. Ministr Mlynář na to reagoval ujištěním, že snahy o vrácení DPH zpět do snížené sazby pokračují na úrovni EU, nezávisle na strategii, aniž jsou v ní zakotveny. Na druhou stranu je pravda, že vliv vyššího DPH by ve strategii mohl být zmíněn alespoň v její hodnotící části, kde jsou popisovány příčiny menšího rozšíření broadbandu i "narrowbandu" mezi koncovými uživateli, tam kde tento již je běžně dostupný. Zde se totiž mluví o nepříznivém poměru mezi kupní silou a koncovou cenou, a právě zde by asi stálo za zmínku, že tento (ne)poměr zhoršuje i výše DPH.

Kolik je u nás broadbandu?
V rámci své úvodní prezentace dospěl ministr Mlynář k tomu, že u nás je cca 300 000 broadbandových přípojek. Zhruba 50 tisíc jich připadá na ADSL, dalších cca 50 tisíc na kabel, a dále 150 tisíc na "neveřejné" přípojky (různé přípojky ve školách a ve firmách). Zbývajících cca 50 000 pak má připadat na různé formy bezdrátového připojení. Celkově pak tento odhad odpovídá zhruba 3% penetraci broadbandu v ČR, alespoň pokud bychom počítali počet přípojek vztažený na hlavu.

Reakcí na tento údaj byl jiný odhad z pléna: jen část tohoto počtu představuje "komerční" přípojky, provozované na "operátorském" modelu, v rámci kterého koncový uživatel platí svému komerčnímu poskytovateli. Tedy pouze tato část přípojek je pro komerční operátory zdrojem výnosů, ze kterých mohou přímo či nepřímo financovat nějaký rozvoj. Přitom výnosy z datových služeb vychází výrazně nižší než výnosy z hlasových služeb. Například u Telecomu takovýto poměr vychází zhruba 1:10 (v neprospěch broadbandu). To je pak také výraznou překážkou rozvoje broadbandu - při tak malém objemu trhu datových služeb (oproti hlasovým) se operátorům nevyplatí tolik investovat do jeho rozvoje.

To už ale jsme zase zpátky původní otázky: kde a jak je třeba nejvíce přidat, aby se broadband náležitě "rozjel"? Co jej rozhýbe? Je třeba se soustředit na obsah? Nebo na infrastrukturu? Nebo na něco jiného?

Vývoj po spirále
Na závěr si neodpustím vlastní pohled na tuto otázku. Obávám se, že faktorů bránících většímu rozvoji broadbandu je více, a jsou vzájemně podmíněny. Alespoň v tom smyslu, že nemá smysl "tlačit" jen na jeden z nich, s očekáváním že ostatní se za ním "povezou". Tedy například že je třeba posilovat obsah, protože když bude dostatek kvalitního a atraktivního obsahu, adekvátní infrastruktura už nějak vznikne sama. Nebo opačně: že stačí vybudovat dostatečně dimenzovanou infrastrukturu, s tím že kvalitní a atraktivní obsah se pak dostaví sám.

Dokonce považuji za velmi nebezpečné, aby se jedna strana uchýlila do pozice vyčkávání, až druhá strana masivně zainvestuje (například do infrastruktury, nebo naopak do obsahu), s tím že ona pak vstoupí již na dostatečně připravený trh. Těžko někdo bude masivně investovat do obsahu, dokud nebude na obzoru vhodná infrastruktura pro jeho šíření. Stejně tak nebude masivně investovat do infrastruktury, dokud nebude na obzoru obsah, který tuto infrastrukturu využije.

Podle mého názoru je schůdný pouze vývoj ve spirále - o něco se přidá v jedné oblasti, což vyvolá možnost a potřebu o něco přidat i v druhé oblasti, což zase "o kousek" popotáhne další oblast atd., až se vše vrátí k první oblasti a bude pokračovat - a spirála se začne roztáčet.

Součástí této spirály přitom nemůže být jen obsah a infrastruktura, ale musí zde figurovat také další faktory, včetně informační gramotnosti uživatelů, jejich kupní síly, celkového ekonomického klimatu, podmínek pro investice atd. Celá strategie by pak vlastně měla být o tom, jak do takovéto soustavy co nejlépe "strčit", aby se pomyslná spirála začala co nejvíce roztáčet.