Máme strategii!!

Pokud by ji někdo nemohl najít, nechť ji zkusí hledat pod pseudonymem "Národní politika vysokorychlostního přístupu". Poslední, či spíše první její výskyt, je hlášen z webu Ministerstva informatiky ČR, které je také pod návrhem podepsáno.

Dost už ale vtipkování. Je to seriózní dokument, který potřebujeme doslova jako sůl. Zdaleka ne jen proto, že ho po nás požaduje EU (a naštěstí není tak nedočkavá, takže říká: do konce roku). Potřebujeme ho především sami pro sebe. V současné době, kdy tzv. broadband už začíná vystrkovat první nesmělé růžky, je velmi důležité znát postoj státu k tomuto fenoménu. Bude na něj stát pohlížet nezaujatě, jako na něco co se ho netýká a s čím nechce mít nic společného? Nebo v něm bude stát spatřovat něco pozitivního, ovšem zase ne natolik aby cítil potřebu to nějak podpořit? Nebo to stát pojme jako šanci a příležitost, a rozhodne se ji podpořit v rámci svých možnosti a úměrně tomu, jaké místo na žebříčku jeho priorit tato problematika zaujímá?

Upřímně řečeno, stát si nemohl dovolit konstatovat něco jako "broadband nás nezajímá". Třeba už jen proto, že v březnu tohoto roku vláda přijala Státní informační a komunikační politiku, a v ní se k podpoře broadbandu přihlásila (a právě zde si dala úkol připravit samostatnou broadbandovou koncepci, s termínem "do našeho vstupu"). Skutečná otázka tedy zněla jinak, než kategorické "broadband ano, či ne". Nesla se spíše v duchu toho, jak moc se stát hodlá angažovat v rozvoji broadbandu, co je ochoten pro něj udělat, kolik je ochoten do něj investovat, a co si od něj slibuje.

Ještě důležitější otázkou pak bylo i "jak" do rozvoje broadbandu investovat: má stát "zasít semínko", chvíli ho zalévat než se uchytí, a pak ho nechat v péči toho, s kým jej společně zasadil a dosud společně zaléval? Nebo by měl dlouhodobě přihnojovat něčí záhon, který by jinak rychle uschnul, nebo by ho jeho majitel vůbec nevysadil?

Dnes už je jasné, co si vybrali autoři strategie: variantu se zasetím semínka, které dali přednost přes trvalým přihnojováním těch největších plantáží. Navíc se rozhodli orientovat hlavně na menší a nejmenší pěstitele, ochotné zasít a pěstovat i tam, kde dosud nic neroste. Jejich předpoklad je přitom velmi jednoduchý: právě tímto způsobem, tedy podporou osázení dosud neosazených ploch, nejlépe dosáhneme rovnoměrného pokrytí zelení. Alternativou by bylo dále přihnojovat již existující vegetaci tak mocně, až by se sama rozrostla i do dosud neosazených lokalit.

Zpět ale od vegetačních metafor k běžné mluvě. Návrh národní broadbandové strategie skutečně nepočítá s tím, že by stát naléval peníze do kapes komerčních operátorů, tak aby se jim vyplatilo rozšiřovat své sítě a budovat je tam, kde ještě nejsou. Určitě se našli operátoři, kteří hlasitě volali: "chceš-li státe broadband, musíš si na to připlatit". Našli se ale i tací, kteří říkali něco jiného: my od státu vlastně nic nechceme, my už si nějak poradíme, hlavně ať stát nedělá žádné nesystémové kroky a ještě dále nezhoršuje současný stav.

V situaci, kdy státní kasa je prázdná a hladových a křičících krků je nepočítaně, vyslyšeli autoři spíše druhou skupinu hlasů: nechat komerční operátory, nezasahovat jim do jejich byznysu a pomáhat jim jen nepřímo - tvorbou kvalitní legislativy, odstraňováním různých byrokratických překážek, zlepšováním investičního klimatu atd. A pak také tím, že se stát bude chovat rozumně a "prokonkurenčně" jak v roli velkého uživatele (a tím posilovat stranu poptávky po broadbandu), tak i v roli velkého poskytovatele obsahu a služeb, například v oblasti e-governmentu (a tím posilovat stranu nabídku).

Jen mne tak napadá, že pro stát je to vlastně podstatně těžší, než jen někam nalít peníze. Ale když je nemá ….

Jak s přímou podporou?

To málo peněz, které se na rozvoj broadbandu snad přeci jen podaří sehnat, má být investováno úplně jinak - do budování a rozvoje obsahu (nových služeb v oblasti broadbandu), a pak také do vzniku nové infrastruktury (nových přístupových sítí). Ovšem nikoli sítí, které se budují a provozují na klasickém "operátorském modelu", ale sítí které si budují a provozují přímo jejich uživatelé, na "komunitním modelu", a které pronajímají nejrůznějším poskytovatelům služeb k tomu, aby jim po nich poskytovali konkrétní služby. Jde přitom o celou škálu sítí, od metropolitních sítí (ve větších městech), přes různé "městské sítě" v menších městech a obcích, až po nejmenší sítě charakteru domovních rozvodů (například v paneláku).

Strategie je ochotna přispět na start takovýchto sítí, ale klade si i své podmínky: jednou je sdružování financí, protože stát bude ochoten přispět jen do výše 50 procent investičních nákladů (u projektů charakteru obsahu a služeb i na první rok provozu, opět do výše 50 procent). Další podmínkou bude otevřený přístup operátorů k takovýmto sítím (jinými slovy: příslušná komunita, např. obec, bude vybírat poskytovatele služeb otevřeným způsobem, skrze veřejná výběrová řízení).

Důležitá je také priorita při výběru projektů, které mají být takto spolufinancovány ze strany státu: přednost by měly mít projekty agregující poptávku a projekty z oblastí s nízkou dostupností broadbandu.

Roztrhnout vejpůl?

Záměr (spolu)financovat vznik komunitních sítí, se kterým návrh "národní politiky pro vysokorychlostní přístup" přichází, mi v něčem připomíná jednu starší a dosti odvážnou myšlenku: roztrhnout Český Telecom vejpůl, na část poskytující služby a část provozující infrastrukturu (sítě, resp. "dráty"). Část poskytující služby by pak stát mohl privatizovat, a část provozující infrastrukturu si nechat - a na otevřeném principu pronajímat své sítě různým poskytovatelům k poskytování jejich služeb. V naší současné situaci je ale něco takového zřejmě na úrovni zbožných přání a nerealizovatelných teoretických úvah.

Není ale myšlenka rozvoje komunitních sítí, vlastněných uživateli a pronajímaných operátorům k poskytování služeb, něčím podobným, co vychází ze stejné logiky a sleduje obdobné cíle?