Digitální vysílání: je všechno jasné?

Dokud bylo na světě jen analogové vysílání, bylo všechno relativně jednoduché: ten, kdo chtěl vysílat, na to potřeboval licenci od Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Pokud se rozhodl pro vysílání "éterem", potřeboval také kmitočty (frekvence), od ČTÚ. Pak se zájemce musel domluvil s tím, kdo vlastní soustavu televizních vysílačů (pozemských či satelitních, resp. s provozovatelem kabelové sítě), a objednat si u něj šíření signálu se svým programem. Platilo totiž, že "co program, to vlastní signál".

V případě digitálního vysílání je to ale komplikovanější. Rovnice "co program, to vlastní signál" zde už neplatí. Místo toho je hned několik televizních programů sloučeno a šířeno společně, v rámci celku kterému se říká multiplex. Má to řadu výhod, mezi které patří možnost dosáhnout výrazně vyšší kvality příjmu, a po doplnění o zpětný kanál možnost zavést interaktivitu (a díky ní různé interaktivní služby, včetně např. nakupování on-line, sázení, video on-demand apod.).

Snad nejpodstatnější je ale výrazně vyšší efektivnost při využití vysílacích frekvenci. V zásadě lze říci, že při analogovém vysílání se do jednoho frekvenčního kanálu vejde jen jeden TV program, zatímco v případě digitálního vysílání se do stejného frekvenčního rozsahu vejde hned celý "balík" současně šířených programů - celý tzv. multiplex, do kterého jsou často "přibalovány" ještě i rozhlasové programy, a také různé doplňkové služby - od různých elektronických programových průvodců, až po specifické služby datového charakteru (ať již interaktivní či neinteraktivní).

Vyšší efektivnost digitálního vysílání hezky ilustrují dva obrázky, které můžete najít na stránkách České televize, věnovaných této problematice. Pochází z Velké Británie, a první z nich ukazuje tamní stav využití určité části frekvenčního spektra (23. až 37. kanál) v době čistě analogového vysílání, kdy zde bylo šířeno 5 (analogových) programů. Druhý ukazuje situaci po listopadu 1998, kdy zde bylo zavedeno digitální vysílání, a kdy se do stejného rozsahu vešlo (vedle původních analogových programů) ještě 6 digitálních multiplexů, z nichž každý může obsahovat až 6 TV programů. Důsledky není těžké si domyslet: vzniká tím prostor pro podstatně více programů, které se mohou zaměřit i na výrazně menší skupiny diváků - různé zájmově či odborně laděné programy atd.

Podstatně větší prostor se otevírá i pro poskytování různých služeb "na datovém základě", interaktivního i neinteraktivního charakteru, a to široké mase příjemců. V případě doplnění o vhodný zpětný kanál (například prostřednictvím dial-upu, GPRS, ADSL apod.) jde o možnosti blížící se (s jistým odstupem) možnostem Internetu, ovšem schopné zasáhnout výrazně větší masu příjemců, a navíc v podobě lépe vyhovující výrazně pasivnějšímu televiznímu divákovi. Od něj se přitom bude požadovat to, aby si buďto koupil novou televizi schopnou digitálního příjmu, nebo si ke své stávající (analogové) televizi přikoupil tzv. set-top box, jako jakýsi adaptér mezi světem digitálního vysílání a tradičními analogovými přijímači (příklad nabídky a cen set-top boxů najdete např. zde).

Problém s frekvencemi

Digitální televizní (i rozhlasové) vysílání má samozřejmě i řadu úskalí. Ty nejsou ani tak technického charakteru - potřebné standardy již dnes existují a lze je asi považovat za dostatečně vyspělé a odzkoušené. Jde konkrétně o standardy DVB (Digital Video Broadcasting), ve variantách DVB-T (pro terestrické, alias pozemní vysílání), DVB-S (pro satelitní vysílání), a DVB-C (pro kabelové sítě).

Zůstaneme-li u pozemního (terestrického) vysílání, pak zásadním úskalím zde jsou vysílací frekvence. Těch je konečně mnoho, a ve vhodných pásmech jich je většina již přidělena pro stávající analogové vysílání. Čistě teoretickou možností by bylo udělat velký třesk, analogové vysílání ukončit, a teprve pak spustit digitální vysílání na takto uvolněných frekvencích. Z celkem zřejmých důvodů si to snad nikde na světě netroufli, a místo toho se všude volí postupný přechod, nejprve se souběžným analogovým a digitálním vysíláním, a s postupným ukončováním analogového vysílání.

Takovýto postupný přechod však vyžaduje, aby se pro digitální vysílání našly dosud nevyužívané frekvence, bez toho aby se nějaké ubíraly vysílání analogovému. Takovýchto "zbytků frekvencí" je samozřejmě velmi málo, ale nějaké přeci jen existují. Snahy "poskládat je" dohromady, pro potřeby digitálního vysílání, však naráží ještě na potřebu mezistátní koordinace těchto frekvencí, tak aby nedocházelo ke vzájemnému rušení v příhraničních oblastech. To je poměrně náročné jednání, které se vede v rámci Regionální Radiokomunikační konference RRC-04 . Její jednání probíhá "po etapách", a jedna z nich proběhla v květnu letošního roku. České barvy na této konferenci hájil Český telekomunikační úřad, resp. jeho zástupci.

Výsledek jistě velmi složitých jednání vyústil právě minulý týden v opravdu zajímavý zvrat. Až dosud totiž všechny dosavadní signály hovořily o tom, že se s našimi sousedy podaří zkoordinovat a "poskládat" potřebné frekvence jen pro dva multiplexy, navíc jen s částečným pokrytím (jeden pokrývající 77 % obyvatel na 69 % území ČR, a druhý pokrývající 32,1 % obyvatel na 18 % území). Se dvěma multiplexy ostatně počítaly i všechny dosud existující verze vládní koncepce přechodu na digitální televizní vysílání.

Právě minulý týden (ve středu 14.7.2004) však ČTÚ dosti překvapivě oznámil, že současný stav jednání mu umožňuje sestavit tři multiplexy! To byla samozřejmě dobrá zpráva pro všechny tři dosavadní zájemce o takovéto multiplexy, a dva z nich (České radiokomunikace a Český Telecom ) neváhali obratem vydat tiskové zprávy o tom, že jim ČTÚ požadované frekvence pro multiplexy již přidělil. Konkrétní rozdělení jednotlivých multiplexů sice nebylo oznámeno ani ze strany ČTÚ ani ze strany těch, kterým měly být přiděleny, ale z dostupných zdrojů není těžké to odvodit:

• multiplex A, který zajišťuje největší pokrytí území ČR, byl/bude přidělen společnosti České radiokomunikace
• multiplex B: společnost Czech Digital Group
• multiplex C: Český Telecom

Konkrétní pokrytí, které budou jednotlivé multiplexy mít, nejlépe ukazují mapky na webu ČTÚ. Takže chcete-li se dozvědět, zda právě ve vaší lokalitě budete mít šanci na příjem digitálního vysílání, podívejte se právě sem.

Důležité přitom je, že stávající pokrytí (resp. přidělení vysílacích frekvencí) je pouze dočasné, a poprvé by se mohlo výrazněji změnit po další etapě jednání Regionální Radiokomunikační konference RRC-04, v roce 2006. Další výrazné změny pak lze očekávat poté, co začne být analogové vysílání v ČR ukončováno, a uvolněné frekvence budou moci být využity pro potřeby digitálního vysílání. Kdy k tomu dojde, si netroufám odhadovat, snad jen s odkazem na to, že "jen tak to nebude". Poslední verze vládní Koncepce přechodu na digitální vysílání se zmiňuje o termínu 2010 až 2012, s tím že jde jen o předběžný termín, který bude upřesněn podle dalšího vývoje.

Kdo bude multiplexovat?

Digitální vysílání je komplikovanější oproti analogového i díky tomu, že v něm existují multiplexy, sdružující více programů současně. Pro lepší představu je možné přirovnat takovýto multiplex k jednomu společnému datovému toku, jehož velikost (šířka) se pohybuje někde kolem 20 Mbit/s (stávající experimentální vysílání ČRa a CDG pracují s "užitečným bitovým tokem" o velikosti 22,12 Mbit/s, resp. 23,42 Mbit/s). Do takto širokého datového toku se pak vkládají jednotlivé televizní a rozhlasové programy. Kolik se jich tam vejde, záleží na použité úrovni (ztrátové) komprese, a tím i na kvalitě přenášeného signálu. Nejčastěji se v různých koncepcích digitálního vysílání hovoří o 4 TV programech na jeden multiplex, s tím že v rámci dosavadního experimentálního vysílání je situace následující:

• České radiokomunikace: 5x TV (ČT1, ČT2, NOVA TV, PRIMA TV, Stanice O)
• Czech Digital Group: 4xTV (ČT1, ČT2, NOVA TV, PRIMA TV) a 3xR (ČRO1, ČRO2, Radio Prohlas)

V nedávné době vznikl kolem odhadovaných objemů zajímavý rozpor, mezi Radou pro rozhlasové a televizní vysílání a největšími tuzemskými TV společnostmi. RRTV totiž vydala své stanovisko k problematice digitálního vysílání, a v něm uvedla že "jeden televizní program v kvalitě PAL vyžaduje kolem tří Mbit/s, rozhlasový program asi 0,2 Mbit/s". ČT, Nova a Prima reagovaly prohlášením, ve kterém zmiňují že "nesdílí názor Rady na možnost využití kapacity datového toku v rozsahu předpokládaném v dokumentu, neboť uváděné technické parametry datového toku jsou podle našich zkušeností pro zahájení řádného pozemního televizního vysílání DVB-T příliš optimistické". Jinde pak ČT uvádí, že pro dosažení standardní kvality obrazu, odpovídající normě PAL, je zapotřebí 4 až 8 Mbit/s, s tím že již existují efektivnější metody komprese, např. MPEG 4, ale s jejich použitím v rámci DVB-T se prý zatím nepočítá.

Otázka velikosti datových toků by na první pohled mohla vypadat jak čistě technický detail, ale je naopak velmi důležitá. V rámci digitálního vysílání totiž vzniká zcela nový subjekt, který ve světě analogového vysílání nemá obdoby. Jde o toho, kdo "sestavuje multiplex" - kdo sám přijímá příslušné televizní a rozhlasové programy, přidává k nim další obsah (různé programové průvodce a další služby), sestavuje výsledný datový proud se všemi náležitostmi (popis např. zde), a ten pak předává jinému subjektu, aby jej skutečně odvysílal ("éterem", případně skrze kabelové rozvody). Původní představy vládních koncepcí přechodu na digitální vysílání přitom počítaly s tím, že tyto dva subjekty skutečně budou různé - že "sestavovatel multiplexu" bude obecně někdo jiný, než ten kdo zajišťuje samotné vysílání (kdo vlastní a provozuje vysílače). Pak se ale koncepce změnily, mimo jiné i kvůli tomu aby digitální vysílání mohlo být zahájeno i pod stávající legislativou (která žádné "sestavovatele multiplexu" nezná), a role subjektů sestavujících multiplex a zajišťujících jeho vysílání splynuly.

Takže ten, kdo bude zajišťovat digitální vysílání (přesněji: šíření digitálního signálu, skrze své vysílače), bude současně i tím, kdo bude sestavovat celý multiplex. I když "obsahová pravidla" (co bude v tom kterém multiplexu moci být zařazeno) se teprve rodí, lze předpokládat, že i tento subjekt do toho bude moci nějak mluvit. Kromě toho asi bude v rozhodující míře rozhodovat i tom, jaké další služby (e-commerce apod.) budou do multiplexu zařazeny. Stejně tak by tento subjekt měl vytvářet i výslednou podobu programového průvodce, a tudíž mít rozhodující slovo ohledně toho, co, jak a v jakém pořadí bude prezentováno masovému televiznímu divákovi. No a velikost datových toků bude rozhodovat o tom, kolik a čeho se do multiplexu vejde.

Zajímavý pohled na činnost subjektů, zajišťujících sestavování digitálních multiplexů a šíření digitálního signálu, nedávno publikoval člen Rady pro rozhlasové a televizní vysílání Dalibor Matulka. Označuje tyto subjekty za "žáby na prameni".

Když se dva regulátoři neshodnou

Zmiňovaný článek Dalibora Matulky dává tušit o existenci ještě jednoho problému. Tím je "ne zcela dokonalá shoda" dvou regulátorů, kteří mají do problematiky digitálního vysílání co mluvit, ohledně naprosto zásadní otázky: komu by měly být přiděleny frekvence, vyhrazené pro ten který multiplex?

Jde o Radu pro rozhlasové vysílání, a o Český telekomunikační úřad. Že mezi nimi existuje určité "pnutí", není až tak těžké si představit. O co konkrétně v aném případě jde, asi nejlépe naznačuje tento článek. Informuje o pracovním jednání zástupců Ministerstva kultury, Ministerstva informatiky, ČTÚ a RRTV, na kterém údajně poprvé zazněla informace o zásadní změně - o tom, že místo dvou dosud plánovaných multiplexů bude možné zřídit ještě multiplex třetí. Tím se totiž rázem našla cesta k řešení zajímavého dilematu: zájemci o digitální vysílání a o přidělení multiplexu (z řad subjektů zajišťujících šíření signálu) byli dlouhou dobu jen dva, České radiokomunikace a Czech Digital Group, přičemž oba tito zájemci již také delší dobu provozují experimentální digitální vysílání. Pak se ale náhle objevil na scéně také Český Telecom, a začal se také dožadovat přidělení digitálního multiplexu, se záměrem šířit digitální vysílání skrze hustší síť nových vysílačů s nízkým výkonem, které hodlá vybudovat. Kolem rébusu "jak rozdělit dva multiplexy mezi tři zájemce" pak bylo hodně různých šumů a dohadů.

Nakonec se tedy ukázalo, že ČTÚ dokázal získat potřebné frekvence pro tři multiplexy, byť jen dočasně (viz výše) a s pokrytím jen části území ČR. Na zmíněné schůzce 12. července prý také ČTÚ signalizoval svou připravenost přidělit tyto multiplexy třem žadatelům, kteří již mají potřebné licence na digitální vysílání od ČTÚ, a čekají ještě na přidělení potřebných frekvencí.

Samotné přidělení jednotlivých multiplexů však zřejmě narazilo na problém nesouhlasu (či alespoň nesouladu stanovisek) mezi oběma regulátory. Celá situace však je z vnějšího pohledu poněkud nejasná a neurčitá. Například zmiňovaný článek, informující o schůzce 12.7., to popisuje takto:

Tento postup - tedy vydání kmitočtů provozovatelům bez souhlasného stanoviska RRTV - je podle některých názorů v rozporu se zákonem, především je ale v rozporu s dosavadním postojem a stanoviskem RRTV. Rada i nadále plánuje zahájení licenčních řízení na programy pro první multiplex již na podzim letošního roku.

Předseda ČTÚ David Stádník, nedávno znovu potvrzený ve své funkci, se ke vztahům s RRTV vyjádřil v jednom z nedávných rozhovorů takto:

Otázka: Nový zákonný rámec reaguje na rozdělení kompetencí mezi telekomunikačními regulátory obsahu vysílání. Vyřeší tento navrhovaný model dosavadní disproporce mezi ČTÚ a RRTV (například při společném udělování souhlasu jako v případě digitálního vysílání apod.)?

D. Stádník: Podle mého názoru i stávající zákony umožňují na sebe navazující samostatné rozhodování obou orgánů. Problém není právo, ale zejména zasahování RRTV do technických otázek spojených s kmitočty. Stačí se jen podívat na dokumenty (licence, příděly kmitočtů) vydávané RRTV a i neprávník vidí jasné rozpory s platnou právní úpravou.

Rada pro rozhlasové a televizní vysílání přitom nedávno publikovala svou vlastní představu o tom, jaký by měl být další postup při zahájení digitálního vysílání (dokument: Další postup Rady v oblasti digitálního vysílání). Pokud obsah tohoto dokumentu interpretuji správně, předpokládá úplně jiný pohled na celou problematiku. Nikoli to, že příslušné frekvence pro provozování multiplexu budou přiděleny "sestavovatelům multiplexů", kteří je budou současně šířit éterem (a tedy subjektům jako jsou ČRa, CDG a Český Telecom). Postoji Rady rozumím tak, že ČTÚ připraví (zkoordinuje) příslušné kmitočty, které ale předá Radě, a teprve ona je pak přidělí - ovšem ne subjektům, které budou sestavovat multiplex a šířit signál, ale "televizním provozovatelům" (tedy televizním společnostem, tj. subjektům jako je ČT, TV Nova, TV Prima atd., a zřejmě také rozhlasovým společnostem). Tyto subjekty by měly získat příslušné frekvence v rámci licenčního řízení, které se Rada chystá vypsat nejpozději v říjnu.

Vítězové by přitom získali příslušné kmitočty nikoli výhradně pro sebe, ale společně. Tady jako "sdílené kmitočty", což prý stávající zákony umožňují. Licenční řízení by tak fakticky rozhodlo i o tom, jaké bude programové složení jednotlivých multiplexů - to by bylo dáno tím, kdo všechno získá stejné (a sdílené) kmitočty. Následně by si držitelé kmitočtů museli sami uspořádat své vzájemné vztahy tak, aby naplnili základní zákonnou podmínku: začít vysílat do 360 dnů. Jinými slovy: televizní a rozhlasové společnosti, s příslušným přídělem sdílených kmitočtů, by si samy musely najít vhodné sestavovatele multiplexů a subjekty, schopné šířit výsledný signál na "jejich" kmitočtech.

To je přesně opačný přístup, než jaký představuje přidělení kmitočtů přímo subjektům sestavujícím multiplex a šířícím signál (zřejmě s předpokladem, že pravidla obsazení multiplexů konkrétními programy budou určeny dodatečně, nejspíše rozhodnutím Rady). Ale možná je to celé jinak, a jenom se v tom zmatku špatně orientuji.

Aby to nebylo ještě tak jednoduché, je ve hře i otázka veřejnoprávního multiplexu, resp. přednostní přidělení kmitočtů v jednom či více multiplexech pro veřejnoprávní Českou televizi. Ta své požadavky podrobněji zdůvodňuje zde, kde mj. uvádí že "Česká televize by ráda sama hospodařila s prostorem pro několik paralelních televizních kanálů".

Možný spor se pak rýsuje i kolem obsahové regulace "dalších služeb", zařazovaných do digitálních multiplexů. Měly by být regulované? Rada pro rozhlasové a televizní vysílání říká že ano, a argumentuje tím, že je ze zákona povinna regulovat obsah toho, co je šířeno v rámci frekvencí, určených pro rozhlasové a televizní vysílání. A pak si představte, že by se po DVB-T šířil třeba veřejný Internet ….